Hrachovka - den druhý

Vzbudily mě teda písničky z pohádek. Nějaká šíleně smutná princezna kvílela " Kdo ten můj žal vyléčí, kdo má na bolest fáč? Nikdo jiný nepředčí ten můj zoufalý pláč...." Bylo to jako probudit se na emařským fesťáku. Podívala sem se nad sebe na plachtu stanu. Byla plná slimáčích siluet. Vzpomněla sem si na horor Slimáci. Slimáci útočí! Řítí se na nás! Vypadalo to, že se cíleně sunuli nahoru k síťce, aby ji prokousali, napadali nám do stanu a tam nás mohli sežrat zaživa. "Ach bože, můj bože, můj bože na nebesích, nás už ten smutek děsí..." Snails attack. Vykopala sem se ze spacáku a šla na hajzl. Zima jak v prdeli. A všude slimáci. Absolutně všude. Nalezlí na trávě, na autech, na stanech, křupali pod nohama. Dycky to udělalo jenom "puf" a bylo. Když sem se vrátila zpátky, ostatní už byli vzhůru.

Začla mohutná hygiena, teda v rámci možností, aspoň ty zuby... a Ondřej se opět nebezpečně probral a začal meldovat. Jediný co sem chtěla, bylo kafe. Kousek od nás si pustili blbísci v autě techno, takže to bylo všechno dohromady skvělý. Z vedlejšího kempu, kterej byl oddělenej od nás jenom říčkou, už zase valil Landa "Semtam se holt někdo tak trochu ztratí, ve tmavejch koutech se schovávaj hadi!" Jo. A slimáci. Ondřej do toho začal zpívat: " Bílá bílá bílá bíláááá, komu by se nelíbííílááá, bílá vrána, bílá noc, bílé není nikdy dost...." Následně popěvek včelích medvídků označil za rasistický a nahodil písničku Hajný je lesa pán. Zbývalo mi jenom stoupnout si doprostřed toho všeho s flétnou a nahodit něco od Anti-Flag. Blbinec na entou. Všichni se do mě začli navážet, což nebyl dobrý nápad. Chtěla sem si jít pro kafe, ale řekli, že na ně mám počkat, tak sem čekala. Deset minut, půl hodiny.... nervy v hajzlu, potřebovala sem svoje kofíííí. Laura už si půl hodiny oblíkala kalhoty, a Ondřej ke mně přišel a hlásí: "Ty jo co je s tebou kdybysem tady měl zrcadlo ukázal bych ti jak vypadáš lekla by ses sama sebe to sem eště neviděl, tobě je blbě? proč seš tak bílá? ty jo to sem neviděl eště, tolik hrůzy takle po ránu. Nechceš něco říct?"

Laura: "Ona je důvod, proč sem nikdy nezačala pít kafe. Protože je bez kafe nemožná. Já sem nikdy takle nechtěla být nemožná bez kafe."

Ondřej: "Ty jo ale aspoň se usměj dyť ten svět není přece tak škaredej a ošklivej a zachmuřenej, co...dyť se podívej kolem sebe, támhle máš pěknýho kořínka..." Ukázal na týpka, kterej u stanu klátivě chcal. Měla sem jich plný zuby.

"Víš co, Ondřeji, polib mi prdel. Všichni mně polibte prdel. Čekám tady až se vypravíte na posraný zasraný zkurvený kafe, je to za rohem a vy se vypravujete jak kdybysme šli kiláky, zamykáte auto a schováváte věci do stanu, do prdele kurva, dyť nejdem pro kávu do Brazílie. Seru na to, du sama. Zdarec." Vstala sem a odkráčela. U kafe obsluhoval krásnej, kráááásnej kořínek, tak sem přestala plivat kolem sebe jedový sliny a dokonce sem se usmála. A usmála sem se tak hezky, až mně dal do kafe smetanu, heč. Peťa ji tam nedostala. Sedla sem si před stan, pila kafe a nic už nebylo tak hrozný. Až na to teda, že sem měla mokrej zadek a slimáka na podrážce.

Někde v půlce kafího kelímku se zlomil můj odpor k Ondřejovi. Uvědomila sem si, že asi není normální, a tak bych k němu taky měla přistupovat, a koneckonců, občas byl i vtipnej. Představila sem si, že by sebou Laura vzala Božskýho. Takže ve finále sem za cáknutýho Ondřeje byla vděčná.

