Cocktail Support Team

V pátek jsem vstávala v deset. Nemohla sem si ani uvařit kafe, protože sme žádný neměli, a tím se odstartovala celá páteční hrůza. Udělala sem si teda aspoň čaj, a plánovala si, jak si plácnu čajový sáček na pytle pod očima, abych aspoň mohla chodit kolem zrcadel a vážit si sama sebe. Anička se spokojeně dívala na krále Matěje a žmoulala u toho koblihy. Najednou se domů vřítil Hugo s Káchou a Doktorem. Na vpády nečekaných návštěv sem v poslední době zvyklá, a ani mi vlastně nevadí, protože Anička je zbožňuje, obzvlášť všechny strejdy, nejvíc Káchu. Hugo mi oznámil, že Doktor mě vezme na sociálku autem. Frflila sem, že je to zbytečný, že na sociálku sjedu emhádé, tedy sockou, aspoň to bude stylový. Ale Hugo se nedal, prej je to domluvený, a ať se dám dohromady. Poslechla sem teda, za hodinu sem byla v hromadě a mohli sme vyjet. Kácha má nový auto, jelikož to předchozí rozmlátil ještě než sem se k němu dostala, koupil si teď červenýho Nissana, a protože furt nemá řidičák, auťák svěřil Doktorovi. Jenom co sme vyjeli, zapnul Doktor rádio, z kterýho se ozýval nějaký ječák, ale né krásný ječák, ale hnusný ječící zvuk, co rve uši, asi jako když zpívá kvičí Brian Johnson, a takle brzo po ránu, to sem teda neměla zapotřebí. Zaparkovali sme na boku sociálního úřadu.
"Smí se tady stát?" Zeptal se Doktor.
"To já nevím, ty seš řidič." Rozhlídla sem se. "Ale není tady nikde zákaz stání, a stojí tady všichni, tak asi pohoda. Neser se s tím, jdeme." Vystoupila sem z auta a hnala se vstříc sociálkovým dobrodružstvím, a hlavně najít automat na kafe. Doufala sem, že se domluvím s úřednicí, aby mi dala víc formulářů, který bych nechala potvrdit najednou, abych nemusela za ředitelkou školky každý měsíc jak dement. Stoupla sem si teda do sektoru, kam patřím a čekala u dveří, zatímco Doktor zničeně padl na židli. Ze sociálky není nadšený nikdo, pokud to ovšem není rómská bytost. Odněkud vyběhla jakási nepříjemná žena, od pohledu úřednice a křičela na mě, ať si přejdu k jiným dveřím, protože na mojí přepážce mají pauzu. Zapadla sem teda za řvoucí kačou, už sem tušila, že domluva nebude snadná, o formulářích navíc se mi mohlo akorát zdát. Vysvětlila sem, že nesu papír s potvrzením o navštěvování školky.
"No jo, ale vy tady musíte dodat ještě rozhodnutí školky o přijetí." Zamžikala na mě povýšeně. "Máte to?"
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nikdo neříkal, že to mám přinýst."
"No to je snad ale jasný, bez toho se nikam nedostanem." Dělala ze mě blba.
"Ale mně to nikdo neřekl." Bránila sem se.
"Jak neřekl? Jo aha, vy ste tady podepisovala prohlášení. U kolegyně. Podepisovala ste to nebo ne?" Útočila žena.
"Jo, podepisovala."
"Tak ale to ste měla říct hned." Prohlídla si formulář. "Ježiši!" Nadskočila na židli. "Dyť tady máte špatný datum. Tady má být 30. 11. a ne 30.12.!"
"Tak sem se spletla, tak já to přepíšu." Natahovala sem se pro formulář.
"No to ne, jak přepíšete? To nemůžete přepisovat!"
"Jako jak jako?" Nechápala sem. "Tak to přepíšete Vy?"
"Já? No to vy byste asi měla, ne?"
Už sem nechápala vůbec nic. "Vrátíte mi ten formulář, abych mohla tu dvojku přepsat na jedničku?" Upřela sem na ni pohled zlé holky a začla sem se vytáčet.
