Hrachovka - den první

Naložili mě u baráku. S batohem, taškou s jídlem a spacákem. "Máš nejmíň věcí." Oznámila mně Laura.

"A co bych sebou jako na tři dny měla tahat?" Nechápala sem. Teď už to vím. Minimálně náhradní rifle. Představila mi Ondřeja. A Peťu. Peťa se mně jevila neutrálně, takže sem si řekla, že když mě nechá žít, nechám ji taky. Ondřej už byl horší kalibr. Myslela sem, že s ním nevydržím ani pár hodin v autě, natož tři dny na festu. Nevěděla sem, jestli se chová tak úchylně, nebo infantilně. "Květinko, nechceš svačinku?" Zeptal se Laury jenom co sme minuli Spalovnu. Květinka odvětila, že snad až za chvilku, před chvílí že jedli brambůrky přece, ale že je Ondrášek šikovný, že připravil pomazánku, Peťa se mohutně zasmála a já sem nechtěla žít při představě, že todle bude další tři dny. Cesta ubíhala pomalu, stavovali sme se na benzínce a v Novým Jičíně v supermarketu, kde na mě všichni čučeli jak kdybych spadla z jedle, fakt nevím proč. Koupila sem si uzený šproty a slíbila si, že je večer sním, což se nestalo a ryby si mohutně smrděly, i přes vakuování, v mojí jídelní tašce. Jinak sem měla na jídlo sebou sušenky, chleba a Májku. Nic z toho sem nesnědla. Cestou šíleně pršelo. Laura nás ujišťovala, že předpověď na víkend sou tropický horka. Když nám proudy vody stýkaly po sklech, nikdo jí to nevěřil. Uvízli sme v koloně, musela sem poslouchat Ondřeje, kterej nezavřel pusu za celou dobu, on vlastně nikdy v životě asi neměl zavřenou pusu. Ten kořeň neskutečně strašně, a pořád kecá kecá kecá. Eda je proti němu úplnej sráč a břídil. "Hele vytiskl sem program, ale mám ho jenom dvakrát, tak kdo ho chce...ty vole to je slejvák, hele nedrob tady s tou marokánkou, ty jo, zas tě předjel, proč se nepřeřadíš do jinýho pruhu, hele co to má na té korbě, tam bude blato jako kráva, cože? jakej woodstock? co to meleš? fuj, ta mattonka je děsně hnusná, to není vůbec žádný mojito, tý krááávo, ten nás nahodil, Květinko, nechceš brambůrek? to nevypadá že by jako byly ty tropy, můžem strávit tři dny v autě, můžem dojet autem až k pódiu? první sou čankišou, no tak to už nestihnem, stihnem? tak jo ale nejdřív postavíme stany to je jasný."

Nakonec se situace se stanama vyřešila, na poslední chvíli koupil Ondra stan, takže sme spali po dvou. Bohudíky. Když sme dorazili na místo, na chvilku přestalo pršet. Posádka vozidla se rozhodla nestanovat na normálním place, ale na placeným tábořišti. Chtěli po nás dvě stovky za auto a stan na tři dny. Ondřej řekl, že ale přece máme dva stany! "Tak tři stovky." Trhnul boreček ramenem. Plácla sem se přes čelo. "Ondřeji, ty seš ale kretén!"

Zaparkovali sme teda auto, postavili stany a začlo hrozně lít. Zrovna začli hrát Čankišou. Seděli sme v autě, s petkou, ve které byl mix energy drinků a vodky. Pustili sme rádio, mohutně sme popíjeli, a já sem plácala zase kraviny jako dělo, všichni sme se smáli, pak sem vytáhla flétnu, to už byla úplná katastrofa, ale zvládla sem zahrát z rádia kdeco, pak sem učila hrát Lauru, stylem že ona do toho foukala a já sem mačkala, ve finále sme se jenom chichotaly a ležely na sobě, zaskládaný spacákama a batohama, ožralý jak nudle. Když sme lahev dopili, Ondřej udělal další pití stejnýho ražení, jenom tam vycébral víc vodky, takže to už nás úplně dorazilo, hlavně mě... pamatuju si, že ke konci už Peťa křičela na Ondru: "Né, jí už to nedávej, to už stačí..." Když sem všem sdělila plány, jak se dostanem do backstage, a vymyslela, co a jak, a prodiskutovala s Ondřejem jeho neopatrný výrok "nechápu co na těch muzikantech vidíš, sou to přece taky jenom lidi", rozhodla sem se udeřit, a vřítit se do festivalovýho areálu. Od Peti sem si pučila pláštěnku a vylezla sem z auta, jakože "zavřete oči, já se odplazím...", a najednou přestalo pršet jak když utne. Takže ostatní taky vylezli a šli sme se podívat jak to vypadá na místě činu. U vchodu sme vyměnili vstupenky za náramky, Ondřejovi se rozepnul a ztratil ho hned za vchodem, ale naštěstí ho pak našel. Snažil se mi vyjednat backstage pass ale jaksi to bylo marný. Žena na něho bezmocně koukala, jako o čem to tam melduje.

