We are back!

V pátek sem měla strašně natřískaný den. Nestíhala sem v práci, padaly na mě neudělaný složky, a to fakt jakože doslova, sedím si takle na svým místě, vzadu mám regál, kam hážu věci, co se musí udělat, sedím si neškodně na svojí židli, a najednou pfůůůů..... složky zaútočily ze zálohy, normálně mě napadly zezadu. Takže sem chtěla zůstat dýl, i do noci, abych to dodělala, jenomže člověk míní, život mění. Je teda fakt, že sem tam zůstala sedět do šesti s úmyslem pracovat. Jenomže pak volaly holky z kanclu, Radka s Vlaďkou, který byly dávno v baru, že mám dojít, a vykašlat se na tu práci, dyť v pátek večer ještě nikdo nic nedodělal, nedělej Zagorku a c´mon. Tomu sem ještě odolala a statečně sem upravovala směrnice. Jenomže pak začly volat holky. Kača a Verunka, že máme sraz v Námořníkovi. Do toho všeho sem byla domluvená s Petrem, že se srazíme o půl jedenáctý na hlavňáku. Na to sem se těšila moc. Velký návrat. Jenomže sem furt naivně předpokládala, že se tam dostavím rovnou z práce.
Bary byly tak blízko, jenom seběhnout kopeček, a venku to žilo a vířilo... a jediný, co žilo u mě v kanclu, byla laminovačka, která se sekla, vzala sem na ni šroubovák, ale pak sem se nasrala...
No prostě o půl sedmý sem seděla na pivu s kancelářskýma holkama, dobře sem si pokecala s Vlaďkou, hrkla sem do sebe jedno velký jedno malý a přeskákala sem silnici k Námořníkovi, kde byl protivnej pinkl Protivák, kterej mě hned taky vyhodil, takže sem počkala na holky před barem a když došla Evka, Kačka, Verča a Milá od Kifa, kterou sebou vzaly, šly sme na Šelepku, kde sem si dala grilovaný hermelín. První jídlo za celý den vůbec. Já to s tou životosprávou daleko dotáhnu. Hrkla sem do sebe pivo, pokecaly sme a mně o půl desátý zazvonil telefon, volal Petr, že potvrzuje čas scuku, a že se hrozně těší. Nezvyklý emoce. Já sem řekla, že se taky těším, a on mi na to řekl: „"Ty už si pila, že? Zníš nezvykle klidně." Což bylo divný, protože sem stála vedle repráků a hulákala jak na lesy, protože dokážu být všechno, jenom ne klidná, a po pivu už vůbec ne. Ale jak já sem se na něho těšila!
Byla sem hrozně ráda, a tak sem to řekla holkám „fakt zavolal, to je bomba, takže já se pomalu začnu zvedat, abych dorazila včas, vezmu to pěšky k nádru, a pak se sejdem, koupíme šáňo, pudem vykecávat na hradby, a pak taneční liga, a pak... a pak... sakra, fakt sme zpátky? My sme zpátky, we are back!” Smála sem se a v návalu radosti sem bouchla do stolu, což pobouřilo vedlejší stůl štamgastů „no no, dámo, ať to tady nezboříte!”
Abyste se neposrali. „Noaco!” Obořila sem se na ně. Všichni mi tady můžete, bando pivních pupků. A dáma odchází. Na znamení, že su boží, sem ukradla sklinku od pšeničnýho piva, hodila sem si ji do kabelky, rozloučila se s holkama a go! Cesta na nádr byla vysilující, ale radostná. Chytla mě křeč do nohy, za což mohl fakt, že sem si neprozřetelně vzala podpatky, ale tak už to chodí, život je pes.
O půl sem byla na nádru, a přesně o půl tam byl taky Petr. Radost ze shledání veliká. Moc mu to slušelo. Šli sme koupit šáňo, dvě flašky, tak to mají mazlíčci rádi a pak sme vyzvedli pod hodinama Lukáše, kterej nám oznámil, že na dnešní večer má jenom tři kila, takže si z nás udělá sponzory, s dovolením.
