Immortals

V pátek sem chtěla zůstat v práci do večera, protože už na mě padaly složky, který bylo potřeba udělat, jenomže Námořník je přece jenom o pár ulic dál, a stačí seběhnout kopeček... no prostě po páté už sem seděla na baru, dala sem si pivo a kecala s Ričim. „Sem je tak dobrý přijít. Ty se dycky usmíváš, nikdy tě nic nesere...”
„A to se mám jako na ty lidi mračit? Ale di, dyť není důvod, život je krásnej.”
Furt sem nevěděla, co si mám dat na jídlo, a Riči říkal, že rozhodně hovězí líčka, wow, to je žrádlo.
Dala sem si teda líčka, kraví žgraňky, v baru nikdo nebyl, takže sem si vklidu bagrovala lžičkou bramborovou kaši s líčkama, zapíjela sem to pivem, Riči vykládal příběhy, a když sem dojedla, tak sem si zapálila, a nikdo nebuznil, pohoda klídek. Takových kdyby bylo víc míst na světě.
Když došla Kačka, sedla si vedle mě na bar, dala si kofolu „dneska fakt moc nebudu pít”. Aha. Pak dorazila Evka a sedla si za nama na bar s tím, že „dneska nebudu pít, dám si jenom kafe a džus.”
Upřímně sem se smála. „Kdybych měla sepsat historky z barů, knížka by se menovala Dneska nebudu pít.” Pak sem jim řekla, jak sem snědla líčka.
„Líčka? To je jako toto?” Šahala si Evka na obočí. Kačka trhla ramenem.
„Né, líčko je tady, tvářička.” Ukazovala sem si na pusu. „Né obočí, nebo lýtko, nebo co. Jo vlastně kráva nemá lýtko.” Zasmála sem se. Vůbec sem netušila, co tím spustím.
„Počkej, jak jako že kráva nemá lýtko...” Divila se Kačka. „...a jak by chodila?”
„Nevím, kráva prostě lýtko nemá. Nemá lýtkový sval.” Krčila sem ramenama. „Zvířata vůbec nemají lýtka.”
„To teda kecáš.” Obula se do mě Evka. „Jasně, že mají lýtka. Musí mít.”
„Jo? A kde má kráva lýtko teda?” Chtěla sem vědět. „Vidělas někdy vůbec kraví nohu? Kůň taky nemá lýtko, ani pes, ani nic takovýho.”
„To se mně ňák nezdá.” Řekla Kačka. „Každý musí mít lýtkový sval, jak by jinak ty zvířata hýbaly nohou?”
Dohadovaly sme se nad tím ještě pěkně dlouhou dobu, Riči se snažil dohledat na internetu jak to teda je a když sme neměly pořád žádný rozetnutí případu, rozhodla se Evka zavolat svýmu tátovi, kterýmu se ale nedovolala, tak vznesla dotaz aspoň na mamku, která nevěděla a byla v panice, že neví dobrou odpověď, protože si myslela, že Eve nasedla někde do toho soutěžního taxíku.
Pak volala Kačka, taťkovi, ale ten to taky nevzal, a taky to vzala mamka, taky nevěděla, a zkonstatovala, že Kača už v sobě má určitě „ňáký to pivko”, tak ať se dobře baví a chová se slušně.
Já bych taky zavolala taťkovi, ale byl na Zélandě, a tak sem zavolala Edovi, jestli si může vzpomenout, jestli má nějaký zvíře lýtko. Řekl, že had to určitě nebude, ať se dobře bavím, což vypadá, že už se děje, a zeptal se, jestli platí ta neděle. Doufala sem, že jo.
Záhada lýtek tak zůstala nevyřešena. Zrovna přišel Učitel, kterýho sem se ale rozhodně nechtěla ptat, protože se na nás zrovna tvářil hnusně, že sme obsadily bar, a taky mě nesnáší, snaží se mě dycky sejmout, což je zvláštní vzhledem k tomu, že ještě nedávno mě chtěl sbalit, psal mi esemesky, kupoval mi pití, zval mě na oběd. Ještě, že se nesnažím lidi pochopit, mohla by to být ztráta času.
S holkama sme řešily, co žere sumec, jehož hlava visela na zdi nade mnou. Evka ukazovala na ježíka, kterej mi visel nad hlavou ze sítě u stropu „Minule sem chtěla s tím udělat fotku a tak dlouho sem se vedle něho nafukovala, až sem se popíchala.” Riči mezitím dohledával, jestli mladí sumci žerou plankton. Klub vědců.
Ňákej borec se otočil u baru pro vodky a tvrdil, že sumec žere chaluhy.
„To si pleteš s mořskou krávou.” Smála sem se. „S tím... jak se menuje...? Děcka, jak se to menuje, to zvíře. Nó... mořská kráva...”
Holky na mě zíraly „Jaká mořská kráva? Co to meleš?”
Nikdo nebyl schopný se chytit nitě, tak sem to nechala být a řešily sme, jestli má Kača zůstat s borcem, se kterým to nemá cenu, a kdy bude nejlepší se rozejít....
