Příběh wifiny

Příběh wifiny má pokračování. Neboli neverending story. Jak se zdá, ta malá krabička si žádá víc pozornosti, času a úsilí, než sem si myslela. Plán byl jednoduchý. Nebo se to tak zdálo. Poslala sem Kifa do obchodu, aby mi ji koupil. Dostal bojový úkol, protože já su nesvéprávný člověk a neumím si zakoupit wi-fi zařízení, neboli jak říkají naši zákazníci, wáj-fáj. Jinak sem ale Superwoman. Takže pocaď dobrý. Kif teda statečně vyrazil plnit misi, plán alfa byl dostat se z bodu á (práce) do bodu bé (alfacomp — za rohem). Mezi bodem á a bé ale nastal zkrat, objekt Kchí potkal Puštíka (bojové krycí jméno Pó), který velmi bystře navrhl, ať nechodí kupovat novou wifinu, že mi prodá svoji. Svůj návrh podpořil prodejními argumenty o nízké ceně a kvalitě zařízení. Objekt Kchí, zaseknutý mezi výchozím bodem á a cílovým bodem bé, se rozhodl jednat v můj prospěch a s tímto řešením souhlasil. Objekt Pó měl doručit wi-fi zařízení následující den. Nestalo se tak následující den, ani třetí den... ani sedmý den. Nakonec mi fišperácky zahlásil: "Wifinu má Kif, dal sem to rovnou jemu, příde ti to naštelovat." Po rozhovoru s objektem Kchí ohledně instalace sem usoudila, že ten příběh nekončí, ja ďalej hrám a padám viac než vstávam. Vypracován byl plán Ksí, který obsahuje podrobné výpočty ohledně koordinace času pracovních směn, které se projevily jako nekompatibilní. Upozornila sem taktně, ale razantně, že mě tlačí čas T, jelikož systém musí být připraven během sedmi jednotek, za jednotku sem dosadila dny — D (odvozeno od anglického slova Day).

Objektu Pó jsem chtěla uhradit výše uvedené zařízení. "No tak s tím ještě počkej, jestli to bude fungovat."

"Jestli to bude co? Děláš si prdel?"

Objekt Kchí stanovuje na vteřiny přesně hvězdné datum instalace "někdy v týdnu", nařiďte si hodinky.

Dny D se zkracují, do dne, kdy musí být zařízení ready, zbývají dny čtyři. (slovy IIII). Panika. Zadávám bojový rozkaz objektu Kchí, aby mi předal zařízení. Při předání zařízení na dispečinku vesmírného střediska Ó Dva vyjde najevo, že objekt Kchí si popletl skaláry a vektory, a instalaci si naplánoval na příští týden, což je mi platný jak parník na horách. Zcela nevědecky dělám hysterickou scénu, objekt Kchí je nasrán.

Následuje porada s objektem Pó, jestli vůbec můžu wifinu nainstalovat sama. Objekt Pó kroutí hlavou. Sám instalaci neumí. Do odpočtu zbývají tři dny. V největším nastalým zmatku zjišťuju, že se mi jaksi nikdo nezmínil o tom, že potřebuju přijímač na wifinu. Přijímač urychleně zajišťuje objekt Pchá (Pája), bojové zařazení Zásobovač.

V situaci nejzoufalejší se objevuje superhero, agent Ró (Radim). Nad instalací zařízení Zyxel kroutí hlavou. Pokouší se rychle sehnat wáj fáj zařízení od Netboxu, které by bylo kompatibilní s mým kompem a jeho znalostma. Mission impossible. Superwoman se pomalu ale jistě smiřuje s tím, že situace je v prdeli. Za tři hodiny volá agent Ró, situace vyřešena, na příští den je domluvena instalace.

Další den, sobota, zbývající dny: Dva. Agent Ró volá, že nestíhá, že přehazujeme instalaci na večer. Večer volá, že nestíhá, přehazujeme instalaci na další den. Začínám si myslet, že wifina je prokletá a lítám kolem zařízení s improvizovaným kadidlem. Vymýtání e-devila nepomáhá.

Neděle. Agent Ró se dostavuje na stanoviště, vybaven modemem od Netboxu. Navzdory veškeré snaze se nedaří net připojit, ani přes netboxový modem, ani přes Zyxel, ani přes oba dohromady. Konzultace s Netboxem sou k ničemu. Vesmírnou vysílačkou volám objekt Pó. Ten mi pro jistotu nebere telefon. Jediná možnost je zavolat objektu Kchí, do čehož se mi ale teda vůbec nechce, protože za á sem chtěla být uražená, za bé si myslím, že mě zcela nevědecky pošle do prdele. To se bohudíky neděje, dovídám se teda, že instalace Zyxelu je nemožná, domlouváme se, že příští den z práce skočíme do prodejny a koupíme switch. Následně si uvědomuju, že do práce vůbec nejdu, protože sem si paradoxně vzala dovolenou, abych mohla dořešit wifinu.