„A tebe sem tak dlouho neviděl." Objal mě. „Seš taková jiná, úplně ses změnila."
„Jasně, sem taková lepší, si chtěl říct."
„No, taková bárbí. Ale jako, dobrý, dobrý to je."
Když sme zakotvili na hradbách, Petr otevřel flašky, a já sem si sedla na zídku, odkud během zimy furt padali nebo skákali lidi, byly toho pořád plný zprávy. Kluci stáli naproti mně a povídali, a já sem vytáhla sklinku, kterou sem ukradla na Šelepce, postavila sem ji vedle sebe a nalila sem tam trochu šáňa dobrýmu duchovi léta, jako oběť bohům, aby na nás dohlídl.
Mluvili sme o tom, jak sme se měli, a jak se mít budeme, smáli sme se, bylo to hrozně fajn, a bylo to stejný jako před rokem, bylo to jako by mezi minulým a letošním létem neuplynul vůbec žádný čas. Zima nebyla.
Po dvou hodinách se Lukáš začal ošívat, že bysme měli někam jít, tančit, a nám se nechtělo jako próč, kam spěchat, kam bys furt chodil... Tak tohle bylo taky stejný. Odlepili sme se z hradeb, šáňo sme si vzali na cestu a zamířili do Karibiku. Po cestě sme potkali policajty, čímž se obnovil náš starý spor, jestli se může na veřejnosti pít z flašky. Chtěla sem se jít zeptat těch policajtů, i s tou flaškou v ruce, ale zadržel mě Petr, nebo dobrý duch léta, nebo kdovíco, takže sem tuhle atrakci odložila napříště. Petr chtěl ještě zajít za kámošem, kterej byl ve vedlejším klubu, tak sme se tam stavili, že si dáme pivo, naberem kámoša Martina a dem.
Sedli sme si ke stolečku, klub prázdnej, což sem se docela divila, prázdný místa na sezení uprostřed Brna v jednu v noci? Nemožný. Bavili sme se s Martinem, kterej byl vtipnej, bystrej a fajn, a když odešel pro pití, taky sem to řekla.
„No tak hlavně abych někdy v noci zase nezjistil, až tě budu hledat, že seš někde s mým príma bezva kamarádem Martinem a jedete k tobě dom.” Syčel Petr.
„Cože?” Smála sem se. „To je mimo.”
„Tak zas tak mimo to není, takle přesně to bylo s Filipem totiž.”
„No...” Radši sem k tomu neříkala nic, protože tohle už sem měla během posledních tří hodin omlácený o hlavu nejmíň čtyrykrát. Tak todle se taky nezměnilo.
Abych nezůstala s výčitkama pozadu, vytáhla sem tu záležitost z pivních dnů. „Stála sem uprostřed restauračky, abys věděl, a byla sem fakt vytočená, jaks na mě křičel.”
„V jaké restauračce?”
„Na večeři. V takové valašské té... nevím... haluškárně.”
„My sme byli spolu na vačeři? Počkej, já si teď ty pivní dny ňák nevybavuju...” Smál se.
„Né, my sme spolu nebyli na večeři, protožes mě poslal do hajzlu už odpoledne. Proto sem byla tak nasraná. A do toho si na mě křičel do telefonu-”
„Já sem křičel? Ale né...”
„To si neumím představit.” Vložil se do toho Martin. „On vůbec nikdy nekřičí.”
„Takže já lžu, jo?” Sekla sem po něm zubem. „Křičel si na mě, ať se sakra sejdu s Radimem, a do toho ti nebylo vůbec nic, s kým já se kde scházím a nebo ne, a furt dokola si opakoval, že seš na hradbách s ňákou holkou.”
„S holkou? Ale to je blbost, já sem s žádnou nebyl.”
