Nesnesitelná lehkost bytí

Jedno dopoledne sme seděly se Simou v baru. To my teď děláme, protože nic jinýho neděláme. Sima vykládala, jak nám sehnala práci na letišti, jakože budeme uklízet letadla. Ona se nevzdává, furt máme spoustu nabídek a možností a furt vysedáváme na kafi, protože nemáme co dělat.
„Já mám jedno hrozně velký přání.” Řekla sem. „Hrozně bych si chtěla dat pivo.”
„Teď?” Nakrčila obočí.
„Jo, teď. Protože já nemám kdy jindy.” Napila sem se presa. „V normální hospodě sem nebyla ani nepamatuju, to sou furt koktejly a friska, kuba libre, mochíto, whiska s kolou, jégr s kolou, kurva všechny sračky světa s kolou, a neustále mi někdo odpírá citrusa a pivo, a já si chci dat normálně pivo.”
„Tak si dej, ne?”
„No to si piš.” Mávla sem na pinklicu, kterou tam zase mimochodem dělá lezba, která nás chce zabít. Jednou už nás chtěly s druhou lesbou zmlátit, a od té doby, se tady mění hospody a místa hospod, kaváren a heren, a ty dvě tady furt korzujou, jednou sou tam, pak zase tam, čumí, a čekají až příde jejich velká chvíle a budou nám to všecko moct vrátit, to, že na ně Efa křičela z balkóna, že sou tlustoprdky, a to, že sme je mučily když měly směnu, jakože sme furt dokola pouštěly Epic od Faithů, a nutily sme je, aby nám na to zaply karaoke, a taky sme házely tácky po baru, a taky drobáky, a rozšlapaly sme křupky, a taky že Sima měla asi plno sprostých keců, což sme jednou schytaly u obchodu „eště jednou o mně řekneš, že su piča, pičo, a rozbiju ti hubu” vztekala se lesba jak krocan. No, a od té doby se to s nama veze. My stejně tušíme, že s každým kafem vypijem i flusanec, nebo tak něco, ale je nám to u prdele. Říkají nám Koketa a Blbka, a my furt nevíme, která je která.
Takže sem na ni mávla, že si dám jedno malý. Uf, to byla úleva, se zase normálně napít, normálního piva. V jedenáct dopoledne.

Na víkend sem měla mohutný plány. V pátek sem si měla vyrazit s holkama, jenomže Aničce nebylo dobře, tak sem s ní zůstala doma, a nešla spat na dobrodružnou noc do družiny, jak bylo původně v plánu. Mimochodem, je teď zajíček. Mluví o sobě jako o zajíčkovi, piští a skáče, a tak jí říkám Zajdo, kupuju piškoty, ať má o co brousit zuby, a taky sem jí vyrobila papírový uši.
V sobotu už jí dobře bylo a tak si ji vzala mamka hned po obědě, ať si vyrazím, jakože a bohudíky za ty rodiče. Šla sem do Vaňkovky, kde sem chodila celý odpoledne, protože sem potřebovala nový boty. Spoustu bot. Všechny dosavadní sem zničila. To teda byla mise. Koupila sem si na to kafe, picollo za 44 Kč, takový to, co sem si říkala, že za tu cenu si nikdy nic takovýho nekoupím, protože to se asi posrali. Posilněná zabijáckým kafem sem si koupila adidasky na suchej zip, zajásala sem, že žádný tkaničky už mi nebudou otravovat život, u expozice se sukulentama sem si obula nový boty, a starý sem vyhodila rovnou do koše. Paráda. Zavolala sem od fontány Veruně, protože sme se domlouvaly, že se sejdeme. Jenomže nemohla hned přiběhnout, jak sem si představovala, protože byla v práci. Ale prý se sejdem večer. Řekla sem, že večer mi to moc nesedí, protože sem měla v plánu jít se podívat na Toma, protože křtili to cédo. To se ale zase nelíbilo Verči. A pěkně sem to schytala.
