Bejby nebude sedět v koutě

Anička byla dva týdny nemocná. První týden u Huga, druhý u mamky, a já sem chodila do práce, a život stál za hovno, protože všechno bylo hrozně marný. Neměla sem pro koho nakupovat, pro koho vařit, na koho mluvit, na koho se těšit, upadla sem do depresí marnosti a nicoty, jako když se žárovka odpojí od obvodu, sice má funkci svítit, ale bez drátků je k ničemu.

Simu definitivně opustil motorkář, a Sima zjistila, že neumí být sama, a rozhodla se všechen volný čas trávit se mnou. Začly sme teda zase chodit do baru, kde dělá lezba, je to tam furt stejný, a my sme se tam zase stejně zabydlely, máme svůj stůl, a svoje lidi, je to tam stejný už roky, z jukeboxu hrajou furt ty stejný vály, na baru sedí Řek, o kterým sem teď zjistila, že není Řek "hele Řeku, ty prej nejseš Řek, to mi teda vysvětli, vypadáš jako Řek, a roky ti říkáme Řek, a teď mi Řidič řekl, že nejseš vůbec z Řecka, ještě mně řeknite, že Řidič není řidič a já to balím, jako."

Pak tam chodí Čtenář, je tam každej den, vezme si časák, a pořád zírá na jednu stránku, nikdy ji neotočí, prostě tam sedí hodiny, a nikdy neotočí stránku, a když se Sima napije, tak jí říkám: "Běž se zeptat Čtenářa, co má za tajný úkol, a pro koho pracuje, a řekni mu, že dobře víme, že nevobrací stránky." Ještě k tomu nedošlo, ale jednou ta velká chvíle přijde, a dozvíme se to, určitě.  Je to tajnej, vod FBI.

A pak tam chodí Páreček. Mařka s borcem, kolem čtyrycítky, sedí tam každej den, pijou pomerančový pivo, nikdy nesní ten pomeranč, co je v tom píchlej, dycky to vracejí, což je podle mě škoda, a vůbec nemluví, vůbec spolu nemluví, jenom tam sedí, držej se za ruce, a pozorujou. A pak tam chodí kroužek důchodců, každý dva dny, je jich sedum, vytáhnou na stůl kasičku, což je plechovka od tenisáků, tu dají na stůl, a ta tam prostě je. Nevím na co, je to záhadná skříňka, vlastně ani nevím, jestli v tom mají peníze, ale Sima říkala, že jo, že z tama dycky vysypou spoustu drobáků. A pak je tam taky Trojice, tři borci, co tam sedí každej den a na něco sází. Jeden má čelenku, Sima si myslí, že je to sexy, já si myslím, že je to buzna.

A všichni mají jedno společný, šílený hudební vkus. Jestli to teda má vůbec co dělat s hudbou. Landa, Gott, Kabáti… klasický utrpení, a Sima má v poslední době pekelný mučící nástroj, který vytahuje po třech pivech – pustí Rytmusa, a přesvědčuje mě, že „von ale Jano zpívá pravdu“ a pak pustí Spirita, a ten má eště větší pravdu, „dyť se zaposlouchej do těch textů!“.

A já trpím. Nemyslím si teda, po těch letech, kdy se snažím Simě vysvětlit, co je dobrej text, a co je umění, že to ještě někdy pochopí, ale co je moc, je příliš.

Jeden čtvrteční večer ale udeřila v plné síle. Třetí pivo padlo, a jedem.

„Jano já ti musím něco říct.“ Naklonila se ke mně tajemně přes stůl. „Ale ty se budeš smát.“

„No to asi jo.“

„Né, ty se budeš smát. Já ti to řeknu, ale slib, že se nebudeš smát, ty se budeš smát, ale já to stejně řeknu. Nedělej to, nesměj se.“

„To nejde.“

„Tak ty se budeš smát ale. Ale já to teda řeknu, já mám velký tajemství, ale ty mně nadáš, já to vím už teď, ale já to řeknu. Ne, počkej, ty se budeš smát, já ti to neřeknu.“

„Neříkej.“

„Ne, tak já to teda řeknu.“ Naklonila se ke mně ještě víc, aby to nikdo neslyšel, přimhouřila oči a pak vyjevila to velký tajemství „Mně se líbí Justin Bieber.“

Snažila sem se tvářit statečně, jenomže smíchem mi lezly slzy do očí, ale ona přede mnou držela varovný prst, a pak to vzdala „já sem to věděla, že se budeš smát!“

„Volééé!“ Zařvala sem na celej bar, až to všechny vylekalo, stoupla sem si, záchvat smíchu mě ale zase posadil, a pak sem šla na bowlingovou dráhu, kde sem se bezmocně plácala do kolen, smích nešel zastavit. A když sem se vrátila, přišla další pecka.

