Práce

V pondělí ráno sem byla připravená v plné polní nastoupit do novýho zaměstnání. Přijela sem zase pozdě, protože díky ranní zácpě sem jela hodinu. Skřítek Cholerik ve mně dupal a ječel až sem myslela že mi vyletí ušima. Když sem se vysypala z trolejáku, byla sem celá štastná. Znovu sem nucená se ptát: "Kde máme teleporty?" Furt se dělají voprdy s letama na Měsíc, do kosmu se vysílá Beatles, Japonci konstruují roboty, co se umí učit, ale k čemu to je, když se musím cpat hodinu v MHD než dojedu do práce? Vědci sou trochu mimo. A to mají za to, že mě eště nepustili do svých řad.
Takže doběhla sem teda do firmy a vrazila sem do jiné školící místnosti, kde se na mě zamračili manažeři, či co. Neboli paní Zmatková v akci, ve výtečné formě. Na druhej pokus sem trefila dobrou místnost, kde už sedělo tak deset lidí a vyplňovali tuny papírů. Sedla sem si taky a dostala štos na vyplnění. Dostali sme taky papír kde sme stvrzovali vzdělání. Á jé, hodina pravdy nastala. Zeptala sem se slečny školitelky, co tam mám napsat, když zatím ještě nemám maturitu a teprve si ji dělám. Řekla že tam mám dopsat pravděpodobný rok kdy maturitu získám. Políčko sem vesele proškrtla, a personalistce odevzdala výučňák. Pak už se tím díkybohu nikdo nezabýval. Nicméně o maturitě příští rok asi budu usilovně uvažovat. Připadám si totiž jako blbec a to není dobrý.
Ve skupině je nás deset a vážně se tam sešla elita. Samí skvělí lidi, sou mladí a je s nima prdel. Děkuju Bohu za to, protože mít kolem sebe stejný vykuně jako sem já, to je děsná výhra. Ještě víc mi to došlo když sem v rámci školení byla převelena na odposlech operátorky. Operátorka to byla škaredá, vypadala jako myš a vtipná byla taky tak. Chrlila na mě jeden vtip za druhým (teda vtip o kterým si myslela, že je vtipnej, což ve skutečnosti nebyl), byla děsně důležitá, nenaučila mě nic, ale desetkrát mě upozornila že má přítele (asi to potřebovala vyventilovat, protože to by fakt nikoho nenapadlo), třikrát během hodiny se najedla, pak ještě přidala vtipný hlášky který smíchala s upozorněním na to, že má přítele..."Když sem chytla ten český přízvuk, přítel říkal, že češku si brat nebude, že chce moravačku, chi chi". Hm, přítel pravděpodobně bude taky vtipálek největší. "Podívej, vidíš?" Ukazovala mi ruku kde nic nebylo vidět. "Sem se ráno škrábla když sem mazala chleba. Ale můj přítel, když se vysekal na motorce, byl na tom podstatně hůř. Toho to asi bolelo víc, chichi." Děsivý humor mě zakopal šest stop pod zem. Pak mi ukázala jak se volá, vzala asi čtyři lidi, já sem byla napojená na sluchátkách a dělala sem že poslouchám. Ve skutečnosti sem přemýšlela kdy se budu moct vrátit za ostatníma do školící místnosti, nebo kdy pudem kouřit, nebo kam pudem na pivo. Nadala mi, že ji neposlouchám a hraju si tam s drátama, zatímco se mi snaží předat nějaký moudra. Nemohla sem to tam s ní už vydržet, mně prostě když člověk nesedne, tak vedle něho nevydržím ani čučet. Takže sem utekla a vrátila sem se do školící místnosti, kde sem si nenápadně sedla, aby mě snad někdo ještě neposlal nazpátek.
Přišla za mnou personalistka, že ztratila všechny moje papíry, zkrátka celou mou složku. Šlo o dotazníky, který sem vyplňovala půl dne, což nebylo tak nejhorší, ale chtěla po mně abych šla znovu na poštu a nechala si vystavit výpis z rejstříku trestů. Výtržníci ze skupiny mě litovali a aspoň mi našli cestu na nejbližší poštu (a trpělivě kolektivně mi vysvětlili kde to je, protože su jeliman). Už sem se chystala vyrazit, když mě personalistka odchytla že to našla. Uf, sláva.
Další krpa nastala když se braly otisky prstů kvůli otevírání dveří (je tam snímač otisků). Hádejte, komu jedinýmu to zase nefungovalo. Mně nejde vzít otisk. Ajťák už nade mnou plakal. Vtipkin se mnou šel dokonce za dveře, naštelovat mi správně prst, aby to šlo. Teploušek mi radil v jakých správných intervalech mám prst na tlačítko třikrát vložit. Holky fandily. Nepomohlo nic. Ajťáka sem třikrát upomínala, ať to ňák vyřeší. Poslední můj návrh byl náhradní prst. Pověsit na klíče. Doteď se teda nedostanu do firmy. Brek. Sou to prostě záhady vesmíru. Pokud z deseti počítačů na školení kixne jeden, na kterej se nejde nalogovat, je to ten můj. Tak zase to neva ale. Naposledy sem se zašila k Tmavoočkovi a sjížděli sme videa. Proto doteď nevím nic o tarifech.
O přestávkách furt lozím kouřit, už sem vyuzená jak makrela. Su strašně nachlazená, kašlu a nemůžu mluvit. Alergie na bez. Doufám, že to přejde, protože v pondělí už bych měla volat, a to teda chcu vidět, jak to budu dělat, když nemám hlas.
Ve čtvrtek sem seděla na lince u Vojáčka abych si naposlouchala hovory, když do mě dloubnul Teploušek, jakože dem kouřit. Venku sme si zapálili. Chtěl mi něco říct, ale nějak se sekl.
"Byl sem v obchodě s tím... no s tím... ježiš, jak von se, kurva menuje, ten s těma dredama?"
"Nevím. Je mám všechny pod přezdívkama. Protože si nepamatuju jména." Přiznala sem se.
"Aha. A jak říkáš třeba Monice?" Zkoušel mě.
"No... Vesničanka." Bylo zle.
Teploušek se zasmál. "A jak říkáš mně?"
Mozek mi šrotoval na nejvyšší obrátky. "Blonďáček." Zalhala sem.