Počítali sme s blatem, ale co to tam doopravdy bylo... to byl prostě mazec. Močál, brčál, bažina. S každým krokem sem myslela, že sebou fláknu. Skvělý. Navíc sem po té vodce byla značně nestabilní. Kupodivu sem sebou ani jednou nešvihla. Došoupala sem ke stánku s merchandise a objevila tričko Billy Talent. Radost obrovská a ohromná. Jenomže ho měli jenom v pánským provedení a já nenosím takový trička, chjo. Zakuhrala sem nad tím, hromádka neštěstí.

"Ale dámské tričko s tím stejným logem máme na našich internetových stránkách." Vrazila mi žena vizitku do ruky. No jo, jenomže to už nebudu tak ožralá, abych si to kupovala. "Je to licenční merchandising kapely." Ujišťovala mě. "A nebo z dámských triček tady mám tohle, s logem Green Day." Hm, a nebo peněženku Fall Out Boy. Chjo. Svěsila sem uši a odplazila se bahnem zpátky k Lauře postěžovat si. Zapálila sem si cígo a ožila sem když začli hrát Post-It. Přesunula sem se teda k pódiu, zapadlá do bahna sem se snažila skákat a odstrkovat ožralýho týpka, kterej křepčil za mnou a občas mi skočil na záda. Ondřej mi přinesl škopek, za chvilku sem to měla vypitý a šla sem pro další. Laura se vypařila na drum´n´bass párty, která probíhala ve stanu. Pořadatelé tomu velkoryse říkali drum´n´bass stejdž, ale byla to plachta na třech tyčkách o rozloze deseti čtverečních metrů.

Vrátila sem se teda s druhým pivem na Post-It. Našlápnutí byli dobře. Celou dobu sem zírala na bubeníka. Docela se snažili, v pohodě to bylo. Ožralá sem byla jak nudla, ale hrozně mě to bavilo. Když skončili, přesunuli sme se na první stejdž, kde se chystala hrát Attica. Čučela sem na bedňáky, jak to tam připravujou, zavěšená za zábranu, a když sem se ohlídla dozadu, zjistila sem, že se mi všichni ňák ztratili. Rozhodla sem se podniknout výlet za zvukařem a podívat se na to zblízka. U stánku s jídlem sem potkala Peťu. Peťa je takový hudební fanoušek, že z programu fesťáku znala jenom Ivana Mládka. Takže mě nepřekvapilo, že sem ji našla u stánku s jídlem. Na pódium zrovna vylezla nějaká žena a oznámila, že bude autogramiáda Skyline. Radostně sme se na sebe s Peťou podívaly.

Jásala sem: "Týýýý vole, autogramiáda Skyline!"

Peťa: "Autogramiáda? Bude prdel! Dem, dem, déééém!"

Zrovna se k nám přiřítila Laura s Ondrášem. "Bude autogramiáda Skyline, deméééé!"

"Jejda, tady je bahna to je ale strašný byli sme se podívat na zoo stejdži a byli tam plyšáci měl bych asi koupit další piva že jo, vy chcete jít na ty skajlajny, voni jako budou teď, dyť nemáte ani fixy fuj ty bramboráky smrdí doufám že neuklouznu a nespadnu do toho oleje měl bych si koupit asi něco drsnýho na ruku něco jako ty ostny nebo tak něco..."

"Ondřeji.." Přerušila sem ho. "Mohl bys mně třeba...namalovat bahnem?"

Laura se zasmála, nabrala bláto a mázla mně ho pod oči.

