Co přinesla kuna

Stala se zvláštní věc. V pondělí sem zavedla Aničku do školy, v osum, a pak sem přišla dom, lehla sem a spala až do oběda. Do oběda! Se nestalo ani nepamatuju. A zdálo se mi o tom, že sem byla ve výběhu se zvířatama. Byli tam dva medvědi, červená panda, jezevec a kuna. Zdálo se mi to furt dokola a nebo hodně dlouho, a když sem se vzbudila, furt sem na to myslela, protože to byl sakra živej sen. Když se Anička vrátila ze školy, dělaly sme úkoly, měly sme určit zvířata, a tam byla. Kuna. A pak sem si vzala křížovku, a byla tam taky. Kuna. Sakra, o kuně sem neslyšela sto let. Ani sem ji v životě neviděla. Kuna na mě prostě promlouvala ze sna. Bylo to znamení, že se něco stane. Něco blbýho, a nebo něco velkýho. To je ta potíž s věšteckýma snama, člověk nikdy neví. Jak řekla moje babička: „Na sny se vykašli, mně se jednou zdálo, že mě sežrala kráva, a pak mě vysrala, co máš z toho...”

Měla sem doslova neodbytnej pocit, že se něco děje. A tak sem další den byla jak na trní, furt sem čekala, odkud to přiletí. A přiletěla Sima. „Dělej, dělej, kafe, něco ti musím říct.” Udělala sem teda kafe, seděly sme na balkóně, a Sima mi řekla, že konečně našla práci, teď už fakt, a zítra nastupuje do restauračky dělat výpomoc přes obědy. Celá se tetelila blahem. „Byla to haluz. Už sem ani vůbec nečekala, že zavolají, ty jo, na čtyry hodiny denně, to je práce snů. Konečně budu zase dělat v hospodě.” Měla sem radost i za ni, a svítilo mi k tomu slunko. Donesla sem si na balkon sluneční brýle.
Mluvila taky o tom, jak je Efa šťastná, protože ten její novej borec je boží, budou se stěhovat, i s děckama, do velkýho baráku, a určitě se vezmou.
Měla sem radost, vypadalo to, že se věci k lepšímu obrací „Budem všechny šťastný, ti říkám.” Sdělila sem Simě. „Zasloužíme si to, jednou to prostě přijít musí. Takže to bude teď.”
Řekla sem jí o té věci s kunou. „Já vím, že to zní úplně pošahaně. Ale něco se chystá.”
A pak mi zazvonil telefon. Volali mi z firmy, kde dělá brácha, ať přídu druhej den na pohovor. To už sem taky dávno nedoufala, že se ozvou.
„Haluz.” Řekla sem Simě.
„Ty máš práci?” Zírala na mě. „Toto... není možný. Takový věci prostě nejsou možný.”

Takže druhý den sem se vydala na pohovor. Snažila sem se, fakt. Protože i když válet se pod jabloní by bylo boží, tahle práce by mi to částečně taky umožňovala a ještě bych měla peníze. Navíc je to práce, kde umím bez problémů ovládnout pole. Řekli, že dají vědět.
Druhej den ještě nic nebylo jistý, údajně se rozhodovali mezi mnou a ještě jednou holkou. A nakonec se rozhodli, že nás vezmou obě.

Ve středu volala Sima, že jede k veterinářovi, kamsi za Brno na lont, nechat vykastrovat kočku, a jestli jedu s ní. Řekla sem fajn, bude výlet, jedem. Naložily sme kočku do džípa a už sme valily, ven z města. Pole, letiště, pole, kostel, a zase pole. Vohulený rádio. Kočka mi řvala v přenosce na klíně. Já sem taky řvala „Až nastoupím do práce, musím se zklidnit, žádný vylomeniny, kokotiny a tak, ztlumit se musím, hej héééj šlápni na to, jedéééém!”
