Akta X

Přemýšlím, co podniknout, než mi léto uteče mezi prstama. Za chvíli je pryč. Někam bych jela, nevím ale kam. Nevím za kým. Ani nemám s kým. Což by nevadilo, kdyby bylo za kým. Kurva.

Úplně normálně mám chuť jet někam do hotelu, s někým velice nenormálním a nebýt.

Mám zase divný sny. Předevčírem se mně zdálo, že sem byla bezdomovec. Měli sme takovou bezdomovčí partu a všichni sme byli hnusní. Jednou sme si tak jako seděli v parku a přistál tam lítající talíř. Ufoni byli průsvitný divný bytosti. Řekli nám, že vyrobili kopie lidí, ale jejich bezchybnost můžou otestovat zase jenom lidi, protože oni neznají jako úplně naše chování. Tak sme řekli, že teda ty jejich klony vyzkoušíme. Dostala sem klona, co vypadal jako Ben. Co sem s ním dělala, to jako nevím, to si nepamatuju. Každopádně pak nastal jakýsi zmatek, stála sem před lítajícím talířem s dvouma Benama, jeden byl jako originál. Ufoni si chtěli vzít zpátky svůj klon, ale nevěděli, kterej z nich to je, a já sem to taky nevěděla. A pak přišel vrchní ufon, velitel projektu, a řekl, že přece ten jejich klon má za krkem čárovej kód. Podívali se jim teda za krky a měli ho tam oba, a jeden z Benů se smál, že se mu to na tom druhým líbilo, a tak si to nechal vytetovat taky. Zazvonil zvonec, trapnostem je konec.

Hugo je pryč, na celý tři dny, a je to vážně skvělý. V pátek sem šla s Hugem do města na jídlo. Chtěla sem žebra, ale už sme teda nešli do Borsalina, protože tam byly naposled hnusný, a zašli sme do jiné hospody, kde mají žebra taky, ale jako si teď nepamatuju název, no to nevadí. Nejsu turistický průvodce. Žebra byly taky hnusný, protože byly jakýsi vysušený. Spíš to vypadalo, že už se tam suší delší dobu. Takže zase nic. Najedla sem se aspoň křenu, a pinklici sem nenechala žádný spropitný. Protože sem měla blbej den. A vysušený maso mi náladu nevylepšilo. A ona měla moc křiklavou rtěnku. A mně to vadilo. Huga sem poslala pro cigára a on mi donesl Camelky, který ale vůbec nekouřím.

Potom sem se s ním rozloučila, jako to hodný manželky dělávají, a jela sem k našim pro Aničku. Mamka mně přemluvila, ať u nich spím, tak sem řekla, že jako jo. Protože se mi nechtělo jít nakupovat. Pak sme vzaly Aničku a vydaly se do Prdule. Na baru stál Kácha s Doktorem. Kácha je poněkud psychiatricky labilní sociopat. Už sem to psala? Možná že jo. Objednala sem pivo, a mamce víno, a Anči kofolu za mohutnýho frflání všech kolem, že kofolu by dítě pít nemělo. Dokonce mi do toho kecal i starý štamgast Radek. I ty, Brute? Pak sem si koupila cíga a poslechla sem si, že dáma by kouřit neměla. Otáčela sem se na všechny strany, abych zjistila, o jaké dámě je řeč. Mamka šla s Andulkou ven a já sem čekala, až se natočí pivo.

Od Káchy sem se dozvěděla, že viděl u mě v komplu moje fotky z Prahy. Kácha je zvláštní bytost, objevující se u nás doma v době, kdy tam nejsem, a odcházející když se většinou v noci vracím. Zajímavý je, že v momentě, kdy se v noci vracím z tahu, otevřu dveře od bytu, Kácha stojí v chodbě a informuje mě, že už odchází. Jestli tam stojí celou dobu, nebo dycky vytuší můj návrat, to fakt nevím. Ani tak nějak nevím, proč se u nás vlastně většinou nepotkáváme.