„Jako a co tam chceš dělat... a musíš tam být?... tak on si sedne za bubny, a ty musíš hned hupky dupky přiběhnout... jako blbka?... a co si myslíš, že se stane, když tam jako přídeš... a víš co, nestane se vůbec nic, když tam nepřídeš... jak že tam chceš být? proč?... no tak víš co, tak si tam skoč, když tam teda být musíš, ale v deset si dáme sraz ve městě.”
Ffffffuuuuu! Navrhla sem, že si můžem dat sraz v sedum, dáme pivo, já pak v devět pudu za Tomem, a může jít se mnou. Na to řekla, že nikam nejde, protože neví, kde to je, a hlavně v sedum do města nepřijede, protože to nestihne, jelikož si musí umýt vlasy.Vzdala sem to, řekla sem že uvidíme, a zavolala sem Kačce. Zeptala sem se, jestli se mnou teď skočí na pivo. Řekla že jo, že za půl hoďky bude u mě.
Než přijela, koupila sem si černý tričko, na kterým byl velký flitrový kříž, to byla paráda. Pro dnešní večer jak dělaný. Setkaly sme se na jídle, hodily sme do sebe ty sračky, Kačka teda tvrdila, že řízek s instantní kaší byl dobrej, ale já sem jí to nevěřila, protože to prostě není možný. Přesunuly sme se pak naproti do Husy na pivo, já sem si oblíkla křížový triko, kecaly sme a za dvě hodiny dorazila Verča. Myslely sme, že žádný panáky pít nebudem, někdo z nás to zakázal, kdovíproč, takže si tam tak sedíme, u piva, mírumilovně si vedeme ty naše vědecký řeči, a najednou přišla whisky patrola. Začli nám nalívat panáky, fotili, chtěli s náma hrát nějaký hry, dostaly sme karty a žetony a já nevím co, a pivní klídek byl tentam.
Ale bylo to celý fajn. Kolem deváté sem se ještě organizovala k placení, že jako du, na ten koncert, zvláštní pak bylo, že sem zaplatila až někdy v deset, protože sem musela dovyprávět ňákej příběh o tyčinkách. Pak holky řekly, dem do Karibiku, takže na poslední útěkový plán sem se zmohla v mezičase když si kupovaly v KFC twistra, pak sem se na to vykašlala, smířila sem se s tím, že na žádnej koncert nedorazím, sunuly sme se nočním městem směrem ke Karibiku, Verča si stěžovala, že nemůže jíst toho twistra, protože má natrženou pusu, a tvrdila nám, že je to z banánu. Smála sem se až k Elektře, tam sem uvařila bojový plán, rozepla sem si bundu, aby byl pořádně vidět kříž „odteď je tohle křížová výprava, dem napravit hříšníky. Já to vedu, protože mám kříž a nový boty. Krycí jméno Páter Koniáš. Bojte se, zmrdi, amen.”
Vyhazovači tentokrát nevymýšleli žádný tyjátry, protože viděli, že přišel kazatel. Jako já. Sobota je v Karibiku stejně zabitej den jako v hospodě neděle, protože všechno už se stalo v pátek. „Tady je ale dneska nuda!" Řekla Verča. Natáhla sem se na gauč, s Friskem „Já se nenudím, tohle je můj domov.” Holky se rozesmály. „Tady je můj obývák, todle, tamhle u baru je kuchyň, u spodního baru je ložnic, tam se stane nejvíc prasáren. Tady, za tím jakože oknem, u těch palem, je moje pracovna. Až mě tady unudí lidi, natáhnu si tam noťas, budu chlastat pivo a psat. Támhle, u toho posledního stolu, v tom proutěným křesle. Ty kurvy vyhodím vodtama... nó co čumíš, cha, do pekla přídeš, amen.” Smála sem se. A fakt bylo čemu. Kurvy byly dneska extra luxusní. Už nemají ani šaty pod zadek, mají šaty doprostřed zadku. Zkrátily šaty a zvýšily podpatky. Nenosej ani silonky.
