Zaměstnaná, sláva

Vyrazily sme s Laurou na koncík, kde měl hrát David na bubny. V klubu už na nás čekal Borek a ještě taky týpek, co sem ho na Majálesu nazvala "Vtěrka na fotce", protože nám zkazil foto. Sedly sme si na bar a pokecaly s klukama. Až potud teda v pohodě. Ukázněně sem pila matonky, protože sem druhý den musela vstávat s Ančou do školky, a kromě toho sem si taky dala nakládanej hermelín, ať už ten večer stojí za to, ale byl zákeřně hnusnej a kyselej.
Když začla hrát kapela, nahrnuly sme se s Laurou dopředu, abysme nebyly za trubky, a dělaly sme že se dem kulturně zajímat. Vepředu byly nějaký tři rozdivočený fanynky, co mohutně skákaly a dělaly různý zvláštní taneční kreace. Chvilku sme to sledovaly, pak sme se začly xichtit, uchichtávat, a pak sme z toho chytly příšerný lochec, já sem řekla, že tam prostě být nemůžu a šly sme si zase sednout na bar, kde sme se dusily smíchem. Laura vykládala, že zpěvačka má hlas jako Aneta Langerová, ale s tím sem těžce nesouhlasila a řekla sem, že né teda že bych byla Anetí fanda, ale Aneta se eště poslouchat dá, zatímco todle opravdu rve uši.
Po koncertě za nama přišel Borek, zeptat se jak se nám to líbilo. Nechtěly sme lhat, a tak sme se to pokoušely zakecat.
"Tys to celý natáčel, že jo?" Vybafla sem střelhbitě.
"Ty fanynky vepředu byly fakt krutý, to byly kreace, sme se smály až sme nemohly." Řekla Laura.
"Jaký fanynky?" Chtěl vědět Borek.
Laura hodila hlavou směrem k baru, kde se divoženky nacházely.
"Jo aha." Pohodil Borek hlavou. "To je mamka se ségrou."

Ve čtvrtek sem se vydala na pohovor, kam sem měla jít už před čtrnácti dnama, jenomže sem se na to nějak vykašlala. Bylo to na místo telefonní operátorky na zákaznické lince. Jako správné chytračce mi bylo jasný, kde se firma nachází. Dala sem si přece jenom náskok, abych zvládla zmatky, kolabující dopravu, atak mimozemšťanů, případný záplavy, demonstrující učitele, přelet hejna kobylek, přemnožení rejsků, válku pouličních gengů, padající žaby z nebe a podobný boží pomsty. Známe to. Protože sem teda dorazila brzo, sedla sem si před právnickou fakultu do parku a čekala, rozložená u Ferrari F355, kterej právník mě bude chtít. A víte co se stalo? Nebudete tomu věřit, ale... nic. A to sem čtvrt hodiny dělala, že posílám esemesky a tvářila sem se děsně sexy. Ve skutečnosti sem hrála červa.
Nakonec sem se teda zvedla, že jako pudu, ať tam sem načas. Vpadla sem do prvního věžáku, Sarumanové věže a ptala se vrátnýho kde sídlí vyvolená firma, kde budou mít možnost mě poznat. Řekl mi, že nic takovýho tam není. Donutila sem ho se podívat do seznamu. Nic. Začla sem zachovávat paniku, bylo mi jasný, že zase je všecko v háji, a že boží pomsta se netýká hejna kobylek, ale pro mě je dostatečný boží trest moje zmatenost.
Vpadla sem do vedlejšího vchodu věže mocnýho a teplýho Sarumana, ale tam taky nikdo nic nevěděl. Venku sem odchytila pošťačku. Taky nevěděla. Zmateně sem lítala mezi právnickou fakultou a cirkusem. Blbě na mě čuměla zebra a mohutně na mě smrděli velbloudi, což sem si nezasloužila.
V absolutní bezmoci sem zakroutila očima a jenom tak mimochodem uviděla budovu kam patřím (a nebyl to blázinec, ale byznys centrum, náhodou). Přeběhla sem křižovatku na červenou, vyběhla schody a už sem stála celá udýchaná a uřícená v prostorách call centra. Poslali mě do jakési místnosti na pohovor.
Vrazila sem do dveří s vervou uragánu a s tlakem 180 / 110. Seděla tam slečna školitelka a tři pohovoráci loskutáci. Školitelová slečna mi byla povědomá, ale nevěděla sem, odkud ji znám. Přinesla mi židli a řekla, že už začali. Trapas. Sedla sem si teda a snažila se vydýchat. Hned na mě ale přišla řada, musela sem se představit a říct o svojí praxi. Pohovor to byl drsný. Padaly otázky typu: "Na kolik procent byste ohodnotili vaše schopnosti v umění jednat se zákazníkem". Řekla sem, že já každopádně na sto, což u ostatních vyvolalo salvu smíchu, a to teda nevím proč. Dál sem musela odpovědět na otázku, proč bych byla přínosem pro firmu a tak dál. Což se mi zdá furt ale lepší než otázky typu: "Co by o vás řekli vaši kamarádi."
Když pohovor skončil, slečna řekla, že tam ještě mám zůstat, protože sem přišla pozdě, že mi jako řekne něco o firmě. A já sem si vzpomněla, odkud ji znám, že dělala školitelku v minulým call centru, a hned sem jí to taky musela říct, a měla děsně boží tetování na rukách, proto si ji pamatuju, a to sem jí taky musela říct.
Když sem vyšla z budovy, před vchodem stáli zbývající tři účastníci pohovoru a kouřili. Ten nejukecanější, Tlučhuba, na mě prsknul jedovou slinu, že sem jako naschvál přišla pozdě, abych tam naschvál zůstala dýl a tím na sebe upozornila. Zalichotilo mi, že někdo bere mou zmatenost jako strategii.
Na pohovoru mi řekli, že se ještě ve čtvrtek ozvou, tak sem čekala, a čekání sem si krátila na hospodské zahrádce, kde sme se Simou popíjely sodovku. Vyhnalo nás hnusný počasí a zima.
Z call centra se ozvali až v pátek odpoledne, že mě berou, a že si mám do pondělí vyřídit výpis z rejstříku trestů. Uháněla sem teda na poštu. Tam trvalo děsně dlouhou dobu než mi to vyjela pošťácká žena z komplu, a ještě k tomu hlídala, jestli jí Anička neupatle sklo kukaně. Za mnou vrčela nějaká ženská na jinou nasranou bytost, jak si vůbec dovoluju chodit na poštu pro výpis z rejstříku trestu a co je to za nápady. (Zatímco vona tam teda stála asi proto aby poslala balíček od Avonu, a proto si myslela že má větší právo na život).
V pondělí teda nástup do práce. Sbohem bído, sbohem svobodo. Radost mi trochu kalí fakt, že po mně chcou maturitní vysvědčení, který nemám, protože nemám maturitu.

Talenti mají konečně nový vál, Rusted From The Rain, a na konci mají kytarový riff od Soundgarden, což sem poznala hned zkraje, a taky se bez mučení přiznali, kluci ušatí. Slyšela sem z nové desky zatím jenom dva vály, ale můžu zodpovědně říct, že to zní jako Soundgarden, Alice In Chains a Stone Temple Pilots dohromady. Návrat do mojich pubošských časů, kdy sem sjížděla grunge, mě teda neskutečně těší.