Majáles

Nemohla sem se urvat dřív, a tak sem na Majáles dorazila až kolem pátý. Blbý bylo, že sem prosrala Tleskače. Úspěšně sme se našly s Laurou a já už sem se těšila jak si hlavně hned dám pivo. Jenomže to mi jaksi nebylo dovoleno, protože zrovna začli hrát Skyline a Laura se se mnou v závěsu nacpala kamsi doprostřed a uklidňovala mě tím, že má vodu, takže to bez piva eště chvilku vydržím. Na velasu rušno jak v úlu, lidí hromada, to sem fakt nečekala. Oproti tomu byla na Linkinech klubová atmoška :)) Skyline jeli, dali tomu dobře na prdel. Marka hyperaktivka jako vždy, kluci dobří, akorát se jim nějak furt nedařilo aby ostatní udělali ten "správnej bordel", ale co se dá čekat, když někdo vystupuje odpoledne. I tak ale dobrý. Po Skajlajnech byla dlouho hudební pauza, zaplácnutá volbou krále plesu, nebo co.... což nikoho asi nezajímá, ale vono to k tomu tak ňák patří. Skákla sem pro piva a usadily sme se s Laurou na zem. Slunko svítilo, kolem hukot jak prase, vedle nás intoši kouřili vodňačku a byli děsně důležití a největší intoška, co to celý vedla, měla zezadu na culíku přilípnutou samolepku Red Bull, vůbec o tom nevěděla a vedla hrozně důležitý kecy. Smála sem se tomu do doby, než mi někdo skopl pivo. Hajzl jeden, tak dlouho sem na něho stála frontu. Takže hupky dupky pro nový. Když sem se vrátila, rozebraly sme s Laurou borce. Jak jinak. Mezitím ovládla stejdž Blondýna - Na Stojáka. Docela sem ji chtěla vidět a určitě bych se smála, ale jelikož sme neměly s Laurou rozpitvaný všechno důležitý, tak blondýna šla stranou. Pak sme si musely jít pro další piva, a jak sme se prodíraly cestou k frontě, uviděly sme Borise, což je náš kamarád a Lauřin bývalák z dob kdy nám bylo.... šestnáct. Měli sme z toho setkání všichni tak děsně moc velkou radost, že sme tomu vůbec nevěřili. Kecali sme a kecali a smáli sme se a někdo teda spočítal, že sme se neviděli čtrnáct let, což bylo děsný číslo. Mazitím začla hrát Vypsaná Fixa. Borek nám oznámil, že teda eště příde Ondrášek a Peťa. Peťa byl zase můj bývalák, a dál to nikdy nedotáhl, protože byl moc hodnej. Přesně si pamatuju na tu chvíli, kdy si to posral, a z dovolené mi dovezl naušnice. To sem si jako řekla, že todle by nešlo a chudáka sem opustila. A ty naušnice mám doteď skovaný. Chlapeček brečí, nesmíš ho hladit, a když ho budeš hladit, tak ho můžeš zabít. Mezitím se tam objevila Vlaďka a Ondra, což bylo dobře, protože mi tak nějak k té Fixe patří. Pak dorazil ňákej Borkův kamarád, David.
"Davida si musíte pamatovat, ze zkušebny." Díval se na nás Borek významně.
"My sme do žádné zkušebny nechodily." Řekla Laura.
"No to sme teda chodily." Mávala sem ukazováčkem. "Za Brno sme jezdily."
"No dyť sme tenkrát měli kapelu, vzpomeň si." Snažil se Borek. "No a tady David tam hrál."
Nadechla sem se v mohutným osvícení..."David je Basáček!"
"No jasně, Basáček." Pokývala hlavou Laura.
"Ale né." Praštil se Borek do čela. "Basáček přece hrál na basu. David hrál na bubny."
"No jó, to je jasný, že si ho nepamatujem." Řekla Laura. "Za bubny se nikdo nedívá."
Šla sem se podívat po něčem na jídlo, ale bylo to všechno marný. Na bramboráky fronta až k hajzlům, na klobásy to stejný, a čínský nudle (bez masa) stály 80 vočí. Taky tam byl stánek, kde prodávali pečený brambory. Vypadalo to jako normální brambora ve šlupce, uvařená. Porce byla dvě brambory. Tomu říkám kšeft. A samozřejmě fronta. Nejprázdněji bylo u stánku s kurzama jazykové školy, což mi ale bylo platný jak zuby v prdeli. Už sem se viděla, jak budu do noci hladem. Naštěstí Laura je žena dobrá, a na všechno připravená, a tak měla aspoň kousek žemlovky. Vyfotily sme se u odpadkových košů, který tam byly víceméně velice na nic, a pak dorazil Peťa a Ondrášek. Peťa se celkově nezměnil, Ondrášek vypadal furt tak nějak mladě. Měli sme radost a skákali sme po sobě a vyzvídali kdo má kolik děcek a kdo je ženatej. Připadalo mi to jako třídní sraz s tím rozdílem že lidi ze základky sou mi velice volní. Průběžně sme se ztráceli, ale pak sme se dycky našli u stožáru. V devět začal hrát konečně Divokej Bill. Laura řekla, že sou to trapáci, a radši šla za klukama, a se mi hodilo, protože sem jí mohla předat batoh a jít si skočit, což sem asi neměla dělat, protože sem odskákala půlku koncíku a nejenom že se mně pak udělalo špatně, ale opět mě chytla křeč do nohy (jak jinak) a taky mě rozbolely kyčle. Co si budu nalhávat, do hrobu už to nemám tak daleko jak sem si myslela. Chlapci z Billa váleli, ale poněkud si to pokazili závěrečnou skladbou Alkohol, která je podle mě dost slabá.
