Rich bitch

Furt sem chtěla vypadnout z Brna, pořád sem kňučela, jak ta sousedovic kníračka pepř a sůl, co snědla za barákem otrávenýho buřta, že už to tady v tom zasraným městě nevydržím, až mně hasič koupil dovolenou pro dva v Harrachově, a já sem konečně mohla naplno popustit uzdu svojí démonsky dobrodružné povaze, které dodává největší grády nulová orientace v mapách a v prostoru, je to takový koření života, jako když člověk vypije kýbl tabasca.

Chtěla sem si vzít krosnu, ale mamka mě vybavila mega kufrem na kolečkách, na který sem hleděla skepticky, jako želva na lanovou dráhu, ale přemluvili mě, navíc sem musela tahat podsedák do auta, protože na zpáteční cestě nás měla nabrat Saša, a co bylo podstatný – na zádech sem musela mět spešl batoh s noťasem, tabletem, nabíječkama, telefonama, zdrojema a tak, protože bez toho já nikam nejedu, v počítači mám druhou půlku duše, a je mně úplně jedno, co si o tom kdo myslí, závěr byl takovej, že záda sem měla obsazený elektrem, a tak sem na zbytečnosti typu oblečení, jídlo, kartáčky, musela vzít ten kufr, to dá rozum, a hlavně tam nacpat ten podsedák.

Už v Brně na nádru sem zjistila, že kufr na kolečkách je na hovno, protože jako jo, může být fajn vozit to někde po letišti a pak s tím naskočit do auta, a radovat se, jak se nenadřu, ale zajímalo by mě, jestli se zastánci tohodle bazmeku někdy zkusili projet s takovým kufrem od hlavňáku ke Grandu, protože to už by nasralo aji Beara Gryllse, kterej zažil všechno. Než sem dojela k tranzitu, tak se kufr třikrát vykotil, zajímavý přitom je, že sem nikdy neviděla nikoho z kufříkářů se zkroucenou rukou, kufrem na zemi, ani sem nikdy nikoho neviděla pičovat u zaseklýho kolečka v kočičích hlavách. Většina kufro-kolečkářů si jde důstojně pochodem, ani jim kufr nevjíždí na nohy, tak já nevím, proč se stala ňáká chyba v Matrixu, nebo co.

Takže než sem se dokodrcala ke Grandu, měla sem už cestování plný zuby, a to sme ještě ani nevyjely. Šla sem se zeptat na informace, odkud nám jede autobus do Prahy, protože na stanovišti, kde je šest žlutých autobusů, sem tušila zmatek jak prase, a taky sem věděla, že nasednem do špatnýho. Informační žena mně řekla, že ještě neví, kde bude autobus stát, protože přijede až za patnáct minut, přece. Pak se to ukáže na tabuli. Mezitím se u Aničky s kufrem shromáždila skupinka cigánek. Jedna dělala, že ji bolí břicho a sunula se k zemi. Džízis, tohle divadlo, viděný stokrát. Skočila sem před svůj batoh s noťasem, a odlifrovala chamraď do hajzlu.

„Vypadněte ocaď.“ Syčela sem jak Šmak na hromadě zlata.

„Ale kamarádce je špatně, Jolano vydržíš to ještě chvíli? Jéžiši, paní zlatá, musíme zavolat záchranku, prosimvás, paní zlatá.“

„Pryč.“ Syčela sem dál. „Pryč. Jdi pryč.“

Cigoška na zemi začala brečet. Jakože bolestí asi. Vzala sem svoje dva poklady, Aničku a noťas, taky kufr, a odsunuly sme se na druhý konec nádru. Zkontrolovala sem, jestli noťas v batohu furt eště je. Ulevilo se mi, že jo. Tady už sme v bezpečí, můj milášššku…..

Na stanovišti se vyskytlo nebezpečně moc autobusů s nápisem Praha. Samozřejmě, že sme se pokusily nastoupit do dvou špatných. Vyšlo to až na třetí pokus. Anička byla nadšená, já taky, protože busy Student Agency sou opravdovej luxus, a od doby, co sem s tím jela minule, což je asi tak čtyři roky, kdy sem se jela předvádět do televize, se dost změnilo k lepšímu, například dotykový malý monitory u každýho sedadla sou naprosto dokonalý.

„Star Trek!“ Řekla sem Aničce když sme zatemnily okno a svítily na nás dvě obrazovky. „Vesmírná loď Voyager, vítejte na palubě.“

Autobusy Studenta sou prostě dokonalý. Nechci ani myslet na to, co by člověk musel absolvovat, kdyby žlutý autobusy nebyly. To se koneckonců projevilo pozdějc.

