Stará, blbá fena

Narozeniny sou pro mě zátěžový situace, protože se dycky ukáže, jak hroznej sem člověk. Říkala sem to Saši u piva, a ta mi s porozuměním řekla, že úplně zapomněla na narozky svýho přítele.

„Pfff…“ Foukla sem si do afiny. „To je hovno, já klidně zapomenu na svoje narozky, a kolikrát ani nevím, kolik mám let. Nedávno sem si musela spočítat na netu, kolik že mi vlastně je.“ Dívala se na mě nevěřícně. „To fakt, jako bez prdele. Na internetu sou na to kalkulačky.“

Rozhodla sem se to tento rok neposrat, a pečlivě sem si zaznamenala všechny narozky do speciální aplikace. Měla za úkol informovat mě mejlama a esemeskama. Vychytáno, uslintla sem blahem nad konečným výsledkem.

Aplikace selhala hned při Radimových narozeninách. Ležela sem ráno v práci na stole, kocovina jako dělo, protože večírek u Námořníka, týý vole, dělala sem, že se opaluju, ale přitom sem normálně spala. Když sem se probudila, rozhodla sem se, že začnu něco dělat, a tak sem zapla facebook, kde sem zjistila, že má Radim narozky. „Ty vole.“ Řekla sem mu na to, jakože mě hrozně mrzí, že sem na to zapomněla, když mi to říkal dva týdny dopředu. Každej den.  Druhej den sem mu koupila v obchodě „za 30“ hrnek, což situaci moc nevylepšilo.

„Tys na mě zapomněla!“

„Ale nezapomněla, mám to v googlu, fakt, je to tam napsaný, sakra…“ Snažila sem se dělat fajn kamarádku. „Hrnek dobrej, ne? Si uděláš kafe…“

„Já nepiju kafe.“

„Tak to je blbý, v tom případě.“

Tak příště, říkala sem si, příště nezapomenu. Jenomže zmýlená neplatí. V úterý Radima vyhodili. Šlo to ráz na ráz, po obědě sme si říkali, že si příští den donesem na snídani tatranky, a o hodinu pozdějš už si balil věci. „Tak ňák se mně ulevilo.“ Řekl k tomu.

„To ti přeju.“ Řekla sem na to, a to bylo celý.

Bylo jasný, že dny v práci budou odteď stát za hovno.

Zůstala sem v kanclu s Nikolou, jejíž hlavní charakteristika je, že mluví pořád o jídle. Ráno to začne „Co máš dneska na oběd? Pudem na oběd? Kam pudeme, co si dáme?“ Případně začne den prohlášením „Dneska mám oběd, dneska bude dobrej den.“ Během dopoledne ještě informuje „V ledničce mám lososa, na oběd, ještě dvě hodiny, a ohřeju si to“. Pak už je to klasický „o víkendu pudu na golf, pak bude grilovačka, masíčko… včera mamka dělala rizoto, děláš rizoto? … hamburger mám ráda jenom z domácího masa, to nameleš, a ochutíš, hlavně tam dáš bylinky, rozumíš, bylinky sou hlavní.“

Ještě, že mám Sašu.

„Doma nemám vůbec nic na jídlo.“ Řekla a hodila mi nohy na stůl. „Vůbec nevím, co budu dělat, nechcu chodit do obchodu, mám už tři dny hlad. Někdy sem tak líná přemýšlet, co sním, že ten hlad radši zaspím.“

„Já ti rozumím.“ Pokývala sem hlavou jak moudrá liška od vykotlanýho dubu. „Lednička je prázdná, hlad už si ani neuvědomuju, lenost je sviňa. Předevčírem sem si chtěla udělat rajčatový salát s mozarelou, měla sem velký odhodlání, jenomže se mně nechtěly krájet rajčata, tak sem vytáhla akorát ten sýr, a ten se mně taky nechtěl krájet, tak sem spolkla kulu mozarely a šla sem spat.“

Bez Radima to bylo divný. Zabrala sem si jeho stůl, vzala sem mu klávesnici a chtěla sem si vzít taky jeho monitor, ale to mi zatrhli, protože bych prej přes tři monitory už nebyla vidět, ale o to mi jako šlo, nejlepší by úplně bylo, kdyby tři monitory mohly udělat takový izolační pole, abych nemohla ani nic slyšet.