„Kapustňák!” Zařvala sem na holky. „Kapustňák je to zvíře, mořská kráva, kapustňák!”
Smály se. „Žádná mořská kráva ani kapustňák není.”
„Ale jo, sou, jasně že sou. Mořská kráva je kapustňák, taky ochechule se tomu říká. Podobní sou dugongové. Celkově sou to sirény. Řád sirén. Uf, už sem si myslela, že si nevzpomenu. Dugong mi dal taky docela zabrat.”
„Siréna je úplně něco jinýho.” Řekla Evka. „To je mořská panna.”
„Jo, jo... sirény mořský panny vznikly v mytologii na základě zpěvu kapustňáků.”
„No jasně, to jo teda...” Evka se otočila na Kaču. „Že si dělá prdel?”
Kačka trhla ramenama „Nikdy sem o ničem takovým neslyšela. Jak teda vypadá kapustňák?”
Riči vyhledal na netu. Otočil k nám monitor. „Má pravdu, takhle to vypadá.”
„Ale určitě to teda nezpívá.” Nedala se Evka. „To je tak ošklivý, že to určitě dělá ňáký syčivý zvuky, takle chrrrsss...!”
Prvního panáka sme daly za hodinu a pak už to jelo. Během večera si k nám přisedli na bar dva borečci, co jim mohlo být tak osumnáct a jeden z nich se snažil sbalit Evu. „Prý dělá řeckořímský zápasy.” Křikla na nás Evka a ukazovala na tu sušenku vedle sebe. Jasně. Smála sem se, až sem málem zbořila glóbus, co byl na baru. Sima volala, že příde, ale věděla sem, že ne, protože za mnou nikdy nechodí do Námořníka. A to je taky dobře, protože tak mám oddělený světy přesně tak jak mají být.
Ve dvě Riči zavřel bar, zůstaly sme tam s holkama sedět, čumákovat, klopily sme do sebe panáky, pak nám řekl „Počkejte tady” a vyběhl někam do noci. No tak jasně, my počkáme, kam bysme taky chodily. Pustily sme si hudbu a vyřvávaly sme spokojeně „don´t be fooled by the rocks that I got, I´m still I´m still Jenny from the block.”
Když se Riči vrátil, řekl že je všechno zařízený, a teď nás veme do světa. Dopít a jít.
Stáli sme před Mersi, kopali do šutýrků, čekali sme na holky, a já sem si vzpomněla, jak mi Taťka říkal, že až mě vyhoděj, tak si klidně můžu venku sbírat kamínky a křičet si tam, a tak sem si teda nasbírala kamínky a křičela sem „Hééééééj....lets get loud!” Jak chceš. Riči se smál, měl kožený sako a já sem si říkala, jako to mu tak slušelo dycky, nebo se to stalo teď... no páni.... Zahodila sem šutýrky, nabrali sme holky a šli sme do klubu.
Když sme vešli, hráli zrovna Personal Jesus, což se mi ke vstupu hvězd jako soundtrack líbilo. Může být. Opřela sem se o bar, Riči koupil panáky, a pak mi přivedl ňákýho týpka „to je kuchař z Rialty, ví všechno na světě, takže - jestli máš otázky, on má odpovědi. Můžeš se zeptat na ty lýtka.” A to sem taky udělala. Probrali sme lýtka a spoustu dalších věcí, polemizovali sme nad tím, jaký živočich je nejvytrvalejší, proč mají echolokátor jenom netopýři a delfíni, když je to tak dobrá věc, proč hmyz nemá krev a kdo byl otcem titánů.
Dohrála hudba. Vyhazovači začli vyhazovat lidi. „Vypadá to, že sme skončili s velkýma moudrama.” Řekla sem Kuchařovi. „Bylo mi potěšením...”
Vrátila sem se pro holky. Seděly u stolu s Ričim, na stole vyskládaná hradba vypitých panáků, a já sem si říkala, ty vole, kolik toho jenom můžem přežít... nebo sme nesmrtelný?
Klub se zavřel. My sme zůstali. S pinklama, vyhazovačama a kuchařama. Hráli sme jakousi hru, kterou někdo vytáhl ze Sluníčka.
Že sem hafo unavená sem zjistila v pět ráno. Svítalo. Rozpustili sme klub nesmrtelných. Kača s Evkou se mnou šly na zastávku. Motaly se jak kače v pytli, zato já sem neměla sílu se ani motat, byla sem ráda, že vůbec stojím. V rozjezdu sem usnula, přejela sem zastávku, takže sem se pěšky musela vracet, a to už bylo světlo.
Druhej den odpoledne mi psala Evka, jakože sme to fakt přehnaly, celej den jí bylo blbě, že jenom ležela v poloze embrya, a modlila se, ať neumře, ale teď už je to dobrý, zajdem dneska na pivo?
Na to sem sice neměla sílu, ale sešly sme se hned v pondělí na obědě. Mluvila o tom, jak končí v práci a odlítá na Zéland. Jo a mezitím nemá měsíc kde bydlet. Tak sem jí řekla, že může ke mně, jasněže. No problemo.

