Ztráty a nálezy

Zemětřesení novýho roku se mnou seklo o zem. Otřepala sem se, oprášila kolena, a šla zjišťovat, co zbylo. Simu vyrazili dva dny po mně. Seděly sme teda v kavárně. Sima nervní, co bude dělat dál, já ne, protože já nebudu dělat nic. Konečně sme byly samy.
Přišel nás obsloužit pinkl. „Kafe si dám.” Řekla sem. „Vídeň.”
„Máme jenom turka nebo instantní.” Řekl na to týpek.
„Ježiši, kam sme to vlezly...” Reagovala Sima na můj vyplašený pohled. „Prosimvás, ta hospoda vedle, je kuřácká?”
„Není.”
„No tak jí doneste toho turka, ó můj bože. Zůstaneme tady.” Vyvracela oči. Věci se vracely do starých kolejí. „Můžeme teď chodit takle spolu, samy.” Dodala potom. „Honza bude v práci a my... budem mít času milijon.”
„No, to sem ti právě chtěla říct...” Spustila sem. „...víš co, chodit s tebou a s Honzou pro mě není žádný terno. Von je ze všeho tak otrávenej, a nesnáší mě. Nemysli, že to nevím.”
„Jo, když on si myslí, že když s tebou pudu sama, budem dělat hrozný věci.”
„Však jo.” Přikývla sem. Dostala sem kafe, co smrdělo jako hadr. A bylo to fajn. Sima je zpátky!

Bylo mi pořád smutno. Neměla sem co dělat, a tak sem chodila po městě a zírala na lidi, a taky sem šla do Vaňkovky, koupila sem si ledovou tříšť, sedla sem si k fontáně s krokodýlem, a myslela sem na Verunu, protože mi chyběla, a jak sem na ni myslela, tak mi najednou zavolala, říkala, jak jí chybím, a že sme spolu neskončily, víš, to není konec. A já sem zírala na fontánu, na vodu, co skáče jako hadi, a věděla sem moc dobře, že to konec je, protože Verunu má v moci Mladej, a ten ji nikam nepustí, a zvlášť ne se mnou, protože minule, když se Veruna snažila se mnou jít na pivo, tak jí řekl, že jestli pude, už se k němu nemusí vracet, a tak Veruna nikam nešla. A já vím, že když se neuvidíme v práci, neuvidíme se tím pádem nikde. Bylo mně pak ještě hůř, tříšť sem nedopila, hodila sem ji do koše a šla sem dom.

A pak volala Laura, že na mě s Vítkem myslí, a že termín svatby je v srpnu, a hurá, opijem se. Taky hodně volal Pája, měl o mě starost, a furt mi říkal, všecko bude dobrý. I když mně to tak vůbec nepřipadalo, byla sem ráda, že zavolal.
A pak mi napsala Kudla, že se nastěhuje do toho mýho pokoje. Takže sem našla spolubydlu. Kudla se mnou ňákou dobu dělala, zažily sme několik spářek. Sedávala u okna na druhé straně, u automatů na bagety, vedle Toma a Michala. S Michalem polepili výtah omalovánkama, pak se v něm vozili a smáli se. Tom jí česával vlasy, protože ona má pěkný vlasy, takový blonďatý, dlouhý, a modrý oči. Vypadá jak anděl a je šílená. Fascinující kombinace.

A pak druhá strana, seznam ztrát. Ze života mi odešli: Šváb, Ála, Kačka, Lůca, Evka, Taťka, Kif, Mladej, Boxer, Rybář, Šárka, Andula, Votruba s Vincem a Ela. Něco mě mrzí hodně, něco míň, u některých sem si oddychla, že sou pryč definitivně.
Do seznamu ztrát musím taky započítat Ondráše. Protože kamarádství mezi holkou a borcem nefunguje. Dycky chce někdo víc, a já to většinou nejsem. Takže... ende.

V neděli ráno přišla zpráva, že se Pájovi (a hlavně Lucce) narodil kluk, a mně synovec, a tím pádem je ze mě teta. V rodině radost veliká. Nálezy dorovnávají ztráty. Byla sem se podívat v porodnici. Automat mi tam sežral půl sta. Malej mě dojal, má takový pěkný malý ouška. Je to taková housenka a má vlasy.

