Blbej Jared a blbá zpráva pro bráchu

Včera sem si řekla, že po dlouhé době zjistím, co u nás v české kotlině existuje za hudbu. Protože si myslím, že kromě pěti kapel tady žádná neexistuje. Kultura jako řemen. Až na to, že mě v poslední době hodně (hodně moc) příjemně překvapili Airfare, tak tady fakt není co poslouchat. Pominu teda jakous takous klubovou a undergroundovou scénu, protože teď chcu mluvit o Andělech. Tak teda abych zjistila, jaká hudba je u nás protlačovaná a konzumně přijímaná, sem se rozhodla podívat se na předávání cen. Musím říct, že žádnýho překvapení sem se nedočkala. Večer sem strávila vytřeštěná u televize a dobrý vkus, zmáčknutý hrůzou někde v patě, mi tlačil slzy do očí. A to sem se ještě opovážila být na tu hrůzu střízlivá.

Krajčo jako moderátor, to je absolutně mimo mísu. Když chce být někdo herec, zpěvák, a ještě moderátor, musí to skončit jednoznačně katastrofou. Myslím si teda, že u nás sou dva schopní moderátoři, a to je Eben a Mareš. Ebena ráda sleduju Na Plovárně, je naprosto úžasnej. Nechápu, jak může mít takový výborný postřehy z každýho oboru, ze kterých tam má hosty. Ať už je to ňákej duchovní, režisér, nebo cestovatel... tak kořínek prostě dycky ví. No, a Mareše absolutně žeru, výbornej humor. Fakt skvělej týpek.

Zpátky. Krajčo ale teda úplně pohořel. Atmosféra na předávání...můj bože, koho tam zvou? Dyť na ty živý vystoupení tam nikdo nereaguje. No dobře, na Anetu Langerovou tam skákaly tři holky vepředu. To bylo ale tak celý.

Langerová sama o sobě trapná jak nudla. Chození po pódiu, odříkávání textu... by mohla přizvukovat Gypsy.cz, protože ta její písnička neměla absolutně žádnou melodii. Na konci se pořád dokola opakující text jako kolovrátek. Škaredej xicht, jakási snaha o originalitu...absolutně žádná komunikace s publikem. Hnus. Utrpení od začátku do konce.

Vystoupení Tří Sester bylo celkem dobrý, pravda ale je, že se tam krutě nehodili. Dost sem si slibovala od Čechomoru, ale Smatanová zpívala falešně, a vůbec sem nepochopila, proč dali vánoční koledu.

Gypsy to rozjeli, těm není co vytknout. Akorát reakce publika nula. Ale za ty sopli, co tam stáli, oni nemohli, to je pravda.

Nominace na všechny kategorie: Kryštof, Monkey Business, Tata Bojs. Hm, to teda byl výběr. Nejhorší byla nominace na klip roku. Vzhledem k tomu, že se tady žádný normální klipy nevyráběj, tak bylo pochopitelný, že výběr byla znouzectnost.

Polomrtvej Neckář tu hrůzu završil.

Pokud si dobře pamatuju, tak Andělé vznikli z pořadu Noc s Andělem, což byla úplně jiná liga, co se hudby týče.

Ke cti tomu slouží akorát tak to, že muzikanti hrajou naživo. Ale celkový dojem už to stejně nespraví. Prostě děs.

Celý sem to nepochopila, jedna velká hrůza. Už dlouho se na nic takovýho nepodívám.

 

V noci se mně zdál hroznej sen. Byla sem v ňákým pokoji a po střeše přišly tři černý kočky, zaklepaly na okno, a já sem je pustila dovnitř. Oni mě pokousaly a poškrábaly mi nohy, až sem byla celá od krve. Přišel Jared Leto (ou, fuj), a řekl, že to je špatný znamení, a že odteď nesmím říct heslo „Černá kočka", nebo se mně stane něco strašnýho. Pak sem byla v ňáké jídelně, jedla sem smaženou rybu, a najednou někdo vstal od stolu, vzal luk a střelil mě do nohy tři šípy. A bolelo to.

Vzbudila sem se, a šla sem Aničce pustit televizi. Donesla sem jí snídani. Když sem sbírala kostky, dávali v telce seriál o té čarodějce, no teď si nevzpomenu jak se to menuje. Je tam ten mluvící kocour, Aničce se to strašně líbí. Když se objevil, Anža nadšeně pištěla. Tak jí říkám: „Ano, nó, je tam...černá kočka..." Černá kočka! Podcenila sem to. Tak teď čekám, co se stane. A jestli se něco stane, může za to Jared. Ten hajzl!

Talenti oznámili, že kromě Anti-Flag přivezou sebou do Prahy ještě The Blackout. Bomba. Hodní chlapci. Tímto teda asi nepotěším Pájku, protože jeho utrpení na koncertě se prodlouží tak o hodinu. Blackout sem neznala do včerejška, ale už sem se podívala na YouTube, a shlídla jejich jedinej klip. Hudba je to výborná, sypec sekec mazec. Zpěvák je teplej, až z něho lítají jiskry. Napadlo mě teda, jestli by ho Laura nechtěla. Eště to s ní musím dojednat.

Z Aničky se stal entomolog. Pořád tady loví imaginární brouky, nosí mi je, sype je všude, a taky je jí. Občas před broukama utíkáme, někdy je zametáme. Brouci sou v počítači, v posteli, v polívce. Pravda ale je, že když vidí živýho brouka, je strnulá hrůzou. Předevčírem sme jedly v obýváku, a kolem Anči lítala malá ovocná muška. Anča byla hrůzou zabořená do sedačky, byly z ní vidět jenom vytřeštěný oči. Skoro nedýchala.

Už mě zase bolí žebra. Naposledy mě doktorka odbyla jakýmsi posláním na rentgen a konstatováním, že de o zánět mezižeberních chrupavek. Moc sem jí to teda nevěřila. A je to zpátky. Nevím, co s tím budu dělat. Zmizelo ječný zrno, nastoupily chrupavky. Ježiš. Asi si namažu žabí sádlo na hruď.

Dinosauři forever

Jelikož sedím furt doma, nikdo se mnou nechce jít pařit, jediná moje vycházka v nejbližší době bude zřejmě cesta do centrály veřejného nepřítele číslo 1 - Telefóniky ou tů, kde se odhlásím z příjmu a dobrovolně se vzdám placení šílených sum za telefon. Následně se přehlásím k tý mobajlu, získám novej telefón za pětikilo, a bude hrát i polyfonní melodie, héč! Víc od telefonu nepotřebuju. Ještě tak teda aby volal.

