Největší DiCaprio

Tak jo, du pokračovat v psaní. Od září sem nepsala, protože… mohla bych si vymyslet sto věcí, co mně bránilo, jenomže pravda je, že se mi prostě nechtělo. Lenost je zákeřná sviňa.

Takže kde sme to …

Zimu sem přežila. Těžce, ale přece, a teď už čekám na jaro, kdy bude všechno lepší, jak tomu dycky věřím. Těším se až si koupím růžový tenisky, a vyrazím do Bílovic, těším se na ty tenisky celou zimu, a těším se na ně i přes to, že vím, že z tenisek mám dycky křeče, ale to neva.

V práci to stojí za hovno. Sloužit neschopným lidem už mě stálo zbytky sil, a já sem se tam nešťastně plácala s pocitem, že mám rozhodně navíc. Všichni mě srali. Házeli na mě svoji práci, tvářili se, že jim nesahám ani po kotníky, a sami nedokázali ani vytvořit zaprcanou tabulku v excelu. Vymýšleli hovadiny, kterým vznešeně říkali marketingový plán, buzerovali, pak Pepa zůstal na Mendláku bez auta a volal, abych ho odvezla, já sem řekla ne, a on si vzal taxíka, protože nevěděl, jak se dostane pěšky na firmu, a eště si to nechal proplatit, a já sem se opravdu bála, že jestli zůstanu mezi takovýma nulama, stane se ze mě nula taky.

Hasič pro nás přestal pracovat, a já sem propadla hysterii, že ho ztratím, zachvátila mě panika, protože mám zvláštní kosmický pocit, že musíme být spolu, že sme k tomu určení, nebo tak něco. Ale protože su srabák, rači bych ho nechala odejít a brečela nad tou velkou ztrátou, než bych to řekla. A tak sem se začla smiřovat s nejhorším.

Ale on to vymyslel, každej druhej týden pro mě přijel, odvezl mě z práce domů, a nebo jenom tak „jel kolem“ a hodil mě dom, a pak sme na parkovišti kouřili, a kecali, a bylo to tak fajn, a pak přijel zas… Mluvili sme taky o práci, protože kromě toho, že tahá lidi z hořících domů, si ještě taky zařídil firmu na školení první pomoci, firma je úspěšná a prosperuje, a tohle třeba de úplně mimo mě, vůbec nechápu, jak to mohl stihnout, jak to vůbec může stíhat.

No a jednou mi v autě řekl, že už je čas, abych k němu šla pracovat, a já sem řekla tak jo.

V práci sem dala výpověď, a připravila sem se na život plný rizik a nejistot, zato s adrenalinem v žilách, který mi dal neskutečnou chuť do života.

Škarohlídi a kverulanti kroutili hlavou, jenomže ti kroutí hlavou dycky, a taky mají spoustu keců, jako „jinde to stejně lepší nebude“ a kyselý hrozny „stejně to nevyjde“, a mají připravených spoustu takových pořekadel, aby nemuseli přiznat, že mají strach udělat změnu, radši budou sedět v práci, která je nebaví a nudí, aby mohli naříkat, že to stojí za hovno.

Jednoho zimního večera sem si dala sraz s Kačou, Lůcou a Verunou v koktejl baru. Přišla tam kartářka, a já sem jí řekla, že jí dám kilo když mi vyloží karty, a tak mi vyložila karty, kde bylo, že mě čeká spousta překážek, zato ale příde ta velká láska. To mně říká každej kartář. Dala sem jí cígo, bylo jí osumdesát dva let, mluvila trochu rusky. Než odešla, vytáhla z kabelky zrcátko a rtěnku, namalovala se, než pude na další štaci, a odkráčela.

„Kdybych takle vypadala v osumdesáti“ Závistivě sem kroutila hlavou a napila se svýho hnusnýho Zombie koktejlu. Koktejly sou všechny hnusný.