"Vypadám teď jako správný divočák?" Smála sem se. "Dem na ty Skajlajny."

"Néééé, nééé, tagle tam nemůžeš, nééé, počkej." Vrhla se na mě Laura, společně s Peťou a očistily mi xicht.

Zašli sme teda mezi stejdže kde se konala Skajlajní autogramiáda. Chtěli sme tam naběhnout zvesela hned, ale zarazil nás bodygárd (chjo, sou tak trapní...) a seřadil nás do fronty (eště horší). Přišel tam za nama jakýsi borec s ananasem, který nás furt nutil ať si kousnem, a od pusy mu lítaly ananasový částečky, a Laura ho nutila, aby se se mnou vyfotil, a on nechtěl, a já sem taky nechtěla, protože byl tlustej a smrděl, a taky sem nechtěla být poplivaná, takže sme se tam žduchali a handrkovali, nakonec sme se teda vyfotili ( fuj ), a kořeň mně pak zase nutil ať si kousnu do ananasu, a pak taky navrhoval, že mi pude koupit mandarinky, ale mě najednou mohutná vyhazovačova ruka vrhla před stůl kde seděli Skajlajni, fakt nekecám, normálně mě tam vhodil, ale já sem se rychle a bystře zorientovala. Seděl tam MC.Nu.C a MC Jacob a ještě tam byl někdo, kdo nevím kdo byl, ale patrně taky někdo z kapely. Přede mě se najednou nahrnula Peťa, která nevím odkud tam přilítla, ale asi taky ňákou setrvačností po bodygárdím rozmachu. Slyšela sem jenom něco když se jí podepisovali na ruku: "Počkej...cos to sem napsal?" Koukala na svou ruku. "A kdo ste? Skyline? Jo, tak... aha, už sem o vás něco slyšela. Jo a tak... a todle je co za podpis?" Hahááá. Strašný. Chtěla sem fotku, tak sem se dívala po Lauře, kde sakra je s tím foťákem, ale stála za zábranou, bodygárd měl před ní ruku a nevypadal, že by ji v nejbližší době chtěl pustit. Fuck. Zasmála sem se trapnosti situace, ale to už Peťa měla všechno vyřízený a já sem tam měla volný pole působnosti. Skončila sranda nastala legrace. Celá rozesmátá a rozevlátá sem vychrlila na Jacoba, že jestli mně nakreslí na čelo kytičku. Díval se na mě vyděšeně, i s NuCem, oba tak nějak vyvedení z míry, což mě ale neodradilo.

"Prosím..." Odhrnula sem si vlasy z čela. "Normálně mi tam nakresli kytičku!"

"Nééé, né, to ti nemůžu udělat, vážně, dyť by to vypadalo hrozně, nemůžu, promiň, fakt nemůžu..." Smál se.

Svěsila sem ramena. "Ách jó..." Zkusila sem udělat pohled "cute and sweet" kterej eště nemám ale dostatečně natrénovanej a spíš mě z toho vyleze výraz "dramatic chipmunk". Podívala sem se na toho druhýho. "Prosím, normálně, vůbec se s tím nemaž."

"Né, promiň, todle nejde, dyť to bych tě úplně ... né né..."

