hola hola, sociálka volá

Dneska sem se vydala na sociální úřad, sociální ústav, abych předala papír s potvrzením o školce. Většinou to jde hladce, přijdu, jdu rovnou na přepážku, předám papír, odejdu. Tentokrát sem podcenila situaci. Kdybych věděla, co mě čeká, vzala bych si sebou termosku s kafem o objemu pět litrů a v kapse bych měla sáčky s kokainem. Když sem přišla na úsek kam patřím, zůstala sem stát v šoku. Hemžení, mumraj, fronta táhnoucí se od nevidím do nevidím, pobíhající děcka, křičící cigáni, nervózní matky. Posedávající důchodci. Nachrchlaní bezďáci. Bezzubí. Horko na umření a já bez kafe. Bez vody. Bez cigára.
Našla sem si konec fronty k přepážce 4,5 kam normálně patřím. Na přepážkách se dlouho nic nedělo. Fronta nepostupovala. Přede mnou stála matka, co měla hozený mimino přes rameno. Mimino pištělo. Před matkou stálo hnusný stvoření, čemuž se bojím přiznat nějaký pohlaví, ale z vyprávění jsem pochopila, že je to žena. Byla to velká hrouda tuku, s bílou pletí, ale úplně strašidelně bílou, vypadalo to jakoby přes tu kůži ten tuk prosvítal, ono to vlastně vypadalo jako hrouda tuku bez kůže. Jako tuková buňka. Tuková buňka s blbě udělanou trvalou a divně zesvětlenýma vlasama, asi to měla být blond barva, nebo co. Za mnou stála černovlasá žena s dcerou. Dcera hrála dost hlasitý střílečky na telefonu. Vedle fronty seděli ti, co měli štěstí a urvali místo. Vedle mě seděl bezďák. Podíval se na mě a utřel si sopel do rukávu. Starej cigoš vepředu zachrchlal tak, že sem myslela, že bude sbírat plíce po zemi. Vyčkávala sem, kdy z těch lidí začne odpadávat svalovina a různý části těla. Otevřela sem aspoň okno, abych tam sebou nesekla.
Hrouda se otočila na Matku, která se zrovna snažila sundat si dítě z obličeje. "To je ale strašný, že? Taková fronta. Jako mně není dobře, vám říkám, mně není dobře, mám zablokovaný krk." Politovala se Hrouda.
Byla sem vděčná, že obětí tučné ženy nejsem já. Nesnáším takový kecy. Nemají význam. A nezajímají mě. Já bych ji odpálkovala. Ale Matka né, ta byla nějak moc slušná.
"Co se vám stalo s krkem?" Chtěla vědět.
A Hrouda, vyčkávající na svou příležitost, spustila na celý kolo. "No to víte, já mám taky děcko, no proto tu su, ne, no tak jak se s ním furt tahám, ne, tak jedno ráno se probudím, jako a nemůžu pohnout s krkem. Kámoška mi říkala, že můžu takle vochrnout, to víte, to není žádná sranda, tak sem musela jít k doktorce. Tam sem čekala, představte si, dvě hodiny. Znáte Holubovou v Krpoli? Ne? No já k ní chodím. No je to tam dost hrůza, vám říkám. Takže potom mě teda vzala, vyšetřila mně a řekla, že mám zablokovanej krk, no normálně ho mám zablokovanej. Nesmím se namáhat. Jenomže nenamáhejte se s děckem, že jo, to nejde, ne. Takže já su nemocná a ještě tady musím stát v takové frontě, no a to si nemyslete, žádná sranda. Teď nohy mě do toho bolí, představte si, minulej rok sem měla úraz kolene, no to taky bylo..."
A pokračovala. Jela jako fretka. Některý lidi zřejmě mrzí, že sou zdraví, tak si ty svoje nemoci musí vymýšlet. Každej furt nad něčím fňuká. Všechno je to přežitek.
Matka přikyvovala a umravňovala děcko. Za mnou se furt střílelo. Měla sem chuť lapnout ten mobil a vyhodit ho z okna. Nebo si minimálně jít pro kafe. Na chodbu se nahrnula tlustá těžkotonážní cigoška, která kdyby do fronty žduchla zezadu, poskládáme se všichni jak domino a první stojící v řadě by prorazil hlavou přepážku číslo 6. Vyřvávala, že tady rozhodně čekat nebude, že na to nemá čas (no jistě, musí do práce chachááá), a že jde rovnou za vedoucím. Na moment sem chtěla být taky cigán. To bych totiž byla voprsklá jak nudla a nemusela bych ve frontě čučet jak husa z tašky. S vyhlídkou, že tam strávím tak hodinu minimálně.