Ve čtvrtek sem skočila se Simou na zahrádku za barák. Děcka si hrály na louce, Anička spokojená, že zase vidí kamarády a my sme vykecávaly, mimochodem mi Sima slíbila, že se mnou pojede v červnu na koncík Billy Talent, když já s ní pak zase pudu na koncert 30 STM, až tady budou. Slíbila sem všechno, a tímto doufám, že se tady Jared nikdy nevobjeví.

V pátek si vzal Hugo Aničku na chatu, takže sem zůstala dýl v práci, a pak holky z kanclu vymyslely, že pudem na pivo. No fajn, na pivo, proč ne. Zašly sme do baru kterej je přímo naproti Námořníkovi. Po dvou pivech lítala pravda vzduchem, jakože do té doby sme se rádi vůbec neměly, to je fakt. Ale pak sme si to vyříkaly, a bylo všecko óká, zapily sme to, prostě normoš, jako chlapi, a všecko bude gut.
Neměla sem u sebe peníze, protože sem si zrovna ráno zapomněla peněženku, ale piva dycky někdo vzal, takže co je mně do peněz, don´t care. Po druhým pivu sem vyběhla na ulici, protože nedokážu sedět, já to prostě neumím, a: ahááá, už vím co - z ulice sem přeběhla silnici a vpadla sem do Námořníka. Riči na mě mával už ode dveří. „Já jenom... ták, vcukuletu, tě du pozdravit.” Oznámila sem.
„No proto, od odpoledne tady sleduju, jak si chodíš támhle před bar telefonovat, a sem nepřídeš.”
„Dyť su tady, ne?”
„Tak co si dáš....?”
„Nic, valím zase zpátky, jenom sem chtěla říct Ahoj. Hey hay hallo!”
„Já už sem si říkal, co se děje. Holky tady nebyly celej týden a teď vidím tebe, jak seš támhle naproti, a říkám si, proč nejdeš sem, co je, jakože sem si myslel, že sem něco provedl.”
„Ale houby.” Smála sem se a odhopsala sem zpátky přes silnic. Dala sem si další pivo, ale už sem přemýšlela, kam se vrtnout, a vzpomněla sem si, že mi odpoledne psala Gazela, Ondrášova manželka, jestli mám čas, že bysme šly zapařit. Divila sem se sice, kde sem k takové oblíbenosti přišla, ale rozhodla sem se, že jí zavolám a někde se srazíme. Což bych i udělala, a mohlo to být zajímavý, kdyby holky nevymyslely, že jedem na Lesnou, což mi přišlo ještě zajímavější, protože tam to vůbec neznám. Nebo jo...? Nemohla sem si vzpomenout, jestli sem tam bydlela, protože já sem taky bydlela všude, ale pak sem si řekla, že fakt Lesnou neznám a nemám s tím nic společnýho, ani tam vlastně neznám bary, no tak jedem! Ještě před tím sem znovu skočila přes silnic, říct Ričimu zase ahoj, páč jedu na Lesnou.
„Né, zůstaň tady, co budeš sakra dělat na Lesné?”
„Se uvidí.”
A taky se vidělo. S ňákým důchodcem sem tam v baru teda hrála automaty, on tam házel prachy, já sem mačkala, a když viděl, že su marná, protože to nikdy nevyhrálo, tak mě chtěl vystrnadit, ale já sem se smála, a řekla sem mu velkou světovou pravdu, že je úplně jedno, kdo co jak mačká, protože je to naprogramovaný, přece. Někomu sem na baru sebrala cigáro, protože ty už mně taky došly, a šla sem s kolegyní Vlaďkou hulákat k jukeboxu.
Dom mě vezl autem Libor, přítel kolegyně Radky, což mě zřejmě zachránilo od situace, kdy bych někdy v noci poznávala Lesnou v marné snaze najít zastávku.
Doma sem sebou hodila na postel a usnula sem jako špalek, ale připadalo mi, že ne moc na dlouho, protože ráno mě vzbudil telefon, psala mi Laura, že je krásný den a jestli pudem do Bílovic. Tak jasněže.
Šel s náma i Vítek, byla to fajn procházka. Zašli sme v Bílovicích na oběd. Seděli sme na zahrádce a čekali hodinu a půl, než nám donesli jídlo. Pak sme tam ještě další hoďku a půl zůstali. Slunko pražilo, zima skočila rovnou do léta, a já sem namyšleně vykládala, jak nepotřebuju krém proti slunku, protože na mě slunko neúčinkuje. Ti dva, namazaní třicítkou, kroutili hlavama, jakože ať du aspoň do stínu ale já né. Bylo to pěkně strávený odpoledne. Pak nasedli na vlak a odjeli. Já ne. Ňákou dobu sem seděla na nádraží a pozorovala to tam, pak sem se zvedla a vydala se pěšky zpátky do Brna. V řece byli pstruzi. Sedla sem si na břeh, dala nohy do vody, ze sluchátek mi valilo Alors On Danse, prostě největší štěstí. Takle sem si to představovala celou zimu.
Když sem došla do Obřan, docela se mně podlamovaly nohy, ale já se nedám, this is Sparta, a tak sem se vydala ještě na nákupy.
Druhej den sem nemohla chodit, jak mě bolely nohy, bylo mně jasný, že sem si pěkně dala, netrénovaná, po zimě, ale já na ňáký tréningy nemám čas. Navíc sem byla spálená a červená jak prdel orangutana. Aby toho nebylo málo, rozhodla sem se zažehlit si do vlasů keratin, kterej se smí aplikovat jenom v salónech, ale to leda hovno, proč bych platila ňákou kadeřnici, když to zvládnu sama. Jasně. Byla sem celá pokapaná od rozžhavenýho keratinu, a jako můžu říct, nikdy víc takový pokusy.