„Je to jasný, vyhodí je tady auto." Řekla Verča. „Takle by venku nepřežily ani minutu. Netrap se.”
Byl to poklidný večer. Jedinečný tím, že se vlastně nic třeskutýho nestalo, což je taky dobře. V jednu sme se rozhodly odejít. Před klubem byla sanitka, dvě policejní auta a ňák moc lidí na můj vkus, takže sem akorát obhlídla, jestli v sanitce není nikdo známej a pak sem se vydala na rozjezd.

Ráno sem musela jít do knihovny, protože už sem měla po vracecí lhůtě. Osum knížek, no, to bude pěkná palba. Vybrala sem si ňáký dvě knížky, namátkou, protože všechny výběrový kritéria selhávají a furt si pučuju akorát blbosti. Vysypala sem knihovnici na stůl těch osum knížek, podala sem jí kartičku a čekala na soud boží. Brala knížky, projížděla je kódem, pak dramaticky vyhrkla „Ne!” Oujé, je to tu. Pokuta jak prase.
Udělala sem jakýsi troll výraz.
„Já si jenom tak odpovídám.” Zasmála se žena. Ukázala mi knížku Má mě ještě rád?
„Heheh.” Udělala sem neurčitě. „Mimochodem, pěkná blbost."
„Vy si toho napučujete spoustu, a pak jsou to všechno blbosti, žejo?” Smála se.
„Hm.” Docela to odhadla. „Tahle knížka extra. Já třeba vůbec nedokážu pochopit, proč si něco takovýho pučím.”
„Co ten Kerouac?” Mávala na mě Podzemníkama.
„Nuda. Sem zklamaná jako nikdy. Jak může Kerouac napsat něco tak nudnýho?” Cítila sem se fakt ukřivděně.
„Já vím, co vy byste přesně potřebovala!” Nadskočila a řítila se k regálům. Vrátila se za minutu s pěti knížkama. „Tohle. To je přesně pro Vás.”
Dívala sem se na ni dost nedůvěřivě. „Jestli jsou to romantický věci, tak mi to ani nedávejte.”
„Romantický věci? Prosimvás! To pro Vás není, to já vidím. Ale třeba tohle, to by se Vám mohlo líbit, počkejte, ještě něco ....” Odvlála zase do regálů a křičela na mě „Uršulu! Uršulu Kovalykovou! To si prostě přečíst musíte!”
Vybavila mě teda knížkama, ani pokutu sem neplatila, a vesele sem si odskotačila domů, nadšená, že paní knihovnice je třeba zázračná knižní víla a dala mi knížky, ze kterých si konečně sednu na prdel. Ovšem po přečtení Uršuly sem pochopila, že zázraky se nedějou, a zase se akorát nudím.

Babičku uznali jako totálního blázna, když volala v noci policajty, že ve vedlejším bytě dělá někdo tak hroznej bordel, že vůbec nemůže spat. Dělají bordel, smějou se a nahlas tam šukají. Policajti zjistili, že v bytě tři roky nikdo nebydlí. „Jo prej nebydlí. Hned jak odjeli, tak začli nanovo. Protože oni tam celou dobu byli, jenom dělali že tam nebydlí, abych vypadala jako blázen.” No. To byl poslední z řady excesů, co vyrobila v poslední době. Doktor na to řekl, že trpí bludama a je nebezpečná sama sobě. Momentálně je v řešení, jestli pude do ústavu. Já to celý sleduju, a bojím se. Tuším, že ňák podobně skončím taky. Requiem for a dream.