Chjo. Hoši hoši. Nastavila sem jim teda ruce, každej se mi podepsal na jednu, a viditelně se jim ulevilo, že je kytičková debata smetená ze stolu. Už sem chtěla odejít, když sem viděla, že Lauru konečně pustil ten sráč, stála tam s foťákem a hihňala se jako strupík. Poprosila sem teda eště Jacoba, že jestli můžem udělat fotku. Řekl, že jasně, tak sem se k němu přifařila, ukázala sem paroháče (jakože punk, ne?), Laura nás vyfotila a ve Skajlajní posádce nastal strašnej smích, cože sem to ukazovala, a to teda bylo hrubý, hahááá... smáli se všichni tři, hlavně nejvíc ten chlapík vzadu, co nevím kdo to byl, ale tak to je jedno. Bylo načase opustit místo činu, tak sem se slušně rozloučila "ahój klucíííííí ", poděkovala, a vypadla. Když sem se ohlídla, eště sem viděla Peťu, jak sedí u nich na stole. Přesunula sem se ke stejdži, kde už hrála Attica. Měla sem ze všeho takovou radost, hlavně z toho, že fičel šílenej vítr a mohutně chcalo. Byla to taková ... dramatická atmosféra. Jako a bylo to fakt dobrý. Tak sem skákala a mávala na zpěváka, a on byl rád, smál se na mě, pak mně zamával a ukazoval jakože díky, že dobrý, protože nikdo jinej takový nadšení neprojevoval. Potom mě ale přestal bavit, tak sem se šla podívat kde sou ostatní, a potkala sem je nedaleko autogramiádního místa. Peťa na mě radostně mávala a ukazovala mi, jaký si koupila náramek. Měla takovej ten koženej s ostnama. Vysmátá sem byla jak vorvaň, protože Peťa je obyčejný kancelářský člověk, který vůbec nežije žádnýma divočinama, o nějaké zhýralosti se jí může akorát tak zdát, zkrátka šedá myška, která vylezla z kanclíku a absolutně zvlčila. Získala takovej divej výraz a do žil se jí vlila divoká rtuťovitá krev, úplně to na ní bylo vidět. "Dycky sem si chtěla koupit kožený náramek a nikdy sem na to neměla odvahu! A teď mám TAKOVEJ!" Vztyčila ruku se zatnutou pěstí a hroty se zlověstně zablýskly.

Laura se rozmáchla a bouchla do plakátu, kterej byl nalepenej na vlnitým plechu. Rána to byla pěkná. "Hele, tady budou hrát UK Subs."

"UK Subs?" Zírala sem nevěřícně. "Sem myslela, že už sou mrtví."

"Tak kolik jim může být...?" Zamyslela se Laura.

"Stopadesát?" Trhla sem ramenama. "To bych teda vidět nechtěla, to už bych možná šla rači na Sex Pistols, no i když.... to taky musí být katastrofa. Takle by to dopadat nemělo."

"Ses Pistols eště hrajou?" Vložil se do toho Ondřej.

"No jasně." Řekla sem. "Teď tady byli na ňákým fesťáku."

"Nebyli v té Břeclavi?" Řekla Laura.

"Pistols v Břeclavi." Smála sem se.

"Ale já myslím že tam byli." Ujišťovala mě.

"No tak jo, někde byli, to je jedno." Mávla sem rukou.

"Já sem myslel, že Sid je mrtvej." Řekl Ondřej.

Smála sem se. "No tak ten každopádně."

"Teda myslel sem... toho, ty jo, to je jedno, stejně už by neměli hrát když sou tak staří kde je program? co je teď? vytáhněte někdo program to co teď hraje je strašně nudný nepudeme do čajovny na čajík? strašně tady smrdí hajzly kvítečku ty ses nevyfotila se skajlajnama?"

"Deme někam!" Zahulákala zvlčilá a ožralá Peťa, rozpřáhla se a hrotama na náramku rozbodala plakát. Šli sme se teda podívat znovu na Atticu. Ondřej mi nabídl jakýsi bombón, tak sem si ho vzala, ale byl strašně hnusnej, a to tak, že se mně mohutně udělalo špatně. Šla sem teda bombón vyprsknout k plotu. Přišel za mnou Ondřej a hlásil: "Co je, co děláš, to sou bombónky z Kypru ty mi dovezla Květinka ale nikdo je nechce nevím proč ale je tam nějaká zvláštní přísada taková divná chuť zvláští, každýmu je po tom špatně a já je nikde nemůžu udat tak to sem zvědavej komu jednou budou chutnat co je, budeš blít?"

Odkráčela sem na hajzly se vyblít. Z toho smrtícího bombónu. Protože nic horšího sem posledních sto let nejedla. Blinkat se mi ale nepodařilo, protože to zkrátka neumím. Vrátila sem se k pódiu, ale už sem neměla na nic náladu. Byla sem celkem unavená z toho všeho, z hudby, z chlastu, z Ondřeje, a zhnusená z kokyna, a zmožená z brouzdání bahnem. Potkala sem Lauru a řekla sem, že du na chvilku do stanu, a pak přídu na ty Skajlajny. Když sem odcházela, ňákej borec řval na stejdž: "Ty buzno. Buzeranti! Sou to teplouši!"

Stoupla sem si před něho a vypustila páru: "Co tady ječíš, ty jeden nalitej zmrde?"

