Alkohol ne, radši knihu

Radim je teď můj velkej kámoš. Já se s ním dělím o snídaně, on mi nosí obědy, a celkově se o sebe staráme, hlavně v dobách zlých, týden před výplatou.

Sedíme v kanclu většinou sami, Saša bývá často pryč, a tak si tam mlčíme, a když nemlčíme, tak se nahlas smějeme, což vytáčí ostatní, ale co je nám do nich. Naše kancelář, náš prostor woe.

Teda, tak to bývalo. Pak k nám do kanclu přibyl Kapitán, prej aby na nás dohlídl. Šéf nám ho představil, jakože je to bývalej voják, a bude na nás teď dávat pozor. Fakt, voják, kterej velel na střelnici. Měl za úkol nás postavit do latě.

Šli sme s Radimem kouřit na zahradu, která je v zimě fakt na hovno a smutná, abysme zhodnotili situaci. Radim se opřel o zeď, přetáhl si kapucu přes kšiltovku, zapálil si cígo a řekl: „Hustoles, ty vole, nenaděláš nic.“

Když se v kanclu točili technici, a nastaly zmatky a chaos, jako vždycky, zeptala sem se Kapitána: „Myslíš, že na tohle budeš mít nervy?“

„Já bych měl mít nervy na všechno.“ Oznámil mi věcně a hodil přede mě na stůl průkazku pyrotechnika.

Tak to bysme měli.

Večer sme si šli s Radimem sednout k Námořníkovi na pivo. Táhne se se mnou dlouhodobě problém jako dělo, totiž že absolutně nesnesu alkohol. Nacamrám se normálně ze dvou piv, o tvrdým si můžu nechat akorát tak zdát, mám podezření, že mám játra pěkně v hajzlu, čímž zřejmě skončila éra prochlastaných nocí, večírků, diskoték, pryč sou party hard, protože jak je mně blbě druhej den, když si dám jednoho panáka, to bych nepřála nikomu, dokonce ani Vieweghovi ne.

Takže sem si ten večer dala dvě piva, byla sem opilá jako Rimbaudův koráb, Radim mě tahal někam na jídlo, ale já sem řekla, že jíst vůbec nechci, zato se mi chce jít pěšky na hlavňák. Radim mi ještě předvedl, jak dělá blijící pes, což mě rozesmálo tak, až sem smíchem brečela, takže sem si rozmazala totálně oči, ale koho to sakra zajímá, a pak sem pokračovala ve svým výletu na hlavňák, v noci, v zimě, a navíc se mi chtělo hrozně čůrat, protože sem přece jenom ženská, a dvě piva udělaj svoje. Takže sem zoufale doklopýtala do mekáče, po cestě která trvala třičtvrtě hodiny a byla jako věčnost, hurá konečně záchody, no a tam na mě čekal… turniket.

Za á sem nemohla najít drobáky. Hajzl v mekáčovi stojí deset korun, to sme to dopracovali. Za bé když sem konečně našla desetikorunu, turniket mi to nechtěl vzít. Našla sem teda dvě pětikoruny, ale to už sem se slušně kroutila, čas na paniku právě teď, a ty dvě pětikoruny mi to taky vzít nechtělo. Škrabala sem na škrabátku jak zběsilá kočka, a nakonec mě to pustilo ve chvíli, kdy už sem vymýšlela, že na srandičky tady sakra není čas, a já ten blbej turniket přeskočím.

U zrcadla sem zjistila, že mám úplně černý rozmazaný oči, vypadala sem jak Courtney Love, snažila sem se to spravit, ale nakonec mi to přišlo tak vtipný, že sem se tomu zasmála, a nechala sem to tak, však co, panda ve městě.

Připadala sem si, jak kdybych utekla z divočiny, a měla sem taky divočáckej hlad. Chtěla sem si koupit hranolky, ale za ty hajzly, vy hajzli, si nekoupím vůbec nic, a tak sem šla na náměstí, kde byly stánky s jídlem, jo, stánky s jídlem, to je moje, hodně voňavý, mastný a nezdravě hnusný věci. Celá sem se třásla na langoša, a tak sem si vystála frontu jako ďas, ve které sem se osamoceně smála při vzpomínce na blijícího psa. Když sem konečně přišla na řadu, naporoučela sem si langoša s česnekem, sýrem a kečupem, a když to mařka celý připravila, chystala sem se zaplatit.