Talenti vyrazili na turné (a skončí u nás). Takže sem konečně po měsících čekání, kdy Ben nebyl nikde vidět, maximálně mě mega vyděsil chrlením krve s Cancer Bats (abych to asi neměla tak jednoduchý v tom životě), zjistila, že je opět oholený, krásný, svěží, mladý, vysmátý, milý a vtipný...no zkrátím to. Úžasný kořínek. Taky to ale nebylo dycky. V osumnácti vypadal tak strašně, že bych si o něho neopřela ani kolo. To bych spíš skočila po Aaronovi. To byl správnej hoper. Gangzta.

No - i když, to bych asi neskočila po nikom, a ani bych ňáký opření / neopření kola neřešila, protože to mně vlastně bylo tak čtrnáct, a to sem si ještě hrála na dinosaury.

Jo, a tu historku s dinosaurama sem taky slíbila. No, ve čtrnácti, to už sem o nich ukázněně četla, tak akorát. Ale když mně bylo tak ... dvanáct... tak sem si vymyslela, že pod naším barákem, jako v základech, je taková dinosauří říše... vleze se tam těma základama, a najednou je člověk v zemi plné dinosaurů... Ježiš, já sem byla strašnej kokot.

Načež sem ohromovala ostatní děcka názvama obřích plazů, jako „stegosaurus", „triceratops", „velociraptor", „tyranosaurus" a podobně. Já vím, že teď už to zná každý děcko, ale tenkrát to neznal nikdo, protože jediná knížka o dinosaurech byla „Kniha o pravěku" a tu široko daleko neměl nikdo, jenom já. Ňák podezřele se teda kolem mě začly shlukovat děcka, a chtěly furt vyprávět o „dinosauří říši". Když mě kecání přestalo bavit, většinou sem se zvedla s tím, že „teď musím jít nakrmit dinosaury."

Děcka začly skučet, že je chcou taky vidět. Snažila sem se je setřást a tvrdila sem jim, jak je to nebezpečný, a že dinosauři nejsou na lidi zvyklí, jenom na mě pochopitelně. Nedali se. Tak sem si řekla fajn, budete mít, co chcete.

Udělali sme výpravu do základů paneláku. Ještě to nebylo zabezpečený, takže tam mohl vlízt kdokoliv. Výprava byla odsouzená k nezdaru už proto, že na smluvenou akci nikdo nedonesl baterku. Neva, rozhodl vůdce - jako já, budeme si svítit polystyrénem. Nasbírali sme do zásoby plata polystyrénu a vlezli sme pod barák. Teď vůbec nevím, jestli v mé skvělé expedici byl brácha nebo ne... no neva. Zapálili sme polystyrény. Hořelo to teda božsky, kromě toho to taky strašně čoudilo, a pochopitelně - odkapávalo. Nade mnou a širokým okolím - a ještě kus za tím - musel dycky lítat strážnej anděl, aby žehlil ty moje kraviny, co se mi zrodily někde ve slizu mezi mozkovýma záhybama.

Polystyrén hořel mohutně, a my sme se začli dusit. Nemohli sme najít cestu ven. Hrozný. Pak někdo v zoufalství vykopl mřížku z větrací šachty, a tak sme se proplazili na světlo boží.

Dinosaury sme neviděli.

 

Chtěla sem dneska udělat vědecký experiment. Měla sem puštěný v kuchyni rádio, a řekla sem si, že když to rádio pustím ještě z komplu, a stoupnu si doprostřed, jakože do předsíně, tak to bude mega prda. Zradily mě ale fyzikální zákony. Vysílání z netu se o dost opožďovalo. Takže žádný stereo se nekonalo. Možná sem blbá, tohle prostě nechápu.

Nastartovala sem proces sebeuzdravování. Ječný zrno mizí v dáli. Vidím.

Včera večer sem si myslela, že blázním, zmizelo mně totiž kuří oko z nohy. To sem čučela jako housenka na obchod s obuví. Nejdivnější na tom je, že oko od kuřete se mě drželo několik let, bylo pořád horší a horší, a větší, hlubší a strašnější. Kupovala sem na něho mastičky, vodičky, náplasti, brousila sem, domlouvala mu - a nic. Už sem byla nachystaná zajít k doktorce, fakt mě to sralo. Včera sem si stříhala nehtíky na nohách, a zarazil mě krásný hladký palec. Tak sem se podívala pořádně, kuří oko nikde. Prohlídla sem druhou nohu. Jestli se ten hajzl nepřestěhoval. A ne. Vůbec sem to nepochopila, a nechápu to doteď. Vypadá to, jak kdyby tam ani nikdy nic takovýho nebylo, prostě krásná kůže. Tváří se jakoby nic. Ani jizva, ani ranka, ani tvrdá kůže...nic. Já to nechápu.

 

Večer sem musela pověsit prádlo, tak sem si pustila hudbu. Zrovna hrál Raine Maida. Přišel Hugo a hlásí: „To znám, ten vál."

A já: „Jo, už sem to měla párkrát puštěný."

„Ale né, já sem to nikdy neslyšel tady. To znám odjinud, tu písničku."

Já: „No tak to těžko." Kroutila sem hlavou a věšela mikinu.

„Co to je?" Chtěl vědět.

„Raine Maida, cover verze Try Honesty."

„Aha, já už vím, znám to od táboráku." Rozzářil se. „Hrálo se to dycky na chatě."

„A jo." Smála sem se. „Tak to je potom jasný."

„Ale prosimtě ..." Mávl rukou. „Ty vůbec nic nevíš. Tohle sme zpívali u táboráku, normálně, česky teda, když sem byl malej. Proto mně to příde povědomý."

„No, jasně. U táboráku. Tohle! To je blbost. Prostě si to slyšel, když sem to někdy měla puštěný."

„Hele...ty vůbec nevíš, o co de. Si to nahraješ a myslíš si... dyť ty o tom nic nevíš." Kroutil povýšeně očima.

„Jo aha. Zpívali ste to u táboráku, náhodou šel kolem Maida, jo...slyšel vás, a tak strašně se mu to líbilo, že si na to po letech vzpomněl, a protože k tomu neměl slova, když to bylo původně česky, to dá rozum, tak tam dal text z Try Honesty. Tý vole, ty seš kořeň!" Chlámala sem se, až mi prádlo padalo z věšáku.

