Kozí roh chili peppers

Nejenom že sem zapomněla na taťkovy a mamčiny narozky. Zapomněla sem eště taky na mamčin svátek, na svůj svátek a na narozky bráchy. Taky bych se měla přiznat, že sem zapomněla na výročí svatby. Nezapomněla sem ale oslavit narozeniny Jona Gallanta. A to mě ctí.
Včera přijely holky. Grůpí grupa. Grůpí společenství má svoje krutý pravidla a zásady. Pravidlo číslo jedna: Nelezem si do zelí. Spojením s klanem německých účastnic došlo k přestřelkám o Aarona, až sem to vzdala, a protože Bena nikdo nechtěl, tak sem se ho ujmula. No tak co už...
Daly sme uzený žebra a rozumbradily nad plánama á až žet. Zkritizovaly sme talentí novou desku, která eště ani nevyšla, a eště půl roku nevyjde, a naplánovaly trasy. Tagže - příští rok: Polsko, Německo, Rakousko, Slovensko, Česko. Jedem. Do Berlína letíme. Ty vole, letadlem na koncert, to bude bomba. Všecko je naplánovaný, ceny zjištěný, odlety, odjezdy zgómnutý. Ochota spat na letišti a na nádražích - je. Ochota vydělat si na brigádě... malá, ale je to nutnost. Eště nám teda zbývá aby tam ti Talenti přijeli.
Dále sme čenžly Bení tetování který si chce nechat udělat Markie, a já sem jí to teda dovolila pod podmínkou že mi přiveze podpis Toma Higgensona z Plain White T´s, protože ona jede na koncík, a já ne.
Následoval přesun do Paterlordu, což je rockový a metalový klub, ale jak sem správně tušila, spíš metalový než rockový. Vlastně úplně metalový. Dala sem si škopek, ten byl dobrej a vysmahly sme odtama, protože poslouchat v jednom kuse chrlení krve, to je to stejný jako stát u cirkulárky. Když sme se vyplazily z hospy, Markie mi ukazovala jakýsi auto, který stejně ve tmě nebylo vidět, a já sem díky tomu mžourání na temný přízrak šlápla do hovna, ale takovýho, že ho vyhlašuju za největší hovno v celým Brně. A ten živočich, co ho udělal, určitě nebyl z tohoto světa. Něco tak obrovskýho, mazlavýho a smradlavýho nevyprodukuje žádný reálný savec. Né, ani plejtvák ne. Cesta trolejákem s botou obalenou mega hovnem byla boží.
Když sem druhej den osaměla, vydala sem se na průzkum do Vaňkovky. Nechtěla sem nic mohutnýho kupovat. Chtěla sem si jenom koupit to kafe v hvězdným kelímku, abych byla hvězda. Zdá se ale, že pro mě je hvězdný kelímek nedosažitelná meta. Vešla sem do Cafe Heaven, slintala sem z těch kafích vůní, až mi sliny umyly tu zasranou botu. V první fázi paniky sem zjistila, že došly hvězdný kelímky. Měli jenom ty papírový, hnusný, jak z nich pijou úplně obyčejní lidi. A já nutně potřebuju ten umělohmotný kelímek nahoře kulatý a s brčkem, a já ho vyžaduji a já ho chci, abych mohla chodit kolem výloh, cucat kafe jak vosička a dělat machry. U kelímku sem teda pohořela, ale říkala sem si, no to neva, pro jednou, ale jenom pro teď to přežiju, možná že si teda koupím to kafe v kelímku a pak poběžím do potravin pro cukrovou vatu v plastovým kelímku, protože je trochu podobnej, vatu vyhodím, naliju si tam to kafe a můžu u těch výloh machrovat. A když si do toho kelímku, do toho kafe, připustím vodu z hajzlu, můžu machrovat eště delší dobu. Plán to byl dobrej. Než přišla druhá vlna paniky, když sem zjistila, že to nebeský kofí stojí osumdesát korun. To už je moc i na machrující vosičku.
Zašla sem taky do parfumérie, abych se navoněla a namalovala. Pěkné to bylo. Akorát mě sere, že se na mě všichni dívají, jak kdybych kradla, a to není pravda, já nikdy nic nekradu, protože na mně by to každej poznal. Ale kradla bych. Ukradla bych si kabelku s růžovýma pyramidama, ta byla bomba, taky bych si ukradla sluneční mega brýle s bílýma brutálníma obroučkama, a černý boty na vysokým podpatku s řetízkama - ty byly fakt grůpí (na ty bych se mohla doma akorát tak dívat, ale neva - ukradla bych si je taky). Ukradla bych si taky hafo pěkných triček, drahou kosmetiku, protože pro mě jenom to nejlepší, že... a každej večer bych si patlala na obličej krém ze šnečího kaviáru nebo z broučích larev, nebo co to je za zázraky, a byla bych děsně krásná. Nakradla bych si kvalitní laky na nehty, abych si je nemusela odlakovávat a lakovat každý tři dny. A taky bych si koupila novou podprsenku, u které by mě neupadávalo ramínko. Ramínko se vyhákne, visí mně pak z rukávu od trička a vypadám jak prostitutka.
Nakradla bych si taky soukromý tryskáč abych se mohla dopravovat rychle na koncerty. Ono by ale někdy možná stačilo víc koukat a míň vymejšlet. Teď sem například zjistila, že na RfP byli Flogging Molly. A to mě neskutečně sere.
Odpoledne sem byla s mamkou a aničkou nakupovat. Aničku vozím v takovým tom vozíku, co je jako autíčko, anču to neskutečně baví, a mě neskutečně točí, protože to neumím řídit, a furt do něčeho narážím. Vzala sem si sáček kozích rohů. Mamka mě upozornila, že sou pálivý. Přesvědčovala sem ji, že kozí rohy určitě né, ty přece nepálí. Bylo tam napsaný, že sou v sladkokyselým nálevu. Né, kozí rohy nepálí. Doma sem to rozbalila a třásla sem se na to, nacpala sem si dva do pusy a... horoucí peklo na sebe nenechalo dlouho čekat. Luplo mně z toho za krkem, tekly mně slzy a sopel, chrchlala sem ten hnus do umyvadla, a snažila se dýchat. Což šlo těžko, protože sem šlehala plameny. Snažila sem se to zajíst koblihem s koňakovou náplní, ale byl to takovej hnus, že už bych si rači olízala vorvaní hovno z boty. Z toho plyne ponaučení, že maminky se mají poslouchat a že my, vědci, taky nevíme všechno.