Malý hyeny hyenovitý

Ve školce sme dopadli neslavně. Neslaně. A hlavně nemastně. Sima mě varovala, že se rozčílím, naseru, a že to vlastně ani nemá smysl. "Byli sme v pořadníku devětasedumdesátí." Poulila na mě oči když sme se potkaly u Alberta. "A do horní školky vůbec nechoď, tam už nemají ani přihlášky." Dodala.
Horní školku sem teda vynechala, a doplížily sme se s Áňou na zápis do školky nad Albertem. Školka jak z roku dva, což mě ale nepřekvapuje, pro přihlášku sem tam byla už minulej rok, takže vím. Zvonila sem dlouho předlouho, až mi otevřela uklizečka. Čekala sem dole až si teda pro nás někdo přijde a slyšela jekot vychovatelek, ale ukrutný, chudáci děti. Řev dinosaurů by hlasitostí odpovídal intenzitě hlasu vychovatelky. Děcka kolem nás lítaly jak rakety. Ječely, pištěly, řvaly. Uvnitř školky je tma, kachličky, na zemi lino. Dohromady to dává pocit ústavu. Říkala sem to pozdějš Simě, a ta k tomu podotkla: "Requiem pro panenku, vole." Uklizečka nás po delší době dostrkala nahoru do třídy, co byla zároveň asi i jídelna. Tam mě zpozorovala vychovatelka a zahulákala na mě: "Jó, moment, hnéééd. Prší tam ještě?" Zakroutila sem hlavou. "Děckááá, tak dem ven, už tam neprší." Načež se děcka vyhrnuly do šatny a vytlačily nás tam taky. Ředitelka přišla, řekla, ať tam chvilku počkáme a zase odešla. Stála sem uprostřed šatny plné malých predátorů. Děcka zíraly na mě, a na Aničku, jak smečka hladových hyen. Oči se jim zákeřně leskly. Z pusy jim tekla kyselina rozpouštějící kosti. Anička přišla k nějaké holčičce. "Ahoj, já jsem Anička, jak seš ty?"
"Já jsem Lenička." Usmála se malá lentilka. No tak aspoň něco, říkala sem si. Třeba ty děcka nejsou takový piraně, jak vypadají, nechala sem se opít rohlíkem. Načež ňákej malej přičmoudlej hajzlík namířil na Aničku prst a zařval: "Heléé, tady je nějaká tlustá holka." Na vysvětlenou musím dodat, že Anička je pižlík, ale měla na sobě bundu, takže vypadala kuličkově. Hyení čelisti se chystaly nás rozdrtit. Anička se rozbrečela. Aby toho nebylo málo, týpek v tričku s Bořkem Stavitelem na Aničku namířil taky prst a zaburácel hyením chechtákem: "A taky je blbááá!"
Než sem stačila něco udělat, říct, hyeně vydloubnout oči, přišla ředitelka. Odvedla nás do kanclu. Anička furt brečela. Řekla, že sme na osumdesátýmprvním místě. Dětí berou patnáct. A jelikož nemám zaměstnání.... tádydá. Jakože nic.
Pokračovaly sme do spodní školky. Aničce sem mezitím koupila hrozny a nějakou hračku, protože mě bylo líto, že sem neřekla malýmu Bořčímu stavitelovi ať táhne do hajzlu, a měla sem výčitky svědomí. Ve spodní školičce to bylo lepší. Vychovatelky neřvaly. Anička dostala dokonce papírovou hračku. Zato sem si všimla, že těch dětí na jednu "tetu" je tam nějak moc. V pořadníku sme byli sedumdesátí pátí. Nemusím se trápit, že by nás vzali.
A tak Anička bude dál chodit do soukromé montessori školky. Je tam spokojená. Já taky. Udělala pokroky. Vychovatelky se tam dětem věnují. Ve třídě dětí není milijon. Dokonce tam mají kroužeček vaření, nad tím sem kroutila hlavou a vysekla sem "tetě" poklonu, že teda musí mít silný nervy, mít deset dětí v kuchyni :) Prostě Anja zůstane tam kde je a tečka. Nepotřebuju aby mi z ní mezi hyenama vyrostl gangzta.

Už to vypadalo že budu muset do práce. Na účtě skoro prázdno, koncerty a fesťáky za dveřma (knock knock....), a z našich dvou (jednoho) příjmu jako nevyžijem. Už už to vypadalo že skončím v call centru. Kroutila sem se několik dní a nocí jak strašně smrtelně mě to zasáhlo. Fakt to vypadalo smrtelně bledě. Už sem tam mohla sedět. Ale najednou, a to sem měla vědět, že mě ten osud nenechá se posrat, nám přišly prachy, s kterýma sem vůbec nepočítala. Můžu eště půl roku žít. Nikam nemusím. Jsem happy. Jestli je někdo narozený pod šťastnou hvězdou, sem to já. Štěstí je tmavě zelený světlo. Vím to, vidím to než usnu. Ochrana milovaných lidí je bleděmodrý třpytící se světlo. Jako když se rozsype drťka z baněk.

Po dlouho dlouhé době sem zašla do hospody na protější sídliště. Borci kecali o koncertech a fesťákách. Pojedou na ty Brutály, no jasně. Plánovali to dvě hodiny. Nudila sem se. Podotkla sem, že metloši mají nějak moc výhod na to, jak sou nemožní. Zmalovaní vombati. A furt tady mají koncerty s tím.... chrlením krve a taky fesťáky.
"A kde sou punkový fesťáky?" Udeřila sem na Pepu.
"Máš spoustu takových, na lontech. Ota furt jezdí, se připoj." Mudroval Karel.
"Vogo, punkový fesťák kde je headliner Vypsaná Fixa?" Smála sem se. "No to je teda kultůra."
"Dřív bývaly na těch lontech zábavy." Posteskl si Karel. Ty vole Karle máš vole pravdu, ach starý časy, chce se mi plakat....
"Ale Jáňa má pravdu, punk tady prostě není. Naposled sem byl na Exploited, to je patnáct let zpátky." Řekl Pepa. "A taky Ramones. Byli ste na nich někdo?"
"Ti měli koncert teďkonc." Řekl Hugo.
"Ramones?" Divil se Pepa. "To je tada blbost."
"To byli Rasmus." Máchla sem rukou. Omg wtf lol rofl.
Pravda je, že sem chudák s tou hudbou. Například v Kanadě mají Warped Tour. To je několik punkových kapel, který jedou spolu turné. Vlastně fesťáky. To bych jako chtěla vidět. Tady ty rokáče sou sice dobrý, to jo, ale není úpa supa, jakože bych nemohla spat z toho, že uvidím Migy nebo Divokýho Billa, no to teda ne. Zato bych se třeba třeskutě těšila na Flogging Molly nebo NOFX. Což mi teď připomnělo jak sem naposledy v lesbím baru pustila Gogol Bordello a vypudilo to většinu posádky, včetně Simy. A taky sem do jukeboxu hodila půl sta, abych si poslechla Chinese Democracy.

Na balkoně si nějaký ptáček postavil hnízdo. Je asi imaginární, jako Bůh. Nikdo ho nikdy neviděl. Přesto tam má hnízdo, který ani bouřka neodnesla. Sypeme mu ořechy a rohlíky. A ty mizí. Tak si myslíme, že tam je. Haribo se eště neodlouplo ze stropu balkonu. Zato už ale vybledlo.