 

Špatná matka, špatná manželka

Abych se zase tak nenudila, tak se mi udělalo ječný zrno. Vidím na půl oka a to ještě rozmazaně. Bolí to jako kráva. Nevím, co mám dělat. Co se sakra dělá s takovou věcí? Nechcu s tím lozit k doktorce, abych tam tři hodiny čekala, vylepila třicet korun a dozvěděla se, že si na to mám dat teplej obklad.

Když sme byly naposledy se Simou v bejby kavárně, rozhodla se, že zaskočí s malým k doktorce (protože kavárna je ve zdravotnickým středisku). Šla tam teda s tím, že „malej ňák chraptí, trochu kašle a má trochu rýmu". Nevím, co čekala, ale přišla celá nasraná: „Tak sem vylepila třicet korun za to, že si ho poslechla! Řekla, ať mu koupím něco v lékárně!" Vztekala se.

„No, a cos myslela, že se stane?" Kroutila sem hlavou.

„Já nevím. Aspoň mu mohla napsat něco na recept."

„A co?" Smála sem se jí. „Efedrinový kapky bys mu stejně nedala, navíc už se to ani nepředepisuje, a na to, že ´trochu kašle´ bych mu nekupovala ani sirup z lékárny, z toho se dostane sám."

Sima zacouvala: „No tak aspoň si ho poslechla..."

Mně hrozně vadí, když má Anička rýmu a Hugo mě s ní žene k doktorce. Představa, že s nemocným ubožátkem budu čekat dvě hodiny v čekárně, není fakt nic moc. A navíc, jak už sem psala, vím, že dostanu radu, ať koupím Nasivin pro děti, sirup proti kašli, a na teplotu Nurofen. No dobře. Kapky do nosu zakoupím, aby se jí v noci líp dýchalo, na kašel udělám cibulovej sirup (světe div se, vono to fakt zabírá), a Nurofen máme furt doma, to je zkrátka nepostradatelný. Takže tady v těch případech od návštěvy doktorky upouštím, a Hugo pak na mě ječí, že sem líná někam zajít. No jo.

Takže co budu dělat s ječným zrnem, to teda nevím. Doufám, že to samo ňák zmizí. Vypadám jak kdybych dostala pěstí, nebo jak kdybych byla zfetovaná na jedno oko. Získala sem výraz kokainové královny.

Anička chudinka dostala včera průjem, a to jenom proto, že sem jí jako správnej dobrák koupila Cornetto a nechala sem jí, ať si to celý hezky sní. Ach jo, sem já to ale blbec, víckrát už zmrzlinu nedostane. Musím říct, že Anča je všeobecně chudák dítě. Nechodíme do kroužků, kde se shlukují matky s dětma, protože mně to nedělá dobře (no, nedělá dobře...to bych eště přežila, ale já ty matky úplně nesnáším). V bejby kavárně nezůstáváme dýl jak dvě hodiny, protože mě to tam deptá. V zimě nechodíme na procházky. Ale za to si Anja může sama, protože dycky, když sme vylezly ven, řvala, že je jí zima, kvílela s nudlí u nosu, a tak sme se hodně rychle vracely. Takže v blbým počasí podnikáme trasy jenom do obchodů. Doma je to zábava o ničem. Občas se podíváme na knížky, ale za chvilku mě Anča od toho odhání: „Di pryč, pryč, mamko!" a do knížek se zaboří sama. Jako jediná zábava teda zůstává telka, u toho sedím, a vykládám, co tam kdo dělá a proč, a Anča to opakuje. Následuje vaření oběda, kde kromě toho, že musím vařit, ještě popisuju Aničce co dělám, a ona to zase opakuje... potom deme spat, a po spaní obědváme. Odpoledne děláme zase to stejný co dopoledne. Včera sem ji naučila zpívat panence Halí Belí, což je velkej úspěch.

Když sme ještě chodily do mateřskýho centra, tak sme seděly v kroužku s ostatníma matkama a dětma, a cvičitelka bez předchozího varování vybafla, že teď každej s dítětem zazpívá písničku, kterou si nejčastěji zpíváme doma. Byla sem první na řadě, zpocená až na prdeli, protože sem si nemohla na žádnou vzpomenout. Žena se mě snažila povzbudit: „No, tak kterou písničku jste si zpívaly naposledy?" Byla to River Below. I'm sick and I'm twisted, I'm broken you can't fix it...

Což bylo špatně. Uvědomila sem si, že sem špatná matka.

Včera Hugo přišel z práce někdy večer. Nemluvící, zmožený, usídlil se na gauči v obýváku a jedl suchej rohlík. Řekla sem mu, že v ledničce je jídlo.

„Jo? Jaký? Tam žádný není."

Bylo mně jasný, že se tam ani nepodíval. „No, tak když tam není, tak tam není."

„Je tam jenom rýža. Tys dělala něco k tomu?"

„Né. My s Aničkou jíme rýžu samotnou. Jasně, že je tam k tomu omáčka s masem."

„A kde jako?"

„Dole v lednici. V hrnci. Představ si to!" Byla sem vytočená jak klíště.

„Tam žádnej hrnec není."

„No tak tam není." Trhla sem ramenama.

Mentálí rozhovor. Si fakt připadám jako hňup. Nebo když navařím, a Hugo to vezme z práce rovnou do hospody, kde si dá jídlo. Pak příde dom, já s navařeným obědem, a on mně oznámí, že jíst nebude, protože se najedl v hospodě. Začnu teda prskat, jako jak že se najedl v hospodě, když ví, že má jídlo doma, na to mně řekne, že sem mu teda měla zavolat, že je navařený. No, jenomže navařený je každej den. Ach jo. Říkám to furt, je mě tady škoda.

A zase sme se pohádali. Seděli sme u televize, kde byl ňákej film, ženská podváděla manžela a tak...no zkrátka klasika, o čem jiným by ty stupidity v televizi taky byly. A Hugo z ničeho nic říká: „Kdybys mě podvedla, tak bych tě uškrtil."

A já: „No jasně."

Hugo: „Myslím to vážně, nesnáším takový věci. Nechápu, jak se na takovej film můžeš dívat."

Já: „Je to jenom film. A nevyhrožuj."

Hugo: „Nevyhrožuju, to je pravda." A tvářil se velice povýšeně, jak to vymyslel.

