Jak to my, alkoholici, máme těžký

Už vím, co je to štěstí. Nacpat si do pusy balík žvýkaček Hubba Bubba.

V pátek večer sme se vydaly se Simou na pivo. Daly sme si sraz ve Sport Baru, kde mělo být naše nový působiště. Aspoň to tak chtěla Sima, protože v jukeboxu byli Edguy. Smiřovala sem se s tím, že budem vysedávat u bowlingové dráhy a na obrazovce poběží imrvére fotbal. Nemluvím už vůbec o rvačkách, co tam vyvolávají ožralci. Ale bylo mně to tak jako jedno, protože jukebox nebyl zas tak špatnej, a taky tam bylo dobrý pivo. Když sem teda dorazila do baru, Sima trčela u automatu na cíga (a né, taky nebyl na žetony) a koulela na mě očima.

„Že nevíš, kdo tady dělá?" Vypálila na mě.

„Nevím." Přiznala sem.

„Stará lezba!" Pronesla dramaticky. „Přesunula se z lezbího baru sem."

„Kdo dělá v lezbím baru?" Snažila sem se zachovat paniku.

„Tlustá lezba."

„Ježiš!" Vyděsila sem se nad tou strašnou situací. Lezbí gang se rozprostřel po všech dvou nejbližších barech.

„Třeba si nás Stará Lezba nepamatuje. Můžem si tady dat pivo a uvidíme..."

„Tak to si piš, že si nás pamatuje. Teď jak sem přišla, tak se mě ptala, co tady chcu." Máchala Sima rukama.

„Cos řekla?"

„Ať mně zapne automat na cíga. Tím sme tady ale skončily."

„No, to ... co budem dělat?" Snažila sem se honem rychle něco vymyslet. Naproti je eště jedna hospoda, ale pátá světová skupina. Pivo ve špinavých umaštěných půllitrech, žlutý záclony, nahulený tak, že by se v té mlze ztratil rybník Brčálník. V neposlední řadě nefunkční automat na cíga. Co to je vůbec za výmysl, ty automaty? Na hovno to je. Osazenstvo hospody tvoří štamgasti s průměrným počtem zubů dva. Takže tento luxusní podnik sme zavrhly ještě než nás vůbec napadl. Pak Sima navrhla Cobru, to je dobrej podnik, ale je daleko, stejně jako ostatní schopný herny a bary. S povzdechem sem si vzpomněla, jak sme se Simou trávily zlatý časy v lezbím baru, eště než tam dělaly lezby. Kdyby můj brácha ten bar nepodpálil, mohl tam dělat doteď a zlatý časy by pokračovaly. Taky mi to připomnělo, jak mě jednou vzal jeden můj borec na večeři do lepčí restaurace. Zapálily sme si tam ganžu a přišla pinklica s upozorněním, že tady tohle jako né, že oni sou slušnej a luxusní podnik, a můj borec na to řekl: „Takových už vyhořelo..." A taky sme měli utrum.

Po těžkých a krutých analýzách zesrané situace (a byla sem tak velkorysá, že sem Simě ani nepřipomněla, že za to může ona) sme se nakonec rozhodly že pudem do Majáku. Naposledy sem tam byla před deseti letama kde sem sbalila svýho bývalýho. Fuj. Protože já za to pochopitelně nemůžu, může za to ten bar. Všichni moji bývalý byli jenom trapný omyl a kdyby nebyli, bylo by to fakt super. Kdybych se mohla teďka potkat se sebou, když mně bylo sedumnáct, tak bych řekla mladé Vokurce: „Hlavně s nikým nechoď, stejně sou to debili, a je to jenom ztráta času. Klidně si tahej borce do postele, hlavně ale...hlavně s nikým neztrácej zbytečně čas ňákýma velekecama o vztahu." To bych řekla. A mladá Vokurka, co by měla černě podmalovaný oči, by řekla: „Di do prdele ty intoško!"

Dál. V Majáku seděli harlejáři a ňáký mladí borečci. Bylo to tam úplně předělaný a zmizel kulečník. Zato tam byl ale jukebox. A nebyl tam automat na cíga, ale normálně je prodávali na baru. A taky tam měli takový ty barový křupky. Ty co sou hodně obalený burákovou drťkou. A nemají je nikdy v supermarketech. Takže super. Působilo to tam úplně jako z jiné doby. V jukeboxu byl puštěnej Landa střídavě se Třema Sestrama. Sima mně řekla, že Kovárna je v Břeclavi. Trochu mě to vykolejilo.

„Myslíš tu Kovárnu?" Zeptala sem se.

„Jo jo, oni tam chodili."

„Kdo? Tři sestry?"

„Jo, bylo je pěkně slyšet..."

„Ále ále, holky jedny ušatý..." Smála sem se. „Ale je to divný, myslela sem, že Kovárna musí být... v Praze."

„Né. Je to v Břeclavi, věř mně."

„A už tam stojí novej hotel?"

„Jakej hotel?"

„Nevím, asi novej."

„Hotel?" Zvedla obočí.

„Né, Kovárna." Trhla sem ramenem.

„Cože?" Nechápala.

„Cožééé?"

„Divej na ty borce, vypadají tady všichni jak teplí." Ukázala Sima k protějšímu stolu.

„Ty jo, nezačínej zase. Já sem docela ráda, že sem se toho tématu zbavila. Kletba se někde zlomila. Teplý téma už se mě nedrží, tak mi to laskavě nekaž!" Upozornila sem ji.

„Jo? Tak tebe se to pustilo?" Zeptala se napruženě.

