Už je to tu zas...

Hnusnej blbej výlet. Už mě nikdo nikam nedostane, nikdo, nikdy.
V neděli Hugo strávil v hospodě na zahrádce skoro dvanáct hodin, zřídil se pěkně, takže v pondělí ráno sem absolutně ale vůbec neměla chuť nikam jet. (Jo, zase sem věřila že pít nebude a že to do smrti s ním už bude super....trapné, že....). Nakonec sem se ale překonala, říkala sem si, že kvůli anči, a taky že musím dopsat scénář. Takže sme se sbalili a odjeli. Na zastávce v Blansku mě Hugo obvinil, že tam chcu sbalit ňákýho borca, nebo co... no jasně. S dítětem visícím na noze a s Hugem vedle. Zjistili sme, po hodinovým čekání, že autobus nejede tam, kam potřebujem, tak sme zašli do picérky, kde sme pro anču objednali pohár, kterej sme nedostali. Jako náhradu sem si teda koupila točenou zmrzlinu, která byla tak vodová, že se hned roztekla a já sem byla jako prase. Blansko sem nenáviděla celý a nikdy už se tam nechci ocitnout.
Jakmile otevřeli místní obchůdek, Hugo pelášil koupit si škopky. To už sem ho měla plný zuby. Metal po mně hnusný pohledy, jakože já za to můžu, že chlastá (protože já za to můžu dycky), seděl ve sklepě a čučel do zdi. Většinu času. Skvělý. Výborný výlet, úplně super....v úterý v noci vylezl ze sklepa, šel k telce a začal vykládat svoje ožralecký moudra, až sem to psychicky neunesla a rači sem šla spat na půdu, kde se bojím. Je to ale furt menší zlo, než poslouchat todle.
Ve středu ráno sem už chtěla jet co nejdřív dom, protože sem všeho měla po krk. Hugovi se nechtělo, spokojeně se vyvaloval s lahváčem na lavce, takže kam on by spěchal... řekl, že autobus nám jede někdy kolem jedné. Nemyslitelný pro mě. Už sem ho s těma zasranýma lahváčema nechtěla pozorovat ani minutu. Řekla sem, že dem pěšky, a Hugo že teda jo, ale protože on má strhaný záda, tak ponesu tu těžkou kabelu celou cestu. Uklidili sme teda chatu, řekla sem tam tomu zdar, nikdy víc... a šli sme. Hugo s baťůžkem a s ančou a já s těžkou sportovní kabelou, kterou sem táhla na zádech a byla sem u toho vohnutá jak kdybych nesla nůši dřeva. Pravda teda je, že Hugo měl ty záda křuplý. Ale po tom, co sme došli na začátek lontu, já sem byla vyflusnutá jak chrchel, nasraná, že mně zkazil život, a jak já k tomu přídu, a co teď... zkrátka sem hodila tu kabelu před něho na cestu, ať si tam s tím dělá co chce, vzala sem svůj baťoh, a aničku pochopitelně a pelášily sme pryč, než se Hugo vzpamatuje a rozhodne se, že mně dá přes hubu. Protože my vysírky přesně víme, kdy si dat bacha. Stál tam překvapenej eště dlouho.
My s lanžou sme zatím dorazily na autobusovou zastávku. Zjistila sem, že autobus jede až za půl hodiny. Mezitím by nás Hugo dohnal. To sem nechtěla. Takže sem zvolila úprk přes les. Velká odvaha na to, že se v lese bojím, a že se tam skoro dycky ztratím. navíc tady v tom sem byla jednou. Pěkně hnusnej les. Takovej dramaticky tmavej, s úzkýma cestičkama. Všecko zarostlý. Vylovila sem z batohu kudlu a dala si ji do kapsy. Pro všechny případy. Kdyby nás chtěl sežrat jelen třeba. Na začátku lesa sem vyhlásila bojovku, řekla sem Anči, že teď sme kočičky, a kočičky běží přes les rychle. Z Aničky byla teda rychle běžící kočička a ze mě jaguár s ostřížíma smyslama. Změkly mi nohy a rozšířily se oči. Prodraly sme se houštím a stezkama a konečně sme byly venku z lesa. Pak eště jeden les, ten sme prošly stejným způsobem. Sice sme se trochu ztratily, ale nakonec sem našla dobrou cestu. Cesta na nádraží byla dlouhá, a tak sme s Ančou vymýšlely, jakou polívku si dáme na oběd. Přišly sme na tolik druhů, že sem ani netušila, že to existuje. Na cestě sme potkaly mrtvýho krtka, mrtvou myš, mrtvýho ptáka, a mrtvou housenku. Anička řekla, že nechce být kočička, že chce být králíček. "Králíček? A jak se budeš menovat, králíčku?" Vyzvídala sem. A Anička: "Králíček Bunny." Nevím kde to vzala. Takže prostě králíček Bunny. Prošly sme pod mostem, kde byl nádhernej grafit a vedle tega nápis: Nemám holku, nemám práci, nemám koníčky. Hm, říkala sem si, to já ... nemám manžela, nemám práci, koníčky stojí za hovno a nemám ani talent na to, vytvořit takový krásný graffit. Tak kdo je na tom hůř... Náš tým neohrožených žen pokračoval směr nádraží. Když sme dorazili, hlásili, že rychlík do Brna má zpoždění, což se nám hodilo. Rychle sem koupila lístek a šla na nástupiště označit lístek, což nešlo, nakonec mi tam s tím pomohl ňákej chlápek. Díkybohu, jinak bych to tam musela rozbít. Ve vlaku už to bylo celkem v pohodě. Byl tam kořínek, co vypadal jako boreček z Entrů a na ruce měl vytetovaný tři hvězdy. To bylo pěkný. No, tak dál. Když sme dojely do Brna, šly sme s Ančou na tu polívku. Od ťamanů. Byla hnusná a anča to vůbec nechtěla jíst, což sem se jí vůbec nedivila. Potom sme šly eště koupit lanýžovi boty, takový se svítícíma hvězdičkama. Pak sme slavnostně odjely dom.
Večer mi volala Sima, že odjíždí na dovolenou a ať se přídu rozloučit. Ale Hugo mi to zatrhl, a opět nastolil Alcatraz. K tomu všemu sme se pohádali a dozvěděla sem se, že mě nesnáší, protože mě musí na mateřské živit. Chjo, von je charakter, s tím se nedá nic dělat.
Dobrá zpráva je, že scénář mám už zpoloviny hotovej. Špatná je, že polovina zbývá.
Zapomněla sem na mamčiny narozeniny. Sem sráč.
Zato sem ale napsala povídku. Ale vůbec né žádnou z těch, který sem napsat chtěla.
Hugo odjel na fesťák, mám klid. Ať žijou fesťáky!
Dneska přijede Markie s Terkou. Snad se to tady trochu rozsvítí.