Na baru mi teda řekl, že viděl fotky, a že sem pěkně střelená. „To je úplně úžasný, jak ty dokážeš každou kravinu, kterou vymyslíš, dotáhnout do úplnýho konce." Smál se. A to eště netuší, jakej je plán na příští rok. Řekla sem, že by si k nám mohl přisednout ven na zahrádku. Zakroutil hlavou s tím, že „Ještě by se mě tvoje mamka zeptala jak se mám..."

„Aha, tak to radši zůstaň tady, to je pravda." Trhla sem ramenem. Nechápu, nevadí. Každej máme svoje psychiatrický stavy a interpunkce na slunci.

Pobyly sme na zahrádce, pak mamka vzala Anču domů a já sem se přemístila navrch za klukama. Hospodu sme obývali v počtu čtyř kusů - Ála, Dýler a Pěkný Úsměv. Plus pinklí osoba Míša. Plácali sme o tom, jak se nezabít při pádu z dvanáctýho patra, rozebrali sme Shreka (a nikdo neví, z jaké pohádky sou ty tři slepý myši), postěžovali sme si na revizory, exekutory, a hloubali sme nad tím, kdy asi tak Kácha začne pracovat. Vykládala sem o tom, jak nemůžu sehnat kabel do telefonu. Nechápu proč kluci musí všechno začít tak pitvat. Jakej kábl? Do jakýho telefonu? Jakej to má výstup? Kdybych to tušila, mlčím. Pak sme vymysleli, že by si Ála mohl odbarvit vlasy. Má takový kudrlinkovatý černý vlasy. Tak sme mu navrhli, že když je bude mít světlý, bude vypadat jako anděl. „Jak...anděl?" Mohl by tak získat ke svýmu novýmu looku i nějaký ty nadpřirozený schopnosti, jakože třeba by nám mohl měnit vodu ve víno. Vymýšlela sem, jak by Álu - anděla nejspíš ale z hospody brzo vyhodili, páč by přišli o kšefty. Míša řekla, že kdyby si ale chtěl tu hlavu přebarvit, spálil by si vlasy, než by toho dosáhl. Přemýšleli sme teda, jestli nám ta proměna vody ve víno stojí za to, že budem koukat na Álovu blonďatou chemlónovou ... kokon. Vymýšlela sem blbiny a byla z toho debata na dlouho, Pěkný Úsměv se na mě pěkně usmíval a bylo mi fajn, což ale mělo být varovný znamení.

V sobotu sem vymyslela, že si obarvím konečně tu afinu, a stáhnu tu blbou růžovou barvu, protože už si s růžovou afinou připadám fakt jako debílek. Ještě sem si vzpomněla na Álu, že bych mu mohla zavolat, třeba by na něho taky barva zbyla. Hehehe. Trochu sem to asi přehnala s poměrem peroxidu, či co... nebudu to natahovat, spálila sem si vlasy, až to bylo děsný a hrozný k tomu. Afinu sem do půlky musela ostříhat. Nosím ji teď sepnutou sponečkou na bok, a opět vypadám jako eman. Nemusím ani dodávat, že růžová barva je tam furt. Jediný, co mě utěšuje je fakt, že nejmíň rok se v mojí blízkosti neobjeví nikdo, u koho by mi záleželo na tom, co si myslí o mojí afině.

Odpoledne sem šla s Ančou nakoupit. Albert je koncentrovaný nefalšovaný zlo. Neměli tlustý hranolky, a ty tyčkovitý hnusný nemám ráda. To je jako chroustat čipsy. Musela sem teda koupit brambory, a vůbec sem z toho nebyla ráda, protože mně bylo jasný, že je budu muset loupat. Na rozdíl od hranolek. Jela sem teda pro brambory, a u regálu stál mladej borec, co měl zezadu na krku vytetovanej čárovej kód. Lekla sem se, až sem vykníkla jako morče. Takle: „uíííííí!" Akta X.

