Todle sem si nezasloužila

V sobotu sem byla odpoledne s Aničkou u Prdule na oslavě dětských narozenin. Akce byla vyvedená, hlavně že děcka měly radost.

Večer sem měla sraz s Laurou ve městě, že jako někam zajdem. Dorazila sem nalitá dvouma pivama a třema vodkama (zdraví dětí se musí zapít!), a Laura si mě vyzvedla na hlavňáku u stánku s cigárama, kde sem sbírala ze země popadaný kapesníky, mikinu a peněženku. Když mi oznámila, že pudeme do Áčka, bylo mně jasný, že téma čtyřprocentní menšiny se mě nepustilo tak, jak sem si myslela. Áčko je vážně skvělý podnik, teda pokud si člověk zvykne na fotky polonahých lísajících se mužů. Sedly sme si ven na pavlač, objednaly si piva a topinku, protože tam skvěle vaří. No bodejť by ne, hoši ušatí. Voni mají i ty topinky tak promakaný, že to je prostě něco. Seděly sme teda na pavlači, čučely dolů, co to pod nama chodí za dvojice, a měly sme velice zajímavý komentáře. Někteří lidi sou snad eště hnusnější zvrchu než zepředu. Probraly sme božský a hvězdný muže. Ten večer sem ale ňák společensky nebyla v kondici, a cokoliv sem řekla, sem ňák zesrala. Říkala sem, že bych si nikdy nemyslela, že s Hugem vydržím žít pět let, když pro mě je utrpení už jenom s někým přežít čtrnáct dní dovolené.

Laura řekla: „No snad kromě mě, ne? My se snášíme dobře."

Já: „Né, to se teda nesnášíme dobře, já už bych s tebou na dovolenou nejela. Promiň, ale nesnesu to, fakt né, a neber si to osobně, to není tvoje vina."

„Jak si to jako nemám brat osobně? Jakože bys se mnou nevydržela čtrnáct dní?"

„No to bych nevydržela." Přikývla sem. „Dyť si vzpomeň jak to dycky dopadlo."

„No tak... dobře. Já sem myslela, že se dobře snášíme."

„Ale tak jako jo. Já sice svádím vnitřní boje, když s tebou musím být někde delší dobu sama, pro mě to zas tak úžasný není, ale když sme samy, de to."

„Já tomu nerozumím." Zírala na mě zaraženě. „Dyť ty naše dovolený byly v pohodě."

„Né, to teda nebyly. Vzpomeň si jak sme byly s těma třema mařkama z tvojí práce. To byl děs."

„Jo, no... jaks utekla za tím Ostravákem potom."

„No, a proč asi. Ste byly úplně...nemožný."

„Oni byly. Já ne." Bránila se.

„Ty už potom taky, jaks mně před nima nadala, že sem nechala na talíři zaschnout bramborovou kašu."

„To bych ti nadala i teď."

„Ty jo teda, takovej bordelář." Smála sem se. „Nechala bys ju tam taky, kdybys ju nesnědla."

„To není pravda." Krčila nos.

„To je jedno, já prostě nevydržím s nikým, to sem chtěla akorát říct."

„Takže na dovolenou už spolu nepojedem."

„Asi ne. Ale na fesťák můžem."

„Jo, na fesťák každopádně." Souhlasila.

Když sme pily druhý pivo, začlo děsně pršet. Přesunuly sme se teda dovnitř. Bohužel. Laura tam potkala jakýhosi svýho známýho. Chjo, už zase. Nevím, jak to dělá, ale dycky, když sme někde ve měste, potká známý, nebo kolegy z práce. Už mě to fakt točí. Takže kořínek nám řekl, ať se přesuneme k jejich stolu. Šly sme teda na zahrádku, kde sme seděli pod slunečníkem a kolem nás mohutně lilo. Vedle mě seděl jakejsi borec, co měl zelený tričko a vypadal jako žabí muž. Oteklejší žabí muž. Vlastně taková nafouklá ropucha. Letmo sem zkontrolovala stůl a zjistila, že nikdo nemá cíga, a že kolem mýho kouření zase budou frfly. A vůbec sem se nespletla. Laura furt ťukala mesy do mobilu, a průběžně s někým volala, až mě s tím fakt točila. Kořínci byli dost hrozní. Teda ten Lauřin známej mě tak nesral, byl sice hrozně nezajímavej a nudnej, ale aspoň neprudil. S žabákem už to byl horší kalibr. Neměl mě rád od chvíle, co sem si tam sedla. Zeptala sem se, jestli si můžu zapálit. Žabí muž mi řekl, že tam nikdo nekouří, protože sou chytří lidi, kteří nechcou umřít. Za normálních okolností bych si šla svoje cigáro vykouřit někam jinam, ale nebylo kam, jedině kdybych chtěla strašně zmoknout, a to sem nechtěla, takže sem se rozhodla, že rači budu v nemilosti. Žabák vykládal, jak byl v Maďarsku, a svoje vyprávění proložil větou, že Maďaři „sice kouří jako prasata, ale né tak hrozně jako ona." Rozhodla sem se to eště vydržet, a nedělat ostudu. Dycky to takle musí dopadnout. S Lauřinýma kámošema se prostě nesnesu ani náhodou, protože většinou to sou vysokoškoláci, kteří sice mají naučený a přečtený... ale to u mě není žádná inteligence. A fakt si s těma lidma nerozumím, a ani oni se mnou, což by nebylo nic tak děsnýho, kdyby neměli potřebu se po mně furt vozit. Lauřin kámoš byl cestovatel, co jezdil do Ghany a takových míst, tak o tom chvilku něco povídal, ale nic zajímavýho. Pak se bavili o pojištění, a o práci, a pak se žabinec začal kasat, jak nikdy nepracoval, protože nemusel, protože je eště skoro ve třiceti student, a vysmíval se nám, jaký sme to tupci, že si to takle neumíme zařídit. Krev ve mně vařila.