Další den volala Sima, že jedem do Ikei. Vzala auto, teda tank, velkej černej džíp, a vyrazily sme. Chodily sme mezi světlama, a nádobím, hrnkama a rohožkama... a já sem furt vykládala, a když sme prošly celou Ikeu, ještě sem neměla dovykládaný. „Škoda, že tady není něco opravdu velkýho, něco jako je Walmart.” Litovala sem. „Mamka říká, že moc mluvím, že neumím zavřít pusu, a že je škoda, že nemám čudlík na vypnutí. A taky říkala, jakože co budu dělat, když nebudu chodit do práce, a nebudu vykládat děckám, a já to fakt nevím, co budu dělat, a komu budu vykládat, možná se zblázním, až nebudu moct mluvit, dostanu tik do oka a začnu slintat."
„Já potřebuju jít do práce, mezi lidi.” Řekla Sima. Zastavily sme se u svítidel.
„Jé divej, to vypadá jak z rozstříhaných kelímků. Já ne. Za tu dobu, co sem to dělala, ježiš, já tak hrozně nenávidím lidi. Kdybych tam zůstala ještě ňákou dobu, jako... co by se stalo? Utekla bych do hor, nebo ... bych venku lítala s pistolí? Mě ten vyhazov zachránil.”
„Já to chápu, seš úplně pokažená.”
„Jo. A ještě je taky pokažená moje rychlovarná konvice, sem si vzpomněla. Dem do elektra, nemám si v čem dělat kafe.”

Sima koupila poličky. Daly sme je do auta a šly sme si sednout do kavárny. „Ňáký kafe.” Udělala sem objednávku. Dostala sem kapučíno. „Já nevím, jestli k těm poličkám nemám koupit ňáký úchyty.” Rozumovala Sima. „Ale né... von to Honza ňák pověsí. Vidíš? Na některý věci je potřeba mít chlapa.”
„Ale to není pravda, co tady říkáš.” Kroutila sem hlavou. „To je takový přizdisráčský. Jakože já su chudák, kterej neumí vzít příklepovku a udělat díru do zdi. Trapas.”
„Jano ale já nutně potřebuju k životu chlapa, chápeš to? Já jo, já to přiznám. Já neumím žít sama.”
„V pořádku.” Zamíchala sem si kafe. „Ale prosimtě nevytahuj na mě, že je dobrý mít chlapa kvůli přibití poličky. To ti nežeru.”
Za nama seděli ňáký big bosses, probírali firmu a tak, před nama seděl chlápek s noťasem a přes výlohu sem pozorovala znuděnou matku, která pásla dvě děcka v balónkovým bazénku. To musí být hrůza, říkala sem si. A taky sem si říkala, jak su hrozně šťastná, že nemusím do práce, ani se nemusím starat o žádný mimino, ani nic takovýho, prostě su happy. Ten pocit štěstí mě úplně prostoupil a byl úplně opravdovej. Euforie. Su boží a mám spoustu času na to, si to užít. „Dem se podívat na obřího lenochoda, a pak dem za Tomem do prodejny, smát se že je zaměstnanej. Common.” Rozhodla sem. Prošly sme eště všechny obchody, koupily sme plno blbin, svetříky, naušnice, party oblečení a tak. Barvy na vlasy a oblečení na děcka. A bombóny. Ty hlavně. Nechcu žít bez Hariba.