V neděli sme oslavily s Aničkou její narozeniny. I když sem původně naplánovala oslavu, všichni se na to vykašlali a nakonec sme teda seděly v kuchyni samy, s dortíčkem a svíčkama. Slíbila sem, že příští narozky, budou fakt bomba. A taky že budou!
Koupila sem jí spoustu encyklopedií, taky řecký báje a pověsti, a teď se o to rveme. Večery trávím zabořená v knížkách. Připadám si ještě chytřejší než obvykle, což už, řekněme si narovinu, přesahuje míru únosnosti. Někdy si připadám tak chytrá a boží, až mě to dojme. Hrajeme s Aničkou kvízy. Je moc chytrá, baví ji to, já ji všechno učím, a to zase baví mě, ona tomu říká „přenos mozků”, a já su šťastná, že někoho zajímá, kde žije jedovatý pták a kolik váží bělozubka.

Po barovým večírku se vztahy na pracovišti značně vylepšily. Radka mi volala jedno odpoledne, že sou s Liborem na pálení čarodek a ať s Aničkou přídem, a tak sme došly, Anča si hrála s milijonem děcek, který se tam nacházely, Libor nám opekl špekáčky, my sme s Radkou byly vyvalený na dece, pily sme piva a kecaly, prostě neskutečná pohoda.

Další pohoda je v práci na zahrádce. Jeden den sem si tak ležela venku na trávě za domečkem, v obědové pauze, v ruce rohlík, slunko hřálo jako nikdy, ptáci zpívali, kolem mě se procházela kočka a myslela, že o ní nevím, ale já ji slyším dycky, protože je tlustá. Chtěla sem si kousnout do rohlíku, ale byl obsypanej mravencama, tak sem ho hodila do křaků, tlusté kočce, a zase sem zavřela oči, a moje duše se radovala, úplně skákala a křičela „léto léto léto léto je tady, dělej něco!” A já sem si říkala, léto, vážně, léto, konečně přišlo, je tady, a zase sem se ho dočkala.
Léto! Letní noci, party, pařby, hudba, výlety, chození nočním městem, hradby... hradby... hradby a Petr. Petrrrrr... Je načase vrátit se. Zimní nudě odzvonilo, je to tady, tick tick tick booom!

Takže sem mu odpoledne zavolala, že je léto, který tímto oficiálně vyhlašuju, a vracím se. Páteční akcí tak začnem sezónu letních party nocí. Řekl, že už s tím tak jako počítal, a že na pátek domluvil sraz s Lukášem, abysme mohli jít v letní danse sestavě. Paráda. Tak dlouho sem na to čekala, a bylo to tady. Zdálo se, že s létem je zase svět o něco lepší.