U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka

 Ačkoliv byl začátek mýho novýho života v ohrožení, v březnu sem nastoupila do svojí nové práce. Sbalila sem si věci do novýho života, což byly dva hrnky na kafe, plakát s liškou, lžička a repráky, naházela sem to do sportovní kabele, která se u mě objevila bůhvíproč, protože nesportuju, zavolala hasičovi, hasič přijel a v neděli mě odvezl aji s kabelou do nové kanceláře, kterou pro mě vybudoval, otevřel dveře, řekl „tak tady to je“ a já sem řekla „wow“, protože tam bylo úplně všechno, od sponek na papír až po laminovačky, taky počítač, co už měl nainstalovaný všechny programy, koberec, místa habakuk, a světlo. Hodně světla. Všechny možný papíry, folie, sešívačky, lepidla, složky, šuplíčky, korektory, fixy, pastelky, tabule, nástěnky, odkládací prostory, a tyče na záclony. „Ty vole“ řekla sem na to. Byl to úplně ten nejlepší kancl, co sem vůbec kdy viděla. A taky tam byly repráky.

„Já mám svoje“. Oznámila sem hrdě.

„Proč. Já sem ti říkal, že tady budeš mít všechno.“ Rozhodil rukama. „No nic, zabydli se, já du k sobě, pracovat.“ A odešel do svýho kanclu na konci chodby. Tam taky přebývá jeho mamka, protože je účetní, a nemá vidět podlahu, protože podlaha je celá zaskládaná papírama. Řekla sem si, že to u sebe udělám taky tak.

V úterý sem se vydala do staré práce podepsat ňáký hovnožroutský papíry. Nechtělo se mi do hnízda sráčů ani omylem, a k mojí smůle tam byl eště ke všemu šéf, kterej byl nasranej, protože sem s nima prý vyjebala, když sem onemocněla a nezaučila novýho člověka, noaco. 

Nikola dělala, že mě ráda vidí, ale já sem se ani nesnažila předstírat, že se eště někdy sejdeme, jak se to zřejmě dělá, cítila sem jenom velkou úlevu že na ni nebudu muset každej den zírat, a že nebudu muset poslouchat kecy rozmazlenýho spratka, jako třeba „včera jsem byla s přítelem v kině, proč si nezajdeš do kina, dyť to nestojí tolik, mi neříkej, že nemáš tři stovky na kino, tak takhle bych žít teda fakt nechtěla“.  Pořád mi musela dokazovat, že je lepší, protože má víc peněz a víc věcí, víc hader a pero Parker, a mě takoví lidi úplně otravujou, protože nevím, proč vynakládají tolik energie na tolik zbytečných řečí, já z toho stejně časem slyším jenom šum. Myslím, že lidi moc mluví.

Podepisovala sem daňový přiznání, mluvila se svou náhradou, která seděla na mým místě, a dělala mou práci, a já sem se jí zeptala, jestli se bude starat o mou kytku, nebo si ji mám odnýst, protože kytka byla to jediný, na čem tam záleželo, a ona řekla, že jo, že se o ni bude starat, ale mně stejně bylo líto ji tam nechat, protože celý dva roky to byla moje kamarádka, celý dva roky byla jenom zelená, a až poslední měsíc vykvetla, těšila se, že pudem jinam, jenomže já sem ji nechtěla tahat vlakem, a tak sem usoudila, že bude nejlepší ji tam nechat. Cítila sem se jako hajzl.

A pak přišla Petra, asistentka manažerka, a řekla, že mám podepsat ty papíry a odejít, hned, protože šéf mě na firmě nechce, zkrátka mám vypadnout.

„Tak já to nebudu podepisovat na schodech ale!“ Křikla sem do vedlejší kanceláře. Aby bylo jasno. „Snad přežije těch deset minut, než vypíšu daňový přiznání, ne?“ Kroutila sem hlavou.

Odevzdala sem klíče, vzala si mikinu, rozloučila se s kytkou, a zdarec párky.

Šla sem do baru. Sedla sem si na bar, co bývá otevřenej už od rána, díkybohu, a dala si kafe. Pěkně mě sralo, že sem tam nechala tu kytku, byla sem z toho docela rozhozená, tak sem zavolala Radimovi, protože sem tušila, že bude někde poblíž.

„Čau more, seš tady někde? Sedím naproti Námořníka.“

„Jo, dojdu.“

„Proč nejseš v práci? Zas nemáte kšefty?“ Chtěla sem vědět když se utábořil vedle mě na baru.