„Jo. Už se mnou nikdo o teplouších nemluví a sem ráda. Fakt. Ani sem žádný v poslední době neviděla."

„Ale já ti řeknu, na koho se tvoje kletba přesypala. Na mě! Vidím je úplně všude. Protože sou všude. Zapnu telku, pořad o teplouších. Podívám se do novin, sou tam taky. Podívám se kolem sebe, sou všude. Víš, kolik sem potkala poslední dobou borců v růžovým tričku? Hnus!"

„Růžový tričko ale neznamená že je někdo teplej." Namítla sem.

„Ale tihle byli, věř mi. To už vůbec nemluvím o tom, že sem byla přes víkend s bráchou a jeho přítelem a oslovovali se ´myško´. Já je mám ráda, vážně, ale co je moc, je příliš. Všechny kapely sou teplý. A Edgáj už taky vypadá jako teplouš. Můžeš mně už do prdele sehnat tu sólovku Edgája?"

„Jo, už se na tom pracuje."

„Už na tom pracuješ dva metry."

„Ty jo, nebuď na mě nasraná, já nemůžu za to, že sou kolem tebe samí homosexuální spoluobčané."

„Nemůžeš? A kdo s tím začal? Tys to přitáhla, s tím...Benem."

„Ben není."

„Jak není? Jak jako že není? Tím chceš říct, že ste to spolu začli, přivolali ste na mě teplouše, a on nakonec ani není teplej?" Byla úplně rozčilená.

„Né, já myslím, že.... Nevím. Né, asi není. Asi je jenom dost praštěnej na to, aby ocicmával Aarona, ale to bude jako tak všechno." Pokrčila sem ramenama.

„Všechno? Fajn. A co ten tvůj ... Mercury?"

„Můj?"

„To posloucháš, ne?"

„Né. Ale pokud vím, tak to poslouchá tvůj chlap."

Chvilku bylo ticho. Sima si zapálila cigáro a pak se nahnula přes stůl, aby mi řekla: „Já si myslím, že on je jako taky teplej."

„Cože?" Vypískla sem. „Simo, nehráblo ti trochu?"

„Našla sem dopis. Psal mu ňákej kluk."

„Kamarád asi ne?"

„No to nevypadalo. Proto si mě nechce vzít. Je teplej."

„Né, to se mně nezdá." Kroutila sem hlavou. „To je blbost."

„Tys říkala, že má ženský rysy."

„Obličej, no... ale to vůbec nic neznamená. Ty máš taky klučičí postavu a nejseš teplouš."

Sima se zarazila. „Jak jako teplouš? Kdybych byla ... to spíš lezba, ne?"

„Už se v tom ztrácím." Přiznala sem. „Eště že není třetí pohlaví, už takle je to dost děsný."

„Já teda jako nevím, co budu dělat." Povzdechla si.

„Nic. To je blbost, co říkáš."

„Není teplej, že ne?"

„Né, ty jo, není." Řekla sem tak samozřejmě jak to jenom šlo.

„Ale tamti u toho stolu sou." Ukázala Sima na borečky. Měli ty hnusný pěnový boty.

„Jo, tak ti sou." Přikývla sem.

Párkrát sme se Simou zabojovaly o jukebox. Ten je tam zajímavej. Nemají třeba vůbec Aerosmith, nebo U2, zato je tam ale Gaia Mesiah, Orlíci, úplně ti nejstarší Kabáti, od Rasmus Playboys (to sem čučela), písničky z Pulp Fiction a písničky z Večerníčků. Někdy prostě jukebox překvapí. Minimálně se člověk uchichtává. Pak sem teda pustila Gány a Nirvanu (no jo...), pak si tam něco pustila Sima. Dycky jenom čekám, komu se to nebude líbit a začne reagovat. A většinou to prostě někdo je. Tentokrát jakási holka s rybářským kloboukem na hlavě. Pustila sračky jako Nazareth a Bryana Adamse. A taky Vondráčkovou, ať je jak vítr. Takže pak zase vstala Sima, a pustila Foo Fighters, Supporty a Ozzyho (zvracející smajlík).

Pak zase holka. Nahodila ňáký sračky. Pak zas já. Takle se přichází o drobný. Ale zábava to je, to zase jo.

Šly sme klasicky „na jedno" a odcházely sme kolem půlnoci.

Nevím, jestli by nemělo být trestný vysílat některý pohádky. Například z pohledu logiky. Když si vemu třeba Dorotku a Papouška. Dorotka se rozhodne přetočit všechny hodiny ve městě, a posune tím dozadu čas. Takže všichni mládnou. No, dobře....dejme tomu. Dorotka je najednou mimino, a všichni kolem taky, jenom Papoušek zachraňuje situaci. Nejhorší na tom je, že Papoušek se nepromění ve vajíčko. Tak co to je jako?

Nebo Mach a Šebestová. Když mají sluchátko, netuším kde furt berou ty problémy. Se v tom moc piplají. Třeba ten díl s nemocným Horáčkem. Jak se rozhodnou zmenšit, vlízt mu do krku a bojovat s bacilama. Nestačilo říct do sluchátka přání, ať je Horáček zdravej?

Arabela némlich to stejný.

Vůbec by neměly patřit do ruk kouzelný věci takovým břídilům. Já bych na to šla jinak. Řekla bych třeba sluchátkovi, aby se děly takový věci, abych byla celej život šťastná. Ale vlastně - já sem. Takže sluchátko si můžou nechat ti dva, aby mohli Jonatánovi cpat do břicha želvy.