„V osumdesáti budeš mít vytahaný cecíčky.“ Řekla Veruna. „Takový kůžičky.“ Vrazila si do pusy žlutej meloun z koktejlu. Vypadala jak inverzní Pacman. „Já nechcu být stará.“

Holky dělají v callcentráku už pátej rok. Sou to ty největší vojáci na světě. Šlapou jak hodinky a na nic si nestěžujou. Smekla bych před nima, ale nemám klobouk, ani to neumím říct, tak sem aspoň po Veruně hodila plod mochyně, co sem našla v koktejlu, Kači sem koupila koktejl a Lůce sem omylem šáhla na prso.  

Chtěly sme jít do klubu, protože Verunu opustil Mladej, a já sem jí slíbila, že jí najdu ženicha. Nejdřív sme se na to šly posilnit do mekáča, protože mekáč v jednu v noci je boží, a tam sme se bavily o hovnech. Kača začla rozjímat nad hambáčem „viděla sem dokument o tom, proč nejíst hamburgry od mekáča.“

„Bylo to Supersize Me?“ Chtěla sem vědět. „Ten je dobrej.“

„Ne.“ Narvala si přes pusu do hlavy celej burger. Když ho požvýkala, objasnila „byl to dokument, jak krávy stojí po břicho v hovnech.“

„Ale tak oni z těch hoven vylezou, ne? Než se z nich stane hamburger.“ Rozumovala Veruna. „Hej morečku vedle sou angličani a mluví anglicky!“ Kopla mě do nohy, jako ať zbystřím. „Jak se řekne anglicky hovno?“

Smála sem se až mi hranolka lezla nosem. Rozmazala sem si oči, vypadala sem jak coura, a tak sem zavelela „dem hledat Verči ženicha“, načež sme vlezly do prvního klubu, kterej byl při cestě, teda chtěly sme.

„Kilo.“ Řekl mně vyhazovač u dveří.

„Kilo.“ Informovala sem skupinu za mnou o vlezným, jako správný vedoucí výpravy, a už sem lovila peněženku. Zevnitř hrálo Get Lucky.

„Jako víte o tom, že je to tady dneska uzavřená společnost.“ Řekl mně vyhazovač, co vypadal jak Hulk.

„Jak jako uzavřená…. Tak proč nás chcete pustit teda?“ Divila sem se.

„Dneska je to uzavřená párty pro lesby a gaye.“

Chvíli sem ho pozorovala. „Děláte si prdel.“ Řekla sem nakonec, ale bylo mi jasný, že si prdel nedělá, vyhazovači nikdy totiž nemají smysl pro humor.

„Jestli ste ale lesby, tak já vás pustím.“

„Cože co?“ Zírala sem. Otočila sem se na holky. „Dem pryč.“

Veruna mezitím cpala vyhazovačovi svoje kilo.

„Tady ne, Veru.“ Vystrčila sem ji na ulici. „Tady ženicha nenajdeš.“

Obešly sme ještě pár klubů, nikde se nám moc nelíbilo, a tak sme zaparkovaly v Tres Gallos, kde se mně zamotala hlava a šla sem na hajzl omdlít, což se nestalo, ale skoro. Zatmělo se mně před očima až sem přestala vidět, asi tlak, pěkně hnusný, když sem se vrátila, dala sem si colu, a přede mnou spadla ožralá holka na obličej, rovná jak prkno padla na zem a zůstala ležet, a nikoho to nezajímalo, všichni to pozorovali ze svých barových židlí, a já sem přiskočila a snažila sem se ji zvednout, protože sem si myslela, že si musela rozbít lebku, ale krev netekla, jenom zůstala ležet, a mně se motala hlava a bylo mně blbě, a snažila sem se ji otočit, ale nešlo mi to, mrtvá váha je těžká, pak se odněkud vynořil ňákej její kámoš, zeptal se mě jestli žije a někam ji odnesl. Dopila sem colu a šla na rozjezd, kterej mi ujel, tak sem šla za taxikářem, že jestli mě veme za dvě kila do Líšně, a taxikář řekl „To máte smůlu“ a já sem mu řekla „To vy máte smůlu“ a šla sem pryč, když na mě houknul „tak teda poďte“.

Celou dobu se tvářil tak nasraně, že sem se ani nezeptala, jestli má pistoli.