„No, vidíš, teď ses sám dostal.” Tleskla sem a triumfálně sem rozhodila ruce. Pak sme se začli smát, a já sem řekla: „Byla to teď trochu hysterická scéna? Dobrý, ne? Povedlo se to? Petře seš vyděšenej?”
Martin to zhodnotil „Ta tvoje scéna jako ... hysterický to přímo nebylo, ještě máš co cvičit, ale mělo to dobře našlápnuto. Příště to bude třeba lepší. No nic, kočko, zvedej se, zvedejte se děcka, deme do Karibiku.”
Martin se nám ztratil hned u vchodu, takže sme zase zbyli tři, což vůbec nevadilo. Na baru sme si vyzvedli vodky s redbulem a šli sme kecat ke stolečku. Něco sme řešili, váleli sme se tam po sobě s Petrem smíchem, fakt mě dostává, dycky něco plácne a se mnou ten smích úplně řízne o lavičku. Když sme se uklidnili, hodila sem si přes něho nohy a vypočítávali sme, jak moc je pravděpodobný že támhle ten teplouš u baru, kterej na nás furt čumí, nám koupí panáky. Lukáš někam odběhl, protože potkal ňáký známý, my sme vypili každej svoje obligátní tři drinky (tak už sem se naučila pít tu vodku...), já sem pak odběhla na hajzl, teda na toaletu, jak říká dáma, a ještě předtím sem řekla Petrovi: Zůstaň tady, já si tě tu pak vyzvednu.
„Jasný, nikam se ani nehnu, čekám na značkách.”
Takže když sem se vrátila nebyl tam, a nebyl tam ani Lukáš. Připadala sem si ztracená, a začla sem panikařit, protože jak se člověk v Karibiku jednou ztratí, zůstane ztracený navěky a nikdy už neuvidí svoje kamarády, a celý je to hrozně smutný...
Teď sem měla ale štěstí, narazila sem na Petra zrovna když mě šel hledat, takže sme ušetřili spoustu času a mohli sme jít tančit. Hrozně nás to bavilo, všichni sme měli spoustu energie, tančili sme a skákali, a věšeli se na sebe, ťukali sme si panákama, zpívali sme a smáli sme se, a celý to bylo takový krystalický štěstí. Někdo nám hodil sklinky pod nohy, všude střepy, což byla klasika, já mám dojem, že tam už se ty panáky snad ani nevrací na bar, prostě se s tím jebne o zem a tadááá... Taky sem si všimla, že se panáky nalívají do mohutných dvojdecovek, což povýšilo munici na vyšší level.
Když už sem nemohla, jakože vůbec, tak sem si šla sednout na stůl, vytáhla sem mobil a zjistila sem, že sou čtyři. Tak to je přesný. Můj odpadávací čas. Nohy úplně rozbitý, bolavý, vyřízená, ale šťastná. Petr mě vytáhl zpátky tančit, ale to už sem byla fakt vyflusnutá. Tančili sme aspoň ploužák na úplně rychlou písničku od Example, protože mně už normálně neudržely nohy, a můžu říct, že nikdy sem na nikom tak oddaně nevisela. Pak sem si šla bezmocně sednout na reprák, zatímco kluci tančili na pódiu a vůbec nevypadali, že by s tím chtěli přestat. Tomu říkám teda výdrž. Petr přišel tak po půl hodině, sedl si za mnou, objal mě a tak sme tam pomalu umírali vysílením, zatímco Lukáš furt skotačil na pódiu. Neuvěřitelný.
Pak sem zavelela, že dem, sundala sem Lukáše, vyhlásili sme ho za krále Taneční ligy a šli sme k šatně. Petr mě tam držel kolem ramen a vysvětloval mi, že má v ruce jakýsi světýlko a že je sith.
„V tom případě já su Skywalker.” Řekla sem.
„Né, to teda nejseš. To bysme museli spolu bojovat.”
„To teda su. Když ty můžeš být sith, tak já su Skywalker.”