"Ten kořeň je tepléééééj!" Křičel na mě.

"A tvoje matka vomrdala půlku Detroitu!" Vpálila sem mu. Tady musím říct, že sem se před odjezdem dívala na 8 Mil.

Na to kořeň udělal pobaveně "Heh..." a napil se piva.

Šourala sem se zničeně do stanu, když mě doběhla Laura. "Nesu klíčky od auta, kdybys něco potřebovala. Pudu s tebou."

"Tak jo." Souhlasila sem. "Můžeš."

Laura mně celá nadšená vykládala, jak teď potkala našeho známýho, a dělá ňákýho koordinátora technikům a bedňákům a organizuje věci v backstagi a že nás tam dostane, když mu zavolá, a ona mu zavolá, protože jí dal telefon. Celá se z toho třepala štěstím. Protože to byl její bývalej. A dělala že má radost z toho, že se dostanu do bekstejdže. Mně ale bylo všechno jedno. Tak mně teda odemčela auto, ujistila se, že su v pohodě a odešla. Zůstala sem ve stanu, chvilku sem si lehla a bylo to lepší. Sice sem neusnula, ale aspoň sem měla chvilku klid v tom smyslu, že sem nemusela poslouchat Ondřeja. Klid tam ale rozhodně nebyl. Attica skončila a začli hrát Docuku, takže sem je poslouchala ze stanu, kromě toho vedle v neplaceným kempu hrál z repráků Landa ... sídla v zemi mají, křídla pelichají, sou to padlí andělé a někdy dost pijou.... a za mnou stálo auto, z kterýho byly puštěný ňáký technařský záležitosti. Už sem usnula skoro skoro, když mně za hlavou projela motorka. No tak to teda nepude tady s tím spaním. Ale už mně rozhodně bylo líp. Zavolala sem Hugovi, abych mu řekla že žiju, a mluvila sem taky s Aničkou, mým křečíkem. Byli u tchýně na chalupě, což sem se dost divila teda.

Pak sem volala mamce, protože sem tam měla od ní zmeškaný hovor. Taky sem teda řekla, že žiju. Že je všude blato, a prší, ale že mám pláštěnku, tak to neva, a že už sem viděla ňáký kapely, a na autogramiádě sem byla... Uprostřed hovoru se u vedlejšího stanu ozvalo: "Co nám bliješ na stan, ty prase. Běž poblít tady ten stan vedle." No tak to teda né! Vylezla sem a ukázala kořínkovi, ať padá od našich stanů dál, tady se milej zlatej žádný blití konat nebude!

Pak sem si spokojeně zase sedla do stanu. Zasrala sem podlahu od bahna. Utřela sem to polštářem. Mamka mi do telefonu dramaticky řekla: "Jo a víš co se stalo? Představ si umřel bubeník z toho...no z toho...no z té kapely... jak oni se..." Normálně sem skoro umřela. Radši vůbec nebudu psat, jaký hrůzy mě napadly.

"Jo, bubeník z Chinaski!"

"Ach, z Chinaski." Řekla sem. Maminko, todlenc už mně nikdy nedělej!

Vyhrabala sem se ze stanu a šla sem zpátky, protože měli hrát Skyline. Posádku sem nemohla najít, tak sem se zařadila do davu a užila sem si to po svým. Rozcabrání blata dosáhlo neskutečných rozměrů. Chtěla sem skákat, ale zůstala mně bota v blatě. Takže sem se zase obula a zůstala vrostlá do bahna, jenom sem mávala rukama. Byli fakt dobří, skvěle se to rozjelo. Když skončili, šla sem hledat Lauru. Chtěla sem telefonovat, ale telefén mi dycky na koncertních akcích kixne, nevím proč, jestli to neunese ten zvuk nebo co... Nakonec sme se teda našli. Teda jenom já a Ondřej s Laurou. Peťa někam zmizela s nějakým kořínkem. Na druhé stejdži zatím hráli Wotienke, ale ty sem vidět nechtěla, tak sme se rozhodli, že skočíme na čaj do čajovníkovýho stanu. Spustil se zase pořádnej slejvák. Na čaji sme seděli asi tak hodinu. Čaj byl hnusnej, ale aspoň něco teplýho. Snažili sme se dovolat Petě, protože už sme začínali mít strach, kde vězí, ale nemohli sme ji nikde sehnat. Potom sme vylezli, protože začínala hrát Vypsaná Fixa. To už byla tma, takže jely obrazovky. Dobrouzdali sme k pódiu. Ondřej byl nesmrtelnej. Pořád kolem nás běhal, lítal, brouzdal a míhal se a zpíval: "1982....jsem malý ímo a ty jsi princezna...". Docela už sem ho měla plný zuby. Chtěla sem se soustředit na kapelu, ale s Ondřejem kroužícím kolem to jaksi nešlo. Jenom mě napadlo, že Márdi u toho zpívání sám vypadá jako emo. Špatný to není, to jako né, ale veselý to taky není. Šla sem si pro jídlo. Koupila sem si u stánku fazole, jedla sem a dívala se na obrazovku a poslouchala, když v tom se u mě objevil Ondřej, začal přede mnou skákat a zpíval: "Pustíme si starý gramofón, budeme mít světy, který nás zajímají, vinylový bůh je šampijóon..." Ježiši.

