Bezklíčová bezvýchodnost

Ve čtvrtek sme jeli do dinoparku. Chtěla sem vidět dinosaury pod záminkou že sem našla atrakci pro Aničku. Mamka s taťkou nás naložili a jeli sme do Vyškova. Hledání dinoparku. Když sme objevili vjezd do dinoparku, zjistili sme, že autem se tam nedostaneme, ale dostaneme se tam jenom vláčkem, který jede ze zooparku, který je někde uprostřed Vyškova. Takže sme otočili auto, abysme jeli zpátky do Vyškova, do zooparku, a odtama se dostali vláčkem do dinoparku. Zoopark docela de, sou tam křálíčci, morčata, krávy, koníci, kozy, velbloudi, kohout... asi je to pro děcka super. Mě nejvíc zaujal hvězdný plastový kelímek. Který sem ale opět nevlastnila. Nemohla sem sehnat ani kafe, a pomalu sem z toho byla nervózní. Jinak to celkem šlo. Sem hlavně chtěla vidět gigantosaura. Takže sem vystála frontu na vláček do dinoparku, mamka s taťkou zůstali v hospodě, akorát předali anču a my sme se vydali do druhohor. Cesta vláčkem byla bomba. Anča celá zářila, já taky. Všichni kolem nás skoro spali, z repráků byl puštěnej ňákej příběh o tyranosaurech. Byl tam popsaný nelítostný boj dvou tyranosauřích samců o samici. Drama. Příběh skončil dobře, jeden umřel, a vítěz bere vše. Se s tím nepárali. Se porvali, samice na sebe nechala skočit toho kdo přežil, a bylo. To nebylo žádný jakýsi rozumování, jestli má bílý zuby, jiskru v oku a jestli je vtipný. Ovšem do lidské reality je tohle nepřenesitelný. Pak by to muselo vypadat tak, že bych přišla do hospody, ták, hoši, porvěte se, kdo přežije, vyhraje. Vůbec nechci domyslet, koho bych tam vyfásla. Ještě že nejsu tyranosaurus.
Dojely sme teda do dinoparku. Nejdřív sem se hnala pro kafe, ale měli jenom normální horký, a to nebyl nejlepší nápad, protože bylo dost vedro. Takže sem počkala až potkám ledový kafe. Zašly sme s lanýžkem do kina. 3D kino. Děcka ječely. Anča ječela. Sundala sem jí brýle. Já sem se držela statečně. Anči.
Pak sme vylezly, šly sme se podívat na dinosaury, jakože ale fakt nic moc... prostě sochy dinosaurů, vůbec nebyly monstrózní, dvě z nich se hýbaly, ale takovým stylem, že to už moje mikrovlnka je pohyblivější. Vyfotila sem teda Aničku v dinosauřím vejci, koupila sem si konečně to ledový kafe, vypila sem ho, udělalo se mně blbě, a jely sme autobusem zpátky do Vyškova. Tím výlet skončil.
Hugo si přehodil směny v práci, abych mohla ve čtvrtek vypadnout večer ven, doslova mě vyhodil na pivo s tím, že už se na mě nemůže dívat. Sima se vrátila z dovolené, tak sem myslela, že někam pudem, ale napsala mně, že to nevyšlo, protože je nemocná. Hm. Tak sem volala Lauře, jestli de, a ona že jo, že je mám vyzvednout s Ondřejem na domečku. Když sem k nim přišla, zežrala sem všechny rajčata, povykládala příběhy ze života hmyzu, zatímco oni jedli, a když konečně do sebe narvali chleby, vydali sme se do Prdule. Smrtelný večer. S Jawunou sem se domluvila, že mi přinese druhej den věci pro Aničku, a že tam mám být kolem čtvrté. Zaradovala sem se, jak je mi hospoda užitečná.
U prvního piva sem nadávala nad pokaženým scénářem. Celej sem ho totiž posrala. Pozdě sem zjistila, že to má být napsaný dvanáctkou a né desítkou, a když sem to přehodila na dvanáctku, pochopitelně mi to rozjebalo celou úpravu, což by nebylo samo o sobě tak strašný, kdyby se mi dialogy způlky nenacpaly do prvního sloupce. Teď jako co s tím... Odšoupat to zpátky taky nejde, protože se mi tam vytrvale objevují zarážky a nastavení stránky, který sem ale nenastavila, a nevím kde to odnastavit a už mi dochází trpělivost.
