I wanna be a zombie

V patnácti sem si se vztahama vůbec nevěděla rady. Vztahy pro mě byly něco takovýho jako mlhovina mléčné dráhy. Naprosto neuchopitelná věc. Říkala sem si, že až budu velká, budu vědět.

Tak to omyl.

Nenaučila sem se vůbec nic.  O mlhovině mléčné dráhy vím víc.

Jeden den do kanceláře přišla Peťa, s plyšovým lachtanem. Mávala na mě lachtaní ploutví. „My se deme zeptat, teda já se du zeptat, Jani… jak se pozná, že s někým chodíš?“

Zamyslela sem se. „To já nevím, Peti. To je těžký, to asi… já nevím. Nemusí si to ty lidi ňák říct, nebo tak něco?“

„Já nevím právě.“ Pokrčila ramenama.

„Já myslím, že si navzájem musí říct, že se mají rádi.“ Řekla Mirka.

„To je blbost.“ Řekla sem. „Když někomu řekneš, že ho máš ráda, tak spolu přece nechodíte. Já mám ráda tady Sašu-„

„Já tě mám taky ráda Jani.“ Smála se Saša.

„Vidíš? A nechodíme spolu.“ Řekla sem Mirce.

„Tak si třeba  musí říct, že spolu chodí?“ Hádala Peťa.

„Tak jako si řeknou: Teď spolu chodíme?“ Zasmála se Saša. „Myslím, že tak to nefunguje.“

„Tak si dají na facebook, že spolu mají vztah?“ Snažila sem se.

„A nemusí se předtím jakože domluvit?“ Drbala se Mirka na hlavě.

Byla to těžká debata. Nedošly sme k ničemu. Nevíme vůbec nic.

Ve čtvrtek sem měla sraz s Kačkou. Seděly sme na rantlu u brněnskýho šulina, jedly zmrzlinu, a Kačka mluvila o tom, jak má novýho kamaráda, se kterým tráví teď hodně času, vlastně každej den, a vlastně je hrozně super, jenomže jak dál?

„Proboha hlavně to nepřekamaraď“ radila sem „to se dycky stane mně. Tak dlouho se mi do ničeho nechce, nebo mám dycky tolik tyvole času, až je z toho jakýsi zoufalý…cosi. To není dobře. To je to nejhorší, co můžeš udělat.“ Rýpala sem do kelímku se zmrzlinou McFlury. „Musíš prostě ve správný čas udeřit.“

„Ale jak se to udeření dělá?“ Krčila ramenama.

„To se právě ptáš úplně té nejblbší osoby.“ Řekla sem. „Musíme se poradit.“

Zavolaly sme Syslici. Neviděly sme ji půl roku. Vyzvedla nás u monumentu péra, našeho veleslavnýho orloje. Šly sme do Absolut baru. Protože Saša tvrdila, že tam mají happy hours, a že někdy sou tam koktejly za dobrý ceny. Zjistily sme, že žádná happy hour se nekoná, típly sme vajgly do popelníku, a odešly sme, protože platit za pití zlatýma zubama se nám fakt nechtělo. Zakotvily sme v Malibu.

„Tak hele vy kokotky…“ Začla Syslica. „… vy si musíte uvědomit, že kamarádství mezi mařkou a borcem neexistuje. Když s tebou někdo tráví hafo času, tak tě chce.“

„Tak třeba nemusí chtít každej hned vztah.“ Řekla sem na naši obranu. „Třeba někdo tráví s druhým čas, protože prostě… s ním chce trávit čas.“

„Jo, vole, a de mu o tvou duši.“ Kroutila Syslica hlavou. „Vy se proberte, dobrý ráno.“ Típla vajgla. „Dejte mně čas, vymyslím tu správnou údernou větu.“

V mezičase dorazila Verunka s Lůcou. Lůcu sem už dlouho neviděla. Odešla z callcentráku, chvíli dělala jinde, a pak se zase vrátila, protože zjistila, že nikde to lepší prostě není. Né s našima možnostma. Syslica uvažovala, že se tam vrátí taky. Dělala v bance a lezlo jí to na nervy.

„Nechápu.“ Přiznala sem. „Jak se můžete chtít vrátit do kriminálu? Dyť proboha, dyť… je to peklo na zemi!“

„Ale zase tak špatný to tam není…“ Řekla Kačka.