Plán bé: V pondělí ráno vyrážíme s taťkou do pécé prodejny. Na základě konzultace s divným prodavačem kupujeme slavnostně tp-link, a dva přijímače. Doma instalujeme. Po menších zásekách — připojení běží, vítězství je naše!

Tímto končí příběh wifiny. Pouštím to z hlavy, bohudíky.

Dobře ve mně hrklo při jedné večerní facebookové konverzaci. Psala sem si s holčinou z práce. Řešila city k nějaké jiné holce, psaly sme si už asi dvě hodiny, když mi napsala: "Tak teď se mi vůbec nechce domů, takže sedím u našich, a píšu si s ní."

Hrrrk. Teď jí to zřejmě došlo. "Ježiši, promiň, to je teda trapas jak vyšitej, nemyslím tebe, mám ji v druhým okně... si tu?"

Puštík mi nadal, že sem byla sprostá na jeho couru, prý si stěžovala. "Slíbila si mi, že do nich nebudeš kérovat!" Obořil se na mě.

"Ty vole, to sem sice slíbila. Jenomže plán nepočítal s tím, že se to do mě bude navážet, a už vůbec né, že mě to bude vyhazovat z akce, na kterou sem byla pozvaná, narozdíl od některých, že." Tys mi tady se svýma dedukcema chyběl.

Ale abych mu jenom nekřivdila, vyjednal mi v práci bonusy. A já sem mu za to donesla emo rukavice do auta.

Taky mě dostalo, když si na facebook přidal jednu ze sobotních kurev, menuje se... Barbie, na fotce je v minišatech s čivavou. Smích mě srazil ze židle. Ty vole, co nás čeká příště? Agáta. Vopravdová. Od Mattela.

Narozeninová noc měla pro Puštíka fatální následek. S jednou divoženkou totiž začal chodit. Chodit! Jakože má normálně vztah, ty vole. A to jako třeba znamená, že na Silvestra budou posílat PFky se společnou fotkou, a budou se vodit za ruku v zoo.

Věci se mi pohnuly správným směrem. Sehnala sem konečně další holku na bydlení, která dělala au pair, takže by si s Aničkou mohla rozumnět. Stavil se Hugo a podepsal mi rozvodový papíry. Vzala sem si dovolenou a dodělala sem byt.

Se Simou sme se jeden večer parádně zbořily. Měly sme sedmičku vína, napůl. Obě kantáre. Sima mi celou dobu na balkóně nadávala, jak se chovám k chlapům, a že mám divnej postoj k vztahům, což jako ona nechápe. Obvinila mě, že su sado, protože každýho chlapa akorát týrám. Neboli "čím tě má rači, tím věčí seš zmrd". Řekla mi ještě spoustu pravd, jako "měla by ses nad sebou kurva zamyslet" a "když s každým vyjebeš, nikdo tě nebude chtít". Dál: "tvoje hlášky, kterým říkáš sejmutí, vůbec nejsou vtipný" a pak taky "já nechápu, že tě vůbec někdo chce". Když všecko vysypala, začla couvat z balkonu do obyváku. "Ty vole, teď mě napadlo, že mě za toto buď jednu natáhneš, nebo mě hodíš dolů." Podívala sem se z balkonu na dva metry pod nama.

"Hovno by se ti stalo." Řekla sem. "To ani nemá cenu se namáhat."

"Já jenom chcu, aby ses měla dobře." Řekla omluvně.

"Jo, no." Pokrčila sem ramenama. "Mně celkem dobře je, ne?"

"Potřebuješ někoho druhýho. Někoho, kdo tě bude mít rád, o koho se póó... opřeš."

"Ale piču s šiškama." Mávla sem rukou. Sima si furt myslí, že někde na každou z nás čeká spasitel, kterej příde a všechno zachrání. Já si to nemyslím. Dobře vím, že spolehnout se můžu jedině sama na sebe, a proto miluju sebe a chodím sama se sebou. Sama sebe bavím a sama se sebou chodím na večeře. Do kuchyně. Na smažáky.

Sima vymyslela rebelii, že pudem kouřit do kuchyně. Takže sme si vzaly svoje vína, přesunuly sme se ke stolu a vytáhly sme popelník. Poslala mě, ať du zavřít, aby to netáhlo do bytu. Šla sem teda poslušně, zírala sem na panty a pak sem zahlásila: "Ty vole, chachááá, fatal error, já nemám dveře!"

V pátek se se mnou rozloučil v práci Radim. Protože de jinam, do Prahy. A už nepřijde. Objala sem ho a rozbrečela sem se jak malej Jarda. Dycky, když odejde někdo, koho mám ráda, je mně jakoby mě někdo zabil.