V pátek sem byla domluvená s Petrem, že si vyrazíme. V šest volala Laura, že pudem na jedno, než teda budu pokračovat dál. Vyrazila sem ji vyzvednout do práce. Když sem šla přes Svoboďák, strhl se úplnej tajfun. Z ničeho nic, sněhová vánice, během minuty sem byla obalená jak sněhová koule. Ty vole, démoni přicházejí. S takovým efektem by jednou měl přijít ňákej můj. Démon. Ale to voni né, přicházejí plíživě a srabácky. Nuda, kluci.
Do banky sem došla jak sněhulák. Nikdo tam nebyl. Jenom Laura, někde v horním patře. „Ježiš, vypadám jak šlapka z Dolní Mokré." Řekla sem si před zrcadlem ve výtahu. „Ještě že nemám dneska žádný rande." Kývala sem na sebe důležitě do zrcadla a utírala rozmazaný linky. Pravda ovšem je, že sem rande neměla nikdy v životě. Laura řekla, že jí bude trvat deset minut, než dopíše smlouvy, a pak můžem jít. Protože sem furt kecala a smály sme se, trvalo jí těch pět řádků hodinu, ale mně to vůbec nevadilo, byl to fajn bankovní večírek. Dostala sem od ní taky takovej boží hvězdovaný šátek. „Protože si hvězdná.” Wow.
Šly sme na pivo do Áčka. To je teploušská restauračka, úplně boží. Mají tam dobrý pivo, a choděj tam takoví ti teplouši, co vypadají jako že sou úplně teplí, a choděj tam taky lesby, takový ty, co vypadaj úplně jako chlapi. Teďka tam byl novej pinkl. Úžasnej. „Vypadá jako Sandler.” Řekla sem Lauře.
„Sandler...?” Pižlala topinku se sýrem. „Jo, já už vím! Jebal!”
Fakt, obsluhoval nás prostě Sandler. Laura si myslela, že bych ho měla sbalit.
„Jestli to neuděláš, seš u mě sráč.”
„No dobře, sleduj.” Mávla sem na něho. Když přišel ke stolu, řekla sem ... „ééé...citrusa, simvás.”
„No to teda bylo.” Smála se Laura. „Úplně je z toho nažhavenej, a nebude spat. Ééééé... chacháá!”
„To bylo schválně.” Napila sem se piva. „Protože sem si to rozmyslela. Je to pinkl, šmarjá. Vojede všechno, znáš je, vojížděče. Sbalit pinkla není těžký, to umí každej. Nuda.”
„To je pravda.” Řekla Laura. A vzpomněly sme si, jak chodila s pinklem, říkaly sme mu Lilek a byl to pěknej blbec. A pak sme si vzpomněly na všechny blbce, s kterýma sme chodily. Moc sme se nasmály. A ve finále sme udělaly závěr, že Laura je šťastná, že má Vítka, protože dycky chtěla hodnýho kluka, a teď má toho pravýho, hodnýho, a já že sem výběrový kritéria vůbec nezměnila, prostě to byl průser v sedumnácti, a průser je to i teď. Mám slabost pro grázly, no. S tím sem se narodila, nejde to změnit, a pravděpodobně s tím i umřu. Je lepší se s tím smířit. Nikdy nebudu mít ráda nikoho jenom proto, že je hodnej, milej, pracovitej a má mě rád. Prostě dokud si neprostřelí nohu, nebo něco takovýho, tak héééj, nudím se, přepněte ten hroznej program...
Petr mi napsal, že nepříde, protože umírá na rýmu. Sakra. Tady to neustálý domlouvání a vymlouvání už mě přestalo bavit, a tak sem ho s těžkým srdcem přidala na seznam ztrát, tohle nemám zapotřebí, a de se dál.
Laura jela dom v devět. Stála sem na nádru, a chystala se jet taky dom, jenomže když přijela šalina, potkala sem Šlaucha, a tak sem do té šaliny nenastoupila, protože sem se s ním nechtěla bavit. Trapácký fráze jako „jak se máš” a „co děláš” mě fakt nedojímají. Takže sem si koupila smažák, a šla sem si s tím stoupnout vedle kurev, protože mně kurvy přídou zajímavý. Jednou bych o nich chtěla něco napsat. A zrovna volala Sima, že sou s Efou na nádru, a kde su. Paráda. Smažák sem si nacpala do pusy, housku sem vyhodila, a nabrala sem je pod hodinama. Efa šílená jako dycky „Ty pytle sraček, to su ráda že tě vidím, ty vole!” Mocně mě stiskla. Šly sme to rozjet do Tres Gallos. Efa vykládala, jak má novýho přítele. „Jakože vopravdu, ty pyčo, jakože ho miluju.” Vypadala šťastná. Obmotala si kolem sebe šátky a šla tančit. „Šátkový tanec, ty sračko, pocem, na tyč.” A tak sme tancovaly. Sima se bavila s jakýmsi týpkem, kterýmu bylo asi padesát, a uměl brejk. Mně se zdál úchylnej, ale ona z toho byla odvařená, a nakonec mě obvinila, že nemám smysl pro umění. Jenomže ona považuje za umění třeba taky Ewu Farnou, takže s takovým hodnocením klidně můžu žít.
Po dvou hodinách blbnutí, šátkových tanců a chlastání sme opustily podnik a vydaly se do Karibiku. Věděla sem, že tam bude Boxer. Ale vůbec sem nevěděla, jestli ho tam najdu, protože tam bylo hrozně lidí. Před vchodem sme čekaly půl hodiny ve frontě. Všimla sem si, že zvýšili počet vyhazovačů. Za chvilku tam bude stát národní garda, nebo co.
Fronta na šatnu byla taky půlhodinová. To sem vzdala. Hodily sme bundy na bar a daly si frisca. Teda ale bylo tam těsno, každou chvilku do nás někdo žduchl. Parket narvanej, tam se nedalo ani pohnout. Což Efě vůbec nevadilo. Vecpala se tam i s šátkama a rozjela to ve velkým, jakýpak copak. Boxer kolem mě prošel asi za půl hodiny. „Héééj, tady seš!” Odchytila sem ho.
„Éééj, čau. To su rád, že tě vidím, sem se ztratil, nemám ostatní. Kde máš Lukáša?”
Kroutila sem hlavou „No to nevím, dneska sme sraz neměli. Ale věděla sem, že tady budeš.”
„Tos nemohla vědět, protože sem to ani já netušil.”
„No tak když na fejs nahodíš že seš ve městě, počítám že se potkáme.” Objasnila sem. O nečem sme se bavili, dozvěděla sem se, že dělá vyhazovače v klubu, kde sme nedávno byly se Simou. Slíbila sem, že se tam za ním někdy stavím.
A pak sem potkala Toma. „Héééj”. Skočili sme na sebe. „To je Tom, můj oblíbený bubeník.” Řekla sem holkám. „A taky je jakože můj brácha, on má stejný příjmení.”
„To je její brácha?” Zeptala se Efa.
„Jo." Řekl Tom.
„Ale hovno.” Smála se Sima. Koupila sem panáky, na to velký setkání. Naklopili sme do sebe vodky. Pak sem si vzpomněla, že vodku vůbec nepiju a objednala sem citrusy a frisca. Mluvil o tom, jak vydali cédo. O tom, jak si na natáčení nacpal žárovku do pusy. O tom, že bude křest novýho céda a musím přijít. „A kdy to je jako?” Hledala sem v kabelce foťák, jenomže sem ho nenašla, tak sem vytáhla sluchátka a dala sem si je na hlavu.
„V únoru. Přesně to máš na fejsu, posílal sem ti to.”
„Ajo. Jo, já přídu.”
Tom je fakt hvězda. Má všechno hvězdný. Manýry taky. „Divej, mám náramek Dolče Gabana, prosimtě pochval mi to, stál šest litrů... a všimla sis že mám tričko Guess? Nevšimla.... tak si všimni prosimtě. A mám voňavku Beckham. Chceš pošplíchat? Jak né, počkej, budeš pěkně vonět.” Našplíchal toho na mě tolik, že mě v tom v podstatě vykoupal. Strčil mi za pásek dvě kila. Smála sem se. Úžasně sem se bavila. Jo, lísala sem se jako kočka Sheila, co ji má Sima doma. „Já tě miluju...” Řekl když objednal další pití „...nesměj se...fakt...” Konečně sem našla foťák. „Když mě budeš fotit celou noc, dám ti dvě kila.”
„Potřebuješ fotky na cédo?” Štelovala sem foťák na noční focení.
„Ne. Já se prostě jenom rád fotím.”
Blbli sme u baru do tří do rána, holky dávno odešly. Pili sme vodky s redbulama, a mně bylo úplně jedno, že vodku vlastně vůbec nepiju.
„Kde ty vůbec bydlíš?” Zeptal se a sundal ze mě ruce, aby mohl mávnout na barmana.
„Za sedmero horama a sedmero řekama.”
Kousl mě do ruky. „Nemusíš mě dycky sejmout.”
„Jau. Tak... ježiši, dyť si u mě spal, co se tak blbě ptáš.”
Chvilku na mě zíral. „Ajo. Jo, tamto...” A smích.
Jo, tamto. Jak sme u mě vytuhli na gauči po spářce v ňákým klubu, ráno sme si dali kafe a to bylo tak celý. Celou noc voněl a já sem si říkala, sakra jak je to možný. To bylo před rokem. Kurva, to letí.

