Normální blbosti

Dopadají na mě zase filozofický otázky celé planety. Proč člověk není postavený tak, aby byl celý život šťastný. Bylo by to daleko praktičtější. Takle se furt musí po něčem pídit a hnidopišit. Dále se důrazně ptám, proč mi musí život otravovat takový věci, jako je vaření, umývání nádobí, úklid a podobně. Kdy přestanou hrát v rádiu vychrchlaný Kabáty. Proč sem neukázněný břídil, který nic nedotáhne do konce. A když už konečně ten sráč nad nama přestane vrtat, bouchat, řezat, třískat... není slyšet Anti-Flag, ty ... debile tam!

Zkrátka nálada není hvězdná, jak by řekla mamka. Už ale vím, kdo je Hvězdný.

Vzala sem si příklad z Katt, a né teda že bych přestala kouřit, ale snížila sem to na pět denně. Udělala sem si příděl. Sem zvědavá, jak dlouho to vydržím, protože stačí, abysem šla do hospody a pravidlo pěti vezme za svý... po dvou pivech. Trapnej zlozvyk, to kouření. Na ňáký náplasti a podobný kraviny nevěřím, protože se znám, utratila bych milijón za náplasti a pak bych kouřila i s pěti čtverečkama za krkem.

Nadchází čas mých třicátých narozenin, je potřeba bilancovat a určit si cíle pro další třicetiletí. To teprv příde, sepíšu plán.

Chtěla bych už nezestárnout. Mně je v mých třiceti děsně dobře. Mám svobodu, můžu co chcu, nikdo po mně nedupe a nešlape, a když by se o to náhodou někdo snažil, můžu ho poslat do prdele, protože ve třiceti už na to mám plný právo. Nikdo mně neříká co a jak mám dělat a nikoho se nemusím prosit, když chcu něco podniknout. Nejsem vykořeněná a vykulená jako v šestnácti, všechno vím, všechno znám, překvapí mě máloco. Mám svoje sebevědomí, a za ty leta sem se naučila žít s tím, že sem hvězdná. Vím, že se mě ostatní proto bojí, a tak se ani nesnažím s nikým spřátelovat, stejně to moje kamarádství ve finále nikdo moc nepobere. Tímto mi ubyla zbytečná práce s mezilidskýma vztahama, zlo odlifruju hned na začátku a čím se nechci zabývat, se nezabývám. V šestnácti sem všechno strašně řešila, a ztrácela sem čas kamaráděním s někým, s kým to nemohlo vyjít, protože měl třeba křivej nos. Taky nic nevysvětluju lidem, o kterých předem vím, že mě nepochopí, vyhneme se tak trapáckým debatám o hovnu. Ve třiceti je to nejpěknější a nejlepší. Vím co chcu a prostě za tím pudu, až kolem budou třísky lítat. Ale je to fajn, v šestnácti bych nemohla.

Taky bych si přála, aby Aničce se vedlo dobře, to si přeju nejvíc na celým světě, ale nebudu to tady vypisovat, to je samozřejmý a jasný.

Vynechám přání jako zdraví, štěstí, spokojenost a tak dál, to je jasný též.

Dál taky vynechám plány na hledání hvězdnýho, protože...ale vo tom jindy.

Hlavně doufám, že se budu dobře bavit. Jako že budu mít furt někoho, kdo se mnou pude na pivo, a po barech, po klubech a hospodách. Protože jestli né, bude život sakra nuda. Chtěla bych mít svoje kamarády. Ty, co mám teď. Chtěla bych, aby zůstali. Nepotřebuju nový. Ti čtyři joudi mně stačí úplně a každej z nich má něco, co potřebuju. Pátýho už bych možná neustála, protože, co si budem povídat, ti čtyři sou vobčas taky nápor na nervy.

Chtěla bych, aby lidi kolem mě byli šťastní. A to je sobecký přání, protože když oni budou, já budu taky. Takže mi jde o sebe.

Chtěla bych letět balónem, letadlem, podívat se do Vegas, a taky bych chtěla, aby mě aspoň jednou v životě někdo pozval na luxusní večeři, kam bych si oblíkla třpytivý a blýskavý šaty a zežrala humra. Chtěla bych nepracovat, abych se mohla zabývat jenom tím, co mě baví, a abych nemusela poslouchat šéfy. Tímto bych si splnila i velký přání, aby mě už nikdy nikdo nezamknul v práci na hajzlu.

To je tak všechno, co ke svým životním plánům můžu říct.

A ještě taky bych chtěla, aby na mě Anča agresivně neječela, když po ní něco chcu. Protože když na mě někdo křičí, tak...já to prostě nesnáším.

- „ Ukliď si ten batůžek!"

- „Ne! Já tě nebudu poslouchat! Už tě mám plný zuby, dej mně žvýkačku!"

 

Ach jo, asi mě to zabije.