„Nejseš, protože nemáš světýlko. Svítí ti ruka? Nesvítí.”
Sedla sem si uraženě na schody. Před vyhazovače. Lukáš se na mě díval celej ustaranej. „Neseď tady, nedělej ostudu, bude průser.”
„Ne. Já se nezvednu, dokud neuzná že su Skywalker.”
„Petře, prosímtě.” Úpěl Lukáš. „Uznej, že je Skywalker.”
„A ty ale taky něco musíš být.” Řekl mu Petr. „Neodejdem, dokud něco nebudeš.”
„Tak fajn, Darth Vader, těší mě.”
„Seš se mnou temná strana." Jásal Petr.
„Prej Darth Vader. Žvejk leda tak.” Smála sem se.
„To je teda spousta srandy.” Vztekal se Lukáš. „Ale za deset minut nám jede rozjezd. Vstávej.” Pak se znovu podíval na Petra. „Petře, no tak!”
„Dobře, seš Skywalker.” Podal mi ruku a vytáhl mě. Vyhazovači se tomu celýmu leda tak smáli. Když sme vyšli před klub, už svítalo, a já sem zjistila, že mám v botech střepy, a že vlastně nemůžu po těch dlaždičkách v pasáži vůbec chodit. Lukáš nás opustil, protože chtěl stihnout rozjezd, což s náma evidentně nehrozilo. Držela sem se Petra kolem krku a on mi vytahoval střepy z bot. „To je ale tak hezký od tebe, že mně čistíš střevíčky, připadám si jak-”
„Popelka.”
„Nééé. Jak kůň. Víš, jak dycky kovář vezme koňovi tu nohu a čistí mu kopyta.”
Když sem měla vytahaný střepy, vydali sme se na cestu, já sem pěkně dlouho hledala sluneční brýle, protože „co když bude za chvilku úplně světlo, já se bojím.” Odchytl mě ňákej černoch, mluvil na mě anglicky a ptal se, kde je Fléda, jenomže Fléda byla úplně daleko, prostě byl úplně blbě, a Petr mu teda vysvětloval, kde je, hláskoval mu to v letecké abecedě, černoch vůbec podle mě nevěděl která bije, a já sem do toho zpívala „Its five oclock in the morning. Conversation go boring...” Černý muž nakonec někam odešel, my sme ušli tak pět metrů, já sem se zastavila u kasína na schodech, protože sem zjistila, že dál už nemůžu. Cítila sem se úplně slabá, začla sem se klepat, celá schoulená do sebe, určitě sem vypadala politováníhodně. „Peťo, já už nemůžu dál. Mám slabý nohy a celá su slabá, je mně divně. Nech mě tady umřít, a běž, ještě stihneš rozjezd.”
Sedl si ke mně, vyndal žvýkačky „to je úplný vyčerpání. Zničila ses. Vem si žvýkačky, je tam ňákej cukr.” Vyplivla sem svou žvýkačku, kterou sem si pěstovala už od Šelepky, a nacpala sem se melounovýma orbitkama.
„Proč nevytáhneš ňáký steroidy?” Zasmála sem se. „Možná by nám to teď pomohlo.”
Zasmál se taky. Věčný steroidový vtipy. Povídal mi ňáký příběhy. O tom, jak musí denně několikrát nosit psa ven, ze čtvrtýho patra, a pak zase zpátky, protože pes je ochrnutej „tak jako teď ty”. Když sme vstali, ušli sme pár kroků a zase sme museli zastavit. Pak dalších deset kroků a zase sem si musela někam sednout. Klepala sem se jak kdybych chytla Parkinsona, blbě se mně dýchalo, prostě sem byla celá na hovno a myslela sem, že to se mnou každou chvíli sekne. Hypoglykemie v plné parádě. Žádný jídlo a velký výdej energie. Však já dobře vím, co se děje, párkrát už se stalo.
