Plicní story

Od března sem si plánovala nový super život.  V práci sem si radostně balila věci, bez nějakých výčitek sem se těšila, že ty lidi odtama už nikdy v životě neuvidím, protože je to parta kokotů, teda kromě Saši, té mně bylo líto, a tak sem jí koupila čelovku na průzkum jeskyní. Byl přede mnou ještě měsíc,  kdy sem měla zaučit novýho člověka, předat práci a takový ty srance, ale bylo mně to všechno tak strašně jedno, protože sem si hlavně musela naplánovat, jak si koupím růžový Conversky, a velkou kabelu, kde budu nosit ty všechny důležitý dokumenty, když teď budu velká asistentka, velká hasičova asistentka, šalalí šalalá, taky si budu muset zopakovat řízení, kdyby k tomu někdy muselo dojít, a koupit si velkej hrnek na kafe. Lehkost bytí byla až nesnesitelná.

Přesto se první únorový týden táhl jako sopel. A pak sem jedno ráno vstala, a nemohla sem dýchat, nemohla sem se pořádně dodechnout, nadechnout, jakoby se mně plíce smrskly na polovinu a někdo na ně sedl. Nemohla sem dojít do práce. Když už sem seděla, myslela sem, že to přejde, ale nebylo to lepší. Bylo to pěkně na hovno. Motala se mně hlava. Bolel mě hrudník. Myslela sem, že chcípnu.

Po třech takových dnech sem navštívila obvoďačku. Už sem nemohla. Ta mně řekla, že je to od nervů, jenomže, vážení, takový obvoďácký triky já znám, jakože když nevím diagnózu, je všechno od nervů žejo, napsala mně Lexaurin, a taky žádanku na plicní a na ekg. Eště sem silácky vzdorovala neschopence, protože tu já si nemůžu dovolit, neschopenka mě dokáže totiž poslat na finanční dno, a já se plácám těsně nad ním. Zavolala sem na polikliniku, že mám žádanku na rentgen plic, jestli můžu přijít. Řekli, že za týden určitě. Fuck. Tak jestli budu týden čekat ale, tak bude po mně. Namáhavě sem se doplazila na zastávku šaliny, a tam sem sebou málem křápla, zatmělo se mně před očima a tadá, skoro mě to poslalo k zemi, ještě že sem se držela plotu. Vyhodnotila sem, že takový eskapády sou na hovno, moje hrdinství „nic se neděje“ je na hovno, to už si lžu do kapsy, protože se děje. Napadaly mě ty nejhorší věci, samozřejmě. A tak sem nejela domů, ale vpadla sem na první polikliniku, co sem měla po cestě, a šla sem na evidenci s žádankou o rtg plic, kde mi žena za pultem řekla, že se musím objednat, když chcu na ten rentgen, to není jako, slečno, lážo plážo, aby si sem přišel každej kdy chce. Taky mi vysvětlila, že doktorka, co má na starosti moji čtvrť, bude ordinovat až za tři dny… a  já sem se opřela o zeď, chytla sem se za hrudník a řekla sem: „Mně je jedno, kdo má jaký čtvrti, já se dusím, nemůžu dýchat, a asi brzo zkolabuju, tady.“ Oznámila sem, naprosto odhodlaná sebou seknout na zem, když to jinak nepude. Načež dáma zvedla kouzelný sluchátko, někam zavolala, a řekla mi, že jo, paní doktorka vás teda vezme, až se vrátí z oběda. Lehla sem si na lavičku. Bylo mně zle, opravdu hodně, hodně zle, ale kdybych věděla, co přijde, tak bych si uvědomila, že mně bylo vlastně ještě dobře.