„Lexauriny si vem, než tam vůbec pudeš.” Smála se. Slunko svítilo, vrány byly definitivně v tahu, jaro je tady, hurá.
Zastavily sme u jakýhosi kostelíka, odnesly kočku veterinářovi, ten řekl, že za hodinu se pro ni máme vrátit, a tak sme šly do protější hospody, čekat. V tý hospodě seděli samí staří chlapi, dva z nich měli u židle takový ty nákupní tašky na kolečkách, a zírali na nás jako na ňáký zjevení, a jak nám podpatky klapaly na dlažbě, ten zvuk přímo řezal do uší jaký bylo ticho a já sem řekla sakra, zdrháme, tady nebudu. Sima se tomu smála, ale taky jí sklaplo, když chtěla presso, z presovače, a tlustá hospodská se jí vysmála a donesla turka. To sem se zase smála já.
Sima byla celá nervní, třásly se jí ruky a furt říkala, že co když to kočka nepřežije, že si to nevodpustí, a já sem říkala, že má kočka devět životů, pohoda, je to kočka, ne? Aby se rozptýlila, mluvila sem o motorkách, sice o tom hovno vím, ale donutila sem ji, aby mluvila o svým čoprovi, a o tom, že si teďka bude dělat řidičák na motorku, a ona se rozmluvila, a na kočku se zapomnělo.
„Škoda že nejsu motorkářskej typ.” Řekla sem. „Měla bych třeba taky čopra, nebo tak něco-”
„Fechtla.”
„No tak to teda né. Ale hlavně, měla bych takovou motorkářskou bundu, koženou, a na zádech bych měla hlavu tygra.”
„Proč tygra? Hlavu kuny.”
Dopily sme kafe a daly si kolu.
„Není to sranda, že sme úplně stejně skončily v práci, a úplně na den stejně sme zase obě práci dostaly?” Přemítala. Jo, bylo to srandovní, a všechno bylo tak snadný samo o sobě.
Kočku sme vyzvedly po hodině. Měla zakalený šedý oči, a Sima z toho byla tak vyřízená, že ani řídit nemohla, vypadalo to, že se vymelem. Přemýšlela sem, jestli nemám převzít řízení, ale to bysme si moc nepomohly. Skončily bysme v příkopě u letiště, měly bysme zakalený oči a naše těla by se nehodily ani na darování rohovky.

V pátek sem šla poprvé do práce. Bála sem se. Protože, muselo to mít ňáký háček. Jenomže po tom, co sem dělala v callcentráku, už zase není tak moc věcí, který by mě překvapily.
Takže ráno sem tam byla v osum, a čekala sem, kdy začne frmol. Nic se nedělo. Teda z mýho pohledu se nic nedělo. Ono se něco dělo, samozřejmě, se pracovalo, ale je to jako když čekáte výbuch atomovky a zatím někde prdne petarda. Asi tak. Obchoďáci chodili „za holkama na kafíčko”. Lidi se tam mezi sebou normálně bavili a nedostávali pokuty. Zjistila sem, že v kanceláři vůbec nejsou telefony. Nic tam nezvoní. Domeček, kde je firma, obsahuje zhruba patnáct zaměstnanců, z nichž je přítomno průměrně pět lidí, zbytek v terénu. Čekala sem teda, kdy začne ta práce, až sem pochopila, že už jako začla. Aha. Práce je tam teda hodně, ale všechno se nese v takovým klídku...