Co ale bylo nejhorší. Pořadatelé si vymysleli, že budou promítat přímý přenos z hokeje, čímž se z majálesu stal prostě sraz nablblých hokejových fanoušků. Vytvořil se tam pěknej kotel, všichni řvali, ječeli, pištěli, a mně z toho tekly nervy ušima a hrůzou mi i zkondenzovala krev. Celý sem to nepochopila. Pokud chtěli čučet na hokej, měli ti lidi zůstat doma a nesrat se tam. Nejhorší bylo když se přenos vypl a i přes to, že zrovna valil koncík Billa, všichni řvali "Ho-kej ho-kej ho-kej". Sportovní fanoušci všech zemí, vyližte si prdel. Je to to stejný jako by jim někdo v půlce zápasu na led postavil kapelu, která by jim tam odehrála hodinový koncert. A to teda tak nenechám, eště to pořadatelům napíšu, to si vyžerou. Přizdisráči.
S klukama sme si pak na sebe vzali kontakty, a slíbily sme, že přídem na koncík jejich kapely.
"Vzpomínáte si, jak sme měli hrát v Přízřenicích a nakonec sme tam nehráli?" Zeptal se Borek.
"Né, to já si nepamatuju." Řekla Laura.
"Ale jo, pamatuješ. To bylo jak ses tam tak strašně ožrala z rumu." Podotkla sem. "Eště doteď mám z toho fotky."
"Jo jak ses tam válela se Svojkou." Vykřikla Laura.
"No bohudíky za to, nestačila sem se ožrat z rumu, a doteď ho můžu pít, heč." Pochlubila sem se.
"Já ho teda od té doby nepiju." Obrátila oči.
"No a tam sme měli hrát, už tenkrát sme byli skoro slavní." Prsil se Borek.
"Jo, skoro." Smála sem se. "Almost famous."
Domluvili sme se, že spolu všichni pojedem na Rock for People. Su zvědavá. Vím, jak takový domluvy končí. Pozdějš začli hrát Monkey Business a ti mě unudili k smrti. Začla mně být zima a do noh se mi vrazily křeče. Usoudila sem, že du dom. Laura eště zůstala s Vlaďkou na místě, pro případ že by začla zábava. Cesta byla příšerná. Sotva sem se vlekla, od velasu na zastávku je to pěkná štreka. Tahala sem se za nohavice u riflí, abych vůbec zvedla nohy. Bolely mě chodidla, měla sem křeč v lýtkách, namožený kyčle a celkově sem byla unavená. A měla sem hlad. Cesta k šalině byla poznačkovaná blitím. U silnice se váleli ožralci. Na patníku seděla holka a brečela. Vedle ní seděla kámoška a tvářila se zúčastněně. "Když já sem ho ale fakt milovala, chápeš to?" Kvílela holka.
"Ale ser na něho, najdeš si lepšího." Řekla kámoška.
"Já nechci lepšího, já sem ho fakt milovala." Opakovala holka melodramaticky.
Došourala sem se na zastávku šaliny a zjistila, že už dávno nic nejede a dlouho nic nepojede. Z druhé zastávky mi právě ujel rozjezdovej autobus. Došourala sem se teda na Mendlák, rozhodnutá usnout na lavičce, všechno mi bylo už jedno. Měla sem ale víc štěstí než rozumu, protože jel nečekaně posilovej spoj a na nádru sem eště dohnala rozjezd.

Všechno to bylo boží, až na ten hokej teda. Počasí taky dobrý, takže téhle akci dávám... osum bodů z deseti. Dva strhávám za hokej, to je jasný.
Ale hlavní událost těchto dní je, že Billy Talent vydávají pomalu nový album a stáhla sem si track k novýmu válu, Devil On My Shoulder, v délce trvání 30 sekund, a má to tak úchvatný zvuk, že to pouštím furt dokola. Nedávno sem to pouštěla Simě celý, jako záznam z koncíku.
"Vo čem to jako zpívá?" Chtěla vědět.
"Že má ďábla na rameni." Vysvětlila sem.
"A von je z toho jako šťastnej?"
"Ježiš, co je to za otázku?" Trochu sem nechápala.
"No jestli je z toho rád." Opakovala.
"Jasně že je rád, jinak by to nemohl napsat." Odfrkla sem.

Práci furt eště nemám a marně hledám, situace zoufalá. Furt doufám, že se stane zázrak a nebudu muset jít někam uklízet.