Na páteční směně sem byla úplně mimo mísu. Jednak kvůli Radimovi, a pak taky kvůli tomu, že sem se rozhádala s Kifem. Protože všecko dělá napůl. Je roztěkanej jak toluen. Zachránil mi soubory z komplu, což je výborný, ale už dva měsíce čekám, že mi donese flešku, kde je to stáhnutý. To stejný s wifinou. Sežene wifinu, ale není schopnej se dokopat k tomu, aby to nainstaloval, díky tomu sem se dostala do pěkný prdele.

Nicméně na páteční směně byla sranda. Hráli sme slovní kopanou.

"Kos." Řekla sem slovo na K.

"Kos?" Ptala se Čtvrtá. "Takže jedu na S."

"Ne, na Z." Poznamenal Slávek a kroutil hlavou.

"Na Z?" Nechápala Čtvrtá. "Koz?"

"Jo koz, to je starej od kozy." Smál se Slávek.

Překvapení večera byla Lucka, která vůbec nikdy není sprostá, vlastně se moc neprojevuje, taková tichá voda.

"Slovo na č... počkej, přemýšlím." Podrbala se v blonďatých vlasech. "Čuráááák!"

Slávek měl zrovna zákazníka na lince. "Slyšíme se?" Ptal se, když měl dojem, že je vadný spojení.

"Ano, slyšíme se, chvilkama." Řekl zákazník. "Akorát se mi to chvilkama přepíná někam do hospody."

Večerní směna, co dodat...

Laura je nemocná. A to tak, že hodně. Po téhle zprávě sem probrečela celý den, pak sem se vzchopila, a rozhodly sme se dělat, jakože nic. Ale já mám fakt strach.

V pátek večer sme zašly do Charlie´s. Zalepily sme vstup půl sta, a eště sme na ten lístek dostaly vodky s džusem. Tomu říkám výhodná akce. V klubu byla zima jak v eskymácké tělocvičně. Sledovaly sme dění u vedlejšího stolu, kde sedělo pět zoufalců. Celý to vedl pruhovaný Pruhouš. Ten byl nejtragičtější. Přišly za nima dvě mařky. Borci hodili na stůl litr, s tím, že prachy budou toho, kdo vypije na ex půllitr vína. Mařka vzala brčko a celý víno stáhla. Hnus. Nesnáším, když lidi dělají takový trapný prasárny. Borci u stolu tleskali, mařce se navalovalo. Vsadily sme se s Laurou, kdy to vyhodí. Laura vyhrála se svým dvacetiminutovým limitem. Mařka si totiž nespočítala, že nejenom, že se za ten litr zeblije jak alík, ale ještě ji vošuká Pruhouš. Což bylo jasný jak facka. Laura začínala být ospalá, zatímco já sem se dostávala do obrátek. "Přestanu se nudit, až plácneš Pruhouša po prdeli." Řekla a napila se vodky s džusem. Otočila sem se, plácla sem Pruhouša po prdeli, a zase sem dělala jakože nic. Laura se tak smála, až ožila. Největší bojová akce večera byla dostat se na hajzl. Znamenalo to prodrat se přes první bar, následně přes taneční parket, kde to bylo tak namačkaný, až to byl skoro grupáč, pak projít přes hospodu a druhý bar, vystát frontu na hajzlech a dostat se zpátky.

K našemu stolu si sedli motorkáři. Vypadali fakt hrubě. Jeden z nich měl asi sto padesát kilo, na krku měl megařetěz, říkali mu Medvěd a taky tak vypadal. Jeden z nich se s nama bavil, ostatní vypadali, že čekají, až nám budou moct jednu natáhnout, což se skoro stalo, když sem řekla, že sou staří jako dinosauři. U stolu zavládlo hrobový ticho, borci významně stáhli xichty, začali se nervózně vrtět a já sem začla zachraňovat situaci: "Ehéé hééé, to né jako že ste tak staří... to jako... že máte zkušenosti. Jako .... dinosauři. Pardon. Na zdravíííí!" Mávala sem nad stolem osaměle půllitrem. Pak se nás ten mluvící ptal na hudbu. Jestli se nám líbí AC/DC. Laura řekla, že neví, kdo to je. Já sem řekla, že patrně de o teploušskýho uječenýho Briana. Motorkáři dopili svoje džusy a vypadli. Uf. Bohudíky.

Pak sme se přesunuly na taneční parket, kde sme se mačkaly s ostatníma zoufalcama, ale nevadilo nám to, skvěle sme se bavily. Snažila sem se bavit s černochama, co se snažili bavit s nama, ale asi sem neudělala extra dojem, protože jeden čokoládový muž si stěžoval Lauře: "Ona je ostrá, ale milá holka." Jo. It´s me. Pak sem se smála ňákýmu týpkovi, že má předkus, a ten mi na to řekl: "Slečno, Váš smích není ani trochu hezký."

Odjížděly sme rozjezdem ve tři. Ňákým zázrakem sme ho stihly, a to sme to ani neplánovaly.