Taková barová

Takže. Brácha se rozhodl odjet na měsíc na Zéland a taťka se k němu připojil. Prostě tady všechno a všechny nechali a na měsíc odletěli, nazdárek zdárek. Tomu říkám great escape, a fakt jim fandím.

V práci je to ... pracovní. Musela sem složitě přešaltovat na to, že sem si udělala v životě samostatnou složku Práce. Musela sem jasně vymezit další svět, kterej se neprolne vůbec nikam dál, nerozpíjí se, nevsakuje se do hranic dalších světů. V práci sou lidi, kafe, tiskárny a papíry. Nevykládají se tam příběhy.

Ve čtvrtek sem u ťamanů na obědě potkala Verunku s Mladým. Měla sem radost, zato Mladej vůbec žádnou radost neměl. Vykládala sem si s Verčou, hlavně o tom, jak to v pátek rozjedem, tyjo, to bude jízda, táhnem to až do rána, juchůůůů! Mladej se na to netvářil. Bylo mně jasný, co se asi stane.

V pátek se šlo na firemní oběd, pak se hrál bowling, kterej sem nehrála, dala sem si pivo a byla sem celá natěšená na večer, protože sem měla sraz s holkama. Volala sem Kačce a Lůce a daly sme si sraz u Námořníka, v šest. Veruně sem volala taky, ale ta musela neodkladně odjet kvůli autu Mladýho do Hradce, takže nemohla přijít. Neboli zařídil aby nepřišla. Což nebylo žádný překvapení.

Takže sem došla k Námořníkovi, kde vůbec nikdo nebyl, sedla sem si na bar a kecala s pinklem, Ričim, o tom, jak sem byla tři měsíce na neschopence, jak sem semka na bar nemohla, a on říkal „lidi od vás už sem moc nechoděj”, a já sem řekla „jó... ono je to vlastně jedno”. Dala sem si pivo, vedla sem s pinklem moudra, bylo to fajn. Konečně. Konečně su zpátky. Tady je všechno jak má být.
Za hoďku došla Kačka s Lůcou. Byla sem tak ráda, že je vidím. Daly sme si piva, já sem koupila panáky, bylo jasný, že to se mnou zacloumá, protože sem už přes měsíc nepila, a kecaly sme o známých.Lůca vykládala, jak se ztratil Houska. „Už skoro dva týdny nepřišel do práce. Nikdo neví, kde je, nebere telefony, akorát se prý ukázal na ňáké oslavě, takže tušíme, že žije."
„Tyjo." Smála sem se. „Tomu říkám odvaz. Už to kdysi udělal, že?"
„Jo, na dva dny." Řekla Kačka. „Děcka se ho snaží různým způsobem odlovit, abysme ho aspoň viděli. Lákáme ho na různý spářky, jenomže Houska je už vobezřetnej."
Smála sem se. Přesně takový příběhy mně chybí. Pak sme probrali ostatní.
„Co Ondráš?” Zeptala se Kačka. „Neviděli ste se?”
„Od té doby, co sme se vykousli v autobuse do Lelekovic?” Smála sem se. „Je jasný, že když tohle udělám, je to konečná. Takže né, neviděli sme se.”
„Ani ti nepsal?”
„Ale jo, psal...” Čučela sem do stolu. „Víš, jak to je... prostě...”
Pípla mi esemeska. „To bude Veruna... ty vole, no ty vole! Tak teď neuvěříte, normálně neuvěříte, tyjo...to mě poser, neuvěříte, kdo píše.” Ukázala sem jim telefon. „Protože píše Ondráš.”
„Ukaž, ukaž...” Vrhaly se po telefonu. „No to mě poser...ty vole... to mě poser...úlet. To je normálně úlet.”
Chtěl přijít. Napsala sem teda, ať příde. Napsal, že musí vzít manželku. Gazelu. Napsala sem, že jasně, ať přídou oba. Trvalo dlouho, než dojeli, už sem byla nervózní protože sem chtěla Ondru vidět, a dat si panáka, a tak vůbec, takže se ta doba, než se objevili ve dveřích, zdála jako věčnost. Vypadal dobře. Jak dlouho sme se neviděli? Od Vánoc, tuším. Letí to jak splašený. Gazela taky vypadala dobře. Ona vypadá furt dobře. Jejich příchod doprovázely oslavný rundy panáků. Následovalo spoustu smíchu a povídání blá blá blá jeden přes druhýho, dozvěděla sem se akorát, že Ondráš teď jezdí s dodávkou. Nic podstatnýho, ale zase - kdo o ty podstatný věci stojí.
Byl to dobrej večer. Domů sem se dostala někdy ve dvě.

