Rozjezdy pro hvězdy

Protože sem celej den přepisovala scénář, napadlo mě, kam ho dám, když u ČT nevyhraje. Projela sem teda stránky a našla jakýsi další dvě soutěže. Jedna z nich je vyhlášená Sazkou, jako vrchol slávy scénárista pak přebere sošku Českýho lva (áááách, to je terno...), ale abych tomu nekřivdila, prachy, který Sazka nabízí při výhře, sou bomba. Čtyřista táců. Ale ty pravidla .... smála sem se až sem plakala. Přihlašovací poplatek za zaslaný scénář je tři tisíce a scénář musí být odevzdaný v deseti kopiích. V deseti. Mně stojí chlupy na zádech z představy, že budu muset tisknout ten svůj jednou. Protože vím, že mě to vyjde minimálně na pět stovek, a to sem na sebe eště hodně moc hodná. Takže... deset kopií, to je pět litrů, plus tři tisícovky. Pěkné. A pak se člověk diví, proč je filmová kultůra těžce v prdeli.
Na špajzu sem objevila cukroví od vánoc, co sem pekla, a schovala sem ho tam, aby nebylo hned snězený. Musím říct, že je to trvanlivý pečivo. Ani plesnivý není.
Stahla sem si film Almost Famous a marně se pokoušela do toho nahodit titulky, až sem nakonec zjistila, že to prostě nejde, a tak sem se na to podívala v angličtině, a stejně sem zjistila, že už sem to viděla. Ale jako šlo to. Stáhla sem si taky Vratný Lahve, to taky šlo, ale nadšení se nekonalo žádný. Ňákej rozsoplenej konec to mělo. Pak sem se taky podívala na Štěstí a to sem vypla hned na začátku. Tak sem se podívala na film Václav, což taky stálo za hovno. Teď si stahuju Občana Havla, a na to sem teda taky zvědavá. Poslední dobrej natočenej film sou u mě Knoflíkáři, a myslím, že to tak dlouhou dobu zůstane. A eště vlastně Pelíšky. To mě jakože tématicky nezasáhlo, ale musím uznat, že to bylo dobrý. Pak eště stahuju 10000 před naším letopočtem, Simpsonovi ve filmu a Sleepy Hollow - z toho se musím zákonitě strachy posrat, ale zase je to Burton, a já ho miluju. Eště mi teda zbývá vidět Big Fish a viděla sem od něho už šecko.
Anička má zajímavý období. Všecko je mrtvý. Vidíme venku kočku. "Hele, Aničko, kočka."
A Anička na to: "Kočka je mrtvá."
Já: "Ne, kočka není mrtvá, jenom odpočívá."
Anička: "Ti říkám, že je mrtvá."
Nebo dostala slíbený od babičky, že pudou do cirkusu. Tak sem se jí zeptala: "Víš, co tam bude za zvířátka?"
Anča: "Budou tam děti a brouci."
Já: "Děti a brouci? Snad slon, opička, koníci..."
Anča: "Mrtvý děti a brouci."
Dneska se mi zase zdál děsnej sen, že sem musela řídit auto, plně naložený dětma, a nemohla sem nohama dosáhnout na pedály, nemohla sem zabrzdit a tak sme zůstali viset v džípu u ňáké propasti. Drsný.
Opět sem potkala bláznivýho blázna Davídka.
"Jak to de?" Vyzvídala sem.
"Dneska máme skupinku." Chlubil se. "Ale mně se tam moc nechce chodit, je tam jeden zlej člověk, vypadá jako pavián, akorát nemá špičáky. On je vůbec nemá, víš..."
"Pavián bez špičáků? Divný..."
"Taky sem si říkal. A tak sem mu rači řekl, že vypadá jako skín, a dal mně do nosu. Praha ho nemá ráda, tam ho odtama vyhodili ze skupinky, tak on přišel být zlej na nás."
"Aha, blbý..."
"Myslíš, že po smrti je ticho?"
"Ticho?"
"Jako jestli sou ňáký zvuky potom."
Zdlouhavě sem se zamyslela. Bláznivý víl na mě napjatě hleděl. "No, pokud budem po smrti někde ve vzduchoprázdnu, tak tam určitě bude ticho, protože ve vzduchoprázdnu
se nešíří zvuk. Mohli bysme ale mít vysílačky. Rádiový spojení, chápeš... to by pak šlo."
"A já už sem se lekl, že tam bude úplně ticho, to by se mně moc nelíbilo. Nikdo by tam se mnou nemluvil."
"Ty máš ale starosti..."
Rozloučili sme se u přechodu. Z chodníku na mě volal: "Dej na sebe bacha, ať tě nic nepřejede. Nemáš u sebe to rádio!"
Jakože bych po smrti nemohla tím pádem s nikým mluvit. Vílovi to opravdu zapaluje.