Naklopili sme do sebe ještě ňáký redbuly, nafotili sme pár fotek, pak sme dostali nápad, že obvoláme všechny známý, ale dvakrát nám spadl telefon, tak sme to rači vzdali. Na závěr sme se vykousli, a já sem pak odjela dom. Rozjezd sem stihla tak akorát, což je zvláštní vzhledem k tomu, že ve tři ráno si už neumím naplánovat vůbec nic.
Druhej den sem se vzbudila živá, což mě překvapilo. Cítila sem na sobě pánskou voňavku. Beckham. Ježiši. To je to tajemství, proč kluci dokážou vonět celou noc. Nemohla sem ani vlízt do vany, protože spolubydla se stěhovala, a v bytě byl šrumec.
Stavil se za mnou Pája, spravil mi komp a pak sme jeli na oběd. Já stále s Beckham odérem. Napsala mi Syslica, kdy se sejdem, a já sem si vzpomněla, že sme se domlouvaly, že spolu strávíme sobotu. Sakra. Musela sem to odpískat, protože mně fakt nebylo dobře.
Přesto byla sobota boží den. Měla sem byt úplně sama pro sebe. Spolubydla nadobro pryč, Anča u Huga. Způsobila sem bordel v kuchyni a chodila sem se na to dívat, a radovala sem se, že to nemusím uklízet. Pustila sem si nahlas rádio v kuchyni a v pokoji, stála sem uprostřed bytu a vychytávala bod zvukovýho stereo střetu. Hrála sem na flétnu. Lehla sem si do postele v pokoji pro spolubydlu, a prostě sem tam ležela, a čučela, šťastná že je pryč.
Odpoledne mi napsal Tom „byl to ale hezkej večer, co?” Jo, to byl. A konečně sem se dostala do vany, umýt ze sebe Beckhama.

