Pravda je blbost

Zpět. Víkend proběhl celkem v pohodě. Příroda mě sice chtěla zabít, jakože na mě posílala motýli, kudlanky, sršně, káně, v noci mě smrtelně vyděsila sova, na procházce v křoví jakýsi zajíc, zvrtla sem si nohu u liščí nory a pokusil se mě napadnout klíšťák. Les nám nechtěl vydat houby, tvářil se, že tam žádný nejsou, a když už byly, tak červivý, hnusný, plesnivý babky. Takže přírodních útoků a naschválů sem si prostě nevšímala, zakutala sem se na houpačku na verandě a psala a psala až se mi z hlavy kouřilo. Mám zpracovanou čtvrtinu scénáře. To je dobrý. Eště to teda přepsat.
Literární postavy trpí a já trpím s nima. Sem roztrhaná na kusy. Psaní je strašně osamělá práce. Člověk se ponoří do ňákýho světa, kde je absolutně sám, jenom se svýma démonama a stínama, a když to trvá několik dní, zblbne. Zkoušela sem si k tomu aspoň pouštět hudbu, ale to je eště horší. Když si pustím talenty, sem příliš ostrá, hrotím dialogy a postavy se mi tam zbytečně moc hádají. Když pustím něco jako Amy, zabředávám do ufňukanosti, semo tamo. To je pak emo. U Blackout se nemůžu soustředit a u DFA1979 dělám kraviny. Chvilku si myslím, že pracuju, pak zjistím, že třískám propiskou do stolu, čučím z okna a nedělám vůbec nic.
Jako nejlepší kompromis se mi osvědčilo pustit si Scandalous Travelers. Kluci mi tady mluví, nepřipadám si sama, a nerozptyluje mě žádná hudba. Skoro.
Už to chcu mít dopsaný, protože musím napsat svůj povídkový velkoprojekt. To budou příběhy osmi postav, který se v nepatrných detailech budou prolínat. Eště to musím vymyslet a dotáhnout. A chybí mi jedna postava. Todlenc mě napadlo když sme čekali na autobus do Olešné. Vyslechla sem si dialog dvou prodavaček z místních potravin, a bylo mně jasný, že jestli todle nezdokumentuju, nemůžu si sama sebe vážit. To byl výživný matroš. Eště kromě toho mám rozdělanou jednu povídku, ta je dost divoká, ale tak snad to někdy dopíšu. Se psaním sou jenom starosti. Podle mě je daleko lepší tvořit něco, u čeho se člověk netrápí. Například háčkovat. Mohla bych třeba háčkovat přehozy na televizi, užitečnost by byla tak stejná.
Pamela Des Barres je můj životní idol. Nejdřív byla groupie a doteď o tom píše knížky. Tomu říkám kvalitně strávený život. No jo, když má člověk inspiraci, to se to píše. Já bych mohla maximálně vychrchlat knížku o tom, jak se plácám v našem bytě z rohu do rohu. Což je fakt nic moc. Nad nekultůrou v Česku přestávám fňágat a příští rok jedu na koncerty do Německa, Rakouska, Polska, a na Slovensko. Už to mám naplánovaný, zbývá sehnat peníze. Jako práce na částečný úvazek se mi nabízí telefonistka, bankovní poradce a obchodník. Takže nic. Ondřej mi nabídl, že by mě zaměstnal v bankovním ústavu. U přepážky. Takže nic.
Záhada je, jak člověk časem zesráčovatí. Dřív sme jely s Laurou do Prahy jenom proto, abysme tam prostě jely, a vydaly sme se tam bez peněz. A teď na výlet do ňákýho Polska budu vydělávat. Strašná zhovadilost taky byla přespání v pražským penzionu. To bylo hodný důchodkyň. Nejlepší by bylo vydat se prostě na koncík do zahraničí jenom s koupenou vstupenkou a čekat, že to ňák dopadne, a ono to nakonec ňák dopadne. Protože tak to prostě je. Akorát ti Blackout mi nějak příští rok vypadli ze hry, protože nejbližší koncík mají v Tokyu. A to teda, to by nešlo.
Zajedu si taky někam pro Bení úsměv a proto, aby mě Aaron obejmul. Protože to je lepší než sto sexů dohromady.
