Pán šibenic

Myslela sem, že nudou umřu v šedých podzimních dnech. Plácala sem se od ničeho k ničemu, na stole v práci se mi hromadily věci z benzínek, co vozili kluci, pozdravy z dálek – pohledy, plyšáci, a hřbitovní svíčka na baterky.

Dostala sem zákaz pálit v práci svíčky. Šéfovi se to nelíbilo ani trochu. „To si děláš srandu, že dáš svíčku mezi tu tvou hromadu papírů…“

Nezmohla sem se ani na protest, protože mi nedávno lapla směrnice o požární ochraně, což je zvláštní paradox.

A tak sem dostala hřbitovní svíčku na baterky, která na mě smutně bliká, blik blik, musíme tam všichni…

A mezi tím vším smutkem a marností na mě jeden den vyblikla z plánovače Ostrava.

„Ostravu má hasič?“ Vypískla sem nadšeně na Radima. „Konečně. Konečně to přišlo. Díky Ráďo.“

„Užij si to.“ Smál se.

Takže, když přijel hasič, udělala sem kafe, byla sem děsně sweet and cute „Honzíku ještě pořád platí zákaz s tebou vyjet?“

„Jo. A víš proč to je? Protože seš na mě zlá.“

„Tak já sem s tebou chtěla jet do Ostravy, ale když to nejde, tak to nejde.“ Založila sem uraženě ruce. „Od té doby, co se zlobíš, sem to stokrát, stokrát zkoušela spravit, nemůžu za to, že to nevidíš.“

„No tak teda jo, tak já teda budu rád když se mnou pojedeš.“ Usmál se.

„Že jo?“ Zazářila sem. „Už ti bylo smutno, že jo, že jo, řekni že jo,  já vím že jo.“

„Tak teda… jo.“

Radim to celý pozoroval „Ježiši, vy ste psychouši.“

„Nás to tak baví, že jo, že jo? Honzíku řekni že jo.“

Radim kroutil hlavou „Jestli s ní vydržíš celej den v autě, tak získáš titul… certifikát superhrdiny, nebo tak něco…“

Za tohle sem Radima mučila celej týden módním peklem. Protože Radim se mnou zůstal sám v kanclu, neměl kam utýct, a pro Ostravu je potřeba se pěkně oblíct, to je jasný.

„Mám si vzít růžový punčocháče a černou sukni, nebo černý punčocháče a růžovou sukni? … nevím není žádná odpověď… Radime!  Mám si vzít růžový šátek? Mám z něho ostříhat střapce, nebo je to lepší s nima? Hele Ráďo divej, je to lepší tak? Sou lepší vysoký boty, nebo nízký s návlekama? Radime dáváš pozor? To je totiž důležitý!“

Radim je úžasnej, protože je flegmoš. Moc nemluví.  Nemluví s lidma, ale se mnou jo, což považuju za privilegium. Závidím mu jeho flegmošský klid. Dycky obrátí kšiltovku kšiltem dozadu, usměje se tak jakože zvedne koutek, ale jenom trochu, aby to zase nebyla moc námaha, a tím je řečený všechno.

Hasič pro mě přijel ve středu ráno, přijel pozdě, ale řekl že to nevadí, a že si dáme kafe a cígo, nebudem se přece honit, a tak sme si udělali pěkný ráno s kafem na zahradě, a pak sme vyjeli do Olomouce.

Přijeli sme pozdě, nikdo už na nás neměl čas, a vedoucí se na nás díval pobaveně, že můžeme jako začít, pokud to stihneme za deset minut.

„To není možný provést.“ Šeptala sem nenápadně v místnosti, kde čekali čtyři zedníci.

„Není možný… ?“ Díval se na mě pobaveně. „Tak sleduj.“

Podíval se po místnosti „Ták, chlapi…“ A věci se začly dít v jakýmsi divno rychlým sledu, ani sem nestihla mrknout. Pak se podíval na hodinky. „Čas nám vypršel… spěchejte do práce, my to tady zatím orazíme, všechny papíry sem, razítka sem, já se tady rozhlídnu, zprávu napíšu později, a máme hotovo. Je to tak v pořádku?“

„Uf.“ Zhodnotila sem situaci když sme byli venku. Kouřili sme, já sem stála v kaluži, a furt sem nevěřila. „Nestihla sem si ani všimnout, že sme tam byli.“ Rozhlídla sem se kolem „To je ale divný město.“

„Tak. Teď máme čtyři hodiny do dalšího školení v Ostravě. Ňáký návrhy, co budeme dělat?“

„Žádný. Ty to rozhodni, ty seš tady šéf.“

„Bylas někdy ve Frýdku?“

„Ne.“

„Tak jedem do Frýdku, já tam mám kamaráda, a ten je hrozně bezva, toho musíš vidět, jo a vaří dobrý kafe.“

Cesta byla fajn, pořád sme mluvili a mluvili, o životě a o velkých plánech, a ještě lepší bylo, že sem seděla na vyhřívaným sedadle, což dělalo z auta, stříbrnýho bleska, nejlepší místo na celým světě.

