Final Battle

V pátek byla porada, takže sem v práci byla dýl. Telefon sem během porady samozřejmě nechala v kanclu, a pak sem celou dobu bezmocně poslouchala, jak pořád zvoní. Klasika. Nikdo mi nevolá jak je týden dlouhej, a teď si na mě všichni vzpomněli. Takže, když skončila porada, které sem vůbec nerozumněla, zjistila sem že: Šestkrát volal Hugo, aby mi řekl, že vyzvedl Aničku z družiny, ale nemá peníze, aby jí o víkendu nakoupil jídlo, takže si ode mě bere litr. Dvakrát volala Sima, abysme se domluvily, kdy pudem na pivo. Laura mi poslala esemesku, ve které byla nahrávka toho, jak chrápe pes. Verunka mi psala, že se dneska neuvidíme, protože jede domů.
Vydala sem se do města, a tam sem potkala ten nejskvělejší jarní svetr na světě. Mám slabost pro absolutně dokonalý věci. Koupila sem ho, za litr, protože na co sou peníze, když by tohle nosil někdo jinej, ha? Stála sem u pokladny věčnost, než vůbec přišla prodavačka, abych jí to mohla milostivě zaplatit. Ani se neomluvila, ale rozhodně měla drzost se zeptat, jestli nechci kartičku, na kterou budu mít příště slevu. „Ono by úplně stačilo, kdybych příště nemusela čekat celý večer na zaplacení, děkuji, naskle." Bože, co všechno budu muset dneska ještě vytrpět.
Šla sem se najíst do Vaňkovky, kde mi dali studený noky se špenátem. Studený a tvrdý. Bylo mi líto, že mě svět nemá rád, ale odevzdaně sem to do sebe natlačila a ani sem nešla nikoho lisknout tácem.
Když sem šla zpátky, podchodem, vycházela sem schody na šalinu, v merku sem měla, že nalevo ode mě je malej cigoš, za mnou je cigoška, vím všechno, protože já mám oči i vzadu, a spoustu zbystřených smyslů, takže sem ucítila na batohu, že mi šáhla na zip. Protože já mám i na batohu hmatový senzory. Prudce sem se na těch schodech otočila na vykulenou cigaňu „Co to bylo? Co to kurva jako bylo?”
„Néééé co jako?” Čuměla, evidentně zaskočená.
Cigoš se ke mně přibližoval z kraje. Ukázala sem na něho. „Ani krok! Už ani krok! Zůstaň kde seš.” Vím, že dokážu zabít.
Žduchla sem do cigošky, až to vzala o dva schody dolů. „Co to bylo, ha?” Žduch. „Chceš mě nasrat?”
„Né já co... co to... co děláš?”
Chtěla sem ji z těch schodů skopnout. Jako Leonidas peršana. This is Sparta!
Neudělala sem to. Otočila sem se a vyšlapala schody na zastávku. Sundala sem batoh a zjistila sem, že mám rozepnutou přední kapsu, kde byla peněženka. Furt tam byla, ale to, že byl rozeplej zip, to mě teprv nasralo. Takže sem seběhla schody zpátky do podchodu, porušit pátý přikázání „nezabiješ”, protože mně nikdo rozepínat zip nebude, mně ne. Můj zip ne.
Už sem ji nenašla, dávno byla v trapu, takže si může tímto gratulovat, že má ledviny stále na stejným místě, a že nemusela skousnout patník. Protože sem měla v plánu utřít jí takovou, že pude k zemi a tam z ní vykopu život.
Ale pěkně mi to dalo zabrat. Zabijácký adrenalin sem vstřebávala celou cestu domů, cloumal se mnou vztek jak ďas, a říkala sem si, ty jo, musíš si dávat bacha, musíš si dávat kurva bacha, nestojí to za to.