Jednou večer mně volal Eda, protože se mu narodilo druhý dítě, chtěl abych přijela „někam se pudem ožrat, potřebuju trochu klidu“. Řekla sem, že přijedu až na jaře. Až budu mít nový tenisky, of course. Vyptával se, jestli už mám chlapa, a když sem řekla že ne, navrhl, že přijede a opraví mně ty šuplíky, co se rozjely, protože do jara, to je dlouhá doba „a ty stejně říkáš že přijedeš a nepřijedeš“. Řekla sem, že se teda ozvu. Hm.

Brácha se odstěhoval do Rožnova a už tam zůstal. Nafurt. Řekl ať přijedu, a já sem řekla, že na jaře.

Mám naplánovaný, že od jara začnu novej život, v nové práci a tak, hasič mně vyrobil nábytek do mojí nové kanceláře, a já se těším jako malá.

Svolala sem Radima a Sašu na oslavu mýho novýho života. Vymyslela sem, že je pozvu na stejky, pořádně, aspoň jednou v roce, pořádně se nažerem ať to stojí co to stojí, a malovala sem si, jak pudem do stejk hausu, a napsala sem Radimovi, co mám za lubem, že dneska večer, kámo, deme na stejky, platím, a Radim napsal „hurá, to se musím pořádně vyblít, aby se to do mě vešlo“.

Nakonec sme skončili u Námořníka, ale i tak byly stejky dobrý, krvavý a velký. Juch. Stejky a pivo  - konečně sem měla pocit, že dělám něco opravdovýho.

Když sme dojedli, hádali sme se, kdo je největší DiCaprio.

„Já su největší DiCaprio“ Řekl Radim, „protože bych zfleku mohl bejt milijonář, kterej valí na koksu, a mohl bych mít kurvy a loď a užil bych si to až do samýho konce.“

„Já su největší DiCaprio“ řekla sem „protože bych mohla klidně na falešný doklady procestovat celej svět, lítala bych letadlama tam a zpátky, a nikdo by mě nechytil.“

„To by tě teda chytili.“ Řekl Radim. „Protože sis nedokázala udělat ani falešnou šalinkartu.“

„Protože tiskárna má blbý barvy.“ Bránila sem se.

„Proto nemůžeš být DiCaprio.“ Vzal mi elektronický cigáro z ruky. „Tfuj to je hnusný. Proč se tady nesmí kouřit do prdele, řeknu vám teď jak sem byl největší DiCaprio, protože sem byl na rautu právníků“ a vysypal historku o tom, jak jeho kámoš dostal volňasy na jakýsi právnický raut, a tak se Radim navlíkl do jedinýho obleku, kterej má od maturity „a v něm už taky umřu, protože na jinej nemám“ a šel na ten raut, kde byli samí právníci a notářky, a byly tam taky hostesky, který se s právníkama musely bavit, a Radim toho využil, a když vypil dvacet piv „třetinkových, protože tam neměli půllitry“, vykládal hostesce, jak má právnickou praxi a že dělat právníka je fakt nuda, ale dobře to sype.

„A to jí nebylo divný, že ve svým věku nemůžeš mít ani dokončenou školu, natož praxi?“ Zeptala se Saša.

„To jí divný bylo.“ Jásavě ukázal na Sašu „a já sem jí řekl, že sem si udělal turbo školu, protože sem se učil rychle, tím pádem sem byl rychle venku, a teď vydělávám.“ Napil se piva. „Těžký prachy.“

„U tohos měl furt ten tunel v uchu.“ Smála sem se.

„Jo. To nevyndáš. To bych tam měl díru jak Afričanka.“

Radim chtěl jít se mnou ještě na pivo, ale mně se nechtělo motat se po Bažinách od baru k baru, už mám Bažin tak ňák plný zuby, je mně to tam malý, a tak sem navrhla, že pudem do města, jenomže to zase nechtěl, a tak sem ho nechala někde u herny a šla sem se Sašou k ní dom, kde sem si nasadila přilbu z Poldi Kladno a dělala sem, že su hutař, zatímco se balila, aby mohla lozit po střechách. Rozbily sme čelovku, což byla škoda, zato sme se ale navlíkly do výstražných vest a dělaly sme, že sme preventisti sedmýho dne.