Před Frýdkem sme zůstali trčet v šílené koloně na mostě, dlouho sme se vůbec nemohli pohnout z místa.

„Já se na to fakt vyseru…“ Nadával. „Divej, jaký sou ty lidi zmrdi, divej, co to tam kurva dělá, je to vůbec možný? Nechci tě strašit, Janičko, ale my odtud asi vůbec nikdy nevyjedeme.“

„Všichni tady chcípneme!“ Smála sem se. Upřímně mně bylo jedno, jestli tam zůstanem zaseknutí do Vánoc.

„Ty si děláš srandu, ale divej na to… divej kurva, je to … co to sakra je, co tam dělá?!!“

„Vypadá to jako konec světa, nebo tak něco. Viděls Volný Pád?“

„Smích? Však počkej, ještě chvilku, a situace přestane být vtipná.“

„Kdyby byl konec světa, kdyby byla apokalypsa, tak budu s tebou.“ Oznámila sem. Jako dalo mi to práci, ale vybrala sem si. 

„Jo? To by byl problém. Protože jak sem řekl, budu mít dva zabijácký psy, ke mně se nikdo nedostane, vůbec nikdo.“

„Zabiju psy, půjdu na ně zezadu-„

„K mým psům se beruško nepřiblížíš zezadu.“ Smál se.

„Mcha! Až budeš spát, ukradnu ti pistoli – „

„Já nikdy nespím.“

„…zabiju psy, a budu s tebou, a tak přežiju. Rozhodla sem se tak, a tak to bude.“

„Fajn, tak schválně, jak to máš vymyšlený dál.“

„Utýct do lesa.“

„Tak to je právě ta zásadní chyba. Já se opevním ve městě, zůstanu u zdrojů. Ty budeš co dělat v lese?“

„Lovit. Počkej jaktože sme se rozdělili? To je špatně.“

„Zabilas mi psy.“

„Aha. Kvůli blbým psům mě necháš umřít v lese?“

„To nebyli blbí psi, byli to moji miláčci… Divej, co se tam děje, divej kurva, nikdo neumí zipovat, sakra a mám toho dost. Teď sleduj.“

Prudkým manévrem otočil auto, bůhvíjak, a bůhví kam, a najednou sme stáli před obchoďákem…

„Vidíš? A ty bys nás nechala v koloně, kdyby to bylo na tobě, budeme tam eště teď, a eště celý odpoledne, řekni že už nikdy nemusím poslouchat tvoje rady, prosím… hele, a tady sem bydlel, tam se eště zastavíme, a teď dem na návštěvu, vem si bundu, to slunko tak teple jenom vypadá...“

Ve Frýdku sme strávili tři hodiny.  Skvělý tři hodiny.

Mysleli sme, jak stíháme, tak sme šli na oběd, přišli sme do restauračky, kde vůbec nikdo nebyl, bylo tam šero, a divno, a bylo to celý zvláštní, tak sem blikala lampičkou, blik blik blik… „my-chceme-jíst“.  Po dlouho dlouhé době došla servírka.  Vůbec bych se nedivila, kdyby měla sekeru v hlavě, nebo tak něco, skvělá hororová atmosféra. Hodinu sme čekali na oběd. Neuvěřitelný. „Asi dělají vývar z mločích očí, nebo tak něco…“ Ležela sem na stole. „Áaáách jo! Třeba je to ňáká past. Třeba tady čekáme na smrt. Máš pistoli?“

„Jo, nemusíš se bát.“

„Áchjo…“ Blik, blik, blik…

Myslela sem si, jak se projdu po Ostravě, těšila sem se do dolů, na Stodolní, a na celou Ostravu sem se moc těšila. Jenomže sem se nikam nedostala, protože po školení sem hned musela naskočit do auta, protože „spěcháme, do šesti musíme být zpátky, musím přezout auto.“

Byla sem z toho tak moc zklamaná a nešťastná, že sem se pohádala, pak sem se rozbrečela, a pak sem z toho vysílení usnula. Na vyhřívaným sedadle. Auto, stříbrnej blesk, bylo totiž jediný místo na světě, kde se dalo vklidu spát.

