Idiot

Zase se mi všechno bořilo pod rukama, sakra, čím to je, že prosinec je dycky úplně na hovno? Jakoby nestačilo, že sám prosinec se svým posraným sněhem, ledem a vánocema je dost strašnej, navíc je dycky úplně blbej, a vsadím se, že na žádným prosinci v mým životě, a že jich teda bylo, nebylo nikdy nic dobrýho.

Sralo se mi to na všech rovinách osobních a ještě hůř na těch pracovních.

A právě abych si odpočala od vší práce, rozhodla sem se s hasičem vyjet do Prahy.

Jaký paradox to byl, mi došlo docela brzo, nejvíc ve chvíli kdy sem běhala několik hodin po večerních nákupech s dvouma šanonama směrnic. Tak hlavně, že su dobrák.

Odjezd ráno před šestou, stojím v zimě a ve tmě se svýma šanonama u silnice, na smluveným místě.

Který až tak zase smluvený nebylo, protože telefon: „Jani kde prosimtě zase seš, proč nečekáš kde máš, stojím u tebe před barákem.“

„Jak jako před barákem? … Já su úplně jinde, sakra, řeklo se u silnice.“

Druhý pokus, sraz na benzínce. Stojím u silnice u benzínky, telefon „Jani můžeš mi říct, proč proboha stojíš u silnice, když se řeklo na benzínce? Přestaň tam vlát, a pocem, tady, hele, mávám, vidíš mě?“

Sakra! Došla sem teda na benzínku. „Zdary.“

„Můžeš mně prosímtě říct, proč si čekala kdesi… u odbočky sem řekl, u tvýho baráku!“

„Řekls kdesi u jakési odbočky, víš kolik je tady odboček? Dívala sem se na mapu a Kapitán říkal, že mám stát támhle na zastávce, tak sem tam stála, no.“

„Ajo. Tak hlavně že ti řekl Kapitán, sakra, kde máš stát! Ty mě vůbec neposloucháš. Nikdy, vůbec neposloucháš. Říkal sem odbočka, u tvýho baráku, a ty si stojíš někde na druhé straně sídliště, ženská logika. Blondýnovská logika, opravdu.“

„Takže já sem blbá blondýna, protože ty řekneš odbočka, a neřekneš kurva jaká odbočka, a já su blbá.“

„Já sem neřekl, že seš blbá, ty zase vůbec neposloucháš!“

„Hm. Du si pro kafe. Až se vrátím, tak se uklidníš, a pojedem.“

Neuklidnil se, a uklidněnej nebyl celej den. Jak ten den blbě začal, tak pokračoval.

Na snídani sme se stavili na benzínce. Byla celá dřevěná, a uvnitř bylo spoustu světel, bylo to ohromný, jako…

„My sme tady jako na plese, podívej, ty světla!“ Točila sem se uprostřed dřevěných stolků.

„Vůbec se neraduj!“ Sejmul mě hned zkraje.

„Teda ty seš ale protivnej…“ Kroutila sem hlavou. Já sem na plese, ty si zůstaň ve své temnotě, kde je všechno blbý. To teda bude den!

Koupil mně kafe, zalil mi to mlíkem, bylo to dobrý kafe, a venku jezdily auta a kamióny, na to všechno svítil měsíc, a my sme uprostřed toho všeho na plese pili kafe a kouřili, a den se teprve probíral.

„Viděls projev Landy?“ Smála sem se. „To je ale kokot, bože!“

„Tak to sem přesně čekal, že vytáhneš. Víš, že mám Landu rád, a tak mi musíš hned po ránu říct, že je kokot. Za každou cenu furt do mě musíš rýpat, furt se musíš hádat.“

„Ale to není pravda, to mělo být konverzační téma. No ták…“

Něco bylo špatně. Špatně byl už celej začátek, protože já sem měla velkou misi, protože Sima mně řekla, že su takovej retard, že ani nedokážu říct nikomu, že ho mám ráda, že to prostě neumím a nikdy umět nebudu, a proto mě lidi opouští. To si myslela ona.

Já sem si myslela, že je to prokletí, že se motám pořád v kruhu, pořád někoho ztrácím, a řekla sem si, že to zlomím, pokud dokážu říct jednomu člověku, že mi na něm záleží.

A rozhodla sem se to říct hasičovi, protože si fakt myslím, že je to ten nejlepší borec, kterýho sem kdy potkala, a protože se bojím, že ho úplně ztratím, když už u nás asi nebude mít od ledna práci, su celá zelená z toho, že už se neuvidíme, a že mi zmizí ze života, a tak sem si řekla, že mu to všechno řeknu, přestanu na chvílu dělat ramena, a řeknu to.

Celej den sem to chtěla říct, ale dycky ze mě vylezla úplná blbost, případně něco vtipně útočnýho, následkem čehož sme se hádali celej den, několik hodin zavření v autě, což byl psycho sekec.