V neděli večer mi zazvonil telefon. Neznámý číslo. Předem se bojím, protože z toho sou akorát trapasy. A taky že jo.
„Zdarééééc!” Ozval se rozverný mužský hlas.
„É, zdarec... Pájo...?”
„Né, tady není Pája. Ale skoro, skoro.”
No ty vole, zpocená až na prdeli.
„Zkus to ještě jednou.”
„Nééé, já už vím. Šakal! Šakale, ty vole!”
„Né, Šakal to taky není. I když dobrej týpek, tak zase seš vedle.”
Sakra, ten hlas, znám ho, tak moc ho znám... a pak, ty jo... „Eda? Edo!”
Byl to on. K tomuhle se váže historka, jak sem před měsícem jela do Olympie, a po cestě sem vystoupila a šla k jeho baráku, a chtěla sem zazvonit a vidět ho, protože sem si nemohla vzpomenout, proč už se nevídáme, jenomže sem na to neměla prdy, zazvonit, a tak sem tam chvilku postávala jak váza, a pak sem se otočila a odešla. Připadala sem si jako idiot, a tak sem aspoň na fejsu našla Jáju, jeho holku, a zeptala sem se, jak se mají. A to je ta historka, která to dovedla až sem, do zavolání v neděli večer. Byl to můj úplně nejlepší kamarád. Za celej život, ten nejlepší. Opustila sem ho před třema rokama, a nemůžu si tak úplně vzpomenout, proč.
„Jaktože nevíš, kdo volá, ty nemáš moje číslo?”
„Ne. Nemám.”
„Proč? Já mám tvoje pořád.”
„Hej, nevím proč. Já vlastně vůbec nevím, co se stalo. Asi sem tě smazala.” Přiznala sem.
„To neva. Řeknu ti vtip. Chceš slyšet vtip?”
„Jo, jasně.”
A tak sme povídali a povídali, a pak sme se domluvili, že o víkendu přijedu.

V kriminále mi pořád zadržovali potvrzení, který sem nutně potřebovala, a tak sem zašla na pracák, protože kolečko „kontaktujte supervizora - personální - účetní - manažera” je únavný jako malárie, a tak sem zašla na pracák, tam sem to nahlásila a zároveň sem pověřila pracovní úřad, aby za mě v této věci jednal, protože co já se kde s kým budu srat.
Čistě z radosti sem ještě zavolala účetní do Prahy, abych jí sdělila, že sem to nahlásila na pracák, a že je tam uvedený taky hlavně její jméno, protože je za to zodpovědná. Nejdřív na mě zkoušela jakýsi psychologický dramata, snažila se mě poučovat na co mám a nemám právo, ale protože sem se na to neptala, tak mě to nezajímalo. Na konci hovoru na mě křičela vytočená žena v infarktových stavech. Típla sem telefon, úsměv prosím a následně sem zavolala na Inspektorát práce.