Petr furt povídal, já už sem ani nemluvila, občas sem se zasmála, z posledních sil. „Já se bojím, že nedojdem na hlavňák, než se úplně rozední. Protože pak bude úplný světlo.”
Podíval se na mobil. „Neboj, ještě máme čas. V případě, že to nestihnem, můžem zalízt někam do klubu, a můžem tam sehnat něco na jídlo a na pití, dáš se tam dohromady. Musíš se najíst. Jedlas vůbec něco? Nic moc, že. Jančo... musíš jíst, to je takový základ pro přežití. Takže teď dem na jídlo... né, ticho, deš na jídlo a hotovo.”
Na Svoboďáku sem si lehla na lavičku. „na chvilku, hned zase půjdeme.” Zírala sem na nebe, který začlo nebezpečně svítit denním světlem. Nasadila sem si sluneční brýle a sledovala sem svítání. Petr stál opřenej o lavičku a povídal o tom, jak byl na výletě v Praze a o spoustě dalších věcí, mně se to dobře poslouchalo, a i když sem umírala, bylo to zábavný. Pak sem vstala, zase sme ušli pár kroků, a pak sem si zase sedla na ňákej schodek u výlohy. Možná nejsem tak nesmrtelná, jak sem myslela. Zato Petr je. To je věc, kterou vůbec nechápu. Nikdy sem ho neviděla unavenýho nebo zničenýho. Dycky je voňavej, upravenej, nažehlenej a svěží. Je jedno, jestli je ráno, večer, nebo noc. Prostě to tak je.
Připadalo mi, že sme v nějaké časoprostorové smyčce, že prostě na ten hlavňák nikdy nedojdem. Petr průběžně vyzvídal, jak mně je, ale vypadal úplně v klidu, on je totiž furt v klidu. Plížili sme se masaryčkou, já sem se zrovna pokoušela ujít svých deset kroků, a říkala sem si, ještě že nejsu opilá a nemotám se, to bych nezvládla už vůbec, když Petr řekl: „Ještě že se nemotáš, to by bylo daleko víc vysilující” a chtěl mně ukázat, jak moc by takový motání bylo špatný, jenomže si fakt zakopl o nohu, a to tak blbě, že skoro proletěl výlohou. Zabrzdil těsně před prosklenýma dveřma. Zůstala sem stát vyděšená jak koroptev, a to mě probralo. Chytla sem se za srdce „Já teď ale asi opravdu zkolabuju, su vyděšná k smrti. Seš v pořádku?”
Koukal na mě, pak na dveře který měl před nosem „Tak to teda bylo štěstí, chybělo pár cenťáků. Ty si myslíš třeba, že sem to chtěl udělat, ale já sem nejdřív chtěl, abych tě rozesmál, ale pak sem fakt zakopl.”
„To by byl teda ale závěr akce. Tahala bych z tebe střepy, byl bys jako skleněnej ježek. Jak si tahal ty mně střepy z bot, já bych je teď tahala z tebe, a vsadím se, že když už bys prolítl tou výlohou, tak bys rovnou umřel, jakýpak copak.”
„Ale né, na to nemůžeš umřít, byl bych třeba jenom pořezanej.”
„No to bys mohl umřít. Víš kolik lidí už takhle umřelo?”
Úplně se rozesmál. „Jančo, ty máš na všechno odpověď. Určitě víš přesně, kolik lidí na to umřelo.”
„Nesměj se, su vyděšená. Kdybys tím proletěl, tak ta spodní část by se rozbila na malý střípky, ale ta vrchní už né, a jak bys ležel, tak ty střepy zvrchu by spadly na tebe a jeden velkej by se ti zapíchl rovnou do srdce, takle...”
„A ty bys ho pak vytáhla.”
„Ne, to bych teda nevytáhla, to se nesmí.”
„Dyť to říkám, ty bys na ten střep šlápla podpatkem, ještě bys ho zarazila, až by mně projel zádama a pak by ses tomu smála. Protože to seš celá ty.”