„Né, já su na neschopence. Mám teplotu.“ Už sem k němu napřahovala ruku „Ne, ne! Nešahej na mě!“

„Promiň, já sem zapomněla, ty seš bezdotykáč.“ Smála sem se. „Ale jo, vypadáš ňákej červenej. Dáš si pivo?“

„Jasně.“

Sotva postavili pivo na bar, volal hasič, jestli su v kanclu. Řekla sem, že ne, protože sem šla vyřídit papíry, přece, a teď su v baru, protože mě vyhodili z domečku, a já sem tam nechala kytku. Řekl, že pro mě přijede.

Řekla sem Radimovi „to sme si teda moc nepokecali“, Radim prskal, že „já za tebou du s teplotou, a ty toto….“ Zaplatila sem mu pivo, abysme si byli kvík, a vyšli sme ven z baru, a to světlo mě málem zabilo, musela sem si nasadit sluneční brýle, protože je jedno, jestli člověk v baru stráví noc nebo půl hodiny, prostě vylízt na denní světlo je na posrání.

Hasič mě vyzvedl, a byl vytočenej, co sakra dělám v baru, mělas jet do práce přece, a já sem si říkala, že je to prostě blbej den, a eště sem opustila kytku. Pršelo. Bylo to takový smutný.

Jedno odpoledne sem potkala bláznivýho Pána draků, tentokrát neslintal.

„Už na tobě nezkouší žádný léky?“

„Já si myslím, že je nepotřebuju, já mám totiž pocit, že mi patří celý vesmír, já jsem součástí všeho, a zároveň mi to patří.“

„Bezva.“ Pánovi draků normálně upřímně závidím.

Šli sme si sednout na protiatomový kryt a zírali sme na smogovou situaci na protějším sídlišti.

„Já jsem ti složil básničku.“ Zadíval se přes svoje brýle s kostěnýma obroučkama do dáli. „A teď ti ji povím, a draci taky.“

„Poďte na to.“

Básnička zněla asi takle: U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka, v domě hoří už jen svíčka, kluk brečí, že nemá strýčka, zbyly po něm jenom trička.

Mělo to několik slok podobnýho ražení.

Smála sem se až sem se skoro udusila. „Wow“ Utírala sem si slzy smíchu. „Ještě jednou.“

A Pán draků mi to opakoval, furt dokola, a já sem se smála, bylo to fajn odpoledne, a pak si postěžoval „Já už nechci chodit na skupinky, protože vůbec nerozumím lidem.“

„To já taky ne.“

„To jako opravdu? Ty přece nechodíš na skupinky.“

„To je jedno.“ Mávla sem rukou. „Můžem tady ale houpat nohama, nasrat na skupinky.“

A Pán draků se smál neskutečně dlouho, a já už sem pak musela domů, a tak sem řekla „Do příště chci novou básničku.“

A Pán draků řekl: „Já ti ňákou vymyslím, tak ahój“. A šel zase korzovat někam k obchodu, protože asi nemůže dom.

Anička byla zase nemocná, a tak byla u Huga, protože byl taky nemocnej, páč na metaláckým koncertě sebou škrábl o zem, odřel si nohy a ruky a dostal otravu krve. Sdělila mi to jeho přítelkyně, která mi přišla odevzdat Aničku z víkendu, taková milá holka, řekla sem jí, že je blbej, aby to věděla, ale ona se smála, že se o něho postará, protože ho má ráda.

A tak sem jeden večer vyrazila s Radimem na večeři, protože sem si vzpomněla, že sem dva dny nic nejedla. Chodili sme po městě jak játra a nemohli najít místo k sezení, „kurva práca“ nadávala sem „jak je možný, že v úterý v šest večer nikde není volno? Posraný Brno“. Až sme nakonec zakotvili v hospodě u červenýho kostela. Dala sem si tatarák, a to teda bylo něco!

„Můžem mluvit“ Řekla sem, když sem dojedla, a poznala co je skutečný štěstí. Po dvou dnech hladovění do sebe nacpat tatarák, to teda wow.

„Proč nejíš?“ Ptal se.

„Není kde a není kdy. Někdy na to prostě zapomenu, no. Moc práce.“ Naposledy sem byla na obědě s hasičem a jeho rodičema, ale to sem si dala jenom polívku, protože sem se předtím neprozřetelně nacpala věnečkama. Já husa hloupá.

Radim byl nervózní, pořád čekal na ňákej telefon. „Má mně volat šéf, jestli zítra dostanu prachy.“

„To je jedno, stejně je rozfofříš během dne, a pak mít zase nebudeš. Nevím, proč se nervuješ, de o jeden den.“ Rozumovala sem.

„Už sem nedostal výplatu tři měsíce.“

„Děláš zadarmo? Ty seš Forrest Gump. Proč si nenajdeš něco jinýho?“

„Když mě to baví. Já to chcu dělat.“

„Ale tak to dělej někde, kde za to dostaneš prachy, ne?“

„Na stavbách je to všude stejný.“ Trhl ramenama a zkontroloval telefon, jestli za tu minutu třeba nemá zmeškaný hovor.