Po téhle stupiditě sem se s ním další den nebavila. Donesl kytku. Ňák mě to ale neobměkčilo, a tak se cítil uražený.

„Já si nesednu na prdel jenom proto, že mně doneseš kytku! Mně nikdo vyhrožovat nebude!" Spustila sem na něho.

„A proč se tak rozčiluješ? Kdybys mně nechtěla podvádět, tak by tě to tak nevzalo." Hodil do placu pádný argument.

„No to se ti fakt povedlo, úžasný. Takže to, že se nad tím rozčiluju, je důkaz toho, že tě chcu podvádět?"

„Jo."

„Mně...vyhrožovat...nebudeš!" Zasyčela sem.

„Když na tebe nic jinýho neplatí. Ze všeho máš akorát tak srandu."

„Pokud ti budu věrná, tak proto, že chcu, né proto, že mám z tebe strach."

„Ale s tebou to jinak nejde."

„Jak sakra jinak nejde?"

„Furt provokuješ."

„Koho jako?" Kroutila sem hlavou.

„Máš ty svoje kecy pořád... furt mě vytáčíš."

„Kecy? Jaký kecy například?"

„Chodíš pořád do hospody, kdoví co tam děláš."

„Šukám kořeně na hajzlech."

„No vidíš. Vidíš? To sou přesně ty kecy!"

 

Ha hááá! Z toho vyplývá, že sem špatná matka a špatná manželka k tomu.

 

No a závěr dneška? Křečka, tečka.

Jak strašně se nudím

V sobotu sem měla domluvený, že s Edou zajdem na pivo. Tak sem mu psala, kdy se sejdem, a on mi napsal, že se v pátek hrozně ožral, a Jája je na něho nasraná, a tak sám nikam nemůže, a ať jako zavolám Jáji a domluvím to, jestli někam pudem. Tím mě teda strašně nasral, tak sem mu napsala, že vyjednávače mu dělat nebudu, že taky nechápu, že si nechá zakazovat ňáký vycházky, zrovna on, a že už nemám chuť ani s nima nikam chodit, protože by stejně na sebe štěkali, a na to já se můžu tak akorát vysrat. Jelikož hysterickou Jáju si nechám klidně ujít. V poslední době je taky pěkně nesnesitelná. Nejlepší samozřejmě bylo když sem chodila s Edou sama na pivo. Pak s nama teda začla chodit Jája, to vyplynulo ze situace, když je jeho mařka. To je logický. Dlouhou dobu to bylo fajn a super, ale teď už mě fakt nebaví dávat si před ní pozor na to, co řeknu, aby si náhodou nemyslela, že po Eďákovi vyjíždím, nebo co. Protože vím, že si to myslí. Takže se na něho ani nemůžu pověsit když se společensky unavím. Ani nemůžu jít s Edou na chlapský hajzly pozorovat kořeně. No prostě zábava o ničem. A do toho když Jája spustí svoje absolutně zbytečný hysteráky, dokáže zkazit náladu na celej večer.

Ale říkala sem si, že to neva, tak to prostě je, a pudem spolu teda zapařit, no ale s tímhle mě fakt nasrali oba. Protože sem v pátek mohla jít pařit k Simě, a nešla sem, abych mohla jít s těma dvouma v sobotu. Takže sem napsala Edovi, že je debil. Napsal, že to ví, a ať se nezlobím.

Fuck. Jasně, že se kurva zlobím!

Tak strašně sem se nudila, až sem si řekla, že pudu nakoupit a něco speciálního uvařím. To jen tak pro ilustraci, aby bylo jasný, jak ta nuda byla strašná. Vymyslela sem, že udělám krabí pomazánku, s mrkví a celerem, a ještě taky závin z listovýho těsta, kterej jakože bude naplněnej špenátem a šunkou, a sýrem.

Vydala sem se teda do obchodu, v hrozně blbé náladě, protože mě nakupovat strašně votravuje. A taky sem měla depku. Před Albertem stála ňáká holka s modrýma dredama, a objímal ju takovej zajímavej boreček, byli mladí a vysmátí, a já sem si připadala stará, hnusná, nudná a blbá. S igelitkama v ruce ještě ke všemu. Nálada jako hovno.

Projížděla sem kolem chlaďáku a házela do košíku ty trapný potraviny, když se na mě otočila ňáká starší ženská, která zkoumala ňákou smetanu, nebo co.

„Prosimvás...he ee..." Teď se zarazila a tlemila na obal. „Nevíte, jestli... no totiž..."

Á jé, no tak se vymáčkni...

„No chtěla sem vědět..."

Kolik to má kalorií, ne?

„Podívejte se, nevíte...je tohle ta smetana...eh heh...která má tu nejhustější konzistenci?"

Eh, cože? Zírala sem jako sůva z nudlí.

„No, to nevím." Odfrkla sem nasraně. Otravovat s takovou pičovinou, ježiši kriste! Utekla sem k šunkám. U pultu nikdo nebyl. Čekala sem a čekala, rozhlížela sem se, kde mám zvonit, nebo třískat, bouchat, kopat, abych dostala svých posraných dvacet deka šunky Sisi. Nikdo nešel, tak sem šla pro chleba, jakože se pak vrátím. Vzala sem teda chleba, a vracela se k pultu s „lahůdkama" (to je maskovací název pro okoralosti všeho druhu), kde se mezitím vytvořila pochopitelně smrtelně dlouhá fronta. No tak to jako by nešlo. Fronty mě rozčilujou. Nevydržím nikde čekat. Nevydržím na nic čekat. Sere mě čekat. Vzala sem teda vakuovanou šunku, a jela sem pro krabí tyčinky. U mražáku ke mně nebojácně přistoupil kořínek, tak devět let. „Nevím kde je cukr." Houkl na mě. Jak kdybysme spolu pásli husy. Říkala sem si, že si mě asi s někým spletl.

„Mám koupit cukr, a nevím kde je. Poradíš mně?" Zamával igelitkou. Docela mě pobavil, takovej drzej křeček.

„Jo. Běž tady takle, do prvního regálu. Mezi moukama." Poradila sem mu za mohutnýho máchání rukama. Nevím, proč všichni měli dojem, že sem informační jednotka.

Vrátila sem se k mražáku a najednou slyším jekot: „Tady to nenííííí!" Říkala sem si, hm, to asi nebylo na mě. No, ale bylo. Boreček se přiřítil, a stěžoval si. „Tam to není." Dal si bojovně ruce v bok, a čekal, co já na to.