Snažím se objednat k doktorce aby mně napsala jiný antikonti prášky, protože depresí z tady těch už mám plný zuby, ale doktorka tam není, a až tam bude, objedná mě až na další měsíc. To znám. Potřebuju jenom blbej recept... Čekací doba jak na operaci mozku. Mimoto si musím eště taky zavolat kvůli práškům na hlavu, na moje elektrický mozkový výboje. To je zas zařizování... a já tak nesnáším telefonování!
Včera si naši vzali andulku přes noc, tak sme se s Hugem vydali do Prdule, a vzali sme sebou taky Simu. Nápad nejlepší to nebyl, protože sme se se Simou zakecaly, a já sem tak ňák zapomněla na to, že tam Hugo je, a po dvou pivech sem rozvinula svou věděckou teorii o tom, proč člověkovi nemůže žádný dlouhodobější vztah vyjít, jak je to proti přírodě, a že takle to příroda určitě nechce, že přirozenost člověka je každý tři roky si najít někoho novýho. Z vědeckýho hlediska sem to měla správně, ale Hugo se na to ňák netvářil teda. Pak sme se rozhodli přesunout se na diskotéku, protože sme byli už dost kantáre. Teda já rozhodně. Neměli sme moc peněz, tak sem na základě jakýchsi keců (zasponzorujte naši liščí trojku, my se pobavíme za vás) od někoho obdržela půl sta. A fakt nevím, kdo to byl. Když sme ale dorazili k diskotéce, zjistili sme, že je zavřená, takže sme šli do spodní hospody. Tam sem potkala exa. Seděl u stolu s dvouma známýma, a jeden z nich, co byl dřív škaredej, a měl všude jizvy, si nechal udělat plastiku a je z něho úplně pěknej kluk. Vykládala sem tam ňáký blbosti, nic významnýho. Sima seděla na baru s Hugem a něco si tam špitali, a ex mě upozornil, že mi tam někdo na baru balí manžela. Ale já sem ho usadila, ať se nestará, že to je ó ká. Po dalším pivu už sem byla děsně unavená, tak sem rozhodla, že dem domů. Když sme se Simou čekaly před hospodou na Huga, tak mně Sima nadala, že Hugo je chudák, že mě děsně miluje, a já na něho takle...
"Jak takle?" Nechápala sem.
"Furt máš blbý kecy. Kdybych todle řekla já před tím mým, tak mně dá zleva zprava."
"Che! Tak bys mu to vrátila."
Když sme se dočkaly Huga, šli sme pěšky dom, přes luka. Když su ožralá, největší haló mám z hvězd, chytračím nad souhvězdíma. Na chatě mě ale přechytračila Anča když našla souhvězdí Krtka. Každej sme si mleli svoje.
"Támhle je Velký Vůz, za nama." Natočila sem Simu. "Vidíš tu malou hvězdičku u té druhé hvězdy? Na tom si indiáni zkoušeli zrak. Dobrý, ne?"
"Jaká malá hvězda? Já nic nevidím. Ty ju vidíš?" Ptala se Sima.
"Né. Ale vím o ní."
Hugo mluvil o jednom borcovi. Sima chtěla vědět, kdo to je, tak sem řekla, že taky můj bývalej. Pak sme se s Hugem bavili eště o někom, a Sima se zase zeptala, kdo to je, tak sem řekla: "S tím sem taky byla."
Sima: "Ty sis teda těch bývalých nasekala."
Já: "No, vojela sem kdeco." Smích. Pak sem si uvědomila, že je tam Hugo.... "No, ale to už je dávno. Sex, drogy, rokenrol, znáte to. Ale tak... teď sekám latinu, že jo.. taky už ani není koho...oki, mlčím."
Sima: "Teda Jano..."
Já: "No a tak co... sex je jenom sex, všichni s tím dělají ciráty jak kdyby vytvářeli energii, která hýbe vesmírem."
Hugo se se mnou přestal bavit. Protože věří na věrnost a poslušnost, a takový ty věci.
Sima se se mnou asi taky nebaví. Asi proto, že sem hrozná. Ti dva se proti mně spikli.
Laura na mě nemá čas, je furt s Ondřejem.
Eda mně volal v sobotu, byl ožralej jak nudla, představil se jako Rudy Kovanda a zazpíval mně džus blús.
Umírá nám myš.
Dneska mám kocovinu, a nepomohl proti tomu ani anti-ethanol, kterýho sem včera snědla hned čtyři tablety.
Takže rači du přepisovat ten scénář.