olympiáda - no a co jako....

Zase je tady olympiáda. Posraná olympiáda. Úplně to visí ve vzduchu, jak sou všichni nadržení sledovat v televizi sportovní výkony. A pak o tom dlouho debatovat. Fuj. Jak mě tohle strašně nebaví. Trpím jako pes, když je kolem mě sportovní ovzduší. Násnáším sport. Ble. Zvracet.
Na televizi se naštěstí nedívám, tam mě to asi mine. Už ale né v rádiu. Né v hospodě. A všude kolem. Už to má v logu i Google. Olympiáda se šíří jako mor. A všude v barech pojedou plazmy. Kde večer bude veslování, nebo box, nebo .... Šebrle, nebo co. Budem v háji aji s džuboxama. Lidi tím budou nakažení, prolezlí a zamoření.
Doufám, že u nás nic takovýho nikdy nebude, protože bych musela odjet do Nevadské pouště. A tam je v noci zima.
Sportovní přenosy diskryminují normálního kulturního občana (jako mě). Protože zatímco je v televizi kultury jako máku, tak sportovních přenosů je jak namrdaných.
Kdy například byl přímý přenos z letního fesťáku? Z koncertu... ( oki, pár výjimek, a většinou je to stejně jazz ). O knížkách se nemluví. Přenosů divadelních her je taky poskromnu. Zato ale toho sportu.... každou chvíli něco. A každej den po televizních novinách.. sport. Proč po televizních novinách není kulturní přehled? Na dvě minuty třeba. Ani hovno. Poblít celej sport, to je fakt hnus.
Šla sem nakoupit do Alberta, to zas byl zážitek. Nechápu tam tu organizaci. Věčně funguje jenom jedna pokladna. Až když se vytvoří mega fronta, volá zoufalá žena z pokladny druhou pokladní. Fakt děsný. Sou tam všichni pomalí, otrávení a věčně si stěžujou, že mají moc práce, a nutí lidi, aby je litovali. Děs. Když sem šla s Andulkou domů, říkala sem jí, že na oběd budou fazole.
"Nechci fazolky." Řekla Anča.
"Na večeři bude rizoto. Rýžička, jo?" Snažila sem se vnucovat.
"Nechci rýžičku." Vzdorovala Andula.
"Tak nebudeš jíst nic." Uzavřela sem to.
Vtom se vedle mě ozvalo: "Ona nechce nic jíst?" Byl to bláznivý Davídek. Davídek je opravdu blázen. Mluví takovým tím bláznivým zpomaleným hlasem a monitoruje okolí přes popelníkový brýle.
"Ne, nechce nic jíst." Řekla sem mu.
"Ani smažák nejí?" Zajímal se.
"Ne, ani smažák." Odsekla sem. "Jak se máš?" Zeptala sem se.
"Hmmm...." Zabručel. "Moc dobře né. Lidi se mě bojí." Stěžoval si.
"No...to...." Koktla sem. Co na to říct....
"Myslím, že se mě bojí, protože sem jinej." Řekl.
"No, lidi se bojí každýho, kdo je jinej." Řekla sem na to.
"Ale já sem tak přirozenej." Oznámil mi.
"Né, Davčo, ty seš nadpřirozenej." Smála sem se.
"Myslíš, že se mě bojí, protože sem nadpřirozenej?" Chytil se.
"No jasně." Přikývla sem.
"Oni mi závidí, že sem nadpřirozenej, a oni ne. Že jo?"
"Přesně tak." Souhlasila sem. "Oni sou jenom obyčejní, a ty seš něco víc, nadpřirozenej. Takže se tě musí bát."
"Já sem mystický stvoření." Řekl.
"Jo. Jo, tak to seš. Kašli na ně. Mystický stvoření se nemůže zabývat tím, co si myslí obyčejní lidi, ne?"
"Měla by ses taky věnovat magii. Pak by ti narostl velkej nos. Byla bys ohnivá čarodějnice s velkým nosem."
"To by mi tak eště chybělo. Nepotřebuju velkej nos. Potřebuju peníze." Vypadlo ze mě. Štvalo mě, že Davídek si žije ve svým bláznivým kosmíru a my, trapní smrtelníci, musíme řešit existenční problémy. Což jeho se nedotýká.
"Peníze sou pomíjivá věc. Být ale ohnivá čarodějnice, to je něco!" Sdělil mi.
No jasně. Asi teda budu ohnivá čarodějnice, protože to je něco.... opustil nás u vchodu a šel si ulovit další oběť pro svoje bláznivý filozofování.