Moje práce je teda taková, že budu tisknout papíry k bezpečnostním a protipožárním školením, budu plánovat termíny školení a tak. Žádný telefonování. Práce, která nemá chybu. Původně sem měla jít na zkrácený úvazek, ale holka, co se mnou nastoupila, si to ňák rozmyslela, a tak mi šéf nabídl plný úvazek s tím, že o půl třetí můžu odejít, abych vyzvedla Aničku ze školy, a zbytek práce dodělat doma, a taky mi k tomu koupil noťas, úplně novej a skvělej, abych si mohla tu práci přenášet, a taky sem k tomu dostala bezdrátovou klávesnici, která nedělá hluk, a bezdrátovou myš, a bezva brašnu, a taky flashku, kdyby se mi přece jenom nechtělo tahat s noťasem. Až se mi rozklepala brada dojetím. Nemůžu se z toho furt ňák probrat. A tak se snažím pracovat, líp než dobře, a být boží, víc než obvykle, abych se z toho snu nevzbudila.
Bude mi asi trvat, než si zvyknu. Hlavně na to, že se nemusím ptat, jestli můžu jít na hajzl. Nikdo mi neměří čas, jak dlouho na tom hajzlu sem. Skoro mi to příde, že si ten hajzl ani nezasloužím. Můžu jíst na pracovišti, dokonce i pití je erární. Vole! Nemusím hlásit hodinu předem, že si beru pět minut osobního volna. Nikdo mi nedává pokutu za to, že sem přišla na pracoviště o minutu pozdějš. Nikdo nechce, abych v devět posílala reporty toho, co sem „všechno” udělala, nikdo na mě nekřičí, můžu mít i žvýkačku v puse. Nikdo mě neprcá, že si du udělat kafe a nevzala sem si na to osobko.
Je to hrozně boží. Na jednu stranu su samozřejmě šťastná, na stranu druhou si připadám hrozně vykolejeně.

Bylo mně ňák smutno, tak jako když něco novýho začíná, takže večer sem se setkala s holkama. Lůca, Verunka, Kačka. Šly sme do Malibu baru. Oslavit tu mou práci. Řekla sem holkám, jak to tam chodí. Nevěřily. Verunka řekla, že kdyby mohla u práce třeba jíst, tak by si doma chystala takový ty toustíčky, každej den jinej. A pak by jedla, v práci, když by měla hlad, a kdyby ho neměla, tak taky. Holky se zasnily. „A to se ani neloguješ nikam když přídeš? A můžeš mít puštěný rádio? Hovno!”
Řekla sem, že je načase přiznat, že ve světě, tam venku, mimo kriminál, sou i práce, kde se nedávají pokuty za mobil na stole. Bylo mně to líto, chudáci holky, vzala bych si je sebou všechny. Protože je zbožňuju. Achjo, kdybych tak mohla něco udělat. Připadala sem si, že sem je nechala v kriminále a zdrhla.
Do baru se nastěhovala kapela, bohužel nic co bysme chtěly slyšet. Jakýsi indiáni tam rozvalili ty svoje zpívánky, byl to prostě děs. Asi si mysleli, že mají úspěch, nebo co, tak rozvalili několikrát po sobě Ai se eu te pego. Nossa, nossa, assim voce me mata. Nenávidím ten vál a proklínám tu buznu, co to přivedla na svět.
„Já chcu asi umřít." Řekla Kača. „Buď hrajou furt to stejný dokola, nebo sou všechny vály stejný." Trpěly sme.
Pak dorazila Evka. Tu bych si taky vzala sebou. Vymyslela sem príma psychologickou hru, že každá řekne, co se jí na ostatních holkách líbí. Takže sme se všechny pochválily, holkám se to moc líbilo. „Ještě, ještě, vymysli ještě něco.”
Pak sme mluvily o borcích, klasicky, já sem řekla, že u mě nic novýho, „ale mám plán na léto. Vrátím se k Petrovi."
„Jak jako vrátíš? Jak to uděláš?" Kroutila hlavou Lůca.
„Normálně, ne? Sem se tak rozhodla. Protože já chcu zábavný léto. Ty noci. Protančit. Nikdo se mnou nedokáže tančit do čtyř do rána, on jo."
„A to jako přídeš za ním a řekneš mu, že se k němu chceš vrátit na léto?” Křičela Veruna smíchem. Všechny to rozesmálo. Dopily sme kbelík mojita a já sem si objednala pivo. Jakýpak copak.