Konečně přišlo jaro.Se Zajdou se radujeme a plánujeme, co dáme do piknikovýho košíku, až vyrazíme na náš jarní výlet. S piknikovým košem a dekou se budem potloukat po okolí, to je jasná věc, ale pak máme naplánovaný výlet do Kroměříže a do Lednice, a na to se těším fakt moc. Jaro je tady, dočkala sem se, euforie je veliká, energie nesmírná.

V pátek sem odvezla zajíčka k Hugovi. Opět mě přepadly divný pocity, já jim jako vůbec nerozumím, protože ona se na ty víkendy těší, tak sakra proč si dycky připadám jak spráskanej pes. Nevím. Možná si bez ní připadám úplně zbytečná. Zbytečná na dva dny. Takže sem zašla do Vaňkovky, jakože se tím asi něco spraví, a tam sem objevila tak boží boty, že mi to vlilo krev do žil, a tak sem se rozhodla koupit si je za dva litry a u pokladny sem zjistila, že díky výprodeji zaplatím jenom pětikilo. Tomu říkám porno.

Když sem se vracela domů, potkala sem bláznivýho Davídka. „Zdááár!” Plácla sem ho po rameni. Vylekal se tak, až to s ním málem seklo. Držel se za srdce. „Jejda, Vy jste mi ale dala.”
„Promiň.”
„Vyskočíte si takhle ze tmy a zakřičíte, teď nevím, jestli už jsem umřel, nebo mě to teprve čeká.”
„Asi sem moc hlasitá. Seš óká?”
Za chvíli už sme se smáli. Chodili sme kolem baráku, vykládal o démonech, andělech a takových věcech, protože o tom mluví furt. „...minulý léto mě chtěl roztavit zlý duch z pekla, teda, to jsem si původně myslel, pak jsem ale přišel na to, že to nechtěl on, ale že jsem to měl v hlavě, víte, to jsem si jenom namlouval, ale on v tom pekle čeká pořád, a třeba mě roztaví tohle léto, a lidi si pak řeknou, nó, on se roztavil z toho horka, ale nebude to z horka, víte? A vy si tady vyskočíte ze tmy jak ten démon z toho pekla. Máte energii z pekla? Křičíte taky jako satan. Vy musíte být něco z pekla.”
„Sukuba?” Smála sem se.
„Ano ano! To byste mohla být. Měla byste na starosti démony.”
„No, někdy mám ten pocit.” Smála sem se dál. Rozloučili sme u vchodu. Doma sem si obula boty. Mít na starosti démony... kroutila sem hlavou. Tohle byla ta nejpoetičtější věc, co sem slyšela. Měla bych Khana potkávat častějš.

Za hodinu sem vyzvedla Simu a šly sme na pivo. Na rohu je nová restaurace, vlastně né tak nová, ale to je jedno. Dřív tam byla normální hospoda s dobrým výhledem. Na kopec. Sedávaly sme tam a čuměly, pily pivo a kouřily, v létě sme sedávaly na zahrádce. Udělali z toho nekuřácký podnik, s kubánskou vlajkou, asi tam dobře vaří, a furt mají natřískaný. Od té doby sme se Simou vevnitř vůbec nebyly. Jenom chodíme kolem a smutně koukáme dovnitř. Baví se tam krásní mladí lidi, krásní mladí kluci, ale my nepudem na pivo někam, kde si nemůžem zapálit. To se prostě nedá vydržet. A tak čučíme přes výlohu dovnitř jak se tam baví, oni tam mají i hudbu a různý program, stojíme v tý tmě jak špinavý šlapky a zíráme na ten podnik. A tak teď sem toho měla už plný zuby a tak sem zařvala na tu upjatou dobře vypadající restauračku „koho chceš diskriminovat? Ha? Moralisti zkurvysyni, vzali ste nám hospodu!”
„Ježiši, už zase, už je to tady zase...” Kroutila Sima očima.
Zírali na mě jakýsi borci, co měli stůl hned u výlohy. „Na zeď si dáte portrét Fidela Castra a uděláte z toho nekuřáckou hospodu, tomu říkám paradox. Na co si tam hrajete?”