Naproti mně si sedl stážista Kroupa, kterej je blbej jak necky, což bych přežila, pokud by neměl potřebu ty svoje hovadiny ventilovat. Děsí mě, protože má hlavu jako meloun, je celej blonďatej, a má děsnohumor, kterej spočívá například v tom, že: „Já sem spokojenej člověk, když mám každej den sex a jídlo. Kdyby se mnou přítelkyně nedělala denně sex, tak ji pošlu do prdele, hahaha.“ Pak si vynutí reakci : „Kolikrát denně ty děláš sex?“ Případně „Proč nejdeš na rande s Pepou, když s tebou chce dělat sex?“ Slovo sex používá v každé druhé větě, a fakt mě neskutečně sere. Nejlepší sou oslí můstky, jako „bolí mě záda, ještěže mi přítelkyně udělala masáž, a pak byl sex.“

Já dělám, že tam nejsu, schovávám se za kompl a přemýšlím, jak si vybudovat zvukotěsnou hradbu, nicméně Kroupa se nevzdává, asi si myslí, že sme bezva kámoši. Jednou se mnou jel z práce, a celou dobu mi vykládal o účetním programu Pohoda, pak se mě zeptal, kam jede jedenáctka, a já sem mu řekla, že na Lesnou, což nebyla pravda, a druhej den mě čekala strašná salva „tak si představ, že to na Lesnou nejelo, tos mi udělala naschvál, ty jedna, hahaha… proč sem vystoupil na moraváku? Proč tam jedenáctka jede? Kam teda dál jede? Proč nejede kolem dětské nemocnice? Změnili jízdní řády? Kdy je měnili? Nevíš? Pročs mi to řekla? Jednou sem dělal sex v šalině, vlastně… nejednou… hehe…  A jak se dostanu na Lesnou? A jezděj na Lesnou cigáni?“

Už sem se bála, že mi hrůzou odletí dekl, nebo ještě hůř, že se začnu nudit, když přišel hasič, vysekat mě z nejhoršího. Vytáhl mě na zahradu a „rozhodl sem se, že tě naučím sebeobranu.“

„To já nepotřebuju.“ Kroutila sem se po ránu, oživovala sem se kafem a přála sem si být ve své teplé posteli s umělou ovčí jakože kůží. Kdybych věděla, co za gymnastiku mě čeká, odkráčela bych do té postele tuplem.

„Tak, deme na to. Napadení nožem.“ Vyskládal na zídku nože, pro jistotu dva. „Vem si to a poď mě napadnout.“

„Nene, nejdu.“

„Musíš se umět ubránit. Venku je spoustu hajzlů, deme na to, poď na mě zaútočit.“

„Nevím jak. Ukaž mně, jak se útočí, pak něco vymyslím.“

„Tak jo, mám jakože nůž. Když tě napadnu, tak … fik, fik, tady sem ti na noze přeřízl tepnu, tady sem ti přeřízl slabinu, tady sem ti prořízl krk, a tady, když si tě otočím, tak sem ti přeřízl zádový svaly, neudržíš se a deš k zemi.“ Pustil mě a otočil mě na sebe. „Takový to je. Ukaž, jak se budeš bránit.“

„Nene.“ Jako smála sem se dost.

Drbnul mně do ramena „no tak, braň se, jakkoliv, cokoliv udělej. Nesměj se, a něco dělej, de ti o život, no…? Bude to?“ Dožduchal mě až ke zdi.

Zmohla sem se na ňákej žduchanec a šlápnutí na nohu.

„To bude eště hodně práce.“ Kroutil hlavou. „Začnem.“

Měla sem za sebou trénink vyproštění se z kravaty, zničení útočníka kopancem, loktem, odklonění útoku tlakem na nos, chytnutí zezadu za obličej, podkopnutí nohy, podvrtnutí kolena a „když nebudeš vědět honem co, jdi po očích, do těch zvládneš dloubnout dycky.“

Do kanclu sem se vrátila jako strašidlo, rozmazaný mejkap, rozcuchaný vlasy, udýchaná a úplně vyřízená.

Nikola se žoviálně zatetelila „Jejda, co ste to tam dělali?“

Z posledních sil sem mávla rukou „to snad ani rači nechtěj vědět“, a padla sem na stůl.