Doktorka přišla, byla to taková starší paní, a poslala mě hned na ten rentgen plic. Když sem čekala, byla sem v čekárně úplně sama, v obrovské čekárně, kde byly bílý kachličky od země až ke stropu, vypadalo to jako v nějaký sanatoriu z první republiky, ne počkat …. jako z hororu, jako z psychiatrické léčebny pro blázny a malomocný, mříže na oknech, a kachličky, skoro i na stropě byly kachličky, podlaha byla imitace kamene, nebo to možná byl kámen. Strašný. Tam sem si uvědomila, že to je konečná stanice všech kuřáků. Tady čekáš na ten ortel. Je to jasný. Kulisy smrti nemůžou vypadat jinak. Vyjednávala sem s Bohem a s peklem zároveň. Jestli se ocaď dostanu, přestanu kouřit, I swear.

Jenomže ocaď se nedostaneš, tyvole, smáli se démoni, co mi skákali po ramenech a tlačili mi studený bílý kachličky ze zdí až do kostí. Pak přišel chlap, co strašně kašlal. Jestli nemám tuberu, tak tady ju chytnu na stopro, říkala sem si, zatímco sem opřená o kolena chytala poslední zbytky dechu. Pak mně zavolali, udělali rentgen, a znovu mě poslali čekat. Hlavně se nedívat na tu zprávu, říkala sem si, víš jak to je, kdeco tě zpanikaří, hlavně se nedívej, na rentgen, ani na zprávu, slib si to. Tak jo, slibuju.

Podívala sem se hned jak sem to dostala do ruky. Rentgen byl hroznej, jakýsi bílý cosi se rozprostíralo uprostřed hrudníku. Ve zprávě bylo napsaný, že se může jednat o sarkom. Sarkom nebo sarkoidóza. Bohužel mám zdravotnický vzdělání. Bohužel vím, že sarkom je zhoubný konec. Totálně sem zpanikařila na schodech, na opuštěné chodbě za špinavýma luxferama. Jo tak tohle je konec.

Doktorka mě vzala hned. Vůbec sem nemohla mluvit. Podívala se na rentgen a na zprávu. Pak se podívala na mě, a řekla: „Tak, změříme tlak“, načež zvesela vytáhla tlakoměr. Zírala sem jako péro. Jak jako tlak? Jako jak… jako není to do prdele jedno? Sestřička na mě mluvila, jakože uděláme spirometrii, jestli nemám astma. Hej jako není to jedno? Jenom sem čuměla. Možná že toho říkaly víc, nevím, možná se mnou něco dělaly, nevím, jenom sem zírala na ten rentgen, a pak ze mě vypadlo: „Proč tam píšou že mám sarkom?“

Doktorka, starší moudrá paní, pochopila, že su těsně před zhroucením. „No to ještě nevíme. To budem vědět až… víte co… vy se celá třepete.“

„Já su vystrašená jako králík.“ Přiznala sem.

„No.“ Pokývala hlavou. „Chtěla sem vás poslat na krev až zítra, ale to byste mi asi nepřežila, takže vás tam pošlu teď, a za hodinu budem vědět.“

„Za hodinu budem vědět, jestli mám zhoubný nádor?“

„To by se v té krvi ukázalo. Za hodinu budem vědět.“

Šla sem teda na odběr. Řekli mi, že si mám přijít pro výsledky za hodinu. Šla sem do kavárny. Hodina trvala sto let. Objednala sem si kafe, všechno trvalo jako věčnost, lidi jako by se zpomalili, i kouř z kafe se zpomalil. Zavolala sem Radimovi. Řekla sem mu, že čekám na výsledek, jestli mám raka na plicích.

A Radim na to řekl : „Víš co máš na plicích? Velký hovno leda.“

„Asi umírám.“

„Ty všechno zbytečně moc řešíš.“

Když hodina uplynula, šla sem zpátky, pro výsledky. Byly v pohodě. „Kdyby tam něco bylo, to bysme viděli na krvi.“ Ujišťovala mě doktorka.