„Už ses uklidnila?“ Zírala na mě vyčítavě. „Protože já ti chcu říct eště něco, ať to máš v jednom. Du na koncert Šmajdy. Nesměj se, kurva! Nech toho! Víš, jak on umí dobře zpívat? Víš jak? Nevíš!“

Další den mně přišla esemeska, jestli nechcu jít na koncert Spirita. Do Karibiku!

Ani za kokot, vole!

Došly mi peníze, a tak mě Radim začal brát k sobě domů na obědy, na chlebovou polívku. Má psa, pitbula, a když sem se chtěla najíst, musela sem se odvážit projít zahradou se psem, dokonce sem se musela odvážit ho pohladit. Byl to úplnej bobřík odvahy, ale polívka byla dobrá.

A pak přišel ten blbej víkend, kdoví odkud se vzal, ale zezačátku vůbec nevypadal špatně, v sobotu ráno svítilo slunko, a já sem se dívala na filmy, s noťasem v posteli, bagrovala sem zmrzlinu z velkýho kýblu, jedla sem do toho sýrový křupky, a pak sem šla k našim na oběd, byla kačena, a když sem se vrátila, snědla sem sušený rajčata a zapila to colou. Život neměl chybu.

Do té doby, než mně napsal hasič, že ho přestal bavit život. Pak si pro jistotu vypnul telefon, a já sem zůstala doma čumět, s neodvratným pocitem, že musím něco dělat, jenom sem nevěděla co, protože tohle mě nikdo nenaučil, a v knížkách taky není návod, jak zachránit záchranáře.

Za nekonečnou hodinu mi přišla zpráva, ať nemám starost. Napsala sem teda aspoň, ať přijede, ale nestalo se nic. 

Do toho mně psala Sima, že musíme jít do města, na koktejly, hlavně na ten Cosmopolitan, jak ho pijou v Sexu ve městě, ale mně se nikam nechtělo, a snažila sem se z toho vyvlíknout, jenomže Sima použila svoje vyděračský zbraně „Ale slíbilas to!“ a „Když nikam nepudem, tak umřu.“

Takže sme seděly v baru, kde se mi vůbec nechtělo být, a Sima byla nadšená, jak vtrhnem do města „a paříme až do rána“.

„Áchjo…“ Povzdechla sem si. Kdybych to neslíbila dva týdny předem, nikdo by mě nikam nedostal. Měla sem blbej pocit, že su úplně špatně, že mám být někde jinde s někým jiným, kruciprdel!

Sima byla v euforii z nově nabyté svobody „hej serem na chlapy, pudem na nákupy, já si koupím křiváka, a ty si taky koupíš křiváka, serem na to, koupíme si křiváky, a život de dál jako.“

„Budem vypadat v křivákách jak dvě metalový Boženy.“ Namítla sem.

„Ale ser na to. Teď nám začíná život, teď, a dem do města, balit borce, a sbalíme ňáký úplně super týpky.“

„Já nikoho balit nejdu.“ Oznámila sem a napsala sem hasičovi esemesku, že všechno bude dobrý, dobrý to bude, uvidíš. Nic jinýho se nedalo dělat.

„Přestaň být zapšklá.“

„Simo, já tady něco důležitýho řeším. Jako a upřímně, nemám vůbec náladu na ňáký uslintaný sráče v klubech, fakt ne. Du si koupit cíga.“

Šla sem do automatu, ale ten nefungoval, tak sem šla do hospody naproti, a zjistila sem, že je zrušená, tak sem šla do hospody vedle, ale ta je nekuřácká, a tak tam neměli cíga, a tak sem šla do další hospody, a tam sem si je konečně vytáhla z automatu, a když sem se vrátila do baru, pověsil se na mě jakejsi Ukroš, že jestli mu nedám cígo, a já sem mu řekla, že nedám, načež dal dělo borcovi, co stál vedle, porvali se, a já sem si říkala, ty jo, tenhle večer nebude dobrej ani za nic, protože je předem odsouzenej k nezdaru, a řekla sem to Simě, ale ta na to žoviálně řekla „Jedem do města, protože bejby nebude sedět v koutě! Nebude, Jano, prostě ne!“

A tak sme seděly na baru v Tres Gallos, Sima nám poručila dva Cosmopolitany, a když nám je pinklica donesla, byla hrubě nespokojená „a proč to není v těch sklinkách, jako…“

„Jo, já vím, jako v tom seriálu.“ Odsekla pinklí žena. „Každej to tak chtěl, a tak nám všechny tydle sklinky rozbili.“

„Nebude to dobrý dneska, já sem to říkala.“ Snědla sem limetu. „Ať mně přinesou ještě tu třešňu, ještě dvě rači.“ Sima teda objednala ještě dvě třešně, ale nikdo je nepřinesl, protože na nás zapomněli. Pak objednala eště dva drinky.

