Bez hlasu

Jelikož su furt zalezlá doma, nic extra se neděje a su za to ráda. Zklidnila sem nerva, vyladila sem komp, dodělala sem Aničce pokojíček, promyslela sem si, co dál. V mezičase sem se stavila do práce za dětma, protože mně bylo smutno jak prase, dala sem si kafe, něco sem tam počachrovala, a od Puštíka sem se dozvěděla, že mi zařídil jenom ranní směny, což mi výrazně vytrhlo trn z paty, a sem za to hrozně vděčná.
S Aničkou sem přešla k jiné dětské doktorce, která snad konečně začla léčit ten její brutální kašel.
Večer si dycky sednu ke komplu, jím zmrzlinu a čumím na Dextera. Nejdřív sem tomu moc nefandila, říkala sem si, ty jo, další film, kterej se snaží udělat z masovýho vraha kladnýho hrdinu, panebože, jak trapný. Ale pak sem se do toho úplně zažrala, a teď, v půlce čtvrté sérky už vím, že je to pro mě zásadní, přelomový dílo. Hodně sem se u toho napřemýšlela, a hodně věcí sem si ujasnila. Úplná terapie.
Nejhorší výmrd mi způsobil antivirák Avira, kterej sem si chytrácky nainstalovala, protože tuning kompu.
Takže, večer, všude zhaslý, žeru zmrzlinu, čumím na Dextera. Dexter se zrovna chystal kuchnout Little China, napětí jak prase, ani nedýchám, a do toho najednou „Týýýýt týýýý týýýýýt”. Avira mi vtipně oznámila že právě našla vir. No dobrý. Tak za prvý, trochu míň hlasitějc, nemusí vědět celej barák, že mám trojana. Za druhý, kdo se tě o to, ty blbá Aviro prosil? To si jako lážo plážo řekne ten program, že momentálně hned teď tajně zkontroluje všechny soubory, zaktivuje se uprostřed noci, a hlavně uprostřed Dextera, a musí mi něco oznámit, a teď jako čeká pochvalu, nebo co? A teď se ještě musím rozhodovat, jako co s virem chci udělat. Héj, dej mě pokoj, máme na stole China a nedrží lepící pásky.

Ještě horší věc, než je Avira, se mi stala ve čtvrtek. Neboli v úterý sem po neschopence nastoupila do práce, a ve čtvrtek už sem byla zase na neschopence, protože sem dostala rýmu a kašel, a kdovíco ještě, no ale to bych všecko přežila. Jenomže mně odešly hlasivky. A to jakože úplně. Tušila sem to delší dobu, protože sem na konci směny průběžně sípala a vydávala sem zvuky jak smutná velryba, takže když sem onemocněla, automaticky si ta nemoc sedla na oslabený hlasivky. Sakra. Myslím si, že hlasivky nepřetěžuju mluvením na lince, ale hlavně pořváváním po děckách z druhé půlky callcentráku, hulákáním až do kuchyňky a hlasitým smíchem. Achjo, tak todle už nebude. Musím se výrazně ztišit, nebo o ten hlas přídu nadobro. A nemluvit je fakt na hovno. Jak řekla doktorka, musím se o hlasivky starat, jako bych byla zpěvák. Chtěla sem to vtipně přetransformovat do rockové hvězdy, jakože hodně chlastat, kouřit, po všech řvát jak na trhu, málo spát a lítat po nocích. S odhaleným krkem. No a pak sem si řekla, takle né, vemu to úplně vážně a zodpovědně jako dospělej člověk. Uvařila sem si čaj, dala sem do toho zázvor, med, citrón, napila sem se, skoro sem se poblila a za stálého míchání vylila do hajzlu. To Anička, to je větší frajer, vypila půl hrnku, i když teda ... byl to fakt velkej hnus. Asi jako udělat vývar z hrsti pepřa. A tady moje snahy o zdravý lifestyle skončily.

Když už sem byla óká, zašla sem s děckama z práce do klubu. Byl to zajímavej večer, a zase mám o čem přemýšlet. Vedla sem celovečerní rozhovory s Kifem, kterej má teda novej vztah, nebo tomu tak říká, a já sem se zezačátku smála, pak sem mu cvičně nadala, pak nadal on mně a tím sme se bavili celej večer, ale na konci toho všeho sem pochopila, že já tady v tom nejsu ten vítěz, protože i když on ty vztahy zesírá a dělá chyby, tak se aspoň o něco snaží, a jednou mu to možná vyjde, a bude normální a zařazenej. Klidnej. Ale já ne, já se ani nepokusím, a nezapadnu, a nikdy asi nebudu mít klid. Nakonec mu to docela závidím, protože nejsu schopná s někým být. Nejsu schopná někoho upřednostnit před sebou, nejsu schopná mít zkažený večer, protože dotyčný nepřišel, nejsu schopná sledovat hodinky každou minutu a čekat, kdy příde, nechci dojít do fáze, kdy budu mluvit jenom a jenom o něm a mluvit o sobě v množným čísle jako „my si myslíme”. Nechci aby mě ovládal někdo druhej a připoutal mě k sobě tak, že ze mě vysaje život, kreativitu, rozumnost a nadhled. A nakonec mi sebere mě, což prostě nemůžu dopustit. Nedovolím to nikomu, a neumím se nikomu takle odevzdat, neumím nikoho bezmezně milovat, a zbožně koukat. Kif to aspoň zkouší. Já se ani nesnažím.
Řekl mi, ať přestanu svět vnímat přes logiku a přes rozum, protože podívej se, kam sme to s rozumem dotáhli. A taky mi řekl, že se mám začít chovat jako matka, protože Anička prostě potřebuje tátu, nebo chlapa, který ji vychová, a ať už kurva přestanu být sobec, a pokud vztahy neumím, ať se je aspoň začnu učit, protože už nejde o mě a o to, co je pro mě nepohodlný.
Do prdele, já se bojím, že měl pravdu.