„Ale je to tam. Díval ses pořádně?"

„Jasně."

„Tak...tak jo, já du s tebou." Rozhodla sem se udělat dobrej skutek, protože nikdy nevím, kdy se mně to může hodit.

Došli sme k prvnímu regálu, ukázala sem na cukr - krupici a řekla sem: „Tady to máš."

A křeček: „Ale to je krupice, já mám vzít krystal."

„To je to stejný."

„Fakt? A proč tam teda není napsaný krystal, když je to to stejný?"

„Nevím." Přiznala sem.

„Určitě je to to stejný? Mám koupit krystal."

To už sem teda znejistěla. Krystal a krupice...trochu mě doběhl.

„No krystal tady není, tak budeš muset vzít krupici." Poradila sem mu.

„Tak jo. Stejně nevím, jestli nelžeš." Podíval se zase bojovně. Trhla sem ramenem. Dělej si, co chceš, smrade.

 

Zase mě nasral článek o kouření na zastávkách. Jakože dobrý, na zastávkách ať se klidně nekouří, já sama si tam nikdy nezapaluju, takže dá se říct...pokud už někdo tu chuť na cígo má, může se odšourat o pár metrů dál. Jo, dobře. Proti tomu ani popel. Ale sere mě, co furt všichni otravujou s tím, aby se v hospodách přestalo kouřit. Jednou sem to říkala Simě, když sme přišli někam do baru, bylo tam děsně zahulený, kouřil fakt každej. A já sem říkala: „Představ si, že každej kuřák by musel jít ven, aby si mohl zapálit." Bylo to směšný a děsivý zároveň. Sima podotkla, že by se pro tyhle případy mělo před hospodou vyhradit zvláštní kuřácký parkovišťátko, aby se tam všichni ti zoufalci vešli. Nedovedu si představit, že si dám pivo a nebudu si k tomu moct dat cigáro. To je pěkně ubohý. To už bych se fakt rozmýšlela, jestli do té hospody vůbec pudu. Takže ochraňuj nás bože náš, jestli někoho napadne něco tak chytrýho, jako zakázat kouření všude. Ještě sem ochotná to tak tolerovat třeba přes čas obědů. No dobrá. Ale pokud někdo de večer do baru, nebo do hospody, nebo do klubu, a stěžuje si, že je tam zahulený, tak má lozit do čajovny a nás, ubohý zhýralce, nechat žít. A kouřit.

Za druhý mě sere přístup, že kuřák, kterej si způsobí rakovinu plic, by si měl náklady na léčbu hradit sám. Ó ká. Zdá se to spravedlivý. Ale tak abysme měřili všem stejným metrem: budou si platit léčbu lidi, kteří nedodržovali zdravou životosprávu a mají rakovinu tlustýho střeva? Budou si sportovci platit operace, když se jim při sportu stane úraz? Za to si přece taky můžou sami. A bude zvláštní poplatek na zdravotní péči platit každej, kdo má auto a zamořuje ovzduší?

Furt se dělá zbytečnej humbuk s ňákým kouřením. Ale na úřadech, ani na pracovištích se nekouří. Nekouří se na zastávkách, nekouří se v dopravních prostředcích. Ale to nestačí. Musí se s tím přestat všude! A nejvíc hemzů o zrušení kouření v barech mají ti, kteří tam nikdy nepudou. Nekuřákům nekecám do jejich nekouření v čajovnách, tak bych byla ráda, kdyby mi nechali zakouřený bary. Děkuji.

 

V neděli sem jela s našima na zahrádku. V autě mi mamka říká: „Budou tady Linkin Park. V červnu."

A já: „Jo? V Praze jako?"

Mamka: „Né, tady v Brně, na Favále."

Já: „No to určitě..." Říkala sem si, kdoví kde co mamka slyšela, protože Favál je klub pro sto lidí, a tak pravděpodobnost, že tam budou hrát Linkini je asi stejná, jako že do mě dneska uhodí blesk. Nakonec se ukázalo, že tím Faválem myslí Velodrom. Tak to už jo. Doma sem koukla na net, a zjistila sem, že je to doopravdy pravda, a hned sem psala Pájkovi, protože on Linkiny miluje, jako jestli pudem. Napsal, že jasně, a měl radost, což bylo super. Takže sedumnáctýho června du na Linkiny. Osumnáctýho se z toho budu vzpamatovávat. Devatenáctýho odjíždím na dovolenou s Aničkou (a s matkama, chjo). Dvacátýho druhýho se vracím, budu se vzpamatovávat, a dvacátýho třetího odjíždím na Talenty. Z Talentů příjezd nevím kdy, ale každopádně...pak se budu vzpamatovávat :o)

Na zahrádce to bylo dobrý, akorát sem byla donucená utrhávat jahůdkám škaredý listy a sypat k nim jakýsi hnojivo, přičemž mně mamka furt opakovala: „To je dřina nanic, lepší je koupit si jahody v supermarketu." Unikal mi teda důvod, proč to jako dělám. Protože už sem si ujasnila, co v životě dělat budu, je mi taky jasný, co v životě dělat nebudu - nikdy nebudu zahrádkář.

Ale bylo to fajn. Seděla sem na slunku, snědla sem buřta, dostala sem pivo a zákeřný meruňkový destilát, který pochází z rodičovské zahrádky (a je to fakt dobrý), Anička si hrála s nádobíčkem a pozorovala mravence, a nad nama lítaly sojky. Nikdy sem sojku neslyšela, dělají takový hodně divný zvuky, tak sem se taťky zeptala, jestli to sou opravdu sojky, a on řekl, že by se nedivil, kdyby to byli krkavci, jelikož zahrádkářská kolonie je plná důchodců.

Včera sem oznámila Hugovi, co chci dělat, a kde je smysl mýho života. Problém je, že on neví, co je to groupie.

