Rána plný nikotinu, kapří muž a jiné povídánky

Úterý byl strašnej den. Hlavně ráno. V noci sem totiž nemohla spat, a ráno sem se zase nemohla vzbudit, a tak sem zaspala. Na nádru sem zjistila, že mi nejede žádnej spoj tam, kam potřebuju, kurva zasraný prázdniny, a tak sem běžela až do Bažin, což je třičtvtě hodiny cesty, a taky sem si vzpomněla, že nemám cíga, a tak sem se stavila v trafice. V trafice prodávala ženská, která si myslela, že když je okýnko nahoře, tak je vidět jenom od pasu nahoru. Byla tlustá, a měla na sobě jenom kalhotky a tričko. Kalhotky takový ty bavlněný bílý. Bokem jí lezlo chroští. Málem sem se pozvracela, nenáviděla sem celej svět, že mně tohle dělá, ale ještě horší bylo, že mi nechtěla prodat cíga, protože sem měla jenom dvoulitr.

Dolítla sem na firmu pozdě ale přece, a na chodbě sem se srazila s hasičem, kterej se zrovna chystal někoho školit, tyjo, ještě že sem to školení vychystala včera „Zdar...” Mávla sem a valila sem si rychle uvařit kafe, nebo umřu bezkávovou rychlosmrtí.

„Proč tady je ten papír navíc?” Zeptal se a mával na mě nějakým papírem.

A já sem udělala: „Co...? Mmmm.... Grrr!” Mávla sem rukou a šla sem povzbuzovat rychlovarnou konvici, ať vaří rychle.

„Co na něho syčíš?!” Vyjela na mě Radka, když sem přišla s kafem do kanclu. „Přijel ze služby, byl někde na zásahu celou noc. Vypadá unaveně, chudák...nebuď netvor!”

„Ajo, ajo.” Chytla sem se za nos, a zase sem vstala. „Nic, tak já du pro snídani.”

Koupila sem mu snídani, sobě zásobu cigár, konečně sem rozměnila dvoulitr, a když sem se vrátila na firmu, zrovna skončil školení, a tak sem mu dala koblihy, byl rád, ale řekl, že vůbec nikdy nesnídá, pak ale souhlasil s tím, že se teda nají, jedině když se rozdělíme, a najím se taky, a já sem dělala, že jím, ale vůbec sem nejedla, protože já totiž taky vůbec nesnídám.

Pak sme šli na zahradu, kouřit a povídat, a najednou z toho byla hodina, no prostě zvykla sem si na něho, tak ňák se to stalo. Zvykla sem si až moc, a zase je to všechno špatně, protože nechtěla sem si zvykat na lidi, chtěla sem mít ráda jenom sama sebe, to je přece dlouhodobý plán!

Jedno odpoledne sem seděla na kašně na zelňáku, pila sem malinovou tříšť a sledovala hukot, když mi volal brácha, že jim dneska tak ňák bouchlo stěhování, nemají kde bydlet, a tak budou u mě, než na podzim odletí na Zéland. Řekla sem tak jo.

Takže druhej den se nastěhoval se svou dobrou ženou Luckou a půlročním Samíkem. Byt ožil. V kuchyni zavoněly polívky, pokoje se zabydlely. Mělo to spoustu výhod. Brácha mě například mohl vozit do práce. Celý se mi to líbilo moc, říkala sem si, sakra, proč sme na tohle nepřišli dřív.

V pátek bráchu vyhodili z práce.

„Takže do práce mě teda vozit nebudeš.” Zhodnotila sem situaci. Opili sme se ze slivky, máme jí tady celej demižón. Dobrá věc pro krizový situace.

Dny v práci se změnily ze zajetých stereotypů, hlavně díky hasičovi. Nejlepší sou rána, takový ty rána, kdy chodím na zahradě po zídce, on stojí dole „no tak neblbni, slez....”

„... mně se nic nestane přece, ty seš záchranář, vůbec se nebojím, umíš lidem vracet život...”

„....jestli spadneš, tak omdlím, prosimtě slez...”

A já si sednu na zídku, a on řekne „skoč, já tě chytím”,

a já kroutím hlavou „né, ty uhneš a já spadnu”,

a on se směje „prosimtě proč bych to dělal...”

a já su vyplašená jako králík, protože vůbec nikomu nevěřím, a tak těžko můžu skočit a čekat, že mě někdo chytí, a on se natáhne a ze zídky mě sundá.

A já su šťastná.

I'm so happy 'cause today

I've found my friend.

„Otrávíme se nikotinem.” Dostal skvělej nápad jedno středeční ráno.

„Tak jo.” Řekla sem na to.

Mluvili sme dvě hodiny. Vyprávěli sme si příběhy našich jizev a tetování. Vykouřila sem přes deset cigaret. Do kanceláře sem dolezla zelená jak sedma.