„Poď už, nekřič.”
„No né Simo, to je jako namalovat Dionýsa na zeď sodovkárny. Hlavně že si myslí, že sou chytří. Snobáci. Dobrý, už sem si to s nima vyřídila, můžem jít.”

Zapadly sme teda do sportbaru. Daly sme si pivo, ukázala sem Simě nový boty, večer ubíhal tak jako vždycky. Obsluhovala lezba. Asi si řekla, že už ji nebaví válčit, nebo co, a tak se nám omluvila „za ty věci předtím”. Vyvedlo mě to z míry, to jako skončila legrace? No prostě, do jedenácti se nedělo nic, teda kromě toho že Honza furt vypisoval Simě mesy, kde sme, s kým sme, a co děláme, a kdy se jako hodlá vrátit, a jestli už de, a kolik vypila piv. Řekla mi, že samozřejmě má se mnou zákaz vycházek. Zasmály sme se.
Jedenáctá hodina odbila a do baru se vřítila ženská, která vypadala napůl jako boxer, napůl jako žaba „já su vytočená kurva jako piča, ten zmrd vodnaproti mě vyhodil když sem měla v džuboxu ještě dvě písničky! Kurvááá!” Tomu sem se musela smát. Dobrej výstup. Následně bouchla do baru, až z toho skoro třísky lítaly, vnořila se mezi židle jako ledoborec, a všechny rozmetala.
„Jó....” Bouchala sem do stolu v záchvatu smíchu. „Konečně to tady ožilo.”
„Drž hubu.” Sykla na mě Sima. „Nebo dostanem po čuni. Vůbec se nesměj, ticho buď a vůbec se na to ani nedívej.”
„Na TO.” Smála sem se ještě víc. Sima se začla smát taky. Žabí monstrum si nás prohlídlo smrťáckým pohledem. Já sem se otočila se svým smíchem ke zdi, Sima dělala, že pije pivo. Usoudilo to, že nás nechá na pokoji a odešlo to k bowlingové dráze vydýchat tu nespravedlnost na světě.
Sima mluvila o tom, jak ji sere, že jí lidi furt říkají, aby se usmála, a proč se neusmívá, že je jako furt taková smutná. Já sem řekla, že mám úplně opačnej problém, protože já se usmívám furt, taky se furt směju, a lidi to sere, protože si myslí, že se jim vysmívám.
Pak to šlo ráz na ráz. Přišel Simin Soused ještě s jakýmsi jiným sousedem, věkový průměr šedesát let, za chvilku seděli u našeho stolu, a náhodou to byla sranda. Od Starce sem dostala cigáro, boro, co mělo ve filtru kuličku, a ta kulička když se praskla, tak to udělalo mentolovou cigaretu. Wow. Jakože mentolky vůbec nekouřím, ale tímhle sem byla tak okouzlená, že sem si zapalovala jednu od druhé, hlavně abych mohla praskat mentolový kuličky. Ujetý. Však mně z toho druhej den bylo taky pěkně blbě.
Soused řekl Simě: „Konečně Vás vidím se smát, Vy se furt tváříte jak špatně vykynutý těsto.”
„Vidíš?” Smála se Sima. „To je přesně ono.”
Stařec ze mě byl úplně hyn, furt si mě chtěl fotit, prý mám hezký úsměv, a když konečně vytáhl mobil, že si mě vyfotí, strčil mu před snímek Soused hlavu, to Starce fakt nasralo, začli se hádat a chtěli se bít, a já sem se to snažila zarazit svou nacvičenou větou „kluci neblbnite", což bylo úplně nejzábavnější ze všeho.