V rámci „vytunění se" do léta sem se rozhodla, že se ze mě stane blondýna. Koupila sem si teda odbarvovač, a smíchala sem ho s jakousi starou blond barvou, co sem našla v koupelně. Plácla sem to na hlavu, a výsledek byl takový, jaký se dal očekávat - hrozný. Odbarvilo to akorát kořínky u hlavy, takže vypadám jako debil. Rozhlížela sem se po koupelně, čím by se to dalo spravit, zalovila sem v hlavových barvách, ale našla sem jenom fialovou, růžovou, a ňáký zbytky červené. Průser. Ze zoufalství sem usnula. Když sem se vzbudila, řekla sem si, že takle to nejde, a že skočím do Delvity pro ňákou rozumnou barvu, kterou to zachráním. Jenomže než sem tam dolezla, bylo osum, a nechtěli mě tam pustit. Bojím se, že s tím, co mám na hlavě, by mě vyhodili i v ordinační hodiny. Ale...never give up! Já se obarvím, i kdyby mi měly všechny vlasy vypadat! Takže dneska proběhne další zesvětlovací experiment.

Strašně se nudím. Nikdo se mnou nechce jít na pivo, a mě to sere. Laura by pořád jenom chodila na procházky. Procházky, procházky... blbý chození. Sima řekla, že v nejbližší době se jí do hospody nechce. Že stačí, když se vidíme v bejby kavárně. To bylo naposledy včera. Jája a Eda sou zabití případi, uhnízdili se v tom svým blbým domečku a nejsou normální. Tak já nevím, co budu dělat.

Kecy z nudy

Dneska sem si přečetla ňáký článek v časáku, který pojednával o tom, že krásní lidi sou společností vnímáni lépe než ti škaredí. No to je mi ale novinka! Článek se týkal objevení Ameriky v tom směru, že krásní lidi mají větší pravděpodobnost, že seženou lepší zaměstnání, že budou lépe placení, že budou mít hezkýho partnera, a tak dál. To je přece jasný. Ale vzpomněla sem si, jak mě Laura nazvala pokrytcem, když se mě ptala, jestli je hezká, a já sem jí řekla, že jasně, že je hezká, že přece s nikým škaredým bych kamarádit nemohla. A myslela sem to smrtelně vážně. Jenomže ona se začla rýpat v tom, jestli kdyby byla hnusná, jestli bych s ní nekamarádila a tak dál. Upozornila sem ji, že na „kdyby" se nehraje, že je, jaká je, že pro mě je hezká, a tak spolu kamarádíme. Tečka.

Je to ale zajímavá věc. Pro mě sou dva druhy krásy. Ta první všeobecná, která zahrnuje souměrnost. Myslím, že to platí pro všechny lidi stejně. Že nemusí být nikdo vyloženě krásnej, stačí aby byl souměrnej. Souměrný obličej, souměrná postava.

A pak je druhý vnímání krásy, to moje. Nemluvím teď jenom o chlapech. Ale všeobecně. Když se podívám na člověka, v prvním okamžiku bych měla rozpoznat, jestli k sobě najdem cestu nebo ne. Tomu říkám krása. Akorát nevím, podle čeho to zjišťuju. Možná je to podvědomý. Třeba podle očních víček poznám, že je hudebně nadaný, třeba podle vrásky na čele poznám, že je praštěný, a podle tvaru rtů poznám, že je extravagantní. Nevím. Ale funguje to. A je to moje nastavení krásy. Takže když někoho potkám, a shledám, že se mi „líbí" tak moje podvědomí toho o tom člověku ví daleko víc. To, co já potom pracně zjistím. A pak si řeknu: „Jé, tak hezký, a ještě si rozumíme." Ale my sme si vlastně rozuměli už tím, že sme se sobě líbili. Je to příliš zamotaný? Jo, je.

Ale je to asi tak jako s těma vůněma. Když mně chlap nevoní, skončil. Další pokryteckost, dalo by se říct. Jenomže je to zase celý jinak. Z vědeckýho hlediska chlap, kterej mně nevoní, není dobrej genetickej potenciál. Značí to stejný imunitní systém, a to nemůžu potřebovat. Takže ve finále mě od něho odradí něco, o čem nemám ani páru, protože uvědomovat si to nemusím, jenom si řeknu „je divnej" nebo „není sexy" ale skutečnost, jak je to doopravdy hned neodhalím. A pak už asi nikdy, protože ztrácím zájem, že jo.

Takže když se Laura cítila dotčená tím, že s ní kamarádím jenom proto, že je hezká, tak to byla víceméně blbost. Pro mě je hezká proto, co si přečtu z jejího obličeje. Teď to zní jako patos. Chjo. Na dovršení příšernosti takových stupidit, co tady vypisuju, bych mohla napsat: „Oko, do duše okno." Tak, a je to. Stejně tak se mně líbí Eda, i Jája, líbí se mně i Sima. Jak říkám, nemůžu mít vedle sebe lidi, kteří se mi nelíbí.

Taky na sobě pozoruju, že v přítomnosti hezkýho člověka se chovám jinak, než v přítomnosti ošklivce. S hezkou holkou si budu vykládat jinak než se škaredou. Když v Armagedonu plakala krásná Liv, tak sem brečela taky. Kdyby brečela třeba Melanie Griffith, tak nepohnu brvou. Taky dycky brečím u Forresta Gumpa, jak mu umírá Jenny. Protože je hezká a mně je jí líto. A třepe se mně brada u Amy Winehouse, protože ať si o ní každej myslí, co chce, mně připadá krásná.Hezký ženský mě dokážou rozbrečet strašným způsobem.

A co teprv chlapi! Svou Silvestrovskou šou mám na talíři doteď. Byla sem už značně nalitá, když v rádiu hráli Surrender. Zaleskly se mně oči a s výkřikem: „Jak může být krásnej Ben tááák nešťastnej?!" sem do sebe obrátila deci rumu a následně sem se poblila. Což mě vyřadilo z dalších Silvestrovských oslav. I´m cute and sweet. Vůbec si to teda nepamatuju, ale Laura to akceschopně natočila, a pak to všem v hospodě ukazovala. Což mi připomnělo, jak sme spolu byly na dovolené v Itálii, já sem vytuhla na pláži a Laura ke mně vodila celý zájezd, aby se podívali, jak slintám. Laura je dobrák.

Rozbrečí mě i Gerard Way. Protože má oči jako malý džungarský křeček.

Je mně líto Střihorukýho Edwarda, jak nemůže sníst ten hrášek. A brečela sem u Pána Prstenů, protože Frodo s krásnýma modrýma očima tam furt jaksi umíral. Kdyby umíral ňákej jeho kámoš, tak by mně ho líto vůbec nebylo. Určitou zvrhlost ovšem projevila jedna moje kolegyně, a kamarádka, která byla zamilovaná do gluma. Řekla, že je jí ho strašně líto.