Zase sem zachytila monolog Hroudy: "Já sem kojila jenom do čtyřech měsíců. Ale kamarádka, ta kojí furt ještě a malej už má rok. A vona pořád kojí. Váží chudák čtyřicet kilo. Ona vůbec ani nejí. Vůbec nejí. Říkám jí furt, jak může kojit když nejí, ale vona né, vona je úplně vycucaná, vona váží čtyřicet kilo. A furt kojí, malýmu už je rok. Ale vona kdyby tady byla, ta by jim dala. Ale vona je v Praze. No."
K Matce se přihnala cigaňa. "Jako to byste měla jít přednostně s tím děckem, to víte jo? Ze zákona na to máte nárok. Normálně, tady na vostatní se vyserte a vběhněte tam."
Matka se jenom usmála a dál stála ve frontě. Dítě pištělo.
"Ale to byste fakt měla jít přednostně." Řekla sem jí. "Už kvůli děcku, dyť se podívejte, kolik tady může chytnout bacilů, to není dobrý." Hodila sem hlavou směrem k bezďákovi. Člověk měl pocit, že chytne svrab minimálně a mor jako bonus. Černovlasá žena za mnou se přidala "No to byste měla ale fakt jít přednostně, tady můžete chytnout kdeco."
"No, už jsem nad tím taky přemýšlela." Pípla matka.
U přepážek se dlouho nic nedělo. Nikdo nešel dovnitř ani ven. Pak vyšel jakejsi trhan, s předkusem, čučel přes brýle s deseti dioptriema a mně bylo jasný, že ho na přepážce asi učili, jak se podepsat. Přemýšlela sem, proč se točí horory s psychopatama, se zombíma a mutantama, když na sociálce je to skoro všechno v jednom. To je prostředí pro námět na horor. Protože člověku se tam vážně chce křičet. Z přepážkovýho kolbiště vylezla úřednice a oznámila nám, že mají pauzu na oběd. V mým soukromým hororu by teď mutanti v kostýmech bezďáků vyrvali radiátor ze zdi a úřednici by umlátili, až by z ní zelený sliz tryskal. Takle ale sem musela poslouchat jenom chabý urážky, jako "děte do prdele". Oběd teda znamenal další půlhodinu minimálně. Sesunula sem se podél sloupku až k zemi. Todlenc bylo fakt nadlouho. Holka se střílečkama si sedla na zem vedle mě.
Hrouda pokračovala: "Tak nám přesunuli sociálku z Krpole semka. No to je ale teda bordel."
"Tady ale nepatříte, když ste z Krpole." Řekla černovláska.
"Jo, sem patříme." Nedala se Hrouda. "Ale vy, pokud máte jinou městskou část, tak máte jiný přepážky, tam ty vepředu. Tady je jenom přesunutý Krpole."
Zděšeně sem se podívala na lidi kolem sebe. Polovina fronty se mohutným úprkem přesunula k předním přepážkám. Čekala sem delší dobu, než mi to dojde, a pak sem se přesunula taky. Další fronta, další čekání. Děs.
Když sem se konečně dostala na řadu, byla sem na pokraji sil. Předložila sem teda veleslavný papír s potvrzením. Úřednice se na mě podívala skrz brýle a zahlásila: "Vy to ale máte na starým tiskopise, to není platný."
Já. "Cože? Jak jako... jak není platný? To mám potvrzení za leden."
"Ale máte to na starým tiskopise, měnili jsme lejstra, no jo, to jste celí vy, nasbíráte si to dopředu a pak se divíte."
"Jako jak jako.. jakože to neplatí?" Prskala sem jako křeček. "To si ze mě děláte srandu?"
"No to není platný, musíte si zajít pro potvrzení znovu." Řekla mi s klidem, jak kdyby jí nic nehrozilo.
No, já vím, teď si každej řekne, no to by viděla, to já bych jí... Jo. Ale já už sem vážně neměla sílu. Sebrala sem nový papíry a vypadla odtama.
Těšila sem se, že si koupím ve stánku grilovaný kuře, ale měli zavřený. K tomu všemu sem před barákem potkala naši děsnou sousedku, která vyzvídala,jestli už chodím do práce. Řekla sem , že ne, ale ať si zamyká dveře, že se nás teď někdo pokoušel vykrást. Měla z toho oči navrch hlavy a zavolala ještě druhou sousedku, jakože "pocem, Lído, to si poslechni, von je chtěl někdo normálně vykrást". Takže sem ještě poslouchala špekulace, kdo to tak asi mohl být a proč a jestli sme byli na policajtech a co sme tam řekli. Domů sem dolezla úplně vyřízená a nasraná.
Anička je nemocná a Hugo taky.
V pondělí du na pracovní pohovor.
Jsem zvědavá, co mě ještě čeká za hrůzy.