Evka říkala, že se k ní chce vrátit bývalej. Kterej vylezl z basy. Holky říkaly, ať se vzpamatuje „no kam tohle povede? si říkáš o průser...” Ale já sem to chápala. Ti hodní sou tak nudní... Náklonnost ke grázlům je na celej život. Za půl hodiny už Evka byla rozhodnutá, že za ním pojede. Protože zavolal. Holky nechápaly. „Jeď, jeď....” řekla sem jí. „Stejně tě tady nikdo neudrží. Voní? No, tak to je jasný. Jedeš si namlátit hubu, ale udělat to musíš, jinak život nebude mít smysl, já to chápu. Hodně štěstí.” Stiskla mi ruku a odešla. Byla půlnoc. Holky se taky rozhodly, že to zabalí, protože ráno musely do práce. Já ne ale. O půlnoci to teprv začíná.
Rozhodla sem se jít do Karibiku. Sama. Jenomže to bylo takový divný. Zírala sem na plac. Stál u mě borec, kterej mi říkal „co je, co tady stojíš, se odvaž, co piješ...?” Se odvaž, to se řekne. Tanečníci byli málo taneční, drogoví dýleři byli málo drogoví, kurvy byly málo kurevský. Co teď. Dala sem si cígo a frisco. Přemýšlela sem. Kousala sem si záděry, až sem měla palec celej od krve. Zabalila sem si ruku do ubrousku a šla sem ven zavolat Petrovi. „Seš ve městě? Nevadí, když za tebou přídu? Dneska slavím. Novou práci. Můžem to oslavit spolu?” Řekl, že jasně, super, že je v klubu u divadla, ať přídu co nejdřív. Takže sem si vyzvedla věci ze šatny, hopem a skokem sem to vzala přes město, skoro běh, velká radost. Jak dlouho sme se neviděli? Věčnost, nebo dvě věčnosti?
Když sem přišla do klubu, mával na mě od baru, byl tam s lidma z práce. Možná měl taky radost, že mě vidí, nevím. Já vlastně ani vůbec nevím, jestli za celou tu dobu zaregistroval, že existuju. Nevím ani, jestli mě může mít ňákým způsobem rád, nebo mě vedle sebe jenom tak jakože „snese". Nevím ohledně toho vůbec nic, nemůžu ho vůbec pochopit, což je věc, která mě k němu pořád vrací. Protože já sbírám nestandartní lidi.
Oslavili sme tu práci, kupoval mi panáky, vodku s redbulem, já sem to furt někde cebrala, několikrát sem mu polila ruku „to je dobrý, už su zvyklej”, povídali sme, smáli sme se, bylo to bezva. Pak za nama přišla ňáká jeho kolegyně a zaútočila: „Ty seš která.”
„Bývalá.” Řekla sem. „Kolegyně."
„Ajo. Já su současná, takže su pro něho pořád víc?” Ukazovala na Petra. Ten se jenom smál.
„Neboj, já ti ho nevezmu.” Ujistila sem ji. „Já su pracovní minulost. Ale... můžeš být dál jeho současná kolegyně, dovoluju ti to.” Vyfič. Otočila sem se zpátky k Petrovi. „Musím ti něco říct.”
„Povídej.” Usmál se.
„Já sem se rozhodla, že se k tobě vrátím. Na léto.” Křičela sem mu do ucha a pak sem významně pokývala hlavou.
„Vrátíš se? Bezva.” Smál se. „Proč na léto?”
„Protože to byly ty nejlepší letní noci ever. Víš, jak sme sedávali na hradbách, a povídali sme-”
„Chybí mi tvoje příběhy. Teď nedávno sem o tom říkal tady Martinovi.”
„Vážně?” Zářila sem. Musela sem zářit. „Můžem to vrátit? Můžem to dělat zase tak?”