„Čtyry tolary.“ Natáhla ke mně langošová žena ruku.

Vidíš to, nemáš tak pít, ty mindo, říkala sem si, teď vůbec nevíš, co se děje. „Prosím…?“

„Tolary! Čtyry tolary!“

----- ???

„Čtyři!“

„Jak jako tolary?“

„Vy nemáte tolary? Ježiši!“ Hodila mýho langoša kamsi za sebe. „To si musíte dojít támhle do směnárny a rozměnit si ty peníze, boha. Další!“

Odešla sem poraženě od stánku. Vůbec sem nevěděla, co dál, připadala sem si ztracená, zoufalá a langošově zmlácená. Hlad byl hrozný. Přešla sem ke stánku s bramborákama, hrozně moc to vonělo, a já sem si říkala, třeba je bramborákový stánek lepší svět, a tak sem se zeptala prodavače, kolik stojí bramborák, a on řekl: „Čtyry tolary.“

Chtělo se mi brečet.

Druhej den mně bylo blbě, jak jinak, ze dvou piv… Radim nade mnou kroutil hlavou, a myslel si, že si to celý vymýšlím, jenomže pochopil že si nedělám prdel, když sem celej den nešla kouřit, a to už je co říct, to už mně jako musí být hodně blbě. Stála sem uprostřed kanclu a přísahala sem nasliněnýma dvouma prstama, jako hošík od bobří řeky, že už nikdy v životě se chlastu nedotknu, a strašně sem tomu věřila, a ještě ten večer sem se sešla u Námořníka s Kačkou a Lůcou, později za mnou dorazil ještě Radim, kterej se mě snažil zničit řečma, že vodrovnaný játra se musí přepít. Dala sem si jednoho škopka, stejně sem byla nacamraná jak zedník. Radim dal šest kousků, a s ožralostí sme na tom byli tak stejně. Já už dál u mattonek, a všichni mě obdivovali, že se dokážu střískat z jednoho piva, jakože ta ekonomická úspora, chápeš. Snažila sem se jim to vymluvit, že to není boží, protože sice se nacamrám z jednoho piva, wow, ale druhej den je mně taky z jednoho piva blbě. Za druhý „Jak chceš vydržet chlastat celou noc, když tě sejme první pivo?“ Třeštila sem oči na Kačku. „Ha? Nevíte.“

Byla sem fakt nešťastná, tohle je prostě trapas. Punk is dead.

Přisedli si k nám jakýsi borci z callcentráku, byli nudní až do prdele. Nudnost jim úplně stříkala ušima. Jeden třeba řekl: „Kačko, měla bys chodit do práce dřív, ranní ptáče dál doskáče!“ A šibalsky se zasmál.

Úplně sem se bála pokračování, který přišlo vzápětí s vtipálkovskou glosou pana Vtipálka Druhýho:

„Ale Kačka dobře ví, že ranní ptáče bez lahváče vůbec nikam nedoskáče.“

Načež se začli hurónsky smát, nastavili ruce, zařvali Hajfájf! a plácli si.

Ještě, že je za měsíc konec světa.

Lůca se mi v zoufalství sápala po ruce „proboha Jani, říkej něco!“, Kačka se snažila udržovat konverzaci, ale nestálo to za nic. Dopila sem svou mattonku, a chystala sem se dom, když se na mě přilepil jeden z ligy třeskutě vtipných, že máme společnou cestu, a jede jako se mnou.

No tak to teda nejedeš, ještě to tak. „Se mnou nejedeš, já du pěšky.“

„Já du pěšky s tebou.“

„Já du pěšky až… na Hlavňák.“

„Du s tebou.“

„Tak ne, tak já du na Konečňák.“

„Jak chceš, já du s tebou.“

Bože vole! A tak sem šla, kam mě nohy nesly, a on furt se mnou, otrava a opruz. „Tys prý taky dělala operátorku, říkaly holky, tři roky, že… hele, poraď mně, jak správně komunikovat. A co prodeje, mělas?“

„Dej mně pokoj, né neměla. Já nevím, jak komunikovat, já sem to všechno rači zapomněla, nech mě být.“

„Mně prodeje jdou, dobře se to prodává, hele, koukni…“ Začal něco lovit z batohu. „… tady je takový výhodný balíček volání i s internetem…“ Podával mi jakejsi papír. „No tak, podívej se na to, je to supr akce.“

„Mě to nezajímá.“

„Ale divej, tady je výhodný volání, schválně, za kolik voláš do ostatních sítí.“

„Já mám firemní mobil, volám zadara, zkus to trumfnout.“

„Aha, hihihi, tak tos mě trochu dostala.“ Hrozil na mě žertovně prstem. „Ale podívej se na to, nejdřív říkali, že nejsem dobrej operátor, ale teď mi dal audit hodnocení, divej na to, přečti si to.“ A cpal mi další papír.