"Ondřeji, nech mě aspoň nažrat." Zaprosila sem. Za chvilku vedle mě stála Laura s bramborákem. A Ondřej kolem nás zase obíhal jak Europa kolem Jupitera, máchal rukama a zpíval. Strašný. Lauře se konečně podařilo dovolat se Peti. Všichni sme si šli sednout do stánku na pivo. Fixa končila. Na druhé stejdži hráli Elektric Mann. Zvažovala sem, jestli zvednu prdel a pudu se na ně aspoň podívat, ale nakonec sem nešla, protože sou na mě moc... vážní. Zbytečně vyhrocený texty mě moc... nebaví. Kromě toho sem taky byla unavená, nechtělo se mně přebíhat ke stejdži, protože by to znamenalo brodit se zase bahnem, a to je dost vysilující. Peťa si přinesla kuře, já sem z toho oždibávala kůžu a od Elektriců valilo: "Kokain, my nebereme kokain...." No to určitě. Zdálo se mně, že ten vál trvá nekonečně dlouho. Ondřej na nás zase něco blekotal, a protože sem seděla naproti němu, ani sem se nemohla bránit. "Kokain, my nebereme kokain...."

"Ty seš hovno kuřák, sem myslel jak moc kouříš ale ty vůbec nekouříš ty si ani nezapálíš celou dobu se těším že mi dáš aspoň potáhnout z cigára a ty nic dyť ses před chvílí najedla tak by sis teď měla zapálit ne, po jídle je to nejlepší, jak dlouho vůbec kouříš?"

"Dlouho." Odsekla sem. Kokain, my nebereme kokain....

"Mohla by sis teda zapálit a dat mi potáhnout protože já si nechcu, né fakt nechcu si zapalovat celou cigaretu já totiž normálně nekouřím ale tak kdyby sis zapálila tak já bych si potáhnul od tebe, sem teda myslel že seš větší kuřák..."

"Ondřeji..." Olízla sem si prsty od kuřete. "Nechceš se jít podívat na Elektric Mann?"

"Ty vogo, voni teď hrajou Elektrici? Tak to já du!" Zvednul se a zmizel. Uf. Podívala sem se na Lauru, jakože jestli k tomu strašnýmu stvoření nemá alespoň nějaký komentář, nebo návod, ale tvářila se jakože je to normální. Dopila sem pivo a šla se zavřít do auta. Protože měli hrát Mig 21 a ty teda nějak výrazně nemusím. Ovšem pozor, po Migách měli jet Prague Ska Conspiracy, a potom Wohnouti! Zalezla sem si do auta, zamkla se, kdyby někoho napadlo opruzovat, a těšila sem se jak si užiju ticha...hahááá, vůbec nevím jak mě to napadlo. Mohutný duněný třáslo s celým autem, takže klid se žádnej nekonal. Kromě toho sem omylem zapla zadní světla a nevěděla co s tím. Pak sem to vyřešila, nastavila sem si budík na ty Wohnouty, lehla sem si na volant a snažila se zapomenout na Ondřeje. Vůbec sem taky nepochopila, v čem měl náš placený plácek výhodu, protože tam nebyly ani sprchy, ani pitná voda, ani to tam nikdo nehlídal. Větráčkem ke mně dolíhalo " jen kola zdolaj výmoly, pálím to lesem po poli, lán pole mizí pod koly, z kopce to ale vosolím..." Stáhla sem okýnko, abych měla aspoň trochu vzduch, a opřel se do mě zvuk asi takovej, jak kdybych stála pod pódiem. No tak todle né. Zase sem se teda zabarikádovala a užívala si trochu-ticha. A užívala sem si taky Ondřejí nepřítomnost. A nepršení. Tlemila sem tam asi tak třičtvrtě hodiny, a když sem slyšela " Bulharku Jarku, tatarku z párku, motorku z korku, Maďarku, Norku, Japonku, Polku, Mongolku z vdolku, uzenou rolku, zelenou jolku ... " věděla sem že to je poslední Migí vál. Vyvalila sem se teda z auta a šla do víru dění. Lauru sem našla u stejdže Prague Ska Conspiracy. Peťa mi koupila vodku. Ondřej byl na sračky a ještě horší než za střízliva. Laura nás poprosila, že by si chtěla jít zatančit a ať Ondřeja pohlídáme, a hlavně ať za ní jako nechodí. Trsla sem na Madness, kopla do sebe vodku a snažila Ondřeje ingnorovat.