„Já si jenom hraju tenis, chlastám, nic nemusím, ani se neučím, a prachy mám."

A kromě toho eště taky sebevědomí na nule, ani nechcu domýšlet z čeho, a chování řeznickýho psa, myslela sem si. Chudák.

Laura se s někým půl hodiny bavila po telefonu, a mě to tam krutě nebavilo. Prohlížela sem si kořínka, kterej seděl uvnitř, a dělilo nás akorát tak sklo, jinak bysme seděli vedle sebe. Byl takovej pěknej, a taky měl hezkej úsměv, a toho skla tam fakt byla škoda.

Laura vrkala do telefonu a mezitím se eště bavila s cestovatelem. Chtěla sem utýct, ale venku tak strašně chcalo...na nádr cesta dlouhá, byla bych během pár sekund promočená na kost, a pak bych klepala kosu, kdybych čekala na šalinu. Pěkně děkuju. Rozhodla sem se teda vyčkat a tiše trpět. A nenápadně pozorovat křečka s hezkým úsměvem. A on se pořád smál. A občas po mně koukl. Zato já sem se nesmála vůbec.

„Proč seš tak zamračená? Řekni něco, ne?" Rýpal do mě žabí trapák.

„Něco." Odfrkla sem.

„Ha ha ha..." Zašklebil se a zakroutil hlavou. Prosila sem všechny přírodní síly ať přestane pršet a můžu vypadnout.

Kořínci se bavili svým podivným humorem. Laura vykládala jak sme byly v Praze. Já sem se při nějaké příležitosti zmohla na historku o ponožkách.

„Můj manžel..."

„Cože? Ty máš manžela?" Zeptal se sarkasticky žabec. Jakože ´to bych teda chtěl vidět´, asi tak to vyznělo.

Sem se na něho vysrala a vzala sem to od začátku. „Můj manžel nemůže nosit ponožky jinýho odstínu. Například když je jedna ponožka zapranější, nepatrně, tak už to nemůže nosit. Sem furt pátrala, co mu je, a pak z něho vylezlo, že když byl malej, mamka do něho furt hustila, aby měl stejný ponožky, protože kdyby ho srazilo auto, aby v nemocnici nebyla ostuda."

Mělo to být jako vtipný. Ale nebylo.

Cestovatel se na mě zúčastněně podíval. „A má ještě další takový poruchy?" Zeptal se.

Zírala sem úplně vykolejeně. „Cože?"

Načež mi Laura objasnila, že Cestovatel studoval psychologii.

Panebože, kam sem se to dostala... Byla sem otrávená jak zrní pro potkany. Otočila sem se ke sklu, a zakroutila očima, abych to aspoň trochu nenápadně vyventilovala. Zrovna to viděl hezkej křeček, a zasmál se. Taky sem se usmála. Zapálila sem si cígo. Žabák začal mohutně kašlat. Dělal tyjátry, fakt byl trapnej až na půdu.

Laura nám objednala další piva. „Co je? Kam furt čumíš?" Zeptala se.

„Pěknej kořínek." Řekla sem. „Má hezkej úsměv."

„Kterej?" Začala se mohutně rozhlížet kolem.

„Ale žádnej." Snažila sem se z toho vybruslit.

„Tamten v tom bílým tričku?" Nedala se.

„Ne, ten vedle mě. S těma vláskama přes oči. Ale určitě bude teplej, chjo!"

„Jako tady ten?" Hodila hlavou ke křečkovi. Zrovna se na nás díval. Otočila sem se úplně jinam, musela sem být červená jak prdel paviána. „Nech toho, dívá se sem!" Syčela sem.

Styděla sem se, až mi z toho lupalo v kostech.

„Cože?" Zakvičel žabák. „Ten se ti líbí?" Skoro křečkovi zamával. Můj bože!

„Nech toho!" Řekla sem nasraně.

Ale ten sráč se rozhodl mně to vosolit. „Kterej? Ten? Tady ten?" Začal ukazovat prstem. Skoro ťukal na sklo, jak na želvu v terárku.

„Ty seš ale kretén, viď?" Zaprskala sem, totálně vzteklá. Bylo mně jasný, že na křečka se už ani nepodívám.