Praha byla očistec. Peklo na zemi, kde se slily všechny psycho hrůzy v jeden celek, ten měl tvar černé koule, sedělo mi to v žaludku a bobtnalo každou minutou, až mě to dusilo. Vstupem do metra se spustil ten pravý horor, oproti kterýmu je nějaký Saw ubohá trapárna k odpolednímu čaji. Jak je naplácaných moc lidí na jednom místě, začne se mi motat hlava, a bojím se, že sebou seknu, případně rovnou umřu, což je následek spuštěné panické ataky, která mě sejmula loni v únoru a od té doby si to žije svým životem.

Jestli existuje něco jako peklo, a není to to, co se děje na Zemi, což pochybuju, tak to musí vypadat jako metro. Hodně lidí na jednom fleku pod zemí, chaos, zmatek, hluk a všudypřítomný utrpení ofouknutý zatuchlým mrtvolným vzduchem z podzemních tunelů.

Pořádně sem se nadechla až když sme vylezly na Černým mostě. Never more. Dvě hodiny času. Ocitly sme se v nákupním centru. Slíbila sem Aničce oběd. V nákupním mega shit centru sme bloudily snad věčnost, čekala sem, že narazíme na mekáče, káefcéčka a podobný srance, ale všechno marný. Ani sem neměla sílu se někoho ptat, chtěla sem si jenom lehnout na zem a přestat existovat. Starbucks vypadal jako záchrana, řekla bych hurá, ale byla sem zničená jak pes a všechno mně bylo jedno. Objednala sem si ňáký kafe. Doslova sem řekla „Dobrý den, dejte mi ňáký kafe, je jedno jaký, dva koláče a vodu.“ A jako fakt bych ocenila, kdyby někdo reagoval na přání „dejte mi ňáký kafe“ tím, že mi dá ňáký, jedno jaký, kafe. Nechci dělat výběr, proto je mi to jedno, takže bych byla ráda, kdyby dál neprobíhal výslech „chcete silný, středně silný…“ Fuck you, ňáký.

Dýňový koláč ze Starbucksu byl divný. Kafe bylo nedomrdlý, takový jalový cosi, prostě se mi potvrdilo, co sem si myslela, že Starbucks je přeceňovaná nafouknutá drahá bublina, a né že bych chtěla dělat závěry jako burágo z venkova, co nad vším ohrnuje usoplený nos, ale můj logrový turek je nejlepší kafe na celým světě, a nehodlám na tom nic měnit.

Anička snědla půlku dýňovýho koláče, a pak to vzdala, jakože nemá hlad. Leda tak na káefcéčko. Přiznala sem, že su hroznej člověk, protože nedokážu najít oběd, a že pokud nesní ten koláč, tak bude mít hlad až do Harrachova, což je mi líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Řekla, že je to v pohodě a odsunula dýňovou hrůzu daleko od sebe. „Hlavně že nemusíš do školy, ne?“ Snažila sem se být pozitivní. „Všechny děcka sou dneska ve škole, ale ty ne, ty seš na výletě.“

„Až dojedeme, bude tam internet?“ Chtěla vědět.

„Doufám.“

Od Černýho mostu jel autobus přímo do Harrachova. Tři hodiny. Za nás si sedla smradlavá bezďačka s mohutným arzenálem smradlavých igelitek. Nebylo kam utýct. Rozkodrcaná Karosa dělala divný zvuky, wifi připojení nikde, a v Tanvaldu musela řidička dvacet minut řešit, že ňákej týpek jezdí už dva roky na falešnou průkazku. O dvě zastávky dál, kdesi v lesích, si ho vyzvedla tlustá ženská, která prodává jízdenky, a která dostala od řidičky dvacetiminutový echo, že veze černýho pasažéra. Borec vypadal v klidu, ale jako nechtěla bych být vytažená z busu lesním yettim za doprovodnýho pištění bezpohlavního monstra v řidičské uniformě. Nastupovali čím dál horší a divnější lidi, igelitky za náma čím dál víc smrděly, někomu ze sluchátek furt dokola hrála Rihanna, What now, karosa se čím dál víc rozsypávala, měla sem dojem, že v každým kopci vydechne naposled. Co se týče autobusů, v Krkonoších sem poznala středověk.

Když sme dojely na místo, byl už večer. Bezelstně sem se podle plánu vydala „někam“, protože penzion v Harrachově nemůžu nenajít, žejo. V nějakým brutálním kopci, kde sem právě vypouštěla duši po nekonečným putování a hledání penzionu, se zjevily dvě stařenky, vystoupily z mlžnýho oparu krkonošských lesů, a vlídně nám sdělily, že sme úplně na opačné straně, a že nás dovedou do našeho bydlíku. Mimochodem Harrachov se skládá jenom z penzionů.