"Kde je Laura? Musím jít za ní cože? kde se tady bereš kde si byla? proč v autě? kde je moje květinka? nechcete někdo meloun? koupím vám meloun doufám že v něm nebudou ty pecičky ty nemám rád u mandarinek mně to taky vadí i u banánu mně to vadí."

Sugar lollipop, sugar lollipop...

Přetancovala sem ke druhé stejdži, kde se chystali Wohnouti. Hurá, sem se dočkala, a dožila. Teda myslela sem si to. U prvního válu mě samozřejmě chytla křeč do nohy. Brutalita brutál. Proč se mně to nestane u kapel, který nemám ráda, sakra? Na Skylinech sem nemohla skákat protože bahno, na Wohnouty sem si našla neblatný plácek (horkotěžko, ale nakonec jo) a chytla mě křeč. No tak super. Druhej vál dali Gangu, tak sem si eště skočila, ovšem to taky bylo naposled, protože pak mě to sejmulo, jak se dalo čekat. Odplížila sem se teda dozadu, a jak sem stála, a skákat sem nemohla, tak mě to ani tak nebavilo. Byla sem mrtvá a už sem ani nemohla absorbovat hudbu. Myslela sem si taky, že třeba když budou hrát Gramofón naživo, musí to být prda, což ale nebyla. Celý to bylo takový unavený, až teda na Banány se to zase trochu rozjelo, to už byl ale téměř konec. Je to škoda, protože nadupaní sou, chlapci, tak nevím, proč z toho nemohli vymáčknout naživo víc. Možná sou studiová kapela, možná neměli den, možná já sem neměla den. Možná sem měla křeč. Co já vím...

Sunshinů už sem se nedožila. Sejmula mě únava. Odešla sem do stanu "se vyspat". Cháá! No aspoň sem si lehla. Od země mi byla zima, protože sem si ani nevzala karimatku. Za hlavou mi pořád jezdily motorky. A to tak, že sem si každou chvilku myslela, že bude po mně. Z vedlejšího kempího placu hrála mohutně hudba z repráků, šílený Jan Nedvěd " Né, nebude už nikdy svítat nikdy už znít naše Rikatádo ve stínu skal..." a u našeho stanu někdo mohutně řval: "Cože? Kdo ju šuká? Kdo? Tak ať šuká..."

Pak začli hrát Sunshine, lidi hrozně ječeli, a Sunshini byli děsně zesílení, muselo to být slyšet až do Polska. Lozili po mně mravenci.

Podařilo se mi usnout až k ránu. Vzbudila mně ňáká kapela, protože hráli dobře a kořeň dost dobře zpíval, fakt sem zůstala čučet, a to sem byla rozespalá, takže mně většinou bývá všechno jedno, ale na todle sem čuměla. Škoda že nevím co to bylo. Ani to nezjistím, protože program fesťáku měl končit ve dvě v noci, což nekončil, protože kapely jely přes celou noc. Takže fakt nevím, kdo tam byl. Asi někdo, kdo tam být neměl. Pak sem zase usla a vzbudila sem se brzo ráno, protože z repráků odvedle valily písničky z pohádek.

pokračování příště....