Prdule už je zase otevřená. Díky bohu. Spíš díky brigádníkům. Seděli sme na zahrádce, s Hugem, Aničkou a ještě ňákýma lidma. Dělá tam nová pinklice, která je příjemným osvěžením po Douchové. Nenosí podprsenku. Protože nemusí. A má dobře padnoucí tričko.
"Má dobrý prsa, že?" Řekla sem Hugovi když nám vynesla popelník.
"Ani sem si nevšiml." Odpověděl. Podívala sem se na něho kriticky. "No dobře, dobře..." Dodal. "Tak má teda dobrý prsa."
"Chcu taky takový." Řekla sem.
Doktor se chytl za hlavu. "Bože. Todlenc mám doma taky. Nechápu to. Ste všechny ženský postižený, nebo co?"
"Ale prosimtě, ty tomu vůbec nerozumíš." Mávla sem nad ním rukou.
"Né, tomu fakt nerozumím. Nám se líbíte. Tak proč se chcete měnit... vylepšovat...dyť my sme spokojení s tím, co máme doma." Pokýval hlavou směrem k Hugovi.
"Já jí to říkám furt." Řekl Hugo.
"No, to vy nemůžete pochopit." Řekla sem jim.
"Tak... když se líbíš Hugovi, tak proč by ses nechávala ňákým způsobem... měnit? Pro koho se chceš vylepšovat? Dyť to nedává smysl." Útočil dál Doktor.
"Pro ostatní chlapy." Řekl Hugo.
"Né, tak to není." Bránila sem se. "To je jako.... jakože.... ženská musí bojovat ženskýma zbraněma. Pokud chceš bojovat, vezmeš si taky rači kulomet než vzduchovku."
"S kým ty, Jáňo, bojuješ?" Nechápal Doktor.
"Ale to je takový... podivej. Když někoho budou brat do práce, vybere si šéf jako asistentku škaredou nebo pěknou holku?" Snažila sem se to vysvětlit.
"Vezme si tu, která víc umí." Řekl Doktor. Doktor musí žít v krásným světě. Tam je zřejmě všechno spravedlivý, skvělý, roste tam hodně kytiček, a lidičky mají vřelá srdíčka.
"No... kdyby si tě ale šéf vybral jenom proto, že máš velký prsa, tak to by asi ta práce nestála za nic." Vložil se do toho další borec.
"To byl příklad." Řekla sem. "Bohužel takle ale funguje svět. Nejde s tím nic dělat, je to tak. Na vzhledu záleží, a kdo tvrdí opak, je škaredej, a doufá, že se někdo jinej dopídí k něčemu, jako je jeho duše. To je ale blbost."
"Já si nemyslím, že potřebuješ nový prsa." Řekl Doktor. "Na tom totiž vůbec nezáleží."
"Aha..." Odfrkla sem. "To je stejně jedno."
"Prsa nejsou důležitý." Pokračoval Doktor. "Tebe mám rád od té doby, cos tady celý večer vykládala o zvířatech. Kolik ty toho o nich víš, to je přece úžasný. Nepotřebuješ žádný silikony. Mě si dostala tady tím."
Che. Někteří lidi sou zvláštní. A vtipní k tomu.

Se Simou sme se vplížily do lezbího baru. Nedělá tam teď tlustá lezba, ale Fetka. Sousedka, co bydlí nepřímo pod nama. Smažka. Aspoň ale po nás nelije pivo. Sima mně oznámila, že se rozešla s tím svým borečkem, a že je jí úplně u prdele, jestli do baru příde tlustá lezba a zabije nás tam. Mně to zas tak jedno nebylo, ale Sima je kamarádka, takže co bych pro ni neudělala. Join me in dead. Daly sme si pivo. Sima byla na pokraji zhroucení, jakože co teď bude dělat, s dvouma děckama...
Vymýšlely sme plány alfa až omega. Nevymyslely sme nic a eště ke všemu sme začly zase plácat blbosti.
"Myslíš, že existuje dokonalej chlap?" Zeptala se Sima, podpírající si těžkou nešťastnou hlavu.
"Dokonalej chlap?" Opakovala sem. Trochu mě zaskočila. "Jak - dokonalej?"
"Normálně. Dokonalej. Myslíš si, že pro tebe existuje na světě dokonalej chlap?" Ukazovala na mě zapálenou cigaretou.
"No, jo. Takovej, s kterým nikdy nebudu žít." Řekla sem.
"No né, to neplatí. Musel by být tak dokonalej, abys s ním dokázala žít. Mít rodinu, normálně fungovat. Chápeš..."
Zakroutila sem hlavou. "Tak takovej není."
Sima si vjela rukou do vlasů. "Tak to je v prdeli. To je fakt úplně v prdeli. Fakt nikdo?"
"No...nikdo." Zavrtěla sem hlavou. "Ale možná by mohl být někdo, kdo by se tomu blížil... možná."
"Já už asi žádnýho chlapa nechcu nikdy vidět." Řekla Sima. No jasně. Bylo to jako s těma mesama, co mi pravidelně posílá ráno po náročným večeru ´já už nikdy nebudu pít´....
"Problém je, že sou dva druhy chlapů. Jedni, který obdivuješ, a miluješ, a druzí... s těma se žije."
"Janino... ty máš kurva dycky tak pravdu...to je jasný. Nemůžeš být zamilovaná do někoho, protože je praštěnej a všechno je mu jedno, a zároveň po něm chtít, aby platil složenky a kontroloval výpisy z účtů."
"To je právě ono." Souhlasila sem. "Nemůžeš to skloubit, proto dokonalej chlap neexistuje."
"Ale tak jakto, že ostatní ženský sou šťastný?"
"Protože uměj dělat ústupky. A spokojit se s kompromisama. A to my asi neumíme." Zachytračila sem.
"Můžu si do džuboxu pustit Ewu Fanou?" Zeptala se.
"Ne." Řekla sem zděšeně.
Vypudili nás odtama jakýsi kořínci, co pustili celou desku Nightwish, a to teda fakt nemusím. Tahá mně to uši. Pak sme eště zašly do SportBaru, kde ale v televizi jel fotbal, takže sme daly jenom jedno pivo a šly sme domů poslušně spinkat.

V pondělí se chystáme do středy na chatu. Kdyby to nebylo jediný místo na světě, kde můžu napsat scénář, tak bych tam nejela vůbec. Příroda mě moc nebaví. Sem totálně městský člověk, evolucí přizpůsobený na život na sídlišti. A když si představím to balení na chatu, a pak zase vybalování... a praní.... hmmm..