„Ale Janí, on je úplně jak Bééén." Pískala nadšeně Laura.

„No to je mně platný, když ste mně to taklenc posrali." Jednou za rok vidím někoho, kdo se mně líbí, a dopadne to takle. Zapálila sem si další cigáro. Žabí sráč začal mohutně kašlat.

„Měl by sis dat čaj s medem." Řekl Cestovatel.

„Já nejsu nachlazenej, to mám z toho, jak tady kouří!" Řekl ublíženě.

Už sem to prostě nevydržela. „Ale hovno! Aby ses neposral. Co tady furt žgryndáš, ty chytráku blbej?" To poslední slovní spojení se mně fakt povedlo.

Chytrák blbej zůstal poněkud uzemněný. Cestovatel prohodil: „Ou, ale to bylo vostrý..."

Nastalo trapně blbý ticho, úplně sem nesnášela všechny kolem, a to měli za to, co mně provedli.

Už sem se chystala dopít pivo a vypadnout, déšť nedéšť, všechno lepší než todle. Laura taky pomalu dopíjela, a domluvily sme se, že pudem na rozjezd o půl dvanáctý.

Jenomže se u našeho stolu objevilo cosi mokrýho, co přijelo na kole, bylo to mužského pohlaví a mělo to na sobě... cyklistický elastický dres. Když to vidím, mohutně zvracím. Zadržela sem deroucí se blinkánky, pro tentokrát, a Laura mi představila elastické individuum. Sedlo si to vedle ní a chvilku spolu mluvili. Nedělala sem žádný analýzy, protože mi to bylo dost jedno, hlavně sem chtěla vypadnout. Nehledě na to, že vedle křečka sem nemohla existovat už ani za sklem. Laura vůbec nevypadala, že by chtěla jít, tak sem oznámila, že padám, a jako ať tam zůstane, že pohoda, ale ona mě začla hrozně přemlouvat, abych tam zůstala, že vypijem panáka a pojedem za půl hodiny. Ňák jí na tom moc záleželo, tak sem řekla, že teda jo. Zeptala se, co chcu na pití a já sem řekla, že Danielse, protože sem se rozhodla, že tu půlhodinu nebude mít zadarmo.

Pinkl nám teda přinesl dva panáky, a chtěl to napsat borečkům na cech, ti ale začli hystericky ječet, a ukazovat, ať to napíše nám. Pinkl řekl, že žádnej cech nemáme, protože sme už platily, ale žabí hňup střelhbitě odpověděl, ať nám teda udělá cech novej.

Prostě... k tomu už nebylo co dodat.

Když sme konečně vypadly, byla sem nasraná jak ostříž. Na schodech sem vrazila Lauře do ruky leták nabízející diagnostiku ajcu ze slin. Super. Doba nám pokročila.

Venku skoro přestalo lít. To sakra nemohlo dřív?

„Co to proboha bylo za sráče?" Udeřila sem na Lauru.

Trhla ramenem. „Ale prosimtě, tebe dycky vytočí takový blbiny..."

„Blbiny? Cože? Dyť byli hrozní. Co to jako bylo? A hlavně - co to bylo v tom neoprénu?"

„Ten na tom kole?" Podívala se na mě Laura jaksi mimoňovsky a zrak se jí zakalil, asi přívalem hormónů. „To byl Božský..."

„Cože?" Zakvíkla sem. Nasadila sem si kapucu na hlavu a doufala, že se v ní ztratím, že zatáhnu tkaničky a odnese mě to do jiné galaxie.

Božskýho sem viděla zatím jenom na fotce.

„Já to nechápu." Vypadlo ze mě.

„To ty nemůžeš pochopit. Ale on je hodnej, a skvělej, a..."

„No jistě." Hryzla sem se do rtu. Už sem nechtěla poslouchat radši žádný detaily.

Neděle byla velký úklidový den. Mamka si vzala Aničku, Hugo vyrazil ven na kole, a já sem uklízela jak neřízená střela. Umyla sem ledničku, dokonce i zevnitř, vyklidila sem špajz a srovnala zásoby, umyla třikrát nádobí, pak koupelnu, vytřela sem podlahy, vysála, a kompletně uklidila celou počítačovnu. Dokonce sem i u komplů utřela prach a očistila monitory. Taky sem vyprala a pověsila prádlo a vydrhla sporák. Příval nenadálé energie byl způsobený tím, že sem si ráno zapomněla vzít epileptický prášky, což sem kolem oběda napravila a upadla do svýho klasickýho komatózního stavu, kdy se mi chce jenom spát a spát. Ale nakonec sem spat nešla, a místo toho sem skočila nakoupit, abych doplnila zásoby do uklizené ledničky, která po vyhození nepoživatelných věcí zela prázdnotou a tvářila se dost chladně. Sháněla sem pro Anču sojový jogurty, ale ani ťuk. Takže zkrátka bude bez jogurtů. Protože je alergická na mlíko. Je blbý, že v albertovi mají daňčí plátky, žraločí stejky a tři kroužky chobotničího chapadla za stovku, ale sojový jogurt nikde. Fakt mě serou.