Navečer sme konečně dorazily tam, kde sme měly být. Majitel už na nás čekal, vyděšeně pravil hned za vraty „Už jsem měl strach, kde jste… večeři mám nachystanou, už skoro stydne… uvařil jsem vám taky pudink… odkud jedete? … z Brna? … S takovým kufrem?...Ježišikriste!“

Na pokoji sme měly vanu. Telku. A měkký postele. Roztahovaly sme se v apartmánu pro pět lidí. Úplný luxus.

Na snídani sem Aničce přikázala se přežrat, protože polopenze, musíme vydržet do večeře. Pak sme vyrazily k Mumlavským vodopádům, o kterých mlžný stařenky tvrdily, že je to největší krása Krkonoš, a taky se nabídly, že tam s nama na výlet zajdou, ale já sem pohrdla, řekla sem ne, dík, more, protože poslední, na co sem uprostřed lesů byla zvědavá, byli lidi. Často si vzpomenu na nějakou hlášku z filmu, nevím z kterýho „Jak by na tom světě bylo krásně, kdyby tady nebyli lidi“. A taky si vzpomenu, jak mi bylo sedum, chodila sem po Kroměříži a představovala sem si, že skončil svět, nikde nejsou žádný lidi, a já chodím po prázdných bytech, a cítím se šťastná. Tam někde ve mně začal bujet asociál. Psychopat.

Lesy byly prostě krásný, a mě bolelo, že musíme potkávat lidi, a tak sme vylezly na tu nejvyšší horu široko daleko, zabralo nám to celej den, Anička chytla už ráno v deset záchvat smíchu, kterej trval zhruba do večera, a tak sem poslouchala nářky a výčitky a „já už nemůžu“ prokládaný brutálním smíchem devítileté puberťačky, až sem nařídila ticho, protože hlasy plaší zvířata. Nemohla sem si nevšimnout, že mě zase pronásleduje bestie, ráno mělo auto u penzionu na espézetce 666, a když sem musela vyřídit pracovní stížnost, všimla sem si, že telefonní číslo končí 666. Je to tady zase, ty vole.

Když sme byly nahoře na hoře, na samým konci světa, v mrakách a mlze, říkala sem si, konečně sme našly místo klidu, divočina, poplácala sem Aničku dojatě po rameni, vdechla čerstvý vzduch, a řekla sem „Pro tohle se sem vyplatilo jet“, nečež se z hloubi lesa vynořil zájezd ožralých skopčáků.

Vodopády sme nenašly.

Ale užily sme si boží týden, plný lesních procházek, dobrýho jídla, a byly to poslední pěkný dny v září, kdy slunce umíralo, ale ještě svítilo.

Saša nás měla odvízt v neděli, jenomže domluva nedopadla, protože se chystala přijet ve čtyry odpoledne, a nás by vykopli z penzionu v deset, a představa, že budu někde s Aničkou a kufrem sedět šest hodin mě donutila odvoz zrušit, načež sme se se Sašou pohádaly, protože trávila víkend v blízké vesnici, a vzala kvůli tomu auto, a projela benzín, a mě sralo, že se to nedá řešit, a připadala sem si jako vyvrhel, když sme v sedum ráno naskakovaly do autobusu do Prahy. Cesta zpátky byla ještě horší.

V Brně mě nečekalo nic dobrýho. Ukřivděná kočka, která se dožadovala pozornosti a skákala mi do obličeje.

S Edou sem si vyrazila na oběd. Byl to oslavný oběd toho, že už zase nemá práci.

„Co budeš dělat?“ Zeptala sem se zatímco sem si soukala špagety do krku.

„Nic.“ Trhl ramenama. „Když bude nejhůř, tak se zabiju, to se dá udělat dycky.“

„Bezva plán.“

Po mým dlouhým přemlouvání, prosení a ztrapňování, vzali Aničku konečně do družiny. Abych za týden zjistila, že tam vůbec nechodí a fláká se po venku. Když sem se jí ptala sakra proč, tak mi odpověděla „chtěla jsem si užít život“.

Šla sem na třídní schůzky, abych se dozvěděla, že mluví sprostě, bouchá do lavice, ničí sešity a nechodí na svačiny. Stal se ze mě rodič trapno prudič. Zákazy, křik, výčitky, běsnění. Dožadování se vysvětlení po němé tváři, které je všechno jedno. Vyhrožování. Čekání doma, kdy příde z venku, zkoumání, jesti je venku už doopravdy tma, nebo jenom tak trochu tma.

