Splašený srdce

Měla sem velký předsevzetí, že budu víc psat.

Jako jo, nejhorší chyby mýho života se odvíjí od toho, že si něco stanovím, určím, promyslím a naplánuju. Takže sem napsala svoje čtyři stránky, což znamená, že sem zaznamenala měsíc svýho života, a pak se mi odjebaly windowsy, a všechno bylo v hajzlu. Klidně zmizely čtyry stránky mýho života, jak když flusne. Prostě puf.

Strašně dobře a vtipně sem psala o tom, jak sme začly konečně zase se Simou chodit do klubů ve městě, který stojej za hovno, protože to je prostě vlastnost brněnských klubů, že sou to vlastně vesnický tancovačky, a jako stalo se tam pár dobrých, úžasných a poučných věcí, který se mně ale nechcou znovu popisovat, a tak zůstanou navždy utajeny.

Psala sem o tom, že sme byli s Radimem na firemní poradě označení za zkázu firmy, já proto, že vymýšlím kokotiny a ještě se jim nahlas směju, což znemožňuje ostatním svědomitým pracovníkům práci, Radim proto, že je furt na internetu. A tak sem jednou u Námořníka řekla Radimovi „musíme něco dělat se životem, Youtubáku, když se nemůžu nahlas smát, chce to ňákou tichou akci“, a Radim vymyslel, že si dám inzerát na seznamku, a tam se seznámím, a já sem řekla, hell yeah, budu chodit na rande se zoufalcama a budu o tom psat, dobrej nápad. Jenomže ve finále byli zoufalci tak zoufalí, že se mně vůbec ani nechtělo o nich psat, ani s nima nikam chodit, a nakonec z toho vypadl jeden, kterej by šel, jenomže taky z něho vypadlo, že se vůbec nikde sejít nechce, že si trvá na tom, abych já dojela k němu dom, do Hodonína, a rovnou tam přespala. Prej víno a večeře, a budeme si povídat.

„Ták jo“, řekla sem Radimovi zklamaně „jedinej, kdo mi vypadl ze seznamky, je úchyl, kterej mě chtěl nalákat do svýho kutlochu, a tam mě zabít. Radime víš co, příště seru na tvoje blbý nápady.“

Tímto skončil můj skvělý záměr, jak psat o něčem zajímavým.

Strašně dojemně sem taky psala o tom, jak se vrátil hasič, a jak sem byla strašně šťastná, že má u nás zase práci, a že mě může sundávat ze zdi, a že můžem kouřit na zahradě a chodit na obědy a tak.

Takže sme zase stáli na zahradě, kouřili, a já sem si stěžovala: „Vodjebal se mně počítač, úplně odešel, a mě nenapadlo nic lepšího, než to fuknout do původního nastavení, a všechno v hajzlu, žejo.“

„Musíš zálohovat.“

„Tak na takovou radu sem přesně čekala. Mně zmizely čtyry stránky. Čtyry důležitý stránky, který nejdou napsat znovu. Měsíc práce, měsíc života.“

„Ty jako píšeš čtyry stránky měsíc? Tak to chápu, že to nejde napsat znovu, protože s takovou rychlostí, to bys byla měsíc ve skluzu.“

„Eště se tomu směj, já sem ztratila život.“

„Musíš zálohovat.“

Na valentýna mě Pepa pozval na romantickou večeři, ale já sem nešla, protože sem musela jít k Námořníkovi, kde sme měli sraz se Sašou, s Radimem a jeho kámošem Méďou, kterej vymyslel, že si budem čistit zuby popelem z popelníku, prej se tím zuby vybělí.

Druhej den mně bylo tak blbě, že sem musela odejít z práce v deset, a pak sem doma prospala celej den a celou noc, a najednou byla sobota, a tak sem se vydala slavit se Simou její narozky, kámošsky sem jí řekla "vítej mezi zombíkama, kristovy leta byly eště dobrý, teď už začnem hnít", načež sem to pěkně schytala.

Anička si se mnou vážně promluvila na téma „co bude až umřem“, a já sem jí úplně naférovku řekla, že nevím, ale že někteří lidi si myslí, že je spousta možností, a ona si vybrala tu, že v příštím životě budem psi, já velkej pes, a ona malej, a budem spolu běhat, dokud neumřem, a pak se stanem orlama, já velkej, ona malej. Tak sme si to naplánovaly.

Kvůli práci sem musela jít na vstupní lékařskou prohlídku, kde sem měla být už před půl rokem. Nebo před rokem, já už vlastně vůbec nevím, každopádně vím, že nemám vůbec ráda doktory, a úplně nejvíc nemám ráda čekat v čekárnách, a ten den mně zrovna bylo hrozně blbě, protože sem si den předtím dala u Námořníka pivo, jo, jedno pivo, to je přesně teď aktuální množství, ze kterýho dokážu trpět kocovinou celej den. A tak Radim vzal auto, a jel se mnou k doktorovi, na tu vstupní prohlídku, protože já bych tam nedošla, já bych se na to vykašlala, mně bylo fakt blbě.

V čekárně sme čekali hodinu. Už sem nevěděla coby, plácala sem se na gauči jak kdyby mi došel kyslík, a furt sem se ptala „Radime už su na řadě? Radime už pudu?“ a Radim hrál tetris, a bylo mu úplně jedno, že já se tam můžu sežrat nudou, a já sem pak řekla „seš na hovno, ale stejně su ráda, že seš tady“ a on řekl „já su tady jenom proto, že sem chtěl projet auto“. Protože Radim je se mnou všude, ale dycky má vymyšlený důvody, proč tam jako být musí, proč se tam jakože octnul, když vlastně vůbec nechtěl.

A pak sem šla konečně na řadu, z ničeho nic mi natočili ekg, který jako vůbec nebylo dobrý, jak mi pak doktor řekl, prý mám splašený srdce.

Taky se mě ptal, jestli mám borelku, tak sem řekla, že jo, protože sem nemohla sníst antibiotika, páč sem je hned vyblila, protože mám slabej žaludek, a když už sme byli u toho, řekla sem mu taky, že je mi celej den blbě z jednoho piva. Zjistil, že nemám očkování na tetanus „a to Vás jako nechává klidnou?“, pak mi ještě poslouchal srdce, a né, nebylo to dobrý.

Takže co nejdřív na testy na játra, slinivku, ledviny, štítnou žlázu, živiny, a pak na ultrazvuk srdce a taky prý dostanu krabičku s přísavkama na tělo, na měření ekg.

Když sem se vrátila do čekárny, kopla sem Radima do nohy. Furt hrál tetris.

„Radime! Radime, já umírám. Nic ve mně není dobře.“

„Jo? Dem už na ten oběd?“

Odvezl mě na „lepší oběd“, na Šelepku. Ke stejku si dal pivo.

„Já ti to závidím, já kdybych si dala pivo k obědu, tak mě to položí. Sakra, určitě mám ňákou mononukleózu, nebo ňákýho stafylokoka, to bude průser, kámo, už se nikdy nenapiju, játra v hajzlu. Ale próč?“

„Protože seš stará. Máš starý játra, no…“ Trhl ramenem a natlačil do žgraní fazolky. „Já nechápu, proč s tím otravuješ doktory.“

A s tou plnou pusou spustil šílený smích, až všechno kolem poplival.