„Cože? Peklo na zemi, ti říkám.“ Oponovala sem. „Země nezemě, kde vládnou nuly. Něco vám řeknu, mám teď poloviční plat, než máte vy. Přesto se nechcu nikdy, nikdy se nechcu vracet někam, kde se musím ptat, jestli můžu na hajzl. Já sem nic neprovedla, mě nebude nikdo trestat. A tam někde, ve světě venku, je třeba-„

„Je třeba velký hovno.“ Řekla Lůca. „Je to tam ještě horší. Byly sme tam, zkusily sme to.“

Nastalo ticho. Do kterýho Syslica řekla:

„Už to mám!“ Se zájmem sme se na ni podívaly. „Ta správná úderná věta je: Tak co bude?“

„Co bude?“ Opakovala sem. „Tak co bude?“

Celá ta situace mi připadala jak ze Stopařova průvodce. Odpověď je 42.

„Jo, jo. Hele, normálně se zeptáš: Tak co bude dál?“

Zíraly sme jak péra. Syslica pokračovala: „Normálně, hele trávíme spolu spoustu času, tak co bude dál?“

„Ty vole, tak to je teda blbý.“ Smála se Verunka. „Sedíš s borcem někde na lavičce a řekneš mu: Co bude? Tak teda co bude?“

Smály sme se. „Tak co teda kurva bude, do hajzlu vole!“ Doladila Verča.

„Tak chtěla bych vidět tebe Veru, co bys vymyslela chytřejšího.“ Řekla Syslica uraženě.

„Já bych ho pozvala na večeři. Nebo na víno.“ Řekla Verča.

„To už chce moc velkej tah na branku.“ Řekla Lůca. „Na to nikdo nemá.“

A tak sme byly tam, kde na  začátku. Nevěděly sme nic, ale to neva, protože já sem byla nejšťastnější na světě, že holky vidím. A že sme takový retardky, což nás spojuje, a v tom je síla liščí pětky.

Druhej den sem měla kocovinu jako dělo. I got a hangover, woohooo… Den předtím sem naslibovala Mirce, jak přestěhujeme kancelář, jenomže jak mě ráno viděla, přesunula akci kulový blesk na jindy. Trpěla sem jako pes.

Když přijel hasič, šla sem s ním kouřit, a udělalo se mně ještě blbějc.

„Sem včera byla pít.“ Přiznala sem. „Je mně hrozně. Nevypila sem toho ani tak moc, ale sakra, je mně blbě jako prase.“

„No…“ Ušklíbl se. „…řekl sem, že na tebe budu hodnej, takže poznámku o tom, že seš stará a máš starý játra, si nechám pro sebe.“

„Dík, seš fakt hodnej. Je vidět, žes šel do sebe, to se cení…“ Skoro mi z toho dojetí ukápla slza.

V jedenáct sme se všichni nedočkavě vydali na oběd. Protože měl být hermelín s brusinkovou omáčkou. Zatímco skupinka už byla na rohu ulice, já sem pořád stála u Pepovýho auta. Saša se pro mě vrátila „Hej, co tady stojíš jak zombík? Autem nejedem. Už sme dávno pryč, támhle, hele.“

„Ajo.“ Kocovina je strašná věc. „Chci být zombí. Sašo deš do toho se mnou?“

A tak sme belhaly po ulici, já sem za sebou táhla nohu, Saša sípala, změnily sme se v zombíky, a byla to strašná úleva, no vážně, je strašně bezva, nemít mozek.

A to je věc, kterou jim závidím. A taky to, že se nemusí s nikým družit.

V sobotu sem se vydala s Aničkou na svatbu. Laury. Známe se od devíti. Od devíti let sme spolu. Nikdo se mnou tak dlouho nevydržel. Není nikdo takovej, kdo by mi ty leta stokrát a milionkrát a pořád dokola toleroval nálady, úlety, blbosti a kokotiny. S lehkým mávnutím ruky, vyšuměním. A já sem na svatbě ani nedokázala být správnej svědek. Jenom sem tam stála, pak sem to podepsala, pak sme si venku s Aničkou házely kamínkama, kreslily sme do písku, zatímco se fotilo, v autě sem se s holkama, co nás vezly, nedokázala ani bavit o bazénech, na hostině sem se vlastně nedokázala bavit vůbec s nikým, jenom sem se bála, abych se proboha nemusela s nikým seznámit, seděly sme s Aničkou samy u stolu, no prostě tragédka. Tragédka ty vole, měla sem na sebe vztek. Proč proboha nedovedu ani předstírat, že mě to mezi lidma baví. Už je to hodně špatný.