„Otrávit se nikotinem fakt jde.” Sdělila sem posádce kanceláře. „Otestovala sem to za vás, abyste nedělaly nikdy už takový pičoviny!”

„Vy ste blbci dva.” Řekla Radka. „Mimochodem, kde máš svou elektronickou cigaretu?”

„Doma.” Přiznala sem. „Je úplně na hovno, jak vidíš.”

Neumím ňák v práci zabrat hned od osmi, a tak odpoledne zůstávám dýl, což je fajn, protože se pak potkávám s  technikama, když se vrátí z cest. Sou celkem čtyři. Jediná holka je Saša, a tu mám moc ráda. Saša vystudovala vysokou školu ochrany obyvatelstva, protože chtěla být hasička, jenomže pak zjistila, že hasička být nemůže, protože neuzvedne hydraulický vyprošťovací nůžky, a tak aspoň u nás dělá požární dokumentace, a vymejšlíme, jak se dostat do krizových štábů.

Já furt doufám, že se něco stane. Něco, co rozbije nudu. „Kdyby přestala jet elektřina, třeba.”

„To je slabý.” Mávla Saša rukou. „Kdyby elektromagnetická bouře na Slunci všechno vyřadila. To by bylo daleko lepší. Nejela by elektřina, ale ani auta. Nefungovalo by prostě vůbec, vůbec nic.”

Zajímavý je, že krizový plány na záchranu obyvatelstva počítají se záplavama, požárama, počítají s epidemiema. Ve škole nás dokonce učili, co dělat při jaderným výbuchu.

Nepočítá se už ale vůbec s vyřazením elektřiny.  Což je smutný a zábavný zároveň, vyřadilo by to totiž oběh peněz, například.

Sašu mám ráda taky proto, že lozí na komíny. Mají takovou partu a prostě lozej po komínech. Přídou za majitelem areálu, nebo továrny, nebo něčeho, kde je komín a zeptají se: „Dobrý den, můžeme u vás vylízt na komín?“

„A jak se tváří na to ty lidi?“ Zeptala sem se.

„Tak jim je jasný, že sme máklí, takže se moc nevyptávaj.“

Zato šéf se začal vyptávat. Všech kolem. Jak pracuju. Jasně, vyfičím. Jako brácha. Pomalu sem si balila svých pět švestek (flétnu, mikinu a pantofle), a čekala sem na závěr, kdy se ukloním a spadne opona. Těšilo mě, vážení.

Šéf jezdí na firmu jednou za měsíc. Všecko tam pofackuje, a pak nás tam nechá, ubohý děti, samotný. Takže teďka přijel, volal si všechny postupně do kanceláře, a já sem čekala, a čekala, a najednou bylo odpoledne, a šéf zase odjížděl. Potkal mě na schodech, když sem šla ze zahrady, a zeptal se mě, jestli můžu dělat na plnej úvazek, a já sem řekla, že jedině na sedum hodin, a on řekl fajn, od září dostaneš smlouvu na navýšení úvazku.

„Zůstávááám!“ Skočila sem radostně na gauč u Peti v kanclu. „Zůstávám, zůstávám, zůstávám!“ Skákala sem. Skákala sem všude a po všem. Po všech. Radost nesmírná.

Už tam budu půl roku, ty jo, toto letí.

Velkolepě sem to doma oslavila dvojkou vína. Sama. U ňákýho psycho filmu.

Další den už byla oslava lepší. Sešla sem se s Verunkou a Kačkou v Námořníkovi. Furt dělají v callcentráku. Kačka povýšila a dělá kontrolorku. Verča furt zvedá hovory. A já su nejšťastnější člověk na planetě Zemi, protože nemusím poslouchat žádný zákazníky outů, zkurvený zmrdy. Až teď zpětně vidím, jak mě ta práce psychicky zničila, a jaký to má následky.

Jak sem ale zjistila, nejsem jediná, kdo má nějaký následky. Hasič si nápadně často hraje s nožema, což mě znervózňuje, hlavně když se díváme na Batmana a vystřelovací nůž mi cvakne u hlavy.

„Hračky plačky.“ Kroutila sem hlavou. „Přestaň tady s tím šermovat, simtě. Se dycky tak leknu…“

Vydala sem zákaz vytahování nožů, a myslela sem si, že bude klid.  Nebyl. Příště už sice nevystřeloval nože, zato měl u pásku škrtící provaz „kdyby něco“. Přesvědčoval mě, že svět je zlý místo, a proto musíme být pořád v pohotovosti, „chránit sebe a ostatní“. Byl unavenej, to bylo vidět, říkal že nemůže spat. Řekla sem mu, ať si vezme dovolenou a de se vyspat, hned, jenomže moje moudra sou úplně nanic, to by ty chytrý řeči totiž musel někdo poslouchat.