„Jak ti ho může být líto? Dyť je strašně hnusnej!" Zkřivila sem ret.

„Není. Je roztomilej. Já bych ho zabalila do peřinky a normálně bych ho kolíbala." Usmála se.

Na tuhle strašlivě zvrácenou hlášku nikdy nezapomenu.

 

Nemám co dělat. Nudím se. Anička spí. V kuchyni se jaksi magicky zase nakupilo nádobí. Čeká na umytí. Zvracet.

 

Večer du s Edou do hospody.

Základka

Děcka sou krutoři. A na základce to platí dvojnásob. Každej, kdo se jenom trochu odlišoval, nebo nedejbože, se odlišoval hodně, byl, jemně řečeno, v prdeli.

Třeba taková Gregčáková. Naprostá socka. Byli doma čtyři děcka, zákonitě se to na finanční stránce rodiny muselo podepsat. Že Gregčáková tahala jakýsi plyšový legíny celej rok, to se ještě dalo pochopit. Že smrděla, to už bylo horší. Tenhle jedinec, kterýho musela s odporem a hnusem odmítnout jakákoliv společnost, se přisál na mě, a já sem byla příliš slabá na to, abych ji zahnala.

Měla sem smůlu. Sice sem nebyla v kolektivu oblíbená, ale já sem to dělala dobrovolně, mně kolektivy nevyhovovaly nikdy, takže sem po nikom nic nechtěla a doufala sem, že na férovku mě ostatní taky nechají na pokoji. Což se pochopitelně nedělo.

Gregčáková si to vyložila tak, že sem stejnej lůzr jako ona, tudíž budeme kamarádky. A doslova se za mnou všude táhla jako smrad. Pozvala se ke mně na narozeniny a přivedla i svou sestru. Žebrala ode mě svačiny a při mluvení na mě prskala, protože měla předkus. Ukazovala mi, kolik má v hlavě lupů, a přesvědčovala mě, že to nejsou vši.

Jednou ale Gregčáková zabodovala, a užila si svých pět minut slávy. Zrovna všichni poslouchali Lambádu. Všichni po tom šíleli. Všichni to tancovali. Hrůza. Ale problém byl, že to nikdo neuměl pořádně zazpívat, protože nikdo neznal slova. Gregčáková to ve spolupráci se svou sestrou naposlouchala, třicetkrát to opsala na stroji a pak to rozdala po třídě. Na papírku stálo:

Lambáda

Šóran dusy foj

kejundžíja sami fešu rá....

A tak dál. To mně připomnělo, jak někdo pomaloval zeď ve školní jídelně textem od Roxetů, a vyvedenou anglinou tam napsal: Helou, ju fů aj lav jů. Určitě na to byl děsně hrdej, a ostatní ho plácali po ramenách, jakej je grafiťák a angličtinář k tomu.

Zpátky ke Gregčákové. Všichni teda byli nadšení, a kluci jí dali aspoň na chvilku pokoj, a přestali po ní stříkat sprej "proti aids".

Základní škola vůbec není zábavná. Je trapná. A každej si musí dávat sakra dobrej pozor, co udělá, co řekne, s kým se baví, s kým ne... zkrátka furt taktizovat. Jestli si někdo myslí, že je pěkný jak si děcka na základce spolu hrajou, tak to je teda omyl. Jednou mě vypravovala babička do školy, šla sem o trochu dřív, a když sem řekla, že du zbytečně brzo, tak mi odpověděla, že to přece nevadí, protože si aspoň stihnu něco říct s kamarádkama. Vůbec chudák nevěděla, že to takhle nefunguje, protože pokud člověk stál před školou a čekal na otevření, měl jedinou starost - krýt si záda, aby mu někdo na aktovku nehodil petardu.

Přede mnou v lavici seděla Kolová s Andělovou, to byly taky spešl případy. Kolová se nikdy asi nedokázala vyrovnat s tím, jak je škaredá a tupá, a tak nejdřív fanaticky věřila v Boha (ano, ten jediný ji miloval) a potom se z ní stala lezba. Když ale měla svoje fanatický období, kluci jí vzali bibli, kterou sebou všude nosila, hodili ji z okna, a řekli, že jestli existuje Bůh, tak pro to Kolová skočí, a nic se jí nestane.

Andělová byla tak strašnej případ, že si nikdo nedovolil se jí posmívat, jelikož její vzhled už bylo postižení. Chování jakbysmet. Měla škaredej xicht, nos tvaru koule, brýle jako popelníky a rovnátka, který si nečistila, takže se jí na nich usazoval zubní plak. Nechápu, kde ta holka brala tolik sebevědomí, aby mohla ráno vůbec vyjít na ulici. Její otec byl asi dost bohatej, protože jezdil do Německa. A taky od tama vozil věci, o kterých se nám ostatním trubkám mohlo tak akorát zdát. A Andělová dělala machry. Tak dlouho frajeřila s voňavou gumou ve tvaru jahody, až sem jí tu gumu snědla. Náhradu škody chtěla v markách.

Všichni sme měli takový stejný hnusný pouzdra, oškubaný, odraný, počmáraný a s pokaženýma zipama. Andělová měla spešl pouzdro. Sice bylo z ňákýho tvrdýho papíru, ale vypadalo luxusně. Měla tam přihrádky na dvoje sady pastelek, na gumu a na ořezávátko, taky okýnko na fotku, a na vrchním dyzajnu byli medvídci. Každej jí to pouzdro strašně záviděl, a ona dělala voprdy, nikomu nechtěla pučit ani blbou pastelku, protože to byly samozřejmě spešl pastelky ve spešl pouzdře.

Nejhůř sem na tom byla já, protože sem věčně něco neměla, a byla sem zvyklá si od okolí pučovat pomůcky. Jednou sem řekla Andělové, ať mně pučí pentelku, protože sme měli něco narýsovat, a mně došly tuhy, ale ona že né, a vysvětlila mně, jak moc vzácnou pentelku má. Tak sem jí řekla, ať mně dá tuhu. To ale taky nepřipadalo v úvahu. Tak sem se naklonila ze své zadní lavice a tomu hnusnýmu krkounovi sem pravítkem rozsekala penál a ve finále sem do toho zabodla kružítko.

Pozdvižení bylo veliké. Rodiče Andělové požadovali náhradu škody v markách.