Odpoledne sem se rozhodla jet do Vaňkovky pro gandžový krém CutisHelp. V šalině sem napsala Edovi, jestli už se vrátili z dovolené. Napsal, že jo, a že mám přijet. Eště dneska. Hnedka. Zavolala sem teda Hugovi, jestli pohlídá Aničku. Řekl, že jo. Volala sem Edovi, že přijedu. Do toho mi psala Markie, že má pro mě podpis Toma Higgensona, který ukořistila zrovna teď, ty vole, představ si to, ty vole, a zeptala se mě, jestli si teda může nechat udělat tu Bení kérku. Velkoryse sem řekla, že teda jo. Pak zase volal Eda, že mám koupit víno. Řekla sem, že jo. A pak volal Hugo, že mu mám dobít kredit.
Ve Vaňkovce sem teda šla do lékárny, poptat se na krém. "Potřebuju krém CutisHelp." Řekla sem ženě za pultíkem.
"CutisHelp? Podívám se do počítače. Aha. Ha. To je kosmetika z konopí." Zvedla ke mně oči. Možná se ujišťovala, že je to to, co myslím, ale znělo to jako nějaký upozornění.
Musím přiznat, že mě dostala. "Já vím."
A ona: "To je to, co máte na mysli?"
Já: "Jo."
Pak už se jakože zorientovala, a prodala mi to. No hurá sláva. Doufám, že to pomůže a konečně budu mít mastný obličej a přestanu se loupat jak ještěrka.
Potom sem si musela koupit novou podprdu, protože byla zářivá a stříbrná, a pak taky tričko bez ramínek. Drží jenom na takové gumě pod rukama.
Mám úchylku. Když si koupím nový věci, tak je hned musím mít na sobě. Né že budu čekat do druhýho dne nebo tak. Chraň bůh to napřed prát, nebo něco takovýho. Takže sem zaplula na hajzly a oblíkla novou podprdu a tričko. Jak se ukázalo, tričko spíš nedrží než drží. Sklouzává. Eště že mám takový reprezentativní stříbrný prádlo pod tím.
Zašla sem eště do parfumerie se navonět, a objevila sem skvělý parfém. Škoda, že nejsu bohatá a nemůžu luxusně vonět. Vynahradila sem si to ale tím, že sem na sebe nastříkala pět parfémů. Ještě že mám pro všechno řešení. Potom sem zašla do Interspáru koupit víno, a fronta mě málem zabila. Trapas byl, že sem musela platit kartou, protože mi došly peníze. Určitě stál ve frontě někdo, kdo si říkal: Platit flašku vína kartou? To je ale koza!
Konečně sem se odtama dostala. Šla sem čekat na zastávku autobusu, kde sem potkala Jáju. Radostně sme se objaly a Jája řekla: "Ježiši, ty voníš. Nepřehnalas to dneska trochu?"
A já: "Byla sem v parfumerii."
Jája: "Ajo, tak to jo. Už sem se lekla, že nemáš čichový buňky."
Když sme dorazily na domeček, přivítala sem se s Edou.
Eda: "Týýý jo, nádherně voníš. A strašně ti to sluší. Máš dobrý vlasy, ty seš čím dál krásnější. Budu tě muset za něco zkritizovat, aby sis o sobě tak moc nemyslela. Ježiši, Jáňo, cos to koupila za víno? Ty neumíš koupit kvalitní víno? Proboha, to je hnus."
Smála sem se. "Takovou kritiku eště unesu. A není to hnus, to je Sauvignon. To nemůže být hnusný."
Pak sme zapluli pod hroznový keře, otevřeli sme vína, popíjeli, a vedli sme vědecký debaty o iluzionismu, o mimozemšťanech, o kérkách a o Serji Tankianovi. Taky sme vymýšleli, jak mít peníze a nemuset pracovat. Eda se na mě vyplašeně podíval a řekl: "Jednu chvíli sem normálně zblbnul, došlo to tak daleko, že sem ve svým volným čase mluvil o práci!"
A já: "Edo, bylo to fakt děsný..."
Eda: "Ale vymyslel sem, jak z toho ven. Pracuju na srdečních infarktech, a pak dostanu invalidní důchod. Dobrý ne? Víš kolik věcí mi uteče kvůli posrané práci? Mohl bych tady sedět celý den, pod hroznama a přemýšlet. Nebo jenom tak... koukat. A místo toho dělám ňáký okna? Co je mně do ňákých oken, sakra? Nemůže to udělat někdo jinej?"
Já: "No tak sláva, že ses probral."
Furt mně mohutně sjíždělo tričko. Ještě že byla tma. I když teda... z vedlejší tovární haly svítily reflektory. Hvězda v záři reflektorů. Vyměnila sem s Edou mikinu za pyramidový náramek, a byl to dobrý kšeft, protože náramek mi stejně byl velký a mikinu sem potřebovala, abych po cestě dom nezmrzla.
O jedenácti sem musela jet domů. Nasedla sem na autobus, kterej zase jel jinam než měl, takže mě to vyplivlo na nádru. V podchodě se na mě přifařili ňáký dva typani, slečnó, můžeme jít s váma?
Zakroutila sem očima. "Ne!"
Smáli se na celý podchod jak kdyby byli bůhvíjak vtipní. U ťamanů sem si koupila večeři a čekala na rozjezd. Komíhalo se tam plno ožralců, Slováků, parta ímo mařek a pár borců bez trička, pořvávali na sebe taxikáři, hádali se cigáni. Miluju svoje město.