Moc práce na flinka

Dneska vyrážíme na chatu. Ke tchýni. Tchýně tam ale nebude. Ani nikdo takovej. Jinak bych totiž nejela. Abych ale nebyla překvapená až tam vtrhnou v sobotu ráno s dvouma jokšírama, že...
Řekla sem si, že bych měla víc psat. A múzy si řekly "no tak jo, když chceš", zašustily křídlama a v noci mi pod polštářem přistály dvě povídky. Eště je mám v hlavě. A možná tam eště dlouho budou. Nestíhám. Protože musím víc psat.
Česká televize vyhlásila soutěž o literární scénář, tak du do toho. Musí to být ale hotový do konce září. Ble. Nejdřív sem si říkala, že na to kašlu, protože to jako není možný stihnout. Pak mně to ale nedalo, protože sem to prosrala už minulej rok. Tak tenhle rok se aspoň pokusím. Ale představa, že to musím stihnout za necelý dva měsíce je prostě šílená. Já? Takovej lenoch. Lenoch, lajdák a flink pod tlakem termínu. To je fakt směšný. Eště navíc sem si musela vyříkat s mýma literárníma postavama, že je prodávám. Což je pro mě na tom celým to nejhorší.
Beru si teda sebou na chatu sešit a budu psat a psat až se hory budou zelenat. Protože vyhrát hlavní cenu by nebylo špatný. Prachy se hodí dycky. Pak bych nemusela celej další rok nic dělat. I když si nemyslím, že česká televize je připravená na moje harkóry. Ale zkusit to můžu. Never give up!
Radost mi udělali na Písmákovi, a zařadili do seznamu nezapomenutelných povídek jednu moji věc. Byla navržená hned dvouma kritikama, což mně udělalo fakt radost.
Včera sem šla do města nechat si spravit telefon, protože mi nefungovalo vyzvánění. Mučili sme se nad tím s Hugem snad dvě hodiny a furt to nejelo. Kořínek v prodejně tý mobajlu jenom zmáčkl křížek na telefonu a bylo vyřešeno. Cítila sem se jako blbec. Pak sem zašla s Laurou na oběd. Měly sme lazáně, fakt je to hnusný jídlo. Nechápu jak to Garfield může furt jíst. Na oběd přišel ještě Ondřej s jedním borečkem. Oznímili mi, že kořínek s náma jede na příští fesťák. Nic horšího sem dlouho neviděla. Klasický bankovní produkt. Celou dobu se bavili o svojí práci a kolik lidí z banky odchází. Chjo. Řekla sem Lauře, že píšu ten scénář. Ondřej řekl, že je dobrý vyhrát prachy za nic. Prej za nic. To si nikdo ani nedovede představit, tu práci, a ty tvůrčí muka. Obzvlášť když mi za zádama stojí imagináři a tváří se ukřivděně, že na jejich existenci chcu vytřískat prachy. Se pak nemůžu soustředit ani na mačkání entru. Word mi to taky neusnadňuje. Než se problikám tabulátorem na druhou stranu stránky, zapomenu co sem chtěla napsat. De to pomalu.
Dneska teda ještě musím sbalit věci na chatu. Moc si to neumím představit, co všechno potáhnem. A ta cesta! Pojedem vlakem, pak budem přestupovat na další vlak, a potom na autobus.
Ještě taky musím na poštu, protože dneska je poslední den, kdy si můžu vyzvednout prachy. Přeplatek. Celej měsíc sem na to neměla totiž čas.