S Pepou sem se chytla na poradě, a to jakože hodně, protože Pepa je ten nejukecanější borec na světě, a to nám prodlužuje porady do večera, a na to já nemám náladu, protože mě to nebaví, a tak sem udělala hysterickou scénu „proboha buď už konečně zticha, kdo to má furt poslouchat, blá blá blá blá bláááá, furt jenom blááá, nemám na to ty vole nervy, tady poslouchat tvou one man show, řeknem si co potřebujem, a dem domů, já chci domů, buď už ticho!“

Po tomhle se porada značně zkrátila, v devět sem byla doma a mohla sem si hrát spokojeně střílečky.

V sobotu ke mně Pepa přijel, že jako se de omluvit, a já sem neprozřetelně řekla „no jo, tak nebudem tady stát na parkovišti, doma mi spí Anička, musím se vrátit, poď na cígo ke mně na balkon“, a Pepa šel, a tam mluvil a mluvil a mluvil, a do toho se upřímně divil „proč mě holky nechtěj, co je špatně… asi jim vadí, že furt jenom mluvím… já rád mluvím, a rád se poslouchám… a to mi připomnělo jednu historku…“ A najednou byla půlnoc, a tak se zarazil uprostřed věty, a … „ty hele, mohl bych u tebe přespat?“

„Nó…“ Wtf.

„Já bych se jenom natáhl na gauč.“

„Já nemám gauč, teda mám, ale malej, tam se nevyspíš.“

„Tak to neva, já si lehnu třeba klidně někde na zem.“

„Tak můžeš jít do kočičího pokoje, tam ale smrdí kočičí hajzl.“

Nakonec sem ho utábořila ve vedlejším pokoji, a šla sem spat. Asi za tři hodiny mě vzbudil, že někam jede, já sem řekla gut, zdar, a byl pryč.

Jednou po práci sem šla se Sašou domů, bydlí v pokoji se spolubydlícím Peťou, a já sem mu řekla: „Chystám se se Sašou vylízt na komín, protože mám závratě a musím to překonat.“

„Taky sem chtěl.“ Řekl a potáhl ze skleněnky. „Jenomže závratě nepřechčiješ tím, že se na ně vykašleš, protože víš co se stane? Zasekneš se uprostřed, a nebo ještě hůř – nahoře, a nebudeš moct slízt. To je normální paralýza, fakt, nenaděláš nic.“

„Hm.“ Zamyslela sem se. „Přídeš se podívat, až se tam zaseknu? Bude sranda.“

„Tak jo. Třeba taky spadneš a roztříštíš se jako meloun.“

Jeden večer sme šly se Sašou na pivo, probrat celý svět. Mluvily sme o apokalypsách, já se furt nemůžu rozhodnout, jestli je lepší elektromagnetická nebo zombie apokalypsa. Saša už o půlnoci usínala, protože noc předtím spala na střeše. Je něco jako noční duch, přízrak, v noci lozí po komínech, po střechách, a někdy tam spí.

Na cestě zpátky mně ujel rozjezd, a já sem byla unavená, mluvil na mě ňákej bezďák, u hodin vyřvával ožralej týpek „Brno, Brno, buzerantů plno“, a za mnou se rvali psi, a tak sem se rozhodla nestrávit tam hodinu svýho života, kdysi sem to sice dala, a proto taky vím, že hodina v noci na hlavňáku je jako věčnost, a tak sem si vzala taxíka, taxikář mi oznámil, že spěchá, a tak sme si dali závod Gumball přes celý Brno, taxikář se smál jak protrženej, bylo to bezva, a když sem vlezla do baráku, zničeho nic se tam objevit týpek, strčil nohu mezi zavírající se dveře, a já sem si říkala, ty vole, to není dobrý, a když sem stála u druhých dveří, cítila sem, jak mi dýchá na záda, sakra vole, eště horší, a pak se na mě přitiskl, a já sem se snažila vzpomenout si na sebeobranu, jenomže se mi vybavilo akorát to, jak mě hasič chytil za obličej, já sem mu poslintala ruku, a pak sem se tomu smála, a to bylo celý. Takže sem zvolila nejlepší sebeobrannou možnost – útěk, vyrazila sem do schodů jako střela, odemkla sem a zabouchla za sebou dveře, uf, o fous.

Z toho vyplývá, že je zbytečný mě cokoliv učit, ztráta času se mnou, starýho psa novým kouskům nenaučíš, a já se cítím jako starej pes, stará blbá fena.