Vyflusnutá jak kemr sem stála v sedum na zastávce a čekala na Simu. Půl hodiny. Nasraná sem byla až sem myslela, že to zabalím, a pudu dom, a taky sem to prostě měla udělat. Bad day. Za půl hodiny dorazila s jakousi divnou výmluvou, zašly sme do sportbaru, já vytočená na max, ale dala sem si pivo a zklidnila sem se. Né na dlouho. Za chvilku mi oznámila, že za náma příde Honza. „No ty vole, di do prdele.” Lehla sem si v té bezmoci na stůl, a přemýšlela sem, jestli mám vypadnout, jít dom, nebo jet do města, nebo zavolat někomu, s kým budu ráda trávit večer. Ale nakonec sem si řekla sranec, zůstanu tady, však mě ňákej blbec nevyžene z mýho stanoviště.
Přišel, a už od začátku se všechno sralo, protože mě prostě nesnáší, protože si myslí, že mu kradu Simu tím, že ji navádím k nepravostem, neposlušnosti, lžím a jak řekl „odtáhneš ji na diskotéku a tam lozíte po borcích”. No jasně. Já tak někoho nutím po někom lozit. Já se hlavně starám sama o sebe, protože to mě zajímá jedině.
Pohádali sme se nejdřív kvůli kontaktním čočkám. On mi tvrdil, že když si furt někdo šahá do očí, způsobí si tím infekci, a ve stáří oslepne, a brýle sou jediný dobrý řešení. Pak sme se pohádali kvůli Rytmusovi. To bylo úplně strašný. Sima tvrdila, že Rytmus umí zpívat, což už sem považovala za důvod, abych se zvedla, hodila prachy na stůl a odešla. Honza tvrdil, že Rytmus je někdo, protože něco dokázal, a my sme nedokázali vůbec nic, a je potřeba ho uznat „dokázal se vysrat na to, aby ho někdo buznil, a dokáže vydělat prachy, aby si mohl dělat co chce, a my mu nesaháme ani po kotníky.”
Opřela sem se do židle aby to se mnou neseklo „Proč se kurva tak ponižuješ? Ty nesaháš Rytmusovi ani po kotníky? Víš co, ty možná. Já su ale daleko víc, než ňákej blbeček, kterej ztratil důstojnost protože si vydělá prachy. Já vstanu každej den s tím, že du bojovat, nevydělám milijony, a jo, poslouchám šéfa, a každej den musím vstát v šest, a nemám bundu viton, a přesto si připadám daleko lepší než ňákej Rytmus, protože já každej den bojuju abych přežila, aby Anička přežila, a nepřipadám si o nic horší, jenom proto že nevyskočím na pódium a nedělám ze sebe haura. Odmítám se tomu klanět, odmítám.”
Rozbijem si popelníkama hlavy. „A cos teda dokázala tak úžasnýho? Ty seš nic! Nic!” Křičel na mě.
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Ty ... ne. Nemáš šanci.”
Sima mě absolutně posrala. „Ale ty nechápeš, že on je někdo! Lidi ho respektujou, protože něco dokázal v té hudbě!”
„Tak jasně. Když slepí vedou slepé, tak si v tom všichni rochní”
„Ale tak tisíce lidí ho poslouchají, a mají ho rádi, tak chyba nebude u těch lidí, ale u tebe.” Řekla mi na to.
„Vy neumíte diskutovat. Jak můžeš použít jako argument, že tisíce lidí mají pravdu, protože sou jich tisíce?” Kroutila sem hlavou.
„Tak něco na tom asi bude.” Řekl Honza.
„Hitlera taky milovaly tisíce lidí. Bylo to dobře?”
„Víš co, ty di do prdele.” Řekl Honza. „Bylas někdy u psychiatra?”
„Mě nevytočíš.” Řekla sem s klidem. „Mluvíš hodinu a ještě si nic neřekl.” Objednala sem si další pivo.
„Vy ste prostě dvě silný osobnosti.” Řekla Sima, celá bezradná jak to urovnat.
„Tady nejsou dvě silný osobnosti, neboj.” Řekla sem na to. Sima začla mluvit o tom, že ví, že není silná, protože nikdy nic nedokázala, ví, že je hloupá, a kdyby nebyla na dávkách od státu, tak ani nepřežije, achjo, a kdyby neměla chlapa, tak taky nepřežije.
„Pokud se musíš ponižovat a baví tě to, tak jako jo, ale já to nebudu poslouchat.” Řekla sem. „Běž se poklonit Rytmusovi a Honzu vem sebou, já si tady vklidu dopiju pivo.” A to sem taky udělala.