Rozhodli sme se, že přechodíme kocovinu a vydáme se na výlet do Valmezu. Ještě mírně poprchávalo, tak sem se navlíkla do svých zablácených riflí, trochu sem teda ohrnula nohavice, abych nevypadala jak úplný prase, vzala sem si dvě mikiny, samozřejmě sem si zase nevzala peníze, a mohli sme jít. Minuli sme stanový městečko číslo dvě, neplacený, kde měli narozdíl od nás, platičů, sprchy, daleko víc hajzlů, paintballovou stanici a určitě jim tam ráno nehrály písničky z pohádek. Když sme šli kolem pivního stánku, sklátil se přede mnou nějaký nalitý týpek staršího ražení, a to tak brutálně, že se třískl do hlavy, až se země zachvěla. Plynule sem přešla na protější stranu, ale posádka chtěla nastalou situaci řešit a pozorovali ho, jestli žije. Když vypozorovali, že netečou potoky krve, šli sme dál, podle kolejí, a došli sme k nějaké hospodě, kde venku stál dýdžej, taky staršího ražení, něco mohutně vyřvával do mikrofonu, a pouštěl zajímavý hity, jakože.. išel Macek do Malacek. Zajímavý bylo, že tam nebyli žádní lidi. Chvilku sme tam očumovali, pak sme se s Ondřejem usnesli, že pudem na hajzl. Onrášovi bylo trapný jít využít hajzlí zařízení jenom tak, a tak si šel aspoň koupit pivo. Jak nás dýdžej senior spatřil, byl nadšený, a začal do mikráku vyřvávat: "Vítáme nově příchozí na našem cyklistickém závodě... přidejte se k nám, dejte si limonádu, vyzvedněte si startovní číslo..." Ježiši. A my sme přitom jenom chtěli v klidu umřít, případně si předtím odskočit na ten hajzl. Ondřej si koupil pivo, po delším hledání a obejití celýho areálu industriální zóny sme i ty hajzly našli, a mohli sme se vrátit k holkám. Ty seděly na schodech, prohlížely fotky ... a země duní pod smíchem koní. Jako nejbrutálnější foto sme vyhlásily fotku mě s ananasovým mužem, a když sme smíchem vychrchlali plíce, odchytili sme místního rošťáka uličníka, kterýmu bylo tak sto let (nikdo mladší se snad v té vesnici nevyskytoval) a zeptali sme se, kudy tudy do Valmezu. Dostali sme radu, nechali tam pár jakože vtipných hlášek a odebrali sme se do lesa, kde nebudem páchat ostudu. Všude byli slimáci. Hrůza a děs. V lese byli ale delší. Větší. Kdoví, čím se tam živili. Zbloudilýma návštěvníkama festivalu. "ářčáářSemtam se holt někdo tak trochu ztratí...."

Ondřej byl stále v ráži: "Ty jo, vyfoť mě tady u těch sloupů s vysokým napětím, vyfoť mě u té cedule s těma bleskama, ty jo, to bude bomba, Květinko, jejda, já sem do něčeho šlápnul, jé, podívej, podívejte, všichni sem, tady leze hovínko, hovínko s očičkama, poďte se podívat, jejda, já sem na toho slimáka šlápnul, tady je tolik flóry, teda fauny sem chtěl asi říct, ale flóry teda taky, fuj já mám boty jako prase, jenom aby mě s nima pustili do hospody až pudem na oběd, no kdyžtak zůstanu venku, proč se tady nevaří nikde polívka z vlaštovčích hnízd? Vyfoť mi prosímtě ty sloupy proti mrakům, kdo dneska vůbec hraje?" Ondřej byl jako kulometná palba. Když se šel vychcat do keříčku, mohly sme si užít minutu ticha. Celou tu dobu sme na sebe zíraly a posvátně mlčely. Když sme uslyšely dusání, jak nás Ondřej dobíhá, věděly sme, že ticho už dlouho, dlouho zase nebude. "Ahoj holky, tak sem tady, nechce někdo bombón? Mám dobrej, takovej z Kypru, oni sou ty bombóny takový zvláštní, ale já si myslím, že časem se tomu dá přijít na chuť, né? Tady ten motýl vypadá jak kdyby měl na křídlu nakreslený oko, škoda že to není funkční oko, mohl vidět křídlem, to já bych teda chtěl, mět křídla, a na těch křídlech vzadu eště oči, viděl bych i dozadu, a eště bych mohl lítat, já ani nevím, co bych si na ten oběd dal, myslím že asi hranolky se smažákem, dneska hraje Mládek, no to sem zvědavej, hlavně abysme to stihli, slyšíte toho ptáčka? to je harpyje..."