Roztrhla sem si punčocháče, dost drahý punčocháče, který sem si koupila speciálně na akci Praha, takže sem nakonec vypadala jako coura, ještě ke všemu. Sakra já to dycky myslím dobře, chci vypadat jako normální člověk, jenomže stejně z toho prostě vyleze wopa punk style, nenadělám nic.

Poslední šanci sem měla, když sme večer v mlze stáli na benzínce za Prahou, pohádali sme se, zase, ale to neva, já sem přesto byla odhodlaná říct takový ty velkomožný věci, a zatímco rozhazoval rukama a plival síru „Tak proč se mnou teda jezdíš, když su takovej hajzl!“ , sem si připravovala ty velký věty, jenomže to bylo hrozně velký vypětí, až sem se z toho rozbrečela, jak mi mě bylo líto,  a pak sem se nadechla….

…. a vypadlo ze mě: „Do hajzlu, ty všecko musíš zkazit!“

A bylo. Game over.

Hrůza. Nikdo na světě není větší trapák jak já. Sima měla pravdu, tohle nikdy nedokážu.

Vysadil mě večer na firmě, byla sem celá ubrečená z toho, jak sem byla ze sebe zoufalá, dali sme si ještě cígo a pak zdarec, a já sem zavolala Radimovi, šli sme na pivo k Námořníkovi, a tam sem brečela vztekem, jakej su idiot. Radim na to řekl „to seš, no…“

Brečela sem eště víc.

Několik dní sem se plácala v sebelítosti, že su srab. Byla sem zklamaná sama ze sebe, což je pocit, kterej sem nikdy neměla, a je to hrozně hnusný.

Anička byla nemocná a byla u mamky, abych já mohla vydělávat ty velký peníze, abysme vůbec přežily, protože brácha se ode mě odstěhoval, a já sem se rozhodla nedávat si na byt už žádnou spolubydlu, protože už mě lidi serou, a konečně mám možnost splnit si svůj velký sen, abysme s Aničkou měly byt samy pro sebe, a tak jdu do toho i když to znamená, že budu otáčet každou korunu, no nedá se svítit.

„Budu žít už normální život, jako normální lidi.“ Řekla sem Radimovi večer u piva.

„Ty?“ Zvedl obočí. „Normální život? Nemáš šanci.“

A pak volala Sima, že mám dojít do města, a já sem jí slíbila, že jo, a až pak začlo vylízat na povrch, že tam má sraz se svýma kolegama z práce, ale to že na plánu nic nemění, protože jestli nepřídu, tak su kokot, a to sem teda nechtěla, to nechce nikdo, a tak sem Radimovi oznámila, že se přesouváme do města, a Radim řekl „Jo, mně je to jedno“ , protože mu je jedno úplně všechno, a já si kolikrát přeju být na chvilku Radim, aby mi taky všechno bylo jedno. Momentálně mu bylo jedno, jestli v práci zůstane nebo ne, a já sem se ho snažila přemluvit, aby tam zůstal, jenomže sem ani nedokázala říct, že by mi chyběl, a tak sem neřekla nic. Srovnala sem to na „když budeš mít práci, budeš mít peníze, když tam nebudeš, nebudeš mít nic.“

Zasloužím metál za to, jak říct hovno ve dvou větách. Skvělý.

Přesunuli sme se do města, čekat na Simu. Došla s kolegou, pinklem, kterej vůbec nebyl vtipnej, i když si to myslel, a tím teda začal večer plný neštěstí, protože za chvilku sme seděli se Simíma dalšíma kolegama a kolegyněma, a všichni se na nás v plné síle povyšovali, protože byli pinkli, což já sem vůbec nepochopila, co je na tom povyšujícího,  a Radimovi to bylo jedno, nicméně sme furt dokola poslouchali, jak je pinglování práce boží, zatímco sedět v kanclu je pičusský, tak to řekli.

Sima se chovala jako blbka už v úvodu, když sem ji seznámila s Radimem „A vy spolu jako děláte, jó? A to vy tam máte v práci takové děcka?“

Tak Radimovi je dvacettři, nepřipadá mi jako děcko, ale kdo chce být křupan, ten si dycky najde příležitost, že. Šili do nás celej večer, ale mně to bylo jedno, všecko mi bylo tak jako jedno. V jednu přišla Sima, že dem do toho klubu, jako my dvě, slíbilas to, ale já sem řekla nasrat, sbalila sem Radima  a šli sme na rozjezd, a Sima šla za mnou, všude bylo náledí, nemohla sem si zapálit, protože sem někde ztratila zapík, a do toho Sima furt mlela to svoje „a proč nikam nejdeš, próóč? Je teprve jedna, to máme do rána eště spoustu času, tak ale slíbilas to! Říkalas, slíbilas…“

V rozjezdu sem se se Simou pohádala, protože sem byla fakt nasraná, jaký mně furt musí určovat bojový úkoly, měla sem toho dost, a hádku sem chtěla zakončit tím, že si uraženě sednu na jediný volný sedadlo, a málem sem si sedla do blitků. Fakt skvělý, vopravdu.