Bojovala sem se všema, a pořád. Nejšťastnější sem byla, když sem v lavici seděla sama. Nejvíc nešťastná sem byla, když vedle mě v lavici seděla Markéta, která na sebe chtěla upoutat pozornost tím, že na svačinu jedla každej den cibuli. Hrozný taky bylo, když sem seděla vedle Pospeca, kterej byl hvězda v kreslení komixů, a protože sem byla nejbližší oběť, kterou mohl ztvárnit, figurovala sem v jeho rádobyvtipných příběhách, který samozřejmě potom putovaly po třídě. Většinou se to menovalo „Příběhy Vápenky" , nebo „Ufo letí" a podobně. Vápenka mně říkali, protože sem celá bílá, a to tak, že zmalovaní Kissáci by vedle mě vypadali jako opálení frajeři. Ufo mně říkali prostě proto, že sem to děsně žrala, a furt sem zkoumala záhady vesmíru. Myslela sem si, že sem ze souhvězdí Plejád, a že si pro mě jednou přídou zpátky. Což sem si přála tím víc, čím hustěji mě Pospec zařazoval do svých komixových příběhů.

Katastrofu jednou způsobil Kubát, s tím sme se tak ňák furt pošťuchovali, až rvali. Při sáňkování sem si zlomila koleno a musela sem lozit s berlema, což byla potupa jako dělo, protože k tomu všemu mi ještě přibyla přezdívka „Belha". No a když sem se o přestávce kodrcala na hajzl, Kubát mně férově podkopl berlu, a já sem hodila rypák, což Kubátovi přišlo děsně vtipný, pochopitelně. Na tom by nebylo nic tak děsnýho, kdyby se o tom nedověděla mamka. Příští den uprostřed vyučování vtrhla do hodiny a bojovně zakřičela: „Kterej z vás je Kubát?" Krev se mi srazila do trombů. Chtěla sem se probodnout berlou, ale měla na konci gumu.

Rodiče si naivně mysleli, že na základce se vytváří ňáký kamarádství, nebo co. Na základě takových prapodivných představ třeba jednou na Velikonoce pustili moje spolužáky (bandu hyen) ke mně do pokoje když sem ještě spala, jako ať mě probudí mrskáním, že bude sranda. Hm, sranda byla. Další den se celá třída dověděla, že mám pyžamo s hrošíkama a v pokojíku na zdi obrázky lítacích talířů. Moje pyžamová story se přestala probírat až po tom, co sme jeli na výlet do Punkevních jeskyní, a Lišková spadla z loďky. Když se jí učitelka snažila před celou posádkou vyslíct, zjistilo se, že Lišková má pod riflema pyžamový kalhoty, protože si je ráno jaksi zapomněla sundat.

V sedmé třídě sme jeli na školu v přírodě. Byli sme ubytováni v chatkách po třech. Hned první večer se posádka naší chatky rozhodla navštívit borčí chatku. Kluci samozřejmě měli chlast, a tak sme hráli flašku, a karty, a kostky, chlastali sme piva (a poslouchali Orlíky). Když sme byli v nejlepším (nasolení jak čolci), doběhl nás někdo varovat, že na nás de třídní. Učitelka Mácová byla fakt krutorka, babka těsně před důchodem, hysterická k tomu, s šílenou vlastností sebemenší blbinu rozmáznout do mega rozměrů. Holky vyskočily oknem. Žatcová si narazila kotník, a zůstala ležet u chatky. Já sem tím pádem vyskočit nemohla, protože bych jí skočila na záda. Což mně osobně by nevadilo, ale ona by mě potom zbila. Zalezla sem teda pod postel a Kika mě zaskládal lahváčema. To bylo fakt chytrý řešení. Děkuju pěkně. Mácová se dořítila s baterkou a s vervou policejního psa. Nejdřív si posvítila ven z okna, potom vrazila do skříně. „No tak se přiznejte, kdo tady byl!" Uhodila na kořínky.

„Nikdo." Zněla velice očekávatelná odpověď.

„Tak nikdo." Zachrčela baba. Vyhodila Kiku z postele, na které seděl, klekla si a baterkou si posvítila pod postel. Jednou ranou ruky smetla flašky, který mě doteď kryly, a vytáhla mě jako raka zpod šutru.

„Ahááá..." Zajásala nad svým úlovkem.

Příští den si nás v jídelně pěkně vychutnala. Když skončily snídaně, zapískala na píšťalku a zavolala: „Polák, Kika, Žižka! Poďte sem dopředu!" Už sem si myslela, že mě z toho veřejnýho ponížení vynechá, když na mě kývla: „No a ty poď taky!"

Nastalo veřejný pranýřování, popis situace před celou třídou. Hystericky vykládala, co všechno se v „té chatce" dělo. Vyznělo to daleko líp, než to celý doopravdy bylo. Alkohol, hazard... a jako vrchol všeho vyzdvihla moje hrozný chování, a řekla, že sem „klukandice". Což sem si vysvětlila tak, že tím myslela „kurva". Vyzvala ostatní, kdo se účastnil, aby se dobrovolně přiznali, že se jim nic nestane. A myslela, že na takovej blbej fórek jí někdo skočí. Bylo to celý směšný.

Ve škole to ještě mělo dohru, samozřejmě to Mácová musela povykládat mojí mamce, a furt používala ten svůj divnej termín, který kurvu značil. Nepochopila sem to dodneška.

Základka byla celá strašná, od začátku do konce. Nepodpořilo to ve mně nic. Kromě toho, že sem musela hrát na flétnu při hodinách hudebky debilní vály, který mě vůbec nebavily. Učitelka si toho ale všimla, a snažila se mi zavděčit tím, že mi na školní besídce dovolila zahrát jakejsi vál z West Side Story.

Když sem byla v páté třídě, přihlásila sem se do literární soutěže se sci-fi povídkou, ale vrátili mi to, že prej je to moc dlouhý. Neboli se jim to nechtělo číst. To byla největší křivda mýho dětskýho života, protože ta povídka byla dobrá, podle mě. Mělo to propracovaný děj, i dialogy, a bylo to o mimozemšťanech, který přistanou na Zemi, ale vypadají jako kytky, a tak si jich nikdo ani nevšimne, zatímco voni potichoučku polehoučku... a to sem eště ani nečetla Den Trifidů.

Touto křivdou končím kapitolu Základka.

Příští pojednání bude o mých bejvalých. A pěkně jim to vosolím!

Pro Benyho

Tohle sem psala v nemocnici.

A až teď sem našla sílu to přepsat.