Ondřej řekl, že se na to podívá, jestli s tím něco nejde udělat, ale že jako pochybuje, a Laura řekla, jestli by mně nemohla pomoct s přepisem, ale já nevím, jak by mně pomohla, když se v tom skoro sama nevyznám. Nabídla se ale že si jeden den vezme z práce volno a pohlídá mi anju abych s tím mohla pohnout. Hodná holka.
Probrali sme, proč nejedem na Praděda fest, když tam hrajou ti UK Subs. My už sme s Ondrášem chtěli, ale Laura řekla, že je prostě shnilá, a tím to padá.
"Počkej, jak ty budeš plakat, až zestárneš, a příští rok, až se budeš plazit o berlích, kosti rozdrcený osteoporózou, budeš vzpomínat, jak sis to za mlada mohla užít!" Varovně sem zvedala prst.
"Já eště neumírám." Oznámila mi Laura. "Ale tobě, tobě bude za chvilku třicet!"
"Och bože, sem já to ale chudák."
"Bude ti tady hrát kapela." Ukazovala Laura na ceduli za nama. "Divej, přesně na tvoje narozky."
"No jo." Trhla sem ramenama. "Ty už sem slyšela milijonkrát. Chtělo by to ňákej vodvaz. Proto bysme měli jet na fesťák, a né sedět doma. Protože jinak...nebudeš mít žádný zážitky a před smrtí budeš brečet, jak si promrhala život."
"Já nebudu brečet. Před smrtí budu spokojená, jak sem celej život proválela, v klidu a pokoji."
"Jakože tímto teda nejedem nikam." Udělal si jasno Ondřej.
"Pojedu až... s Jáňou příští rok na ty koncerty, dřív mě nikdo nikam nedostane."
"Je, tak aspoň něco." Oddychla sem si.
"Ale jenom v případě, že zajistíš hotely. Na nádraží nikde v noci já spat nebudu." Upozornila mě.
"Pojedeš jenom na Talenty?" Zeptal se Ondřej.
"Jasněže ne. Ale na ně hlavně." Pokývala sem hlavou.
Laura máchla rukou. "Mně je úplně jedno, na co kam pudem. To je prašť jak uhoď. Přece ji ale nenechám vláčet se po světě samotnou, eště by tam vyvedla ňákou ostudu."
"Né že bys ty to ale ňák spravila." Smála sem se.
"Já tě úplně chápu, že chceš na ty koncerty." Pravil Ondřej. "Já sem tak měl životní zážitek když sem byl před pěti rokama na koncíku Underworld. Víš co se stalo?" Zakníkl nadšeně. Zakroutila sem hlavou. "Dostal sem podpis od jejich vídžeje."
Podívaly sme se s Laurou na sebe. "Od koho?" Zeptala se Laura.
"Od vídžeje. To je ten, co dělá takový ty jako světelný šou na koncertech a takový a třeba ti Underworldi si strašně zakládají na tom, že mají perfektní světelný šou, a voni mají, já sem byl na tom koncertě, a tam byly vytvořený takový úplně takový sloupce-"
"Takže vídžej dělá vizuální efekty." Utnula sem Ondřeje dřív, než se jeho monolog dostal do obrátek.
"Jo. A normálně od toho týpka mám podpis."
"A seš z toho celej odvařenej." Udělala sem chápavý obličej. "Chápu."
Laura do mě žbrdla. "Až napíšeš scénář, a budeš slavná, můžeš jet třeba do Kanady."
"Tos asi upadla. Znáš slavnýho scénáristu? Já teda ne. Za druhý do Kanady se mi fakt nechce, proč bych tam jako jezdila? Dyť je tam zima. Já bych jela do Vegas. Učím se hrát pokra."
"Jakýho pokra?" Zajímalo Ondřeje.
"Úplně obyčejnej. Five Card Draw."
"S tím ve Vegas nezbohatneš." Poučil mě Ondráš.
"No, to mě netrápí, protože já se tam nikdy nedostanu. Ze scénáře nezbohatnu. A scénárista nikdy v životě nebudu, protože počítač a WordPad mi ničí život."
"Aspoň zase když nebudeš slavná, nebudou tě otravovat lidi." Řekla Laura.
"Eště že tak." Oddychla sem si.