Došli sme až do Valmezu. Ondřejův monolog se nám změnil v šum, takže sme ani neregistrovaly když na nás něco mluvil, nebo když něco chtěl. Se mnou speciálně musel zatřást. "Hej hej..." Třásl mně s rukou.

"Hej, héééj, I wanna be a rock star..." Otočila sem se na něho.

"Hej, pudem zase na autogramiádu, dneska má autogramiádu Mládek, bude prdel."

"Já na Mládka nejdu." Řekla sem. "Sou eště jiný autogramiády?"

"Nevím." Trhla Laura ramenem.

"Sakra." Nadávala sem. "Proč ste nevytiskli program autogramiád?"

"Já du rozhodně na Mládka." Oznámil nám Ondřej. "Vezmu si fixu a až přídu na řadu, zeptám se, kam se mu můžu podepsat, to by bylo dobrý ne?"

"Tak to by zíral." Smála sem se. "Pak by ti nastavil ruku a ty bys tam napsal ONDRÁŠ."

"Lauro, proč ty vůbec nemáš fotku se Skyline?" Zeptala se Peťa.

"Dej pokoj." Mávla Laura rukou. "Já když sem viděla, co tam děláte, tak sem vůbec nechtěla vypadat, že k vám patřím, tak sem jenom nenápadně z dálky fotila. Obzvlášť jak ty sis sedla k nim na stůl, až se celej málem vyvrátil a Janina jak pak ukázala na borečka fakáča..."

"To nebyl fakáč." Bránila sem se. "To bylo přátelské... znamení."

"No tak to asi nepochopili." Smála se Laura.

"No, to ne. Neva. Naučej se. Ty jo, a proč si včera nezavolala tomu Alanovi abysme se dostali do bekstejdže?" Vzpomněla sem si.

"Dyť sem se tě na to v noci ptala, jestli chceš na backstage parkoviště."

"A co sem řekla?" Divila sem se.

"To přesně nevím, ale pochopila sem, že nechceš."

"Dneska hrajou UDG." Oznámila sem rozjásaně.

"To je jako kdo?" Zeptala se Peťa.

"Ti je mám jako popsat?" Smála sem se.

"Co jako hrajou?" Chtěla vědět Laura.

"Radši se jí neptej." Vložil se do toho Ondřej. "Včera nám taky tvrdila, že Post-It hrajou hardkór."

"A co bys řekl, že teda hrajou?" Kroutila sem očima.

"No tak asi rock, ne?" Chytračil Ondřej. Aha, ahááá, pan hudební kritik.

Jestli to chce někdo vědět, Valmez je pěkně hnusný město. Radnice je postavená ve stejným stylu jako tování hala Schott Solar. Ulice, na které je továrna, se jmenuje Solární. Zvláštní. Pojmenovat ulici podle továrny. Pak sme minuli pár baráků s romskou menšinou / většinou. Chánov hadra. Ondřej u popelnic našel křesla a rozhodl, že je dopravíme před naše stany: "To budou všichni čumět!" Mmm... to teda jo. Nakonec si je teda aspoň vyfotil. Konečně sme našli restauraci, no hurá sláva. Sedli sme si ven, a objednali jídlo. Já sem si dala zelňačku, která byla úplně boží. Ondřej si dal řízek "Ondráš" aby nám ukázal jak je vtipný, a pak se divil, cože mu to donesli, že bramborák on přece nejí. Snědla sem mu slaninu z kraje talíře a on mně málem propíchl vidličkou ruku. Laura s Peťou měly halušky. Objednávka zněla: "My si dáme tu bryndzu. Bryndzy. Heh, ty... halušky. S bryndzou. Halušky s bryndzama. Děkujem."

Kolem nás prošli dva borci v růžových košilích. Jakože... bylo to fakt strašný.

"Ty jo, to sou ale teplouši." Zahlásil Ondřej.

"Nerozebírej to už dál." Varovala sem ho. Né né né, já už todle téma nechci.

"Buď klidná, teplouši mě nechávají chladným.." Chvilku sme se po sobě dívali a pak sme nad tou hláškou prskali smíchem jak sojky.

"Víš kdo si ale myslím, že byl teplej? Rozhodně ti v těch červených košilích, co hráli včera." Pokračoval.

"Hm, tak ti každopádně." Přidala se Laura.