„Jo.” Přikývl. „Byly to fakt dobrý noci. Hlavně sem neutratil tolik peněz, jedna flaška nám vydržela do půlnoci-”
„Mám plno nových příběhů.” Řekla sem. „A budu další sbírat, do léta. Pak ti je řeknu."
Byla sem šťastná. Mluvil o tom, jak s klukama jeli do Prahy na taneční ligu, o tanečních drogách, poprvý a naposled, přísahám, cítíš víc boom boom pow, ale musíš mít vodu.
Pak sem si chvilku povídala s těma lidma okolo, pak sem šla tančit. Stoly a židle na boku sou výš než parket, takže když na mě spadl opilec, myslela sem, že na mě někdo skočil. Lekla sem se jak prase. Omlouval se a řekl, že se menuje Aleš. Eh, koho to zajímá. Modráky z toho určitě budu mít všude, ale na to se patří vysrat, takže sem šla tančit. Ňáká holka se snažila předvíst borcovi sexošský tanec na tyči, jenomže jí to vůbec nešlo, a při ňáké točce se nechytla, a spadla ze stojanu. To mi zase spravilo náladu. Po ňáké době sem se vrátila za Petrem, seděl na baru s ňákýma dvouma holkama.
„Poď tančit.” Křikla sem na něho.
„Za chvilku. Deset minut a přídu za tebou.”
„Mluvila sem s tvýma kolegama. Všem sem řekla, že bereš steroidy, a proto seš tak divnej." Smála sem se.
Taky se zasmál. „Já vím, tys byla dycky príma kámoška."
„On za tebou za chvilku příde, neboj.” Řekla jedna holka. „My ti ho tady nechceme zdržovat.”
„Né, né, to je v pohodě.” Zamávala sem friscem. „Ať zůstane, kde chce, já ho nevlastním.” Odhopsala sem zase tančit. Tak mně bylo dobře. Taneční liga.
Za hodinu sem měla dost. Takže sem se rozhodla jít dom. Petr furt seděl na baru s holkama. Chytla sem ho za rameno.
„Jééé, promiň, já sem se tady ňák zasekl. Ale už du za tebou.” Zvedal se.
„Nénéné.” Posadila sem ho zpátky. „Zůstaň. Já už jedu.”
„Vážně už chceš jet?”
„Jojo, teď akorát stíhám rozjezd.”
„Ale můžem jít tančit, teď. Sem to ňák zamáslil, promiň.”
„To je v pohodě, já sem tě dneska přepadla, takže nemáš ke mně žádný povinnosti. Zatím, teda.” Dala sem mu pusu na krk. „Uvidíme se v létě. Počítej s tím.”
„Néné. Né, počkej.” Odchytil mě v otočce. „Zítra. Vyrazíme si zítra. Já ti zavolám.”
Popadl mě smích. „Kámo, tohle sem slyšela tolikrát, že bych si s tím mohla vytapetovat pokoj.”
„Ale já ti fakt zavolám.”
„A tohle taky.” Poslední úsměv, mizím.
Do rozjezdu sem naskočila na poslední chvíli. Pomyslela sem si, že ještě nikdy mě neskříply dveře. Tak příště, třeba.

V sobotu sem onemocněla já, a v neděli Anička. S tím sem měla počítat. Dycky když se děje něco významnýho, onemocním. Když sem nastupovala do callcentráku, přišla sem druhej den na školení o hlasivky. Anička chudák dostala teploty.
V neděli sem brutálně kašlala, rýma jak ďas, bolelo mě úplně všechno a Anička ta dobrá dušička s teplotama, mě chodila přikrývat a chtěla mi vařit čajík. Dala mi svůj mobil a řekla: „Kdyby něco, zavolej, já budu u sebe v pokojíčku.”
Je vůbec možný vyjádřit, když někoho miluju tak, až je to nekonečno? Až je v tom obsažený nekonečno a všechno konečno?