Tak tomuhle říkám masakr. Rozhodla sem se zkrátit utrpení a naskočit na troleják. Naskočil se mnou. A vykládal o tom, jak má nezávazný vztah, a o tom, jak chová pavouky a hady, o tom jak chodí běhat, a spoustu dalších kokotin, který sem vůbec nechtěla poslouchat. Šel se mnou až před barák, tam sem mu řekla Čau, zdrhla sem, a když sem za sebou zabouchla dveře od bytu, oddychla sem si. Tak tohle už fakt nikdy víc, the raven say Nevermore.

Lidi z callcentráku potkávám běžně, flákáme se s Radimem po Bažinách v obědové pauze, a vymejšlíme, kam jako vlezem na oběd, a skupinky operátorů, jak vedoucí „vtipně“ říkali, opíků, potkávám pořád. Ať vlezu kam vlezu, všude sou. Né že bych ty lidi chtěla vidět, tohle je prostě nekonečný prokletí.

Daleko horší prokletí ale bylo, když sem potkala svýho bývalýho, svýho úplně prvního kluka, žišmarjá, z té doby sou ještě na Stránské skále trilobiti, tak moc dávno to je. Sakra, musí se celá moje minulost koncentrovat v Bažinách?

Vypadal fakt staře, strhaně a hnusně, úplně sem se krčila za cedulí s meníčkama, celá zelená z toho, s čím sem se to kdysi tahala, omg, zatímco Radim rozumoval u tabule „…sem asi nejdem, samý omáčky, ne, počkej, hele tady máš smažák…“

Bývalka se blížil, vyskočila sem ze svýho úkrytu, drapla sem Radima za ruku… „Dělej, zdrháme!“ , načež Radim samozřejmě zůstal stát, vůbec si mě nevšímal, protože je na podobný výstřelky zvyklej, a tak sem sama zdrhla do spořky, a tam sem se ukryla za bankomat. Radim doběhl chvílu za mnou „Co tady prosimtě děláš!“

„Pst, ticho, nic neříkej!“ Přikázala sem. „Ticho, trapas, de sem, dělej něco!“

A tak Radim dělal, že vybírá peníze, já sem se pořád snažila vyhnout nevyhnutelnýmu trapasu, ale jednou sem se otočit musela, a pak sem mu řekla ahoj, a on mě vůbec nepoznal, teda až po pěkně dlouhé chvíli mu zřejmě svitlo, takže moje schovávací akce stejně byla k ničemu.

Celej den mně pak bylo blbě z toho, že se dějou věci, který se nemají dít, a že na mě vyskakují z pandořiny skříňky minulosti obludy a bestie, který v mým dnešku nemají co dělat.

Stačí, že na každým rohu potkávám Kifa. Na hovno.

Situace na firmě naprd, opět se vyhazovali lidi. Já sem se zachránila tím, že sem se v podstatě stala šéfovou asistentkou. Jak řekl „Mám novýho oblíbenýho otroka.“ Co na to říct…

Navalilo se na mě akorát ještě víc práce, už docela drhnu držkou o zem, pracuju v práci, pracuju doma, hlavně že mám ten zkrácenej úvazek.

Aničce sem koupila na vánoce robota Robomana, je úplně boží, a protože mi ho dovezli do práce, mám ho tam vystavenýho, a občas ho vytáhnu, zaběduju nad tím, že do něho nemůžu sehnat buřtový baterky, a dám ho zase zpátky. Doufám, že ho do vánoc zvládnu zprovoznit, protože k tomu ještě potřebuju šroubováky. Zástupy chlapů na firmě a nikdo nemá šroubovák, i když teda pravda, hasič ho chtěl otevřít nožem… sakra práce. Že já sem radši nekoupila Lego!