Kalamáry ( kterým furt nějakým omylem říkám tasemnice, nevím proč...) měli za přemrštěnou cenu, takže sem je nekoupila, a to mě taky sralo, protože sem na ně měla fakt chuť. A to je u člověka trpícího nechutenstvím kurevsky zajímavá situace. Vymyslela sem teda aspoň že si koupím na večer Frisca, protože jako budu sama doma, tak ať mi není smutno, a ať se mi dobře spí. Nechápu, proč chlast a bomboniéry nemají normálně v regále, ale prodává se to u pultu, u pokladny. To je pěkně na hovno. Když sme teda došly na řadu, řekla sem děvečce, stojící za pultem, že chci tři Frisca. Řekla, že má jenom dvě. S dvouma lahvinkama sem se ale spokojit nechtěla, a tak sem se zeptala, co je to vedle, Desperados, a ona řekla, že neví, že to nikdy nepila. Na to sem se ale neptala. Řekla sem jí teda, že na to sem se neptala, že ale mě zajímá, co to je. Řekla, že neví. Řekla sem si, že to zkusím kdyžtak, a zeptala se na cenu. Řekla, že neví. Už sem jí měla dost. Zeptala sem se, jestli mi to může zjistit. Řekla, že jako jó, ale bude to dlouho trvat. Neboli mrdat. S celým Albertem fuck. Byla sem vytočená, protože dvě Frisca mně nestačí. Chtěla sem tři, a když už udělám ústupek jakože si vezmu jiný pití, tak voni tagle. Zkuste se mě eště jednou zeptat, jaký mám v sáčku jabka, vy sráči. Zkuste se mě zeptat, co mám za chleba. Šumava nebo Bílovice? Chleba z Vegas, ty ... prde. Ještě jednou uslyším otázku, jaký mám koblihy. Vidím, ne? S cukrem sou marmeládový, s hnědou sračkou nahoře čokoládový, s žlutou sračkou pudinkový. Problém? Rohlíky si odteď taky počítáte sami.

Furt mě sere, že nám plac u tourbusu zabraly Němky. Škaredý, tlustý, chytračící. Rádoby vtipný, rozdávající gumový medvídky! V čele s někým, kdo se menuje Líza. Pche! Včera sem si přiznala tvrdou porážku. Důvod, proč mě vyšachovaly od Aarona a Bena, byl jednoduchý a trapně prostý - perfektní angličtina. Takže todle teda né. Todle jako už nebude.

Jako správný stratég sem odhalila slabinu svojí grůpí mise, a odteď sjednávám nápravu. Našla sem si kurzy angličtiny a mohutně se du učit. Už sem se přihlásila. Za měsíc začínám.

Otázka je, kdo to bude platit. Spočítala sem si, že když vydělám dva tisíce, výuka se může uskutečnit. Ale kde brát, a nekrást... a pokud možno nepracovat?

No dobře, rozhodla sem se teda napsat článek do časopisu o dětech, jelikož i panu šéfredaktorovi bych udělala radost, a hlavně taky bych dostala ty peníze, že... Oki, tak ale kde začít...o čem psat. Témata, o kterých šlo psát, sem už vypotřebovala, a to je důvod, proč sem přestala posílat články. Takže co teď?

Projela sem servry o rodině, o dětech, o miminech, diskuzní fóra... a hrůzou se mi ježí chlupy na chodidlech, když si představím, že bych měla psat o kojení nebo o hrozbě zvané LEPEK ! Už sem si skoro myslela že to nedokážu, ale žene mě moje velká motivace, nezírat příště na Aarona jako osel, když mi bude vysvětlovat, co mi vlastně chtěl říct. A taky - budu anglicky komunikativní, bystrá, vtipná a pohotová. A Němky zůstanou daleko vzadu, protože ztratí svou jedinou výhodu. Zdarec! Kiss your ass, goodbye, mate!

Dala sem si teda na ledničku zápisník a píšu si tam, co Anička vyvedla, řekla, a taky co mě napadne během dne. Pak z toho udělám něco jakože vtipnýho. Pokud dokážu napsat tři články, su za vodou. Zatím to tak ale nevypadá.