Na obědě mě dorazil Tlučhuba. V nějakým svým monologu nás poučil, že... "Nakašlat ráno brykety je úplně normální, no ven to ňák musí, někdo to teda chrchle do umyvadla, a nejde to umýt, protože to sou chrchle pěkně hutný..." Chtěla sem něco říct, ale nemohla sem, protože sem akorát chraptěla, mluvit mi šlo jenom v nějaké harkorové poloze, takže sem jenom odevzdala nedojezený játra s hranolkama a bezmocně sem slzela hrůzou.

Psí holka je zase celá unešená z ajťáka. Psí holka pořád jí a pořád se směje. Furt má před sebou něco na talíři, nebo si něco nese z automatu, tlačí do stoliček krosáán, a kroutí nade mnou hlavou, jaktože nejím. Přitančila do školící místnosti s talířem jahod, smála se jak tydýt a říká: "Ten ajťák, ty jo, to je něco. Všimla sis, jak má krásný řasy? On má řasy takový velký, jemný, on je má jak lama."
"Víš proč?" Řekla sem. "On je lama."
"Proč myslíš?" Zeptala se skoro dotčeně.
"Sis nevšimla že všichni ajťáci mají takovej stejnej, divnej výraz? Sou všichni jak kdyby vypadli z nějakýho divnýho seriálu." Řekla sem.
"Ale on je fakt hezkej." Strčila si do pusy jahodu.
"No jo." Odfrkla sem. "To nic nemění na faktu, že ještě nemám otisk."
"Třeba to ňák pude." Řekl Vtipkin. "Byla tady jedna holka, ta byla eště horší. Když se posadila na školení k počítači, tak komplu spadl systém. Když ji přesadili, udělal to další. A když tam neseděla, bylo všechno v pohodě. Pak šla dělat otisky, a nejenom že jí to nešlo, ale zbořil se celý systém."
"No tak to bude ňáká kamarádka." Smála sem se. "Tu sem taky vysadili mimozemštani."

Mám stáhlou celou novou desku Billy Talent a užívám si. Je to prda jako prase.