Víkendový povídání

V pátek sem měla jít s Laurou na pivo. Laura ale napsala, že nikam nejde. Protože má průjem. Napsala sem: „To je ale na hovno." Odepsala: „Já se z tebe poseru." Tím to skončilo, a já sem si kousala nehty při představě, že prosedím páteční večer doma. Hrůza a děs střídavě kroužily kolem mě. Zavolala sem teda Edovi, jestli někam nejdou. Řekl, že neví, prý mám zavolat Jáji. Zavolala sem teda Jáji, a řekla, že neví. Umřela sem pomalu ale jistě, z takových domluv. Pak mi teda Eda volal, že dou, ale nevědí kam by chtěli zajít, ať teda zavolám Jáji a domluvíme se, kam pudem. To je důvod, proč svoje kamarády nesnáším. Nedokážou plánovat. Nakonec sem se domluvila s Jájou, že dáme sraz na hlavňáku a pak se uvidí. Let´s get drunk!

Zašli sme do Borsalina, protože nás nic lepšího nenapadlo. Nejlepšejší podnik na uzený žebra široko daleko. Taky sem to nevydržela a ty žebra sem si dala. Snědla sem toho tak šíleně moc, že sem to sama nepochopila. Jenom kosti pro psa sem nechala. Jája ňákou dobu zaníceně mluvila o psovi, a když odešla na hajzl, Eda se ke mně naklonil a říká: „Ty vole, už mě ti flojdi našli. Víš, proč mě furt hledali? Visím deset litrů za záchytku. Ale já na to seru."

„No jo, to je jasný... to přece platit nebudeš."

„Né, to teda platit nebudu. Takový penále mně tam nasekali."

„A bude to horší." Upozornila sem ho. „Jája to ví?"

„Né, to teda neví." Tvářil se tajemně. „Ani jí to nebudu rači říkat."

Jája se vrátila z hajzlu. Oba sme ztichli.

„No co je, o čem se bavíte?" Vyzvídala.

„O nákupech." Usmála sem se a srkala svoje pivo.

„Zrovna sem říkal, že budu lepit deset litrů za záchytku." Trhl Eda ramenem.

„Za jakou záchytku? Za to před půl rokem?" Podívala se na něho zkroušeně. Pak se podívala na mě. „No co nadělám, že jo..."

„Víš, co se mně stalo?" Bouchl mě Eda do ramene. „Ztratil sem mobil! Takovej já su smolař!" Šíleně se u toho smál, jak kdyby to byla bůhvíjaká prdel. „Normálně sme šli s Jájinýma rodičema na houby, a voni sou blázni, ty jo, houbaři mega, když najdou hříbky, nejdřív si je vyfotí. A než je odříznou, musí toho hřiba v zemi vidět celá rodina. Tak si to představ. No a teď sem měl jít s nima já. Nic nevidím. Víš, jak sem si rozmlátil ty brýle... No tak to byl prostě trapas, byl sem totálně v prdeli..."

„Co kecáš..." Skočila mu do toho Jája. „Náhodou si našel prvního hříbka."

„No jo." Podíval se na ni kriticky. „Jenomže první vyhrání z kapsy vyhání, takže potom už sem našel velký hovno. A oni tam na sebe volali, to bylo furt ´mám, poďte všichni sem´ a všichni se sbíhali, fotili, plácali se po ramenách, a já nic. A pak sem si chtěl postěžovat, jakej su sráč, a chtěl sem volat Filipovi, jenomže sem zjistil, že nemám mobil. Tak sem místo hřibů hledal ten posranej telefon. Ten blbej mobil mně prostě jenom tak vypadl, zákeřně, když sem tlemil po houbách...myslím, že to už je umělá inteligence. Vyčíhl si správnou chvilku."

„Jo." Pokývala sem hlavou. „Mně se zasekl foťák, když sem se chtěla fotit s Aaronem."

„Fakt?" Povytáhl Eda obočí. „Tos neříkala. Cos jako dělala?"

„Málem sem se posrala."

„A naskočil?" Zapálil si cígo.

„Jo, nakonec jo, ale už skoro bylo pozdě."

„Ty seš taky emo, ty jo."

„Dostala sem z toho opar." Stěžovala sem si.

„A podřezala sis žíly, proto máš ty náramky." Ukazoval mi na ruku.

„Jo. Koukám, že už to neutajím...." Kousla sem se do rtu.

„Já to emo ale stejně nepochopím." Vložila se do toho Jája. „To je strašně přitroublý."

„Ale dyť to je všechno stupidní strašně, nechápu, že se tím vůbec někdo zabývá." Kroutila sem očima.