Honza se snažil do mě jebat, ale dívala sem se na něho jako kobra na králíka, a úspěšně sem ho ignorovala, protože mě nemůže vytočit člověk, kterej nezvládá základní argumentaci v diskuzi.
Sima mě furt přesvědčovala, že „Honza je fakt frajer v tom co dělá, on je kapacita, všichni k němu chodí pro radu když potřebujou něco s mašinou, no né nedělej si z toho prdel... je takovej borec, že bys koukala. On je někdo!” Pokloň se.
Zaplatila sem a vypadla kolem půlnoci. Nudím se. Strašně.

V sobotu sem se rozhodla jet na nákupy. Napsala sem teda Tomovi, že se za ním stavím do práce, jestli tam bude. Napsal, že jo, ale má hodně práce. Pochopila sem, takže tady nic... Zřejmě sem něco provedla, ale mě fakt nebaví se v něčem furt hrabat, kde sem komu co... nasrat. Ende.

V pátek večer sem si vzala z práce noťas, a těšila sem se, jak se zahrabu do postele a budu se dívat na filmy. Jelikož sem noťas nikdy neměla, úplně nová zkušenost. V posteli s kompem, wow! Měla sem z toho svátek, takže sem se obložila křupkama a čokoládou, postahovala sem si filmy, kdybych se chtěla dívat celou noc, a třepala sem se, jak je to boží, a takle to teď budu dělat každej den. Noťas miluju, takže je v pořádku když s ním budu trávit noci. Se na ňáký lidi můžu vysrat.

Tak tohle mi vydrželo do prvního zazvonění telefonu. Volala Sima, že jedou s Honzou slavit narozky jakýhosi motorkáře, na diskotéku, a jestli jedu s nima. Přemýšlela sem, jestli su nasraná, ale diskotéka (!)... ňáký nasrání z kapsy vyhání.
Zato mě těšila představa, jak šťastnej bude Honza, že se mnou bude trávit další večer. When you see my face, hope it gives you hell, gives you hell.
Takže sem se pro ně stavila, Honza se tvářil nasraně, přesně jak sem čekala, Sima vzala auto, a odjeli sme teda do města. Zastavili sme u Perpeta. Nutila sem je, ať se tam stavíme na absint, zelená víla nám chce udělat pěkný večer, jenomže to neprošlo, protože ... kdovíproč. A tak sme se vydali do Stressu na motorkářskou oslavu. „Motorkáři, ty vole, to něco uvidíš...” Slibovala Sima.
To sem teda viděla. Když sme přišli, u stolu sedělo pět borců u kofoly. Podívala sem se na Simu. Are you kidding? Objednala sem si pivo a dostala sem třetinkovou Stelu. Sakra.
Borci byli nudní. Buď nemluvili, nebo mluvili o motorkách, a já sem chodila po klubu obhlížet lidi, čučela sem po stropě, docela nuda, a pak sem se vrátila z vycházky a ke stolu přišel borec, co vypadal jako Filip. Vytřeštila sem oči, to mě teda probralo z letargie, krve by se ve mně nedořezal. Přišel s ňákou holkou. Zírala sem na to, v kamenným skupenství, jako Lotova žena, a pak sem si řekla, ty vole, dyť to není on, uklidni se.
Sedla sem si vedle Simy, celá vysílená, objednala sem si další pivo, jestli se tomu dalo tak říkat, nasypala sem do sebe brambůrky, opřely sme se o sebe zádama a zpívaly sme Wild One.
Po půlhodině mně Sima řekla: „Hele, vidíš tamtoho borca? Nedívej se tam! Ten vypadá přesně jako Filip. Nechtěla sem to říkat, ale-”
„Já vím. Nechtěla sem to říkat, ale málem to se mnou seklo.”
„Co bys dělala kdybys ho někde potkala? Protože jako, stát se to může, to uznej.”
„Tyjo, musela bych zdrhnout. Protože když se s někým vyspíš, nechceš ho už potkat. Nikdy.”
„No to rozhodně nééé...” Smála se. Pak se na mě dramaticky podívala „To by byl TRAPAS!!” A zase se rozesmála.