"Největší teplouš všech dob je Axl, definitivně." Mlela sem si svou.

"Axl?" Ožila Peťa. "To sem poslouchala. Ten rozhodně né. Né, ten není." Bránila ho. Všechno marný. Já vím svoje. Každej, kdo nosí elasťáky, je buď teplouš, nebo hroznej debil.

"Víš, kdo je rozhodně teplej?" Zeptal se mě dramaticky Ondřej. Zakroutila sem hlavou. "Elton John." Vybafl.

Měla sem dost. Zelí mně viselo z pusy, ani sem nemohla polknout, jak sem se třepala smíchem.

Donutila sem ostatní honem rychle spěchat zpátky, protože pomalu už se mělo začít, tak abysme stihli ty údégéčka. Že proserem Záviše, s tím sem mohla žít. Toho fakt nemusím. Šlapali sme teda zpátky přes Valmez. Laura řekla, že by chtěla žít na maloměstě. Skoro sem se pozvracela z takové představy. Žít ve městě, kde je všechno mrtvý, potkávat furt ty stejný lidi, kultura žádná, nikde... jeden kulturák, jedna hospoda, žádnej klub. Mně by normálně snad bylo smutno i po tom posraným Albertovi. No prostě děs a hnus. Mně je dobře tam, kde sem. A to je super, aspoň nemusím vynakládat energii na to, dostat se odněkud někam jinam, a můžu svoje síly napřít do něčeho děsně užitečnýho.

Údégéčka mě teda hnali dopředu kosmickou rychlostí. A já sem hnala ostatní. A možná bysme je i stihli kdyby si Ondřej nemusel fotit každej barák, každý tovární okýnko a každou popelnici, a kdyby si nemusel kupovat zmrzlinu na benzínce a tak dál... takže nic. Pak hráli Kanon a All X, tak sem si řekla, že to zase nemusím hrotit, a klidně se můžu u stanu vyvalit a odpočívat. Začlo celkem svítit slunko, tak sem si před stan vytáhla deku a četla sem si ňákej časák o psychologii, zatímco odvedle krákal opět Nedvěd. Fakt s tím byli nesmrtelní. Strašný. To už byl teda Landa lepší. V psychologickým časopise sem se dozvěděla, jak je rozchod s partnerem vždy složitá a těžká záležitost a že všechno chce čas. To sou moudra teda. Rači sem se měla jít podívat na ty All X. Musela sem jít ale na Jolly Joker. Snažila sem se z auta vytáhnout sluneční brýle, a při té příležitosti sem málem zabila Ondřeje, kterej spal pod autem, a vzbudil se akorát když sem třískla dveřma. O chvilku dřív a byl bez hlavy.

Podívala sem se teda na Pop-porn, to jako bylo dobrý, a pak sem se přesunula na Jolly Joker, na který sem se těšila, ale byli naprosto příšerní a hrozní, a já sem fakt nepochopila, jak sem todle kdy mohla poslouchat. Celkem nasraná a rozhozená sem se vrátila ke stanu, a oznámila, že favoriti mého mládí mě těžce nasrali, a natruc teď nejmíň dvě hodiny nechcu nic vidět. Jelikož sem předtím vypila dvě piva, nebylo to tak nesplnitelný. Padla sem do stanu a usnula jak křeček. Vzbudil mě budík, na Sto Zvířat. Stihla sem eště konec Blue Effect. A pak konečně Zvířata. Byli naprosto úžasní a skvělí. Šlapalo jim to jako dycky, možná eště líp než dycky, co já vím... prostě bomba. Pro mě nejzábavnější kapela fesťáku. Momentálně nejsem zorientovaná, jak se menuje jejich zpěvačka, ale byla fakt roztomilá. "Nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama...", to byla všechno sranda, dobře se na to tancuje a tak... Ale pak hráli Dámu s čápem a já sem se normálně rozbrečela. Jenom tak trochu. Mně ukápla slza, jak to bylo smutný. Pak sem to zapila pivem, a už to bylo dobrý.

Potom sme se přesunuli na Mládka. Pro mě osobně to teda zase taková prda není, ale vypadalo to, že ostatní se bavili maximálně. V půlce sme s Peťou odešly, abysme sbalily stan, protože sme se rozhodli, že je zbytečný trávit tam další noc, když program končí někdy v jedenáct, a to bysme tam stejně čekali akorát na Napalm Dead. Chtěla sem sice vidět eště Visáče, který sem už neviděla, protože sme museli jet, ale neva, tak příště...