Tohle všechno mi udělalo zilion vrásek, cítím se stará jak stoletá kareta. Radši se ani nikomu nesvěřuju, protože vím, že za rohem čeká pokrčení ramen a otázka : „A po kom si myslíš, že asi tak je, ha?“

Všechno se na mě sype, ale nejhorší sou pátky. Pátek je klasicky vražedný den.

Zbyněk chtěl, abych se k němu vrátila, kvůli sexu, protože něco tak dobrýho není dobrý zahazovat, a to dokonce ani když sme úplně jiní a vlastně k sobě vůbec nepatříme, jak sme se shodli. A tak sme si domluvili bezva večer, stejně sem měla úmysly v noci zase zdrhnout, ale objednala sem si u něho aspoň fajn víno, aby to stálo za to. Koupila sem si u rákosníků bezva luxusní silonky. Zdálo se, že pátek večer bude fajn.

Jenomže to se jenom zdálo.

V pátek ráno sem stála na peróně jak péro, protože vlak měl půl hodiny zpoždění, a začínala sem tušit, že tento pátek si mě zase podá. Na oběd sem si objednala pizzu, kterou přivezli studenou a tvrdou. Pak volala Anička a brečela, že ztratila klíče a nemůže se dostat domů. Zavolala sem Hugovi, ať to vyřeší. Urval se z práce a šli hledat klíče. Když je našli, zjistili, že klíče nejdou do zámku, protože se jaksi zasek. Volala sem zámečníka, ať mi otevře dveře, nebo nemám kde bydlet. Mezitím to Hugo prolomil, tak sem zase volala zámečníkovi, ať nejezdí. Jen tak mezi řečí mi Hugo oznámil, že si Aničku nemůže vzít na víkend, jak sme byli domluvení, protože má ňákou rýmu. Skvělý. Můj bezva večer padl. Kopírce došel toner, který sem měnila den předtím. Stáhla sem si nový album Gerarda Waye, na který sem se brutálně těšila, a zjistila, že to má hrozně blbej zvuk, zbořil se mi celý svět. Nikdy už se nevrátí Black Parade. Třikrát během odpoledne mi spadl internet. Moje jediný přání bylo, dostat se domů, abych měla už konečně klid. Nejely autobusy. Stálo to v neuvěřitelné koloně, která se vůbec nehýbala. Šla sem třičtvrtě hodiny do kopca, nasraná jak jetel, a nadávala sem na všechny zkurvený pátky světa. Doma sem musela vyměnit fabku a večer Anička dostala kašel.

Další pátek sem šla s Edou na pivo. Seděli sme na zahrádce, a naproti nám vrtal týpek bouracím kladivem do zdi.

„Sakra, mohl by toho na chvilku nechat?“ Rozhodila sem vztekle rukama. „Hrajou Aliciu Keys.“

„Je to jeho práce.“ Řekl Eda smutně. „Se má. A tohle není Alicia Keys, to je New York a zpívá to Beyoncé.“

„Ty seš mimo.“ Kroutila sem hlavou. „Beyoncé? Leda hovno.“

„Poď se vsadit.“ Podal mi ruku. „O co?“

Dívala sem se na naše podaný ruce „Ježiš, o co bysme se tak asi sázeli, dyť nic nemáš.“

Zasmáli sme se a objednali další piva. „Vypadáš jako Gwen Stefani“. Řekl. „Když mně voláš, mám tam jako vyzvánění Gwen, to seš ty.“

„Vypadám jako rich bitch, madafaka rich bitch jo?“ Jaksi sem se zapomněla zmínit, že rich bitch jaksi nemá na škopka, takže to někdo bude muset zatáhnout.

Sima se se mnou sešla na pivu, abysme truchlily, protože ji vyhodili z práce. Chtěla, abych ji vzala do práce k sobě, prý se určitě něco najde, ne? Za týden už měla novou práci v hospodě. Za další dva dny mi hasič oznámil, že se budeme stěhovat do větších prostor, a pak vyšlo najevo, že větší prostory sou hned vedle hospody, kde dělá Sima. Některý náhody sou k posrání neuvěřitelný, a některý lidi se budou kolem mě motat ať chci nebo ne, na tom nezáleží.

Pak volala Kača, že ji vyhodili z bytu a nemá kde bydlet, a jestli může ke mně, na přechodnou krizovou dobu.

A pak volala Saša, že potřebuje zjistit, jak se dostane domů, protože se přestěhovala, a neví, jak se tam z hlavňáku dostane. Tak hlavně, že už spolu zase mluvíme.