Kroutila sem hlavou „Ty teda máš smysl pro drama.”
Nějakým zázrakem sme došli na hlavňák. Odkud nic nejelo. Stála sem tam bezradná a Petr tam stál se mnou, a povídal a povídal, diskutovali sme o tom, jestli při tracheotomii stačí strčit do krku brčko, pak sme se dívali na letadla, byly ňáký divný. „To nejsou letadla.” Řekla sem.
„Je to družice. Sputnik. Mává odtama na tebe mrtvá Lajka.”
„Prosimtě, neděs mě. Už tak mně není dobře. Já už bych strašně chtěla, aby něco jelo.”
„Já bych zase strašně chtěl, abys šla se mnou na jídlo. Poď, deme.”
„Ne, nezlob se, já nejdu. Já fakt teď nemůžu jíst. Navíc nechcu, aby ses na mě v tomhle stavu musel dívat dýl než je nutný.”
„No. To nech na mně, na co se chci dívat, ty se prostě potřebuješ najíst, jdeme."
„Ne, já fakt nebudu jíst, nemůžu. Teď ne.”
„Tak si dáš něco na pití. Kafe si určitě dáš.”
„No dobře. Dobře, tak dem na tu snídani.” Souhlasila sem. Vydali sme se teda na snídani, jenomže jak sme ušli pár kroků, uviděla sem, že mi jede šalina, a tak sem ho objala, z posledních sil sem doběhla, naskočila a dojela domů, kde sem sebou práskla do postele a konec zvonec. Vyspala sem se dvě hodiny a pak sem musela pro Aničku. Bohudíky mi ty dvě hodiny stačily, abych se dala dohromady. Rychloregenerace.
Druhej den sme si s klukama napsali, že to byla nejlepší akce všech dob, co nejdřív zopakovat.

V pondělí sice bylo vyhlášený firemní volno, ale já sem přesto šla do práce, protože padající složky už mě děsí i ve snu. Pustila sem si techno maraton na plný pecky, a jak mně ta práce šla od ruky! Odpoledne sem měla sraz s Evkou a Verčou, že pudem navštívit vizážistku. Těšily sme se, jaká to bude prdel, a taky že byla. Byly sme tam samy s kosmetičkou, patlaly sme na sebe masky, pleťový gely, pílingy, mejkapy. Verča se na mě urazila, když sem se jí smála, protože měla na obličeji jílovou masku, co vypadala jako sádra a pak mně to vrátila, když na mě kosmetička patlala krémy „pro zralou pleť”. „To jakože seš stará!” Napatlaly sme na sebe všechno možný, vypily sme si kafe, holky si koupily mejkapy, já nic, protože mně žádný obchodní trik nezblbne, mě teda ne, ale bylo to fajn odpoledne.
Když už sme byly tak velký krasavice, vyrazily sme do města. Po tom, co sem jim řekla o mým mírným kolapsu vysílením, mají nade mnou jídelní dohled. Takže sme zašly na večeři, a pak sme zamířily do Malibu baru, kde na nás čekala Lůca s Kačkou.
„Můžu si dat pivo?” Zjišťovala Evka. „Já bych si strašně dala pivo.”
„Však vona si ho tady taky minule dala.” Hodila Veruna hlavou směrem ke mně. „Stydím se. Já se stydím.”
Zakroutila sem hlavou „Klidně si to pivo dej, nemusíme dneska večer dělat machry.”
„Všechny ty coly a drinky, ježiš... furt se někde musíš tvářit... lóng dríínk, short drink, koktejly...já si chci dát normálně pivo a kořalku!” Bouchla Evka do stolu.
„Mám ten stejnej pocit” Uznala sem. „Furt podpatky, sukýnky, malovátka, vyžehlený vlasy, kupuješ si drahý rtěnky aby se neotiskly náhodou na skleničky... od lóng drinků... a přitom jediný co chceš je naběhnout v teniskách do baru, dat si pivo a zelenou, rozmazat si řasenku a válet se po stole.”