"Ale musíte to udělat nenápadně, jenom trochu z té dvojky udělejte jedničku, né že mi tu dvojku přepíšete celou!!!"
Musela si ze mě dělat prdel, nebo co. Vzala sem si propisku, která nepsala.
"No tu si neberte, ta nepíše, vemte si tu vedle, dyť vidíte, že je na šňůrce, ne?" Logika monstra za přepážkou mi opravdu vyrážela dech. Zkusila sem přečmárat "nenápadně" dvojku na jedničku, a žena postižená vzteklinou na mě ječela: "Né, takle to nepřepisujte, ježiši, říkala sem nenápadně, jenom tomu udělejte takovej zobáček. Proboha, takhle né !!!"
Když sem odtama vypadla, byla sem docela šťastná, že další návštěva sociálky mě čeká až za měsíc.
Když sme se s Doktorem blížili k autu, stáli u něho dva flojdi. Stáli sme na zákazu zastavení. Policajt chtěl vidět doklady, dlouho zíral do techničáku a prohlížel celý auto, a já už sem si říkala, že Káchovo auto je určitě kradený, a my tam v té kose umrznem, a nejvíc mě sralo, že sem neměla čepici. Chtěli nám napařit pokutu dva litry, ale já sem pak udělala smutný oči smutné matky, začla sem meldovat o tom, že sme teďka byli na sociálce pro sociální dávky, protože máme malý dítě, a to víte, my matky na mateřské, to vůbec nemáme jednoduchý, a policajt kýval, že to fakt jednoduchý není, pak řekl Doktorovi, že by teda měl víc vydělávat, aby mě a dcerku uživil, a já sem řekla, že jo, manžel se snaží, ale znáte to, doba je zlá... Ukecala sem to na pětikilo. Řezali sme se s Doktorem těm mým kecům ještě hodinu.
Večer mi volala Sima, že Peťa dělá zase koktejlovou šou v klubu, a jestli pudu. Řekla sem že jo, protože už sem zase dlouho nikde nebyla, i když venku byla taková kosa, že by vorvaně ven nevyhnal. Nabalila sem se, že sem vypadala jako válec, trčely mi jenom oči. Na ty ještě nikdo termoklapky nevymyslel. Vydaly sme se se Simou teda do města. Na náměstí sme si daly sraz s Peťou a Luckou, kteří nám na uvítanou donesli svařáky. Stáli sme pak před klubem, svařáky v ruce, cigárko, mrzli sme a kecali.
"Zima není vůbec sexy, zatrhla bych to." Řekla sem.
"Che, sexy... " Smál se Peťa. "Víš, komu sem minulej týden míchal koktejly?"
"Tak to nevím." Přiznala sem.
"Tomu hercovi... jak on se... jo, Rosenberg."
Vyprskla sem svařák. "Prej hercovi..."
Sima se lámala smíchem. "Ježiš, ještěže sme tam nebyly."
"Jak nebyly?" Smála sem se. "Pořád chceš pořádnýho borca, mohla ses s ním aspoň vyfotit."
"Ty jo, nestraš, kdyby tu fotku viděl ten můj, tak si můžu hledat nový bydlení."
"Prosimtě." Mávla sem rukou. "Kvůli tomu, že bys měla fotku s Robertem, jo?"
"No jo, ale co on dělá taky, že jo..." Trhla Sima ramenama.
"Herca přece." Řekl Peťa.
"No jasně." Napila sem se. "Minule ses chtěla fotit s týpkem z Pulp Fiction, ale naši čeští herci ti nejsou dost dobří."
"Ty jo, ale ty sis to minule vyžrala." Řekla mi Lucka.
"S tím týpkem anglickým, že jo? To bylo příšerný." Souhlasila sem.
"Něco tak škaredýho sem už dlouho neviděla." Řekla Lucka.
"Hm, hm, byla bych nejradši, kdyby si mě lidi vůbec nevšímali, protože když už si všímají, sou to děsiví jedinci, patřící do panoptika hrůz." Řekla sem a dopila svůj svařák.