Aby se neřeklo, že su na oslavě narozenin k hovnu, sedla sem si za oslavencem a snažila sem se o konverzaci: „Tobě je teda třicet jedna? Blbej věk, že? Vím jak ti je... nezdá se ti, že po třicítce se něco zlomilo?”
Borec na mě zíral, dlouze, jakože co to sakra... a pak řekl: „Ne. Nic se nezlomilo.”
„Aha.” Řekla sem na to, nasypala sem si brambůrky do pusy a řekla sem si, že bontonu už bylo dost.
Protože mě nic a nikdo nerozptyloval, dobře se mi tančilo. Tancovala sem do čtyř do rána. Pak se mně podlomily nohy. Polomrtvá sem našla Simu a Honzu v mlze na parketu, a domluvili sme se, že jedem dom. Honza zavolal drinkendrajv, borec nás odvezl, pro mě to byla atrakce jak prase zas, nalepená na zadním okně sem vykřikovala „a, kolega jede za nama, ne, už ne, počkat, ztratil se, zpomalte, nééé, už je zase tady, sleduje nás, Kite, navázali sme spojení s beta modulem...”.

V sobotu sme si udělaly s Aničkou bezva výlet k rybníkům. Chodily sme lesama, kolem vody, krásnej jarní den, a Anička povídala: „...a jak sem šla s dědou, tak on mi ukazoval takový listy a učil mě jak se jmenují... proč se směješ?”
A já sem se fakt smála, z ničeho nic, prostě... „já si připadám taková šťastná...”
„Je to proto, že máš takovou práci?”
„Jo, myslím, že jo.” Řekla sem. „Všechno je teď takový... jako pohádka.”
„A mají v pohádce řízky?”
Zašly sme na oběd, na řízky, a pak k rybníku, sedla sem si tam na lavičku, Anička blbnula s ňákým psem, kterýmu házela balónek, on pro to dycky skočil do vody, a když vylezl z vody, tak se otřepal a Anička výskala „Mami, já nechcu ať mě zamokřuje, mám mu to říct?” A pak mu zase hodila balónek, a když to přinesl, zase se otřepal, a tak to šlo furt dokola, donesla sem si k tomu kafe, sledovala sem Aničku a říkala sem si, že takhle musí vypadat absolutní štěstí, a pak se vedle mě objevili dva kačeři, co se hádali, a když jim asi došly argumenty, tak jeden toho druhýho kousl zobákem do prdele, a ten skočil šipku do vody. Měla sem z toho takovej smích, že sem si málem kafe převrátila. Just a perfect day.

V úterý sem se sešla na oběd s Kačkou a Verčou. Dělám totiž kousek od kriminálu. Daly sme si sraz před hospodou, kam sme chodily na oběd dycky. Jenomže já sem byla jak na trní, protože sem furt ještě byla na neschopence. Protože krční páteř. A vyskytovala sem se příliš blízko hnízda za á doktorky, za bé kriminálu. Stála sem teda před hospodou ve slunečních brýlích a s kapucou, paní Inkognito, a chytala sem nerva, že někoho potkám, protože už se párkrát taky stalo. V případě, že bych potkala někoho z vedení, mohlo mi to ohrozit hladký průběh výpovědi, a já sem chtěla odejít na dohodu, bez paragrafu pokud možno.
Když holky dorazily, šly sme do inkognito restaurace, která je vlastně takovej sklep, kam vůbec nikdo známej nechodí, a nevím jestli tam vůbec někdo chodí, a daly sme si tam stejky. Verči volal Mladej, s kým je, protože je stíhač, a Verča řekla: „No s holkama... co s kterýma... no... s Kačou. No s holkama s Kačou. Tak sem se přeřekla.” On by mě taky nabonzoval.
Když skončila telefon, slíbila sem, že tohle už brzo skončí. „Už mě nebudete muset zapírat, už se nebudem muset maskovaně scházet ve sklepech, a už konečně taky budem moct jít k Námořníkovi.”
„A tam to teprv začne. Vosol jim to.” Řekla Kača.
„Si piš, nechcou zažít den, kdy se děvka babylónská vrátí na scénu." Smála sem se. „Bude to velká sranda."