Když sem se probudila, zajeli sme na benzínku na kafe a na jídlo. Byli sme kdovíkde, a bylo to jedno, protože zapadalo slunko, a my sme tam seděli s kafem, bagetama, koláčema a párkama, a celý to místo bylo naprosto úchvatný… „Divej, tady je to úplně boží, divej ven, vidíš to? Vžžžuum…. Úžasný. My tady sedíme, s kafem, někde uprostřed cest, uprostřed všech cest jakoby, a kolem ten šrumec, divej, vidíš ten fofr venku? A tady nic. Tady se sedí, mluví, čas plyne tak moc pomalu, míchá se kafe, a zapadá slunko, pomalu, a venku je to jenom chaos, a tady se zastavil čas. Úplně sme zastavení v čase.“

„Tos říkala i minule.“ Smál se.

„Fakt? … Tyjo, fakt že jo. Něco na tom bude. Benzínky sou úplně úžasný místa. Stojí tady čas. Je to zvláštní místo v časoprostoru.“ Podepřela sem si hlavu a zírala sem ven, na oranžový slunko. „Tohle je určitě nejlepší okamžik z celýho dne.“

Ale nebyla to pravda. Celej den byl nejlepší okamžik celýho dne. Celýho podzimu.

Z firmy odešli další lidi. Nálada na domečku byla naprd. Ale to mě nezajímalo tak moc jako to, že bylo vypnutý topení, sakra.

Ráno po personálním převratu sem si dělala kafe. Přišla za mnou do kuchyňky Peťa, celá ubrekaná.

„Odešla mi Vladěnka.“ Sdělila mi. „Byla to moje nejlepší kamarádka. Ta kancelář je bez ní taková smutná.“

„No však  co, tak se můžete vidět mimo práci, ne?“ Řekla sem žoviálně, jakože povzbudivě, a sypala sem si do hrnku kafe, který sem někomu ukradla. Si musím koupit, už si to slibuju týden.

„Jenomže dobrý lidi ochází…“ Stěžovala si dál.

„To je život.“ Řekla sem na to. „Takovej koloběh.“

„Tobě to není ani trochu líto? Ty nemáš žádný city?“ Kroutila nevěřícně hlavou.

„Ehehéé….“ Smích. „Hasič si myslí, že mám zkornatělý srdce, má na to takovou teorii o usazování vápníku…“ Podívala sem se na tu hromádku neštěstí. „Nebreč, to měl být vtip, já se tomu teda aspoň směju.“

„Když ty se směješ všemu!“

Radim mě vzal na oběd, do rockovýho klubu, a já sem si vzpomněla, že sem tam kdysi už byla, s Laurou, to nám muselo být tak sedumnáct, a něco významnýho se tam stalo, něco, čemu sme se dlouho smály, ale já už vůbec nevím, co. A tady je potřeba přiznat si, že su stará, zapomínám, chodím na místa, kde sem byla a připadám si, jako bych tam nikdy nebyla, senilita mi začíná požírat mozek, a tak sem nahlas přemýšlela, jestli to lobotomie spraví, a pak sme si dali brokolicovou polívku, a pak Radim řekl počkej, ti něco ukážu, something special, a protože sme se nacházeli v zámku, kde jako byl ten klub, tak mě zavedl na nádvoří … „Tadááá… překvapení!“

A najednou sem stála před třema velkýma kamenýma sloupama, byly něčím úplně úchvatný, takový-

„To je popraviště.“ Řekl, a natáhl si kapucu přes kšiltovku. „Tady se věšelo, to sou jako tři šibenice.“

„Fíííí….“ Údivem sem pískla. Hladila sem kameny. Mocný místo, to se pozná. „Tyjo, to sem nečekala. Kde se tady vzal zámek? A celý to nádvoří, a šibenice, ty jo, kde se to tady vzalo? Odkud? … Dyť sme kousek za domečkem. Včera to tady určitě nebylo. Já vím, já už vííím, tohle je Země-Nezemě! Já sem tak…. Tak….“

Uchvácená, uchvácená je to správný slovo.

Myslím, že takový je štěstí. Když člověk nečeká nic, nečeká nic jinýho než polívku na oběd, kde snad bude hodně hmoty – brambor a tak, aby to aspoň stálo za těch posledních pár drobáků, a pak najednou stojí na  nádvoří, a je pán… šibenic.

Famózní.