Povykládala sem story s cigánkama u doktorky. Laura řekla, že tam nikdy problém neměla. No jasně. Ona né, ale mně už tam rozřezali bundu. Nevím, proč já musím být furt takový terč všeho. "A eště navíc mi doktorka řekla, že mi nemůže napsat Dianu, protože by to už v mým věku nebylo vhodný. Zkornatěly by mně tepny."
"Jak zkornatěly tepny?" Nechápal Ondřej.
"Normálně. Přestanou ti pružit tepny." Vysvětlila sem. "Pak jednou pohneš hlavou, z krku ti vyskočí otevřená tepna ze které cáká krev."
"Budeš muset mít další dítě asi." Řekla Laura.
"To mi taky doporučila. Prý by to mělo větší efekt než všechny prášky s antiandrogenním účinkem."
Lauru popadl brutální smích. "Cože? Ty dostáváš prášky s antiandrogenním účinkem? Ježiši!"
"Jo." Trhla sem ramenem. "Od té doby, co zjistila, že mám moc testosteronu."
Ondřej na mě vypoulil oči. "Proboha, jak to zjistila?"
"Když sem si před rokem přišla stěžovat, že sem moc pubertální."
Oba dva smíchem lehli na stůl.
Laura: "Od té doby se z tebe hormonálníma přípravkama snaží udělat ženu, a ono to nejde..." Smála se jak potrhlá. To od ní nebylo hezký.
"Asi to nejde. Žena ženských mravů by tady neseděla v hospodě u štamgastího stolu." Podívala sem se na Lauru. "Spíš bych se zamyslela nad tím, co z toho plyne pro tebe, protože ty seš stejná."
Laura mávla rukou. "Já sem teda taky chlap." Vzala mě za ramena a zahlásila: "Dneska se vožerem jak prasata, kámo. Ondřeju, ukaž kozy!"
Domů sem dojela posledním tralalákem o půl jedenácté. Druhej den kocovina jako dělo. Zase sem ale měla co zapracovat do scénáře.
Musela sem jít do Prdule, protože sem si tam měla vyzvednout ty věci pro Anju, dobře mi vůbec nebylo, ale teda šla sem. Pochopitelně Jawuna nedorazila. Tak já nevím, co já dělám za domluvy. Šli sme teda s Anjou zpátky domů, už sem byla ráda, že po mně nikdo nic nechce. Večer Hugo vyfičel do hospody, a já sem seděla u komplu a spravovala ten scénář, makačka jak kráva, po hodině se mi zase něco zesralo a místo aby se to tabulátorem přesunulo, začlo se to mazat, nevěděla sem, co sem s tím provedla, tak sem se musela vrátit, a udělat všechno znovu. Prostě už mi z toho hrabalo.
Takže sem se koukla na Myspace a zjistila, že Ben je online. Visela sem s mým drahým na síti ve stejný čas v různou dobu. U mě jedenáct hodin, u něho pět odpoledne. Byla sem nadšená. Hodil na stránky nějaký povídání a konečně nahrávku Turn Your Back, kterou sem si ale nemohla poslechnout, protože mi nejede zvuk, a tak sem se připojila k Markie a loudila, aby mi popsala, jak to zní. Nový album vyjde na jaře, a já se těším jako malej Jarek.
Když se křečík za hodinu odpojil, a šel se zřejmě věnovat užitečnějším věcem, rozhodla sem se, že to balím, a du spat. Zrovna někdo zazvonil. Chjo. Byl to Hugo. Chtěl abych mu přišla otevřít. V pyžamu sem teda šla dolů ke vchodu, chtěla sem odemčít, ale zjistila sem, že od dveří je vyměněná fabka, a nikdo nám jaksi nedal náhradní klíč. Na dveřích visela cedule, že nový klíče má každý ve schránce. Každý možná jo, v naší ale nebylo nic. Krčila sem na Huga ramenama, co jako mám dělat. O půlnoci už se mi nechtělo obíhat sousedy a dělat v domě paniku, tak sem mu řekla, ať si to vyřeší, a de někam spat. Tak šel.
Dneska nemůžu sehnat domovnici, protože má vypnutý telefon, sousedi nejsou doma. Barák je záhadným způsobem vylidněný. Samozřejmě, když něco potřebujeme. Nemůžeme ven, což by mi tak nějak nevadilo, kdyby tady bylo něco na jídlo. Posraná situace. Blbej barák. Ani nemá zadní vchod. Chtěla bych, aby nezačlo hořet.