Načež se strhla hodinová emí debata. To bylo právě to, čemu sem se chtěla vyhnout. Jeden blbej vtípek, a takle to končí.

Jája byla po třech pivech dramatická: „Ale to není vůbec dobrý, dyť třeba se někdo může i zabít, jenom proto, že chce být...emo. Co to je vůbec za nápady? Dyť to je strašně debilní."

„Ale tak to si nemyslím, že se někdo až tak jako zabije." Krčil nos Eda.

„Tak to neznáš dvacet osum emích pravidel." Řekla sem. „Kdo se zabije, vyhraje."

„A je to o něco jiný, než když my sme byli mladí?" Chytal se toho Eda.

„Já su eště furt mladá." Řekla sem.

„No. Když my sme byli mladí, bylo to to stejný. Akorát tomu nikdo neříkal „emo"." Pokračoval Eda. „Myslíš, že bylo jiný, když umřel Cobain a ty sis vypižlala jehlou do ruky KURT FOREVER? A neříkej, že né, si to moc dobře pamatuju."

„To nebylo ´Kurt Forever´ to bylo daleko duchaplnější." Hájila sem se.

„A co to teda jako bylo?" Chtěla vědět Jája.

„Kurt. Prostě jenom.... Kurt. Takle, přes celou ruku." Ukazovala sem.

„Seš cvok." Mávla Jája rukou.

„A to zase jo." Přikývla sem. „Ale to nebylo tak hrozný."

„Jo, někteří lidi se zabili, kvůli tomu. Teda když se zastřelil, moc dobře si to pamatuju. Na Čáře nás dost ubylo." Řekl Eda.

Smála sem se. „No tak zas nekecej...."

„No tak ne, ale zabili se kvůli tomu lidi, to je fakt."

„Jo, to je fakt." Souhlasila sem. „Na Čáře všichni chodili v černým."

„Vidíš? Vidíš, jaký to bylo emo?" Vystrkoval Eda vítězoslavně bradu. „Akorát to nikdo neuměl pojmenovat. Ale vy všichni ste byli emo."

„Jenom ty ne." Kousala sem si nehet.

„Jo. Jenom já ne."

„Tys chodil navštěvovat svýho kamaráda do blázku." Smála sem se. „A dělals, že si tam kupuješ auta. Tys nebyl emo, ale cvok." Uzemnila sem ho.

„No a co sem měl dělat, když je tam tak snaživě prodávali..."

„Jaký auta?" Chtěla vědět Jája. „Od kohos je kupoval?"

„Od bláznů. Když chodil na návštěvy. Měli formuláře. Sepisoval s nima smlouvy o koupi aut." Smála sem se až sem nemohla.

Jája zase odešla na hajzl.

„Budu muset zaplatit další dluhy." Prozradil mně Eda. Vypálil na mě částku, kterou dluží na zdravotním. Musím říct, že to se mnou trochu zamávalo.

„Ježiši, tys neplatil zdravotní?"

„No to sem teda neplatil."

„Jak dlouho?" Valila sem oči.

„Dva roky. A pak sem to nechtěl zaplatit, takže naskákaly penále." Smál se.

„Aha, to je krutý." Pokývala sem hlavou. „Sem myslela, že jsi polepšený občan, v domečku žijící. Hornbachový muž. A tebe zatím honí policajti, máš dluhů až po strop, v noci chodíš dom rozsekanej z hospody..."

„Ale já sem se fakt snažil. Pracuju."

„No jo, Edo... nechcu rýpat, ale ono ti to ňák nevyšlo, s tím ukázněným životem."

„Já ale teď ty dluhy zaplatím. Až si teda koupím novej rám na kolo. Sem to ňák zramoval..."

Na zahrádce, kde sme seděli, nic nehrálo, a mě to strašně sralo, tak sem navrhla, že pudem do klubu. Nikomu se nechtělo. Přemýšlela sem, jestli pudu teda sama, ale pak na mě padla taková ňáká únava, že už se mně nikam nechtělo. Ve finále už sme byli kantáre všichni a Eda si vymyslel, že si rozbije hlavu o kovový schody, což se mu moc nepovedlo, protože ho odtáhla Jája. Druhej výmysl byl, že pudem na Tenisku.

„Né, tam já nejdu v žádným případě." Bránila sem se. Sice sem nametená byla, ale né až tak důrazně, abych měla náladu potkávat svoje bývalý. Moje bývalý špatný vkusy. Eda se nevzdával. Vypočítával kdo tam všechno bude, čímž docílil toho, že sem se tuplem rozhodla jet dom.

„Ale já tam du. Těším se na svoje kamarády." Oznámil nám Eda. „Bude tam Míra, Mojžíš, Jura Strnad...."
"Cože?" Podívala sem se na něho vyplašeně. „Jura Strnad je mrtvej, za kým chceš chodit prosimtě..."