Povídala sem mu o svojí nové práci, o tom, jak su v kanclu sama, jak na mě nikdo nemluví, po ránu na mě nikdo nečumí, nikdo se neptá, když si donesu jídlo „co jíš, proč jíš, tys vařila? Tos koupila? Kdes to koupila? Kolik to stálo?“, úleva největší prostě, nemuset poslouchat lidský šum. „A teď můžu být klidně psychouš, zalezlej ve svojí světelné kukani, s nikým nemusím mluvit, nikdo mi nezírá přes rameno, dělám práci jak chci, a dělám ji dobře, a miluju ten kancl každej den když tam přídu, řeknu: Dobrý den miláčku kancelářu.“

„Ty seš fakt ujetá.“

„Jo.“ Napila sem se piva. „Protože už můžu.“

„Ale když sme dělali spolu, to ti nevadilo, ne?“

„Ne, to mi nevadilo, vzhledem k tomu, žes celou dobu hrál hry a nemluvil.“

 „Saša mně předevčírem psala, že se jí o mně zdálo.“ Zapálil si cígo a zkontroloval telefon.

„Jo? A co se jí zdálo? Měli ste sex?“

„Leda ve snu, ty blbko, nevím, neříkala.“

Seděli sme tam eště ňákou dobu a čuměli na televizi. Byl tam ňákej herec, co vypadal jak mrož a ani za boha sme si nemohli vzpomenout, jak se menuje.

„Sme vypatlaní.“ Uzavřel to Radim. „Dem ven.“

Koupili sme si lahváče a šli do parku, to už byla noc, a ještě byla zima, já sem seděla na opěradle lavičky a chtěla sem po Radimovi, ať mě vyfotí, ale on měl problém, že ho někdo uvidí s foťákem a bude trapas.

„Ty seš psychouš.“ Řekla sem mu na to.

„Vyfotil bych tě svým telefonem, ale to bych tě pak měl v telefonu.“

„Seš blbej.“ Kroutila sem hlavou. „Já si zapálím, protože mě nervuješ. Přestala sem kouřit, ale musím zase začít.“ Jako jo, lhala sem, nikdy sem vlastně nepřestala, jenom sem si to myslela, přes tu plicní anabázi. Ale sakra musím s tím přestat, říkala sem si když sem si zapalovala cigáro.

Celá věc se měla tak, že sem nekouřila asi týden, a pak sem zase začala, protože… nová práce a tak, důvod se dycky najde, ani hasič to nevydržel, kouřili sme před prací, u kanálu, a já sem byla celá modrá protože se mně špatně dýchalo, a on mi řekl „Nejvyšší čas přestat“ a pobaveně se na mě díval, zatímco kouřil, a já sem řekla „Ale tys taky říkal, že přestaneš“ a on mi na to řekl „Na mě se vyser“, hodil cígo do kanálu a tím sme domluvili. Velký plán nekouření v háji.

V sobotu sem se sešla se Sašou, šly sme na oběd, přišla sem zmáčená jak slípka, protože mě stihl brutální liják. Zírala sem do jídeláku „Musím si dat něco velkýho, myslím že sem naposled jedla v pátek oběd. Sušenky.“

„Tak to sme na tom stejně.“ Uklidnila mě. „Lozím na komíny, není čas. Teď třeba, si vyjedu na školení, někam jedu, vidím tam komín, tak na něho vylezu.“

Dala sem si noky s kuřetem a se špenátem. A kafe. A nealko pivo. A cígo.

„Ty kouříš?“ Zděsila se.

„Jo, protože su blbá. Nemůžu dýchat, je to v hajzlu. Musím s tím přestat.“

Najedly sme se z jednoho talíře. Mluvily sme o tom, že je čím dál těžší zařídit si štěstí. Saša bude mít narozky, dvacet sedum let, pustily sme se do bilancí.

„Tak ňák mám pocit, že můj život není v pořádku. Že to není tak, jak bych chtěla.“ Říkala smutně.

„Takovej pocit já už mám hodně dlouho.“ Řekla sem. „Ale z velké části je to tlak z venku, né co doopravdy chceš, musíš to rozkódovat. Musíš říct, právě teď, co chceš přesně změnit. Pak dojdeš na to, co je blbě.“

„Mě sere to bydlení, bydlím s pěti lidma, furt, už mi bude dvacet sedum, to už by měl člověk mít něco svýho, a ne bydlet ve squattu, ne?“

„To záleží na tobě. Né že jak bys měla bydlet, ale jak chceš bydlet.“

„Tak já chci svůj barák. Někde pryč z Brna. Někde v klidu.“

„Každej chce pryč z Brna.“ Úplně sem to chápala. Je tady moc lidí. „Můžeš si vzít hypotéku?“

