Není malých rokenrolí

Před chvílí sem poslala mejl Jáje a Edovi, abych je upozornila na to, že na mě serou, a nehodlám to snášet. Takže v pátek / sobotu někam musíme jít. Nejlíp do města. Welcome to the jungle.

Protože si musím ještě něco užít, pokud možno hodně užít, než budu těhotná. Psychicky se na to připravuju jak se dá, protože sem si řekla, že už nikdy nikdy nikdy tohle neabsolvuju, ale budu muset, a mám s tím dost podstatný problém. Protože musím přestat dělat všechno co mě baví. Budu trčet jenom doma, jako v Alcatrazu, a protože mi na obličeji vyraší opět vředy, tak ani radši nepudu nakoupit, aby lidi v hrůze neskákali do regálů ve snaze schovat se před utečencem z výzkumné laboratoře. Že bych šla někam s kámošema si vesele sednout, to ani náhodou. Protože když se ocitnu v kavárně, kde budu usrkávat trapnou horkou čokoládu, tak budu kvičet, že nemůžu pít víno - a kouřit pochopitelně. A to zdaleka, zdaleka není to nejhorší. Bolesti, nespavost, otoky celýho těla, chutě na toaleťák, hlínu a leštěnku... jestli si někdo připadá v těhotenství jako královna, tak já si připadám jako totální debil. Monstrum. Ano. To je to správný slovo.

Takže zase když se nezadaří a těhotná nebudu, moje city to nijak neraní. Pro případ, že se to ale stane, musím mít připravený nějaký pozitiva. Vymyslela sem, že si tentokrát koupím pěkný těhotenský věci. Né že budu nosit celou dobu lacláče (bože, jak sem v tom mohla chodit? Děs!) Taky si nakoupím dobrý kafe. Konečně si za celej život koupím dobrou kávu. Zajdu si do kafárny a nakoupím si několik druhů té nejlepší. Kafe bude jediná závislost, která mi v těhu zůstane, a musím si ji hýčkat. V této souvislosti mě napadlo, proč tady nejsou koblihárny, jako v Americe. Proč tady máme jenom ty marmeládový a pudinkový ulepence, válící se na pultíku v Albertovi. Chybí tady třeba Dunkin Donuts. Pokrokově se do Prahy přesunula Starbucks, koblihy by teda mohly následovat. Né že bych je nějak chtěl jíst, ale bylo by fajn, kdyby tady byly. Třeba bych jeden den dostala chuť, tak bych byla ráda, kdybych mohla někam zajít a koupit si krabici koblih ke své nejlepší brazilské kávě. Stejně tak by se na stánkách mohlo prodávat tacos nebo burritos. Asi by mně to nechutnalo, asi určitě, ale člověk se cítí hned líp, když má na výběr. Mohlo by tady být víc sushi barů, sushi by mě zase určitě moc chutnalo - vím že kdybych si dala tak šest kousků, byl by to pro mě ideální oběd. V praze prý mají sushi bistro, kde mají 8 kousků za stovku. To de, ne? Mohlo by se tadyk taky prodávat fish and chips, no proč ne..? Ach jo, sme tak zaostalí... Ale nejvíc mě mrzí, že tady nejsou snídaňárny. Jako v Americe, aspoň si myslím, že tam sou, asi si to myslím z Tarantinových filmů. Takový ty bary, kde člověk sedí v takovým tom boxu, na červené sedačce a stará servírka mu nalije kafe z konvičky. Objednala bych si tam na snídani vajíčka, toust a džus. Ale mohla bych tam taky dostat lívance, párky, palačinky, polívku, jablečný koláč a taky jahodový koktejl. To by bylo strašně fajn. Tady když se člověk ocitne hladový dopoledne ve městě, nemá moc možností.

Dočetla sem Perníkovou panenku. Skvělá knížka. Vůbec na to nevypadala, ani sem ji nechtěla číst, ale úplně mě dostala, tak sem ji včera přelouskala celou. Je to o holce, které bylo šestnáct. Tak nějak strašně mi to připomínalo mě. Věk sladký a trpký. Až budu v důchodě, proberu se všema svýma deníkama a zápiskama a třeba z toho napíšu knížku. Matroše mám na to dost a dost. Až budu v důchodě, a dostanu se do domova důchodců, budu buzerovat dobrovolníky, co nám tam budou chodit číst, a povídat si. Budu mět blbý a sprostý kecy. A budu furt ožralá. A bude mi jedno, že sem scvrklá. Moje rodina mě nebude chodit navštěvovat, protože se mě vnuci budou bát, a mně to bude jedno.

Jestli budu mít kluka, bude se menovat Benjamín. Za to jméno sem bojovala od samýho začátku, až sem vybojovala, takže jméno je jasný. Nic jinýho to být nemohlo. Oznámila sem Hugovi, že jestli si myslí, že budu rodit Filípky, nebo Zdeněčky, tak je sakra na omylu, takže buď to bude Benjamín, nebo nic. Souhlasil. Český kalendář se jménama je obzvlášť katastrofický, to je ale fakt horor. V jiných zemích mají spoustu takových krásných jmen. Nikomu není divný, když tam někdo dítěti dá jméno Blue, Apple, Willow, Rainbow... zkuste si ale tady dítěti dát jméno Kytka. Nic, zpátky k Benjamínovi. Benjamín je nejkrásnější jméno. Je to dobře zkracovatelný, skloňovatelný, zdomácňovatelný a dobře se zdrobňuje. Má hodně variant. Je zkrátka skvělý. Nepopírám vliv Benjamina K., není malých rokenrolí, ovšem kdyby se menoval Cecil, tak moje dítě by se teda rozhodně tak nemenovalo. Navíc je úplně jedno, podle koho sem to vymyslela, to jméno ke mně prostě přišlo, a hotovo. A jestli to někomu připadá praštěný, tak mně zase nepřipadá roztomilý, když dá někdo dítěti jméno Jára Cimrman a myslí si, jaká je to sranda.

Doufám, že holku mít nebudu, protože nemůžu najít žádný pěkný jméno, což mě znervózňuje. Takže to holka být nemůže.

No. Du si udělat večeři. Dneska sem pekla bábovku, kterou sem pochopitelně spálila. Trouba neumí píct. A tou troubou nemyslím sebe, ale náš sporák. Ale kdyby se ta bábovka nespálila, byla by dobrá, protože byla banánová.