Eda se zavrtal pohledem do stolu. „No jo, von je mrtvej. Co teď... ty jo, já sem mu ani nebyl na pohřbu. Sem já to ale vůl. Níťákovi sem taky nebyl na pohřbu. Tady Vokurce sem nebyl na svatbě..."

„No ale to je tvoje chyba." Řekla sem. „Ale tak... třeba příště."

„Ale budeš na jejích narozeninách." Řekla Jája. „Budem slavit třicátiny!"

„No tak tam určitě nebudu." Oznámil nám s převahou. „Tam bude plno trapáků a blbečků. Tam určitě jako nepřídu."

„No to nebudeš muset." Smála se Jája. „Bude to totiž u nás na zahradě."

Zhruba v jednu sme se rozešli. Eda šel za svýma mrtvýma kamarádama na Tenisku, a já s Jájou sme jely dom.

Sobota...kocovina, strávená na zahrádce.

Zato neděle byla zajímavá. Hugo už mně delší dobu sliboval, že vezme pryč Aničku na celej den, a v neděli sem mu teda řekla, že „dneska by to šlo". Odjeli spolu na výlet a já sem měla celej den pro sebe. Už sem se viděla, jak se budu válet vesele a spokojeně u komplu, nebo v posteli, když mně psala mamka, že jedou na výlet. Nalákala mě na krásnou krajinu, a na oběd, a tak jako mimochodem dodala, že se zastavíme na výstavu keramiky. Řekla sem si že teda oki, výlet s obědem super, keramiku přežiju, když to prolítnem za deset minut. Znám výstavy keramiky, většinou sou tam tři hrnky, a jedna hlinovatá hlava, tam člověk nemá na co zírat. Eště sem si říkala, že kdyžtak počkám v autě.

Ve dvanáct byl nástup na výlet. Zajeli sme teda za Brno, do Vysočinových pralesů, luhů, hájů a hospod. Hospody teda. Museli sme se stavit na oběd. U oběda sem rozvinula teorii, že bych se NIKDY už nevdala, ale když už, tak jedině ve Vegas. Vegas je moje téma číslo jedna, o tom bych se dokázala bavit furt. I když sem tam nikdy nebyla, a nikdy ani nebudu. Neva. Podle mě to musí být ráj na zemi. Zhýralost dovedená k absolutní dokonalosti. Mamka řekla, že kdybych se vdávala ve Vegas, asi by nás oddával Elvis. Elvise fakt nesnáším. Řekla sem, že ten jako nehrozí. Mamka řekla, že ve Vegas je všude Elvis. Že tam vlastně žijou samí Elvisi, a Vegas je město Elvisů. Mamka tam taky nikdy nebyla.

Po obědě sme se šli projít do lesa, ale asi tam nebyly hříbky. Nevím. Ani sem se po nich nedívala. Zato tam bylo spoustu motýlů, samej okáč. Já sem byla ostražitá, odkaď na nás vylítne kanec, ale nic takovýho se nestalo, zřejmě se divočáci zalekli mýho charyzma. Tentokrát sme smrti unikli o vlásek.

Byla sem spokojená s výletem jako vorvaň. Teď teda měla nastat etapa prohlídnutí hrnků. Nic takovýho se ale nekonalo. Realita byla úplně jinde než moje naivní hliněný představy. Nápadně nenápadně se ve slovníku rodičů začlo objevovat nebezpečný slovo „vernisáž". Jelikož na vernisáže a podobný akce nechodím, myslela sem si, že si jako poslechnem proslov o umění, jako správní snobi pokýváme hlavama na hrudkama hlíny a jedem dom. To byl velkej omyl malýho ostříže.

Vernisáž se konala na nějakým statku, a musím teda říct, že místo to bylo fakt krásný. Lidí tam přišlo tak...padesát? Asi tak ňák. Čekali sme půl hodiny sedící na kamenech, než nás pustili dovnitř, a dovnitř nás nechtěli pustit, protože zpěvačka, co měla vystupovat, ladila svůj chrchlák. Když sme vpadli za vrátka, mamka se hned chopila vína. Já nic, protože sem si říkala, že na tom slunku bych se i z decky ožrala, pak bych se eště motala, a mohla bych rozbít hlinohlavy. Poslechli sme si proslov, pak nastoupila „zpěvačka". Zážitek to byl skvělý. Chtěla sem napsat, že zpívala jak když kočku někdo tahá za ocas, ale oproti ní by mohla kočka s ocasem zpívat v Carneggie Hall. Mamka to nervově nevydržela a poslala mě pro další víno. Vzala sem si zároveň rovnou taky, protože co je moc, je příliš. Zážitek z vystoupení nulový až hrozný. Kolem chodil boreček, co roznášel vína. Vzaly sme si další. Mamka zašveholila, že je šikovnej. Hleděla sem na ni jak puk, protože sem jako špatně rozuměla.