Neměla sem ani proslov, ani vůbec nic, a v duchu sem se omlouvala Lauře, že má za svědka toho nejhoršího svědka na světě. Chtěla sem být lepší člověk, ale nešlo to.

Jediná světlá chvilka byla na obřadu, kdy situace byla vážná, stála sem za nevěstou s ženichem, mačkala sem Aničce ruku, starostka měla proslov, a povídala o tom, že „možná vás svedla dohromady náhoda, možná jste tomu trochu pomohli…“ Vítek se na mě podíval, Laura sebou cukla a všichni sme se rozesmáli jako blázni, protože sme si vzpomněli, jak nás dal dohromady osud, když sme se s Laurou vracely z Karibiku nachcaný jako námořníci, a potkaly sme Vítka, kterej se nás snažil opít zelenou v petce. True story, bro.

Týden předtím, než se na nočním tahu seznámila Laura s Vítkem, se na jiným mým nočním tahu seznámila Sima s Motorkářem.

A ten samej večer, kdy sem se vrátila ze svatby, se Sima stavila, aby vyřešila věci ohledně rozchodu s Motorkářem. Nemohla spat. Daly sme si rum s kolou, teda né že by to něčemu pomohlo, ale když se napijem, tak sme hlučnější, a když sme nahlas, tak všechny problémy světa překřičíme.

V neděli sme vyrazily s Peťou a s Aničkou na výlet za Brno. Protože já sem chtěla za každou cenu někam vypadnout, a pořád sem v práci na něco čekala, na někoho, kdo mě odveze pryč, jenomže všichni měli dovolený, a léto skoro pryč, a tak Peťa řekla, na kluky nečekej, sere na ně bílej tesák, jedem na Šiklák, protože tam mám vstupenku zadara, jako dárce krve.

A tak sme vzaly firemní auto a hurá pryč z města. Ve westernovým městečku měli tak dobrý kafe, že sem si přísahala, že se tam někdy vrátím. Anička krmila koně a lamy, spokojenost veliká, a my sme se s Peťou těšily na offroady, který nejezdily, ale aspoň sme vylezly na rozhlednu, kde sem pištěla, že se bojím výšek.

Aničce sem koupila velký kovbojský klobouk. Pak sme šly na koupák. Lidí bylo málo, situace naprosto vyhovující. Ležela sem na překlápěcím lehátku, furt sem se houpala, Anička blbla ve vodě a Peťa něco luštila v mapě.

„Ty, Peťo…“ Řekla sem a překlopila sem se na lehátku dozadu, abych viděla hejno vlaštovek „…ty střílíš z luku? Střílíš jenom z luku nebo máš jiný zbraně?“

„Střílím z luku. Jenom.“

„Mohla bys  mně sehnat samostříl?“

„Samostříl, počkej… já nevím, jestli znám někoho se samostřílem. Poptám se. Chceš někoho zabít nebo chceš střílet?“

„Střílet. Vezmeš mě na střelnici? Budu mít sílu, abych to napnula?“ Po zkušenosti s lukem, kdy sem samým úsilím napnout ten bazmek málem zbourala kancelář, se rači zeptám, žejo.

Podala mně petku s vodou. „Jestli to udržíš pět minut, máš šanci. Ruku před sebe a jedem!“

Držela sem před sebou petku jako ňákej Karate Kid, až se mně začly třepat všechny svaly. „Tyjo, asi to nedám.“ Řekla sem zkroušeně.

„Sem si dělala prdel.“ Smála se. „Ale dobrej pokus. Seženu ňákou lehkou kuš, a dem na střelnici.“

„Bezva.“

Cestou zpátky sem si nakradla kukuřici, a taky sem viděla tornádo na poli. Rozházelo slámu.

Léto skoro u konce. Uběhlo to příliš rychle.