V jedenáct v noci mi volala Sima, že de z práce, a mám jít na pivo. V kubánské restauračce sem si dala noční kafe. Sima měla starost o Efu. Efa se vrátila ke svýmu bývalýmu, kterej ji už párkrát málem zabil, zapálil, přerazil, kterej ji pořezal, a tak dál. Tvrdí, že ho miluje a že bez něho nemůže žít, stěžovala si Sima.

„Rozhodla se teda umřít, jo?“ Zapálila sem si.

„Co budem dělat?“

„Nic s tím nemůžeš dělat.“ Kopla sem do sebe kafe a čučely sme do zdi.

Druhej den přijel ze školení Pepa, hodnej Pepa, kterej je dycky hodnej. Křičel na mě, že sem mu nenachystala jakýsi papíry, a co se se mnou sakra kurva stalo, takhle to nejde přece, já pak vypadám jako blbec, a výmluvy si nech pro někoho jinýho a kafe nechcu, protože di do háje s kafem, to nic nezachrání!

„Chlapci, vy se mi ňák sypete.“ Kroutila sem hlavou. Vůbec se mi to nelíbilo. Byl unavenej, nevyspanej a nasranej. Další takovej. Měla sem o kluky starost.

Zašla sem s ním na večeři.  Trochu se to spravilo.

Ale něco blbýho viselo ve vzduchu. Pověsilo se to někam nade mě a zůstalo to tam.

Pepovi sem taky poradila, ať se vyspí, ale sama sem spat nemohla. V noci sem sedávala na balkoně a přemýšlela, co se to děje. A pak sem jeden den vytuhla v práci ve dvě odpoledne, bum prásk, najednou sem spala na stole, vysílená a slabá jako moucha. Hasič pro mě měl přijet, že pojedem na školení, jenomže nepřijel, protože nám jedno ze dvou toho dne odpadlo, zavolal že „tohle nemá cenu, přece si nevypatláš výjezd, abysme někde byli hodinu. Počkáme na celej den, a pak teprve vyjedem.“

Jenomže já se bojím, že celej den jenom tak nedostanem. Sakra, kdyby to tak záleželo na nás. Jenomže nezáleží.

Saša mě chtěla vzít na školení do areálu Zbrojovky, „která vypadá jak po výbuchu, stromy tam prorůstají budovama“, jenomže mně to únava nedovolila, a tak sem nejela vůbec nikam.

Chtěla sem strašně spat, ale nešlo to. Psychicky sem byla na dně, z nevyspání. Všechno se zdálo černý a blbý, sralo mě všechno a všichni a nešlo se z toho vyspat. Sakra, postihl nás ňákej zombie virus. Napůl živí, napůl mrtví lidi, měnící se v psycho monstra.

V pátek večer sem šla za Simou, sednout si na balkon. Pily sme víno, já sem se tvářila, že chcu umřít a Sima vedla motivační řeč, že občas ano, člověka všechno semele, ale je potřeba se oprášit a jít dál, protože musíš prostě.

Vnímala sem ji z dálky, anebo vůbec ne. Rozhodně sem se ale z posledních sil zasmála u jejího „ty to máš dobrý, ty máš kámošky, jenomže já už mám jenom tebe, tyvole, do hajzlu….“

Z patra nad nama vylezl soused, kterýmu je padesát, jednou sme s ním chlastaly, a kterej má na zádech vytetovanýho kapra. Zeptal se, jestli nechcem přijít na kafe.

„Chceš jít na kafe?“ Zeptala se Sima bezvýznamně. Protože mě neposlouchala.

„Ne.“

„Tak my přídem.“

Začla sem si sbírat svý cigára a krizovou linku. Že du.

„Počkej kam deš? Ale já už sem mu slíbila, že přídem. Jano fakt, to bude trapas, nechtěj mě nasrat.“

„Ale mě nezajímá, cos komu slíbila. Jdi si tam sama.“ Takový manipulace, pfff… mě nedostaneš, mě ne teda.

Za půl hodiny sem seděla u souseda v obýváku. Ukazoval nám fotky ryb. Hlavně kaprů. Měl sbírku postaviček z Pána prstenů. Dokonce i nazgúly. Ale to byla jediná zajímavá věc celýho večera. Povídal si se Simou, ukazoval jí fotky z dovolené a já sem tam seděla se svým vínem, zabořená v křesle a ze zoufalství sem se dívala na Kurvahoši, což značí, že zoufalství bylo veliký.

Vydržela sem to tam tři hodiny, ani nevím proč. Vlastně vůbec nevím, proč sem tam byla. Pak sme šli o půlnoci na otvíračku novýho baru, kterej se neotevřel, a tak sem do sebe na nejbližší zahrádce kopla panáka, a odkráčela sem dom.