Posádce rozjezdovýho autobusu sem  aspoň oznámila, že „já tady v těch poblitých autobusech žádný příplatky za rozjezdy platit nebudu, vám říkám, NE-BU-DU!!“

Druhej den sem si přísahala, že se hodím do klidu, těšila sem se na to, že budu doma, dám si nervy do pořádku. Možná si vezmu dovolenou.  A hlavně nebudu podnikat žádný mise, který nemůžu splnit. Prostě klídek.

No a v noci volala Saša, že jí umřel pes, Megí, a že neví, co má dělat, a já sem jí teda řekla, at´ přijede, aby nebyla doma s mrtvým psem, a ona si teda vzala taxík a přijela, do tří do rána sme seděly v kuchyni, a já sem vůbec nevěděla, co mám říkat, Saša brečela, a tak sem jenom nalívala slivku a solidárně sem se zbořila.

Zůstala u mě přes víkend, a v pondělí vzal Radim lopatu, a šli Megí zakopat, do lesa, do úplně zmrzlé země.

Na Vánoční večírek sme jeli do Mad´arských lázní. Bylo by to celý fajn, jenomže za á nemám ráda hromadný koupání a bazény, takže do takových atrakcí vůbec nelezu, z čehož vyplývá problém za bé, totiž že sem zjistila, že mám zpuchřelý plavky. Musela sem si koupit nový, a při zkoušení sem se musela podívat taky na svůj zadek v zrcadle, což běžně nedělám, a objevně sem zjistila, že sem o nic nepřišla. Zadek jak Beyoncé nemám, to je pravda, říkala sem si, zato mám…. zato mám…. a snažila sem se najít na sobě něco fakt dobrýho, jenomže už i namyšlenost mě opustila. Sakra.

Utěšovala sem se aspoň tím, že bude konec světa. Vycházelo to zrovna na náš Mad´arský výlet. Přátelům sem poslala esemesky, že se s nima loučím, Pepovi sem řekla, at´vezme bejsbolku, kdyby něco, vzala sem si do tašky dýchací roušku, kdyby nás zavalil sopečný prach, Saši sem dala pokyn at´vezme zbraně.

Když sem stála ráno v sedum před firmou, v pustopusté tmě, a viděla Radima, jak se tváří, tak sem myslela, že konec světa už nastal.

Saša přišla s vařečkou „žádnou lepší zbraň sem nenašla, tak mám tohle, kdyby něco.“

Pepa nás naložil do auta, a taky Kapitána, to byla naše cestovní posádka, Radim usnul hned za Brnem, a já sem taky chtěla spat, už sem si natřepala Pepův polštářek ve tvaru oslíčka, jenomže Saša se furt mlela, furt poskakovala jako želé, a když se snažila být nejvíc vklidu, tak pobořila půlku auta. Doteď sem neměla tušení, kolik věcí se dá na zadním sedadle rozbít, ulomit, upustit na zem, votřískat o okna, kde všude můžou být boty, a nohy, kolik se toho dá vytáhnout z kapes, a kolik se toho dá namluvit.

Lázně byly fajn.  Oproti očekávání sem ve vodě ožila, byla tam fakt teplá voda, a byl tam takovej temnej bazének, a tam se nám se Sašou líbilo, a řekly sme si, že tam strávíme celej den, protože je to nejvíc super, a dělaly sme lachtany, a vodní sirény, a já sem předváděla jak su siréna kapustňák, a „divej, teď su keporkak, takle dělají takový zvuky úúúááá, ale kapustňáci né, ti dělají takový íííí, šéfe divej, jak se kapustňák změní v mroža, a jak skočí tady z té zídky, Radime taky divej, kluci, kluci, potesem!“ Netrvalo dlouho a přišel mě vyhodit plavčík.

Sašu taky, protože zrovna dělala malou hysterickou vílu, plácala se na betonovým sloupku a dělala, že umírá, protože se jí dostal vzduch do žaber. Takže týpek nás vytáhl před bazén, a rozčileně ukazoval na ňákou maďarskou ceduli, kde bylo napsaný něco jako „langoškargoš“, tam do té cedule významně bouchal, já sem se smála, a Saša z toho bystře vytušila „aha, máme být ticho. Ticho, jo? Oukej.“ Vzala mě za ruku a uraženě sme se odešly skrýt do vodní jeskyně venku, kde sme si hulákaly, jak sme chtěly, a já sem si samozřejmě z té radosti, a aby viděli, vykřičela hlasivky.

Zrezivěly mně stříbrný naušnice, ale jinak to bylo fajn.

Doma sem sebou praskla do postele a spala sem jak zabitá, a po půlnoci mi volal Pepa, vzbudil mě, aby mi sdělil skvělou zprávu „Teď můžu s určitostí říct, že sme přežili konec světa, gratuluju!“

Aha.

Takže si můžem v klidu počkat na další.

Všem tímto přeju spoustu zábavy a nových dobrých zážitků v roce 2013 :)