„Co mně teda je?“

„To bude sarkoidóza. Asi. Pošlu Vás na bronchoskopii, tam se uvidí.“

Termín bronchoskopie domluvila za týden.

Večer volal Radim. „Bál ses o mě, co?“

„Ne, mě jenom zajímalo, jak to dopadlo.“

Radim kdyby jednou přiznal, že mu na něčem, na někom záleží, tak se snad přepóluje Země.

Druhej den mě odvezla Saša k doktorce, kde sem si nechala napsat neschopenku. „Máte něco na plicích? Zvětšený uzliny? To může být leukemie.“ Střelila zvesela od boku diagnózu a napsala mi neschopenku. „Za čtyři týdny na neschopence pak budete muset odevzdat toto“ Sunula ke mně nějaký papír.

„Já nebudu čtyry týdny na neschopence, rozhodně ne, já nastupuju v březnu do práce“ Oznámila sem přidušeně.

„Tak s tím vůbec nepočítejte.“ Setřela mě.

Přísahala sem si, že až bude po všem, změním obvoďačku, rozhodně. Zpátky mě vezl taťka, myslela sem, že cestu dám, že nebudu nikoho otravovat a hrdinsky odjedu trolejákem, ale jak sem vylezla z ordinace, začla sem zoufale lapat po dechu, a tak sem zavolala o pomoc, tady končí všechny frajeřiny.

Zavolala sem Edovi, že je zle, že asi umírám.

„Noaco, tak umřeš. Aničku dáš k nám, bude mně tady obdělávat zahradu, a budeme na ni brát příspěvky, za který si opravíme barák, takže když umřeš, všichni na tom vyděláme.“

Druhej den volal „Nakoupil sem párky, špekáčky, a maso na grilování, přijeď, musíme tě dát dohromady, maso je to, co potřebuješ, věř mi.“

Moji kamarádi jsou doktor House. Hasič se průběžně ptal, jak mi může pomoct, a když sem řekla, že potřebuju odvízt na vyšetření, tak nemohl, protože měl službu. Ale přestal kouřit, abych viděla, že to de. A zatím mně to de.

Týden sem ležela doma, stav se spíš zhoršoval než zlepšoval. A pak nadešel den D, kdy sem se vydala na bronchoskopii. V noci předtím sem nemohla usnout z představy, že mi budou dávat do plic kameru, ale všechny hrůzný představy, který sem během noci vytvořila, byly slabý čajík oproti realitě.

Nejdřív mi dali dva oblbovací prášky a injekci. Jako bylo mně to divný. Proč s tím dělají takový štráchy, když jde o bezbolestný zákrok, žejo. Pak mě dali na nějaký přístroj, ze kterýho sem musela dýchat výpary na umrtvení plicních nervů, asi půl hodiny. Situace začínala být značně dramatická, hlavně proto, že prášky a injekce na uklidnění jaksi vůbec nezabraly, a pak mě odvedli do křesla, který bylo uzpůsobený na mučení, byla tam doktorka a dvě sestry, a ty mě chytily za ramena, abych se nemohla hýbat, a povzbudivě se usmívaly, a doktorka mi stříkla do krku něco „na umrtvení“, řekla mi o tom, že to bude „trochu nepříjemný“ ale bylo to jako by mi hodila do krku napalm, kterej mi odstřelil krk a nemohla sem polykat, pak mi dala do pusy jakousi šablonu abych nemohla kousat hadičky, a pak mi dala hadici s kamerou do krku a já sem začla kašlat, zachvátila mě hysterie a panika, že tady určitě umřu, protože po těch všech práškách, injekcích a dýchákách sem neměla uspaný vůbec nic, a v sebeobraně sem se chovala přesně tak, jakoby mně někdo strčil hadice do plic, hystericky sem se rozkašlala ve snaze dostat to ven, tekly mně slzy, sopel, tlak dvěstě na sto, a situace se eště zhoršila když sem si uvědomila, že to neskončí, že i když se budu dusit a umírat, tak nikomu nemůžu dát znamení, ať přestane, protože nepřestanou. Panika smrti mě zachvátila, zatímco doktorka sunula kameru níž a níž, do plicních dutin, pak jednu chvíli přestala, a pravila „teď přestaňte kašlat. Dýchejte. Uklidněte se. Já nic nedělám. Teď Vás to nemůže dráždit, teď je kamera vklidu, teď s ní netočím. Přestaňte.“ Všechny síly sem napřela do toho, abych se uklidnila. Přesvědčila sem samu sebe, že můžu dýchat, a že kameru nemusím vykašlat, načež doktorka zavelela „Vodu!“ Vzali obří stříkačku a nějakou hadicí, která se tam vzala kdovíodkud, mi napustili vodu do plic. Vodu sem měla všude. V krku, v nose, v plicích. Topila sem se, a odněkud zdálky, ze břehu, ke mně dolíhalo „nebraňte se té vodě, musíte to vdechnout!“ Poslali mi do plic pět stříkaček vody, který sem musela vdechnout. Pětkrát sem se utopila. Pak to odsáli zpátky. Jenom něco. Podle zprávy mi půlka vody zůstala v plicích.