Tématicky se mi dny prolnuly do toho, že přemýšlím nad lidma, kteří sou kolem mě a kteří mě posunují dál, nebo sou to prostě ti, kteří sou stejní jako já, abych v té své pomatenosti nebyla sama.
V sobotu sme vyrazily s Laurou a s Aničkou do Bílovic. Procházely sme lesem a naproti nám šly dvě ženský. Každá tlačila kočárek. Tady ty společný procházkový kočárkovací nesmysly byly dycky moje noční můra. To fakt jako... without me. Zrovna sme s Laurou rozebíraly konspirační teorie ohledně sčítání lidu, když nás míjely. Slyšely sme jenom, jak si povídají o pečení velikonočního mazance.
Protočila sem znechuceně oči. „Ještě že se nebavíme o takových hovnech.” Řekla sem Lauře. „Vlastně když o tom tak přemýšlím, tak je úplně zázrak, že sme to obě dotáhli do takovýho ...”
„Průseru.” Doplnila mě.
„Jo. V podstatě.” Přikývla sem. „Protože sme spolu tak dlouho. A během té doby se toho mohlo hodně zvrhnout. Tak třeba ty si mohla mít teď manžela a dvě děcka, a mohla si mi na takové vycházce vykládat, jak jsi upekla nedělní piškot v sobotu a jaká je to sranda.”
„Představ si...” Chytla se Laura dramaticky za hlavu. „Dělala jsem piškotový dort s jarní tématikou, a teď jsem nevěděla, jestli tam mám dát jeden prášek do pečiva nebo dva, a tak jsem dala jeden a půl, a teď mám teda problém, jak uchovat zbývající půlku prášku, jo. No a teď jak jsem to vytáhla z trouby, tak to úplně splasklo, no Miloš kdyby to viděl, to by se mu moc nelíbilo, jo, no styděla jsem se, tak jsem to okamžitě potáhla marcipánem, aby to Miloš jako neviděl...”
„Miloš, vole...” Smála sem se.
„On má rád ten piškot takový jako vláčný, né vyschlý, takže já do toho piškotu dávám dycky sklenku oleje, jo jako, to mi poradila Jitka, že to taky tak dělá, a manželovi moc chutná...”
„Tfuj, ty vole, hrůza ....” Smála sem se. „Kdybys byla v takovým životním levelu, to bysme už kamarádky nebyly.”
„Teď sem jela v autobuse, a tos měla vidět jak sem trpěla, skoro sem zoufalstvím vysklila okýnko a vyskočila za jízdy. Naproti mně seděl boží borec, ale héj jako pěknej chlap jak sviňa. A vedle něho sedělo cosi, co vypadalo jako žaba, prostě fakt hnus. A ta žabí ženská po něm chtěla, aby si zrušil účet na Facebooku, protože svým účtem na facebooku podporuje špatnou věc a ona proti tomu protestuje, a on jako aby dokázal jak moc ji miluje, si má ten facebook zrušit, na důkaz velké lásky.”
„A dál?” Zírala sem zděšeně.
„Borec se zeptal, co je na facebooku špatnýho, a to mařka konkrétně nevěděla.”
„Řekla jí to Lída, nebo sousedka vodnaproti...že ten Márk Sakrberk je Satan, říkala paní Kolomazníková v sámošce, a chce vovládnout svět.” Pokrčila sem ramenama.
„Jo. Ale můžeš mi říct, proč nám hezký borce vyžírají takový mařky, který sou tak blbý, ale tak blbý a tak hnusný, že nemají ani facebook?”
„To je pro mě záhada vesmíru. Zcela kontraproduktivně se množí hlavně hnusný a blbý lidi.” Řekla sem. „Příroda musí mít s takovýma nějaký zvláštní záměr.”

Výlet sme zakončily v hospůdce, kde měli dycky dobrý jídlo, ale teď ho tam teda neměli. Koukaly sme zcela trapně na velký kozy slečny servírky, já sem si objednala knedlíky s uzeným masem a zelím, který se nedaly jíst, Laura bojovala s polívkou půl hodiny, protože tam měla sýr, který se tahal jak sopel a nešel sníst, pes rozkřoupal psí tyčinku a udělal na zemi děsnej bordel, a Laura se dívala vyplašeně jak malý dítě, který rozbilo hračku a teď na ní sedí, aby se na to nepřišlo. Anička si dala palačinky, ze kterých následně dostala průjem, a ve finále sem nemohla ani servírce dat tringelt, páč sem neměla drobáky, a velký prsa se tak nad naším stolem vznášely docela zbytečně a zadarmo.