V klubu se to rozjelo tak kolem desáté, když dorazil zbytek fanouškovské základny. Přivedli dva nový jedince, jeden z nich se mi představil jako Pavlík, něco na mě zahuhlal a usnul na stole, druhýho mi představoval kamarád.
"Todle je Mat." Řekl. "Je to manažer, skutečně schopnej člověk, toho si važ. Představil bych ti ho jménem, ale já vlastně nevím, jak se jmenuje doopravdy."
Podala sem mu ruku. "To je jedno, protože jak řekl klasik, co je po jméně...?"
"Ale ale ... tohle sem tady ale opravdu nečekal." Zatvářil se manažer udiveně.
"Co jako? Že v klubu se vyskytují lidi, kteří umí číst?" Zatvářila sem se zlounsky a odcupitala pryč. Protože na mě nikdo dojem neudělá tím, že je manažer, obzvlášť když v mým žebříčku nejtrapnějších povolání se manažer dělí o přední příčky s obchodním zástupcem a revizorem.
Kamarád Zdeněk mi zase furt vykládal, jak dobře tančí, ale né na tady to co hrajou, že musí mít rychlejší hudbu, a že tanec bere hrozně vážně, a trénuje to doma před zrcadlem. Smála sem se jak urvaná z řetězu. "Jak jako trénuješ tanec? To přece... jak to s tebou hodí, tam se vrtneš, o tom to je..."
"Né né, musíš mít techniku, já se nedokážu dívat na někoho, kdo tančí, a nejde mu to, neumí to. To je děsně trapný." Oponoval mi.
"No jo, trapnej tanec je horší než žádnej tanec, to je pravda." Řekla sem. "Ale mně je v podstatě všechno jedno, já jsem hopsalka. Když mám radost, tak skáču, hopsám a kroutím se, a je mi jedno, jestli si někdo myslí, že je to trapný."
"Ale dyť se na tebe lidi dívají."
"Nedívají. Pravda je taková, že nikoho nezajímáš." Ujistila sem ho.
Během debaty o tančení sme se trochu opili, a donutila sem Zdeňka, aby mi teda ukázal svůj vypilovaný veletanec. A Zdeněk se vrhl na plac a předvedl stavění kostek. Na to sem obzvlášť alergická. Odešla sem sledovat fotbálek. Odchytil si mě manažer, a zkoušel fritovat. Zeptal se mě, jestli mám nějakou přezdívku.
"Ano. Říkají mi Vokurka, Králíček a Emo." Smála sem se.
"To není nic moc."
"Bývalo to horší. Bývala sem Vápenka, Belha a Krysa."
"Proboha, proč Krysa?" Vypadal vyděšeně.
"Protože sem chovala potkany." Odsekla sem a odešla.
Peťovi to ten večer šlo daleko líp než předtím, flašky mu tolik nepadaly a ani se nespálil. Sima balila barmana a já sem střídavě tančila a střídavě mluvila se všema účastníkama fan klubu, po čtyřech pivech sem taky poučila manažera, že největší poser manažer hudebního průmyslu byl Malcolm McLaren, a taky sem mu vysvětlovala proč.
V jednu sem usoudila, že je čas odejít, protože už sem měla dost a další pivo bych už ani nezvládla, a tak sme se se Simou se všema rozloučily, slíbily účast na další akci, a hnaly se ven. Venku na mě čekal manažer, jakože se se mnou chce rozloučit, tak sem mu řekla "zdarec" a on mi dal do ruky svou vizitku. Sem teda nikdy nevěřila, že se budu účastnit vizitkové hry, protože sem si myslela, že si to Pájka se Simou vymysleli a tohle se neděje. Ale Pájka taky tvrdil, že když dostane člověk vizitku, ze zvědavosti prostě napíše mejl a já sem tvrdila, že já bych nebyla dobrý účastník takové hry. Takže můžu zodpovědně říct, že sem se předpověděla dobře, já teda ze zvědavosti mejl nepíšu, ani nikam nevolám, ani mi vizitková hra nepřijde vtipná.