V pátek sem byla domluvená s Kačkou a Lůcou, že pudem k Námořníkovi. Přišla sem tam teda večer, ještě bylo brzo, holky končily v práci až za hodinu, ale já chodím schválně brzo, mě baví sedět na baru sama. Na baru seděl Kif, ani si mě nevšímal, ale já vím, že si mě nevšímal proto, že se bál, že mu něco vpálím ohledně mýho odchodu, protože taky není čistej. Ale na to já kašlu. Sedla sem si teda na bar, a pinkl Protivák mě hned informoval, že na baru se nekouří, jo... Jo, odkdy? Prej už dlouho. Chvilku sem se hádala o tom, že ještě před týdnem to nikomu nevadilo, no ale... víš co, blbče, vykuř. Vzala sem si uraženě svoje pivo a šla si sednout nahoru ke stolu, kde sem strávila samotkovou hodinu, jenomže u stolu mě to jako vůbec nebaví. Protože bar, a stůl - to je diametrální rozdíl.
Když přišla Kačka s Lůcou, bylo to fajn. Daly si víno, objednaly sme panáky, něco sme říkaly, Lůca furt zaražená jak pilot.
„Co se děje, Lůco?” Zeptala sem se.
„Dostala vytýkač.” Řekla Kačka. „Už toho máme dost, je to fakt přes čáru.”
Nevěřila sem. „Lůca že dostala vytýkač?” Nejlepší pracant na světě, za celou dobu, za ty roky, neudělala nic špatnýho. Šlape podle kriminálního řádu jako nikdo. Prostě poslední člověk na světě, kterýmu by někdo měl dat vytýkač. Leda že by ten někdo byl mentál.
„Ale jakým způsobem sem dostala vytýkač...” Leskly se jí oči. „...Rybář poslal všem mejl, úplně všem, kde mě označil za lemru línou, protože sem byla hodinu odlogovaná z telefonu. Ale to mělo důvod, já sem nahlásila, že na hodinu nemůžu brat hovory, Taťka to věděl, měla sem to schválený. Jenomže se nikdo neptal. Prostě poslal všem mejl, že su lemra líná, a že dostanu vytýkač. Takle sem se to dověděla.”
„Lemra líná?” Zvedla sem obočí. „Máš to tady? Máš to vytištěný?”
Kačka to měla nafocený v telefonu. Příšerný. Mejl byl napsaný stylem „cenu za lemru línou dnešního dne dnes získává největší lemra líná Lucie XY, toto je varování pro všechny, Lucie vyhrává vytýkací dopis...” Lůca skoro brečela, Kačka se třepala rozčilením.
„Asi nemáte prdy na to, poslat mu jako odpověď odstavec zákoníku práce o snižování lidské důstojnosti, že..."
„Na to asi nemáme..." Pípla Lůca.
„No.” Napila sem se piva. „Co s tím budete dělat?”
Krčily ramenama. Nebudou dělat nic. Já to chápu, taky sem měla otrocký syndrom, z toho de těžko vybruslit.
Mluvily sme o borcích, o práci a tak, príma pohodový večer. Lůca pak odešla kolem jedné, my sme s Kačou ještě kafraly, a když sme se rozhodly platit, Protivák se nás snažil natáhnout o dva panáky a dvě vína, ale tento útok sme bystře odrazily. Vyhodil nás, a zároveň s nama vyhodil i Kifa. Loudali sme se všichni tři směrem ke kriminálu, Kif se smál „Nejste samy, koho se snažil ojebat, příště si musíte dělat čárky. Prej děláš u bráchy... Daří se ti dobře...?” Já vím, že všechno ví. Ať udělám cokoliv, on o tom bude prostě vědět. Objali sme se a vydali se do svých domovů.
Druhej den mně nebylo nic moc, čím su starší, tím sou kocoviny horší. Uvědomovala sem si sice, že mám jet za Edou, ale pak sem to odmávla. Zítra zavolám a ňák to vysvětlím.
Což se samozřejmě nestalo.

Z práce su unavená, je toho na mě moc, alespoň ve fázi, kdy se učím, dělám chyby, připadám si jako blbec, a su docela vysílená. Abych si udělala radost, domluvila sem si doplnění řas na úterý, mamka si vzala Aničku, já sem v práci zůstala dýl, a pak mě napadlo, že bych mohla večer někam vyrazit, a tak sem zavolala Kačce, která řekla jasně, brouku, ale dneska dem jenom na kafe, žádný divočení, a že svolá holky. Šla sem teda na řasy, tam sem prospala hodinu, a když sem se vzbudila, měla sem řasy jak filmová hvězda, takže sem na sebe nadšeně zamrkala a vydala se za holkama „na kafe”. Byly v Plzeňáku, což je nejhorší hospoda, kterou znám. Obsluha trpí takovou rychlostí, že kdyby tam místo sebe dali lenochody, nikdo nic nepozná. Pivo hnusný, topinky hnusný, neochotný a otrávený xichty. To už ani nemluvím o tom, že sem tam jednou přišla o foťák. Když sem přišla, na dvou mega obrazovkách jel hokej. Doteď sem si myslela, že su jedinej člověk v republice, kterýmu je Kometa u prdele. Ale když sem viděla holky, jak sedí zádama k obrazovkám a zvedají oči, udělala se mi radost. Byly tam všechny čtyry.
„Proč pijete kofoly?” Smála sem se.
„Protože deme zítra do práce.” Řekla Lůca. „Musíme být ukázněný.”
Tak tady tomu klamu sem nevěřila ani minutu, ale dala sem si taky kofolu, abych věděla, jaký to je. S Evkou sme probraly borce. Mě úplně fascinuje, jak je to nevyčerpatelný téma. Verunka furt mluvila o práci, na všechny křičela, normálně bych řekla, že jí z toho hráblo a jako jo, dělala mi starost.
„Měla by sis vzít dovolenou, seš v posledním tažení.” Řekla sem jí.
„Jo? Do piči a jak si mám vzít asi tak dovolenou, když kurva mně ji nikdo nedá? Já sem si žádala. Prej nedostanu žádnou, tak jo, no prosím, dyť já se můžu klidně taky zbláznit, ne? Do hajzlu!”
Lůca odešla hned jak dopila kofču, protože měla ňákou akci. Kofola byla hegeš. Evka navrhla, že si dáme pivo, jenom jedno malý, na spravení chuti, a pak dem dom. No jó, jasněže. Na placení sme čekaly přes půl hodiny. Když sme se nedočkaly, Veruna řekla „kunda, já tady nebudu sedět jak pizda”, zvedla se, oblíkla se a oznámila „Já prostě du”, a my sme udělaly to samý, protože sme se shodly na tom, že když nikdo nemá o placení zájem, tak to nikomu cpat nebudem. Pinkl nás odchytl u vchodu, odtáhl nás ke kase a místo omluvy prskal „No tak je dneska hokej, no, máme tady toho hodně.”
„Ale my serem na ňákej hokej.” Řekla Verča. „Já si koupím kabelku Viton z alobalu, a pak budu kosmo žena.” Už i mluvila z cesty.
„Čím to budete platit?” Zeptal se mě pinkl když na mě došla řada.
„Zlatou kreditkou Golden Club.” Řekla sem na to.
Otočil se od kasy, přísně si mě změřil a káravě pravil: „Bez těch fórů prosimvás.”