„Teoreticky jo, ale to je hroznej závazek, uvázat se k baráku, jak pes k boudě, a pak se nemůžeš hnout.“

„Jo.“ Dívala sem se ven, furt pršelo. „A co bys chtěla dál?“

„Já nevím.“

„Nevím je nebezpečný. Musíš to rozkódovat. Úkol do příště.“ Dojedla sem noky. „Tfuj, teď dva dny zas nemusím jíst, dobrý.“

Obsluhovala nás servírka, která měla namalovaný oči do půl obličeje a kyselá byla jak šťavel. Nedaly sme jí žádný spropitný. Určitě nás proklela, cítila sem to v zádech, a jestli se začnou dít divný věci, budu vědět, že za to může kletba Namalovaných očí.

Když sme šly v dešti na hlavňák mluvily sme o tom, jak je čím dál těžší aby byl člověk šťastný, protože je to tou dospělostí, a dospělost stojí za hovno.

„Musí v tom být hormony.“ Mlela sem. „Nějaký hormony štěstí, co jako dítě máš, a pak se vytrácí po pubertě, protože když seš děcko, dokážeš se smát půl hodiny kočce, která si hraje s propiskou, když seš dospělák, tak tu tužku zvedneš, kočku odkopneš a brbleš, že chceš klid. Musí to být hormonama. Třeba dospělej člověk nemůže být šťastnej, myslím smát se půlhodiny kočce, nebo žížale, nebo jménu Vančura, protože se počůrá. Chápeš. Třeba to štěstí už pak není prostě možný.“

„Spíš je to tou unaveností, šetříš energii, nebo tak něco.“ Řekla Saša.

„Ale to souvisí, jako děcko máš energie milijon, dokážeš bez přestání skákat hodinu na posteli, a být neskutečně šťastná, proč to potom nejde?“

„Musí to mít nějaký vysvětlení. Nějaký přírodní zákon, musí to mít ňáký smysl.“

„Třeba to má smysl, aby ti nebylo líto, že pomalu umíráš. Jako že nikdo nechce umřít když se cítí šťastnej, tak se přestanou vyplavovat hormony štěstí, a když seš stará, všechno tě tak sere, že tě nemrzí, že umřeš.“

„A proč by přírodu zajímalo, jestli umíráš šťastná, nebo ne? To jí může být jedno.“ Řekla na to.

„To je pravda.“

Rozloučily sme se s tím, že po tom budeme pátrat, a já sem naskočila do šaliny, a říkala sem si, jak mi chybí vědecký rozhovory se Sašou. 

Sešla sem se taky s Kačkou, seděly sme za barákem na pivu, a Kača celou dobu řešila, jestli má jít na koncík, o kterým nevěděla, jestli se jí tam chce. Mezitím mně napsala Sima, jestli nepudu na pivo. Rok sme se neviděly. Popravdě sem ji ani vidět nechtěla, protože se na mě vysrala, řekla že patřím do psychiatrické léčebny. A já sem během toho roku zjistila, že mi vůbec nechybí, že su šťastná, že nemusím poslouchat, že můj život stojí za hovno, protože nemám chlapa. Což ona nemohla nikdy pochopit, že je to věc dobrovolnýho výběru, být sama.

Ale napsala sem ok, sedím na pivu, přiď. Bůhví proč sem to napsala. A když Kačka odešla, na ten koncert, tak přišla Sima. Byla tam asi hodinu. Půl hodiny vykládala, jak se seznámila se svým novým přítelem. Což bylo typický. Bydlí teď kus za Brnem, v jeho baráku, všechno je super a skvělý, a děcka ho mají rádi. Vlastně mi to přišla říct, aby uzavřela závody, kdo je na tom líp. Pořád závodila. Jenomže na to byla sama. Tentokrát taky. Neměla sem z ní vůbec žádnej pocit. Prostě nic. 

Zato sem musela aktivně vyřešit svůj problém s kouřením. Všichni kolem mě kouřili. Dokonce ti, co nikdy nekouřili, začali. Verunka mi v baru dala kokosovej doutník. Taky nikdy nekouřila.

„To není žádný kouření, to nesmíš šlukovat.“ Poučovala mě. „Jestli to vdechneš, Jano, tak se posereš.“ Jenom sem se smála.

Dýchalo se mi čím dál hůř, doktoři říkali, že su zdravá, a tak sem to musela vyřešit sama. Šla sem do lékárny a koupila si nikotinový náplasti. Uvalila sem pětikilo za náplasti na týden, no ty vole. A ty prachy byly největší hnací motor. Říkala sem si, že když sem utratila tolik, přece nezačnu kouřit, ne? První den sem si nalepila radši dvě, na každý stehno jednu.