„Prej dat si pivo a zelenou...” Smála se Lůca. „Panebože, to snad už nikdo nepije.”
„Já jo, já bych si to rovnou nalila do piva.” Řekla Verunka. Která bývá z dvoudecky vína našrot.
„Tak jo, dem do nějaké normální hospody, kde Veruna vypije na ex pivo se zelenou.” Rozhodla Kača.
„Nééé...” Kroutila sem hlavou. „...to je blbost, co chcete udělat, dyť se poblije.”
„Ne, oni mně nevěří, já vám to chcu ukázat.” Trvala si na svým Veruna. Jenomže já si pamatuju, že když naposledy takle dělala machry, tak sme nestihly rozjezd, protože chtěla zvracet do koša.
„Tak dopijem a deme tady do ňáké hospody, kde mají zelenou.” Řekla Lůca.
„Holky nechovejte se jak borci když si měří péra. Řekla blbost, tak to jako přejdem-” Zkusila sem to znovu.
„Ne, to teda nepřejdem.” Řekla Kača. „Veruna vypije pivo se zelenou na ex, nebo nejdem spat.”
„Takle se dámy nechovají.” Smála sem se a jakože sem pohoršeně kroutila hlavou.
„Di do prdele s dámou.” Bouchla mě Lůca do ramena.
Chtěly sme teda odejít, jenomže pak se do baru nahrnul zájezd děcek. Bylo jich asi třicet, věk patnáct let, zřejmě Maďaři. To sme teda chtěly vidět. Obsadili dva stoly. Protože jak říkám, v koktejl baru bývá prázdno. Protože draho. Vzali nám dvě židle. Začlo to být zajímavý. Vsadily sme se s holkama, že je vyhoděj do deseti minut. Evka tvrdila, že ne. A měla pravdu. Objednávky byly ještě zajímavější. Děcka kupily drobáky na stůl. Počítaly. Drobáky odebíraly a přidávaly. Smíchem sme se válely po gauči. Pak přišla objednávka. Pinkl vrtěl hlavou, smál se, děcka dělaly oči, někteří vytahovali občanky, pak je zase rychle zandali. Objednali si pro celej stůl jednu colu. Pak vytáhli z jakési krosny cigára. Všichni důležití, nikdo nešlukoval, prostě komedie lepší než Pařba ve Vegas. Pak rozdělali brambůrky a oplatky, který vyndali z batohů a nechali je kolovat. Jakejsi borec se pod televizní obrazovkou snažil předvíst, že umí tančit na Party Rock Anthem. Neuměl to. Ale holky tleskaly, byl to prostě hrdina večera. Bomba. Fakt bomba.
My sme se mezitím nacamraly z vína, vykládaly sme nesmysly a válely sme se po sobě, prostě príma večer. Rozhodly sme se, že si objednáme limuzínu, pro nás pět, na hodinu. V červnu. Stvrdily sme to přísahou, že se na to žádná nevysere. Dem do toho.
Pak sme se rozdělily. Ještě předtím sme zašly na jídlo teda, protože jídelní hlídka. A pak šla Evka s Verčou domů, a já s Kačkou a Lůcou do Karibiku. Jak jinak.
Tam sem tančila asi hodinu, holky to moc nebavilo, zatímco se na mě nalepil jakejsi Ali z Libye. Ty vole. Tancoval se mnou a fotil si mě, tahal mě na panáky, ale já sem se pak ztratila v bezpečí davu, protože mě unudil k smrti „ty seš tak cheská...”. Hm. Kámo, todle neklapne.
U baru sem potkala Boxera. Chvílu sme pokecali a pak sem jela dom. Žádný tančení do rána, holky to totiž neba, což je škoda, ale nenadělám nic. Sama bych to třeba dala, ale to by se na mě nesměli lepit takoví Ali z Libye. Být sama holka v Karibiku prostě není možný.