„Neblbni, se nedoplatíš.“

„Hele, žijeme jenom jednou, a netvař se tak, tohle pijeme na tvou počest, ty seš Carrie, seš úplně vona.“

„Ježiš, já nejsu Carrie, proboha.“

„Seš, a běž říct dýdžejovi, ať tam něco pustí, třeba Spirita.“

„Běž tam ty, ať pustí Exampla aspoň, stojí to tady za hovno.“

„Koho? Jaks to říkala? Exhampla, jo? Du tam, a eště něco řekni, ty tři, nó… tam ty tři jak máš ráda.“

„Swedish house mafia.“ Viděla sem ten výraz Tohle nezvládnu, rozesmálo mě to „Svídyš haus-„

„To je na mě moc složitý, du pro toho Spirita.“

Tajně sem doufala, že se unaví, pak nasednem na rozjezd, a jedem domů, jenomže to bylo marný. Odtáhla mě do Ratejny. Stály sme tam na baru, já sem útrpně pila redbull (za 65 korun!), Sima si dala whisku, a dobrá nálada ji přešla, protože „podívej se na ty borce, koho tady chceš lovit? Dyť sou tady samý tlamy, bože, to mi chceš jako říct, že nikoho nenajdem? Hele divej, tragéd vedle tragéda.“

„Tamten borec naproti vypadá jak zombie.“ Smála sem se. „To je jedinej úlovek, kterej dneska můžeš udělat, zombie boy už čeká, vidělas Ricka? Pravýho zombie boye? Ten by tady měl být. Ten by tady měl být, jinak se nudím.“

„Ty si děláš prdel, ale tady fakt nikdo normální není. Musíme jít jinam, tady to balíme a dem eště někam.“

To už sem nevydržela. Oběti vocaď pocaď. „Já už nikam nejdu!“ Vzbouřila sem se.

„Ale jó, pudem do No Stressu, tam choděj motorkáři, dem, tam budou dobří borci.“

„To je na hovno, todle všechno.“ Řekla sem. „Jako chápu, že máš období urvání ze řetězu, ale todle nikam nevede. Nebudem tady za každou cenu shánět borca, to je všecko špatně, ty se musíš připravit na možnost, že zůstaneš sama, že už prostě nikdo nepřijde, připrav se na to a srovnej se sama se sebou. Protože je možný, že sme měly jednu šanci, jednu šanci mít normální vztah, normální rodinu, normální život, a to sme prosraly, to nám nevyšlo, a je možný, že na další šanci už nemáme nárok.“

„Aha.“ Zahleděla se dlouze před sebe. „Musím se teda smířit s tím, že zůstanu do smrti sama s dvouma děckama.“

„Radši se s tím smiř, je to tak lepší.“ Napila sem se redbulu, a zatímco sem se soustředila na brčko, který bylo děravý v kloubu, sem vedle sebe slyšela jenom tichý „mně je špatně“ a pak buch.

 Sesunula se k zemi, naprosto bez života, a prostě nebyla. Snažila sem se ji postavit, ale moc to nešlo, ostatní si kolem tančili, nebo seděli na baru a zřejmě to pozorovali, a upíjeli k tomu pivo. Šáhla sem jí na krk, jestli má tep, zjistila sem, že jo, tak se se ji snažila proplesknout, všechno marný, „tak dem nahoru.“ Nevím vůbec jak se mi povedlo mrtvou váhu zvednout, ale ňák se mi to povedlo, udělaly sme dva kroky, a šla k zemi zase. Shit. Na to už sem neměla sílu, věděla sem, že nahoru už ji nedostanu, a odkudsi se vynořil borec v bílým tričku, „počkej, počkej, já ti pomůžu“, jedinej mezi ignorantama, zvedl ji, já sem si ji omotala kolem krku, a šly sme, a u vchodu sme sebou řízly na lavičku, protože už sem nemohla. Před náma byly ještě schody. Stairway to heaven.

Na chvilku se probrala. „Máš ňáký prachy? Máš?“ Zeptala sem se. Kývla a složila se na lavičku, bum prásk cililink. Nechala sem ji tam, a šla sehnat taxíka. Když sem ho splašila, vrátila sem se, a vytáhla ji do schodů, zatímco se na to tři nabušení rambové vyhazovači u vchodu dívali. Bezva.

Probrala se až u mě doma, a vůbec nevěděla, která páčka. Do rána byla dobrá, domů už odešla po svých, a já sem si šla lehnout, a za hodinu sem se vzbudila, oblíkla sem se, šla sem koupit koblihy, co zlepšujou život, a jela na hasičárnu.