„Cože?" Hleděla sem překvapeně, jak to mamka mluví. „Šukézní?" Tikalo mně z toho oko.

„Ale né." Mávla mamka rukou. „Šikovnej sem říkala. Že je šikovnej."

Po vystoupení hvězdy se rodiče vrhli na konverzaci se známýma a já sem byla jaksi... osamocená se svým vínem. Chvilku sem tam pendlovala, pak sem si sedla do stínu, a skoro sem plakala že tam nemám aspoň cíga. Nebo trávu nebo kokain. Vůbec to nevypadalo, že bysme od tama nějak brzo odešli. Nebyl tam ani nikdo mladej, zoufalost se drala na povrch.

Pila sem si víno, čučela na špičky bot, vymýšlela sem, jestli si z bot nevydělám tkaničky, když ke mně přišel ňákej rozjívenej týpek, tak čtyřicet let... a zavýskl: „Co Vy tady děláte, tak sama a smutná?"

Ou jé... ale néééé... sama a smutná - originální věta všech barových a hospodských gerojů. Ale né... vůbec sem neměla náladu na společenský konverzace snobího charakteru s cizím člověkem, který měl eště navíc boty do špičky. Ale nééé to snad néééé....chtělo se mi plakat. A chtělo se mi další víno. A zrovna došlo. Týpek se představil, řekl že je jakýsi sochař, a vytáhl mě ven, prý musím vypadnout z té nory na slunko. Náhodou mě v noře bylo dobře, já su totiž upíří noční tvor, a chraň bůh vytáhnout mě na světlo. Ale řekl, že mně sežene víno, a tak sem následovala Bláznivýho sochaře do zahrady, na slunko. Fůůj, slunko. K tomu hrál z repráků .... Elvis. Bláznivý sochař mi teda sehnal víno, posadil mě na nějako lavku a začal mi valit klíny do hlavy, což se mu nedařilo, protože já nejsu jenom tak nějakej blbeček a mě vážně, vážně nikdo neuhrane tím, že mi bude nalhávat, jak můžu být model pro sochu. Aspoň mě tím ale pobavil. A pobavil mě proto, že sem byla ožralá. Hrkla sem do sebe vinnou dvojku a vzala si další. Vypila sem tam za poměrně krátkou dobu skoro litr vína. Což mělo svoje následky, že... Smála sem se Bláznivýmu sochařovi, ani mně nevadilo, že mně polil nohy vínem, řekla sem mu, že je „prdlej", a pak mně ukradl dva skleněný motýly, který ani nevím kde mám. Následně mě odvedl za svýma kámošema kteří měli věkový průměr šedesát let. Jeden vypadal jako Andy Warhol a navrhl mi, že mi na záda vytetuje brněnskou ulici. Další mi na fleku složil básničku, kterou už si nepamatuju. Nejvíc mě zaujala mísa skleněných korálků na stole. Tolik korálků, páááni. Když sem byla malá, měla sem celej kufřík korálků. To byl můj největší poklad. Ale nebyly moc hezký. Ale tyhle skleněný, to bylo fakt něco. Úplnej poklad samotnýho Cortéze. Když sem se zrovna začínala bavit, přišel taťka, že už jako jedem. No co už. Přemístili sme se teda eště na zahrádku k ňákým známým / pro mě neznámým lidem, a tam se vedly umělecký debaty, a mě došly cigára a chtělo se mi spat. Domů sem došla večer, unavená, hlava mě bolela a měla sem hlad.

Vyřešila sem problém s talentíma fotkama. Nechala sem si udělat všechny fotky z Prahy, a fotku kde sem s Benem sem nechala udělat na á trojku, jakože si ju pověsím do obýváku. Aarona sem si dala na plochu počítače. Tak, je to vyřešený. Sem sama ráda. Teď je to spravedlivý.

Skvěle a sám se mi vyřešil taky problém s pomstou trafikantovi. Zjistila sem, že když nevím kudy kam, je nejlepší nechat věci vyhnít. Furt sem nevěděla, jestli bude lepší koupit si cíga za hromadu padesátníků nebo typanovi namazat kliku zubní pastou. Byla sem si teda koupit cíga a pro tentokrát svoje veliký dilema hodila za hlavu...a co se nestalo. Kořínek mi vrátil o kilo víc. Tágže... boží mlýny meló. Tímto sme si kvík.