V pondělí sem se stavila za Simou. Pila sem v kuchyni kafe, a přišli nás navštívit všichni tři skřítci domácnosti. Pes a dvě kočky.
Sima mluvila o tom, že dá Sheilu pryč, páč je takovej hajzl „ona si příde kdy chce, a když se chce mazlit, tak se jí musíš věnovat, a když nechce, tak prostě odejde, trhni si.”
„Je jako já.” Řekla sem dojatě. Sima znechuceně nakrčila ret a řekla „No dyť jo, to říkám, hajzl je to a pude pryč.”

Ve čtvrtek sem musela vyřídit ňáký papíry ve městě, a pak sem to chtěla odnýst do práce, jenomže před tou budovou sem se sekla, nechtělo se mi tam jít ani za nic, a tak sem zavolala Simě, a Sima pro mě dojela, takže sme stály na parkovišti před ex-prací, kouřily, a ukazovaly fakáče na „ten kriminál”, jak řekla Sima, a smály sme se.
Pak sme šly na sociálku, seděly sme tam jak dva odpadlíci, a u nás stáli dva sekuriťáci, protože nás hlídali, nebo co, a Sima řekla „vyhodili nás z kriminálu a sedíme zase v kriminálu”, načež přišlo cigánský děcko, šláplo mi na nohu, zapištělo a zdrhlo. Protože sme tam nemohly nic moc, pomlouvaly sme aspoň bezďáky, cigány a matky, který vypadaly jedna vedle druhé jako šmudly, co vylezly z kanálu, mutanti od bobří řeky, zato my sme byly zářivý hvězdy, co svítily tak jasně, až nás museli hlídat sekuriťáci, aby nás nikdo neukrad.

Kudla se nastěhovala v neděli. Seděly sme na balkoně, kouřily, smály sme se tomu, v jakým sme dělaly kriminále, a Kudla měla radost, že máme u baráku čtyři hospody. Ptala se mě, proč nemůžu najít práci, a já sem řekla, že potřebuju práci na zkrácený úvazek, jenomže takový práce sou jenom a výhradně pro postižený, což je zajímavý paradox, protože budu nezaměstnaná z důvodu, že nejsu postižená, což je ale furt lepší, než být mrzák s prací.
A tak sem si na tom balkóně upíjela kafe, zírala sem na kubánskou za barákem, protože we are cuban here, a říkala sem si, jak je to vlastně všechno boží, a teď už zbývá jenom čekat na jaro.