A pak, najednou u nás seděli další tři borci, známí známých a tak dál, pár dalších se kolem nás míhalo, dycky přišli, odešli, a všichni sme byli sousedi, a pak přišel ňákej starší týpek, a řekl, že mi pustí do džuboxu Nightwish, a budem zase zpívat, jo? A mně došlo, jó, jasně, my sme spolu zpívali kdysi tam, ve starým baru. A pak přišel ňákej borec, koupil šáňo, a chtěl mi kupovat panáky, ale na to sem se vysrala, protože situace byla dost divoká i bez toho. Jeden borec spadl ze židle, bum, a ležel. „Zase už mi někdo leží u nohou” smála sem se.
Borec, co seděl vedle mě, toho odpadlíka zvedl a posadil ho na židli k vedlejšímu stolu„neotravuj slečnu, sakra, děláš jenom ostudu” a následně mi vykládal, jak koupil dva byty. Nevoněl, a tak mohl mít třeba dva zámky, bylo mně to jedno. Koupil další šáňo. Šla sem na bar rozměnit drobný, a tam byla taková černovlasá holka, co obsluhovala, a na baru seděly další tři holky, který se furt chichotaly, a jak sem přišla s tou stovkou, tak ta čenovlasá se zachichotala „hej, můžu se tě na něco zeptat? Hej ale nezlob se. My sme trochu opilý, takže... asi to bude znít divně.” Kroutila se a ty tři se hihňaly.
„No, do toho holky.”
„Ta tvoje kamarádka, je heterák?”
„Jo, jo... jo, to ona je. Má přítele, dokonce.”
„Jé... to je škodáááá...” Udělaly holky zklamaně a tvářily se, že se jim zbořil svět.
Celej večírek byl prostě velký rachot. Někdo tancoval u džuboxu, staříci dělali kytarový sóla, někdo zpíval (bohudík né já), střídavě se někdo urážel a udobřoval, do toho sme pili šáňo, já sem se smála jako potrhlá, no prostě divočina, kterou sem vůbec nečekala. Nakonec sem smetla ze stolu sklinky, ňák sem do toho drnkla kabelkou, a abych si nemusela připadat blbě, tak sem to svedla na toho opilce, který do toho zrovna spadl ze židle, takže to vypadalo věrohodně, kroutila sem nad tím hlavou, šlapala sem si spokojeně ve střepech, už zase, a soucitně sem říkala „chm, to je ale škody, to se bude muset zaplatit...”
Pak sem se rozhodla jít domů, radši. Borec Mám-dva-byty mě přemlouval, že koupíme ještě jednu lahev, a pak někam pudem, do města, ale já sem řekla jednoznačně Ne! Radši knihu. Chtěl mě jít teda aspoň doprovodit a na to sem řekla ještě větší NE. Zaplatila sem útratu sedumdesát korun a odebrala sem se spát. Byly čtyři ráno. To je prostě moje doba.

Teď mě baví celej svět. Nic nemusím. Ráno vstanu, udělám zajíčkovi snídani, vyprovodím ji do školy, jdu si koupit koláčky na snídani, přijdu dom, dám si kafe, a pak píšu, já furt něco píšu. Udělám oběd, čtu si, vyzvednu zajíčka, uděláme úkoly, uvařím večeři, po večeři ležíme v posteli a povídáme si, to je na celým dni nejvíc fajn. Máme teď úplně nejlepší vztah, protože na sebe máme spoustu času. Večer koukám na filmy. Je to boží, s tím že tohle je provizorní řešení, než bude teplo, pak budu furt venku. Ležet někde pod jabloní, se svýma novýma slunečníma brýlema, a zírat na mraky. Nikam mě nic nežene. Life is easy.
Sima má třeba pocit, že musí něco dělat, být někde užitečná, prostě pracovat jenom proto, aby pracovala. Já takovým pocitem vůbec netrpím. Nemusím se stresovat, že zajda onemocní a budu muset zůstat doma, a vyhodí mě z práce. Těším se na každý den. Kdyby to takhle mohlo být věčně, to bych si moc přála.