Evka rozhodla, že na normální pivo skočíme k Námořníkovi. Akce „deme na kafe” nabírala obrátky. Verunka se od nás odpojila s tím, že nenávidí celý svět.
U Námořníka sme si daly pivo, a diskutovaly sme, jestli jí můžem ňák pomoct. Už to trvá dlouho. Na nic sme nepřišly.
„Tak si na to dáme aspoň panáka.” Pravila Evka a objednala tři morgany. Já sem odmítla a panáka sem si nedala. Holkám bylo líto osamocenýho morgana, a tak k němu objednaly ještě kámoše a spokojeně to do sebe hrkly.
„Teda, to mi řekněte, proč my sme takový sračky.” Řekla Evka potom. „Podívejte jak sme ztroskotaný, ani jedna nemá normální vztah, a co hůř, ani se k tomu neblížíme.”
„Já si nepřipadám jako sračka.” Řekla sem. „Sme samy, protože sme příliš boží. Znáte například příběh o Psyché?”
Vrtění hlavama. „Tak jinak. Myslíte si, že třeba Lady Gaga má přítele?"
„Hej jako musím uznat, že ona má v té své namyšlenosti pravdu.” Řekla Kača.
Šla sem pro Ričiho, aby si za náma sedl ke stolu. Zjistila sem, že mi ujel rozjezd, a tak sem si nalakovala nehty, dopila pivo a odjela tím dalším.

Druhej den sem se stavila do kriminálu, aby si nemysleli, že mě mají z krku. Domáhala sem se informací, kde sou moje potvrzení. Byla sem rozhodnutá zůstat tam tak dlouho, dokud mi ty papíry nedají. Klidně bych se tam i utábořila. Volali na účtárnu do Prahy „jo, víte o koho jde...jo, jo...neříkejte! Aha, tak to bude ona....” Řekli mi, že papíry bych momentálně měla mít ve schránce, protože najednou „se našly” a „se poslaly”. Odešla sem s tím, že jestli je nebudu dneska mít, zítra přídu zas. S flétnou.
Bavila sem se s holkama, ale bylo málo času, bachaři se stahovali a chtěli mě vyhodit, měli mě v merku i když sem se schovávala u Veruny pod stolem.
Kačka říkala, že u Námořníka zůstali do šesti ráno. Zavřely se s Ričim v baru a tančily na stolech. Riči usnul na stole, tak mu přepočítaly stravenky, doumývaly skleničky a v šest se vydaly dom spat, aby v sedum vstaly. Dobrá story.
Domluvily sme se na pátek. Šla sem si na recepci pro výpočet daně. Ostříži mě sledovali. Jestli fakt vypadnu. Jakože jinak bych jim tam mohla mávat zapálenýma loučema, nebo ukrást headsety nebo co. Nojo, nojo... Otočila sem se ve dveřích, abych zamávala. Těžko se mi odcházelo. Protože ať je kriminál jakkoliv zlej, všechno to stálo za to, kvůli lidem, který sem měla / mám ráda. Už nikdy, v žádné práci nebudu dělat s kamarádama, s lidma na který se každý den těším tak, že ani nemůžu dospat. Achjo. V tu chvíli, ve dveřích, mě smutek málem zabil.
Odpoledne mně volal Eda, aby mi řekl, že všechno zlý je k něčemu dobrý, a že něco musím ztratit, abych mohla něco získat, right? Uvidíme se v neděli.