Když to skončilo, doktorka mi řekla „Dobrý, nic sem tam neviděla“, a já bych byla šťastná, kdybych mohla, posadili mě do čekárny, že mám počkat na zprávu a já sem tam dostala dodatečný záchvat kašle, takový jako nikdy v životě, a to spustilo druhý kolo paniky ze smrti a z udušení.

Na výsledky rozboru vody z plic sem měla čekat dva týdny. Tam se prý všechno ukáže. Uklidňující prášky na mě zabraly až doma, když sem usnula.

Další dva týdny sem ležela doma, cítila sem se bezmocná a vzteklá, protože už to trvalo skoro měsíc, nemohla sem dýchat, a furt sem neměla ani diagnózu, ani léčbu. Mezitím sem šla na ekg, kde mi řekli, že srdce mám v pořádku, což je fajn, ale celkově se na mě všichni všude tvářili, že su v pořádku, zatímco sem si nemohla dojít ani pro rohlíky. Aničku sem v těch dnech naučila chodit samotnou do školy a ze školy, nic jinýho mi nezbývalo.

A pak sem si šla pro výsledky, čekala sem s taťkou v čekárně pět hodin a jedli sme škvarky, který nás držely při životě, a když sem přišla na řadu, tak mi doktor řekl, že v plicní vodě nic nenašli, za což sem byla strašně šťastná, protože už sem si představovala, jak tam plavou buňky nejrůznějších karcinomů, a měla sem taky naplánovanej svůj pohřeb, takže diagnóza zněla, že mám asi sarkoidózu, že se mi jako zničeho nic zvětšily uzliny v plicích, a samy zase zmizí, léčit se to nebude, a jak to přišlo tak to odejde, nebo taky ne, a jestli ne, tak je to jedno, protože to stejně nikdo léčit nebude.

Načež mě poslali zase na celou řadu testů, dokonce mi brali krev z ucha, dýchala sem do přístrojů na různých stanovištích a ještě mi toho naplánovali hodně, ale já už nikam nejdu, nevidím v tom smysl, protože když se hodím do klidu a budu pít bylinkový čaje, udělám pro sebe daleko víc, než chodit po vyšetřeních s nemocí, kterou nikdo ani nemůže prokázat, navíc mi připadá, že o tom nikdo nic neví, a nebo že je to vymyšlená chiméra, která má zamaskovat, že se něco neví.

Nevadí.  Už se pomalu lepším, dokonce sem vydržela chodit chvíli po Vaňkovce, abych koupila ten velkej hrnek na kafe. Pořád věřím, že se uzdravím silou vůle a nastoupím do nové práce a začnu nový život. Protože chci.