Dojedly sme spálený stejky, já sem to zatáhla, a šly sme si zase po své práci. Byly to těžký časy, tři měsíce schovávání a holky se v tom vezly se mnou, při tajných večírkách sme nemohly „za ostatníma”, nemohly sme tam, kam chodíme dycky a holky musely mlžit, lhát, zapírat a vymejšlet akce, aby mě neprovalily. Ale já su vděčná za takový situace, protože na těch se chleba láme, a já vím, kdo byl se mnou.

Ve středu byl velkej den. Vypadla sem z práce, vyřídit si věci. Oznámila sem, že budu pryč hodinu a zašla sem za doktorkou, aby mi ukončila neschopenku. Takže jenom v čekárně sem strávila hodinu a půl. Něco na moje nervy. Pak už sem to nevydržela a tak sem poprosila lidi přede mnou, jestli je můžu předběhnout, protože „já se musím vrátit do práce, nejlíp ještě dneska”. Odkývali mi to jakože jo, no problemo, tím se mi zkrátila čekačka o hodinu. Vplula sem teda do ordinace a tam sem zjistila, že doktorka je totálně na káry. Pletla pátý přes devátý, odér jak z lihovaru, jak byla rozevlátá, tak si vypla počítač a nemohla ho nahodit, pak nemohla najít mou neschopenku, takže sem to musela vzít do svých ruk, našla sem si všechno sama „tak, a teď je tam ještě určitě potřeba razítko, máte razítko? .... tak, semka... ještě podpis... prosimvás, tady, podpis... nó, výborně... potřebuju ještě něco? Ne? Vážně?” Mezitím mi povídala „vy éééé... máte-dete svoe problémy, já mám svoe problééémy, vy to chápete-de-te, já do chápu...” A nakonec mi řekla, že už dneska ordinovat nebude, ať to vysvětlím ňák těm lidem v čekárně. Hm. Fajn.
Vyšla sem teda do arény a oznámila sem: „Děcka! Teda... lidi. Jesli dneska chce někdo něco vyřídit, tak zapomeňte. Šlus, konec. Je namol.”
Nějaký týpek na mě zoufale spustil: „Ale já sem přijel až z Prahy!”
„No...” Pokrčila sem ramenama. „Měli bysme jít.”
„To bysme rádi.” Řekl ňákej borec. „Ale ona nás tady zamkla.”
Aha. Šla sem zkusit dveře. Fakt že jo. Zaklepala sem teda na doktorku, aby nás pustila, a než se to stalo, stálo mě to hodně přemlouvání.
Pak sem zašla do kriminálu vyřídit výpověď. Už to bylo tři měsíce od doby, co sem dostala vytýkač a odešla na neschopenku. Vážně? Toto letí. Naběhla sem tam velkým hlučným stylem, pozdravila se s holkama, domluvily sme pařbu na příští pátek, a pak za mnou přišel Taťka, že mi zařídí tu výpověď, a za chvilku to bude, ja, hlavně mi ty holky nerozptyluj, nemluv na ně, mají málo prodejů. Pcha, jak se bojí... Hulákala sem teda na Votrubu, kolem chodili manažeři kontrolovat situaci, prostě sranda jako pes. Zašla sem s holkama ven kouřit a když sem se vrátila, podškrábla sem dohodu, což byl můj záměr a tralalííí, I am free.
A to byla ta konečná final battle, kterou bylo potřeba vybojovat, abych se mohla zase odrazit a běžet dál.
Zavolala sem ještě na správu sociálního zabezpečení, abych jim vysvětlila, proč sem při kontrole nebyla doma, pohádky a povídačky, a tohle je taky z krku, paráda, grand finale dnešního dne.
Další den sem si oslavně zašla na kosmetiku, nechat si udělat nový řasy. Lepením řasy na řasu, holky mě strašily, že to bude trvat tři hodiny. Řekla sem teda slečně kosmetičce, že budu moc ráda, když to udělá tak, abych tam neležela dvě hodiny, protože se bojím, že tak dlouho ležet nevydržím. Holčina to měla za půl hodiny hotový, ruce bych té bytosti líbala, a já sem byla krásná řasnatá kočka, jaká sem dycky chtěla být.