Nerd

O víkendu sme se vydaly s Aničkou do Olympie. Oběd, nákupy, kino. Holčičí den. Mělo to být bezva. K mojí smůle zrovna probíhal v nákupním centru Den zdraví, takže hned u vchodu sme narazily na záchranáře, kteří předváděli první pomoc, měli na zemi figuríny a defibrilátory, a já sem se u nich zastavila, abych Aničce ukázala: „Jo, divej, tohle je moje práce, přesně tohle děláme.“ A za mohutnýho ukazování sem jí říkala, jak se lidi učí masáž srdce na těch figurínách, jo, ty taky máme, a taky sem jí vysvětlovala, jak hasič polije ty lidi krví a udělá jim jakože úrazy, jakože mají střep v krku, uáááá… blééé pomoc, dopravní nehoda… smála sem se když sem se držela za krk, a to asi přitáhlo pozornost hlavního záchranáře.

„No poďte si to tady zkusit.“ Ukázal na figurínu.

„Nene.“ Reagovala sem bystře. „Já nemusím, já sem z oboru, jenom tady vysvětluju dceři, co dělám.“

„Vy jste taky záchranář?“

„Ne. Já jsem …. Kancelář.“ Ježiš. „Ale právě děláme tady tohle, školení.“

„Jo tak, soukromá firma!“

„No.“

„Tak nám to poďte ukázat. Když ste z toho oboru.“ Tvářil se pobaveně. Načež zavolal ostatní mediky. „Pojďte se podívat, máme tady odborníka z oboru, tady slečna nám předvede, jak se dělá správně masáž srdce!“

Tyvole. Co teď? „To vám asi neukážu, protože nejsu žádnej … hasič.“

„Takže nám řekněte“ Obrátil se k medikům, jako jestli dávají pozor „když ste ten odborník z oboru, tak určitě víte poměr dechů u masáže srdce.“

„Dechy už se nedýchají.“ Řekla sem. „Když je jeden záchranář, dechy se nedělají.“

„No tak to je sporný.“ Řekl s arogantním šklebem.

Nó, právě. Že je to chyták. Jéžiš, co já tady dělám, říkala sem si.

„Tak nám poďte ukázat, jak uděláte tu masáž srdce.“

„Ne.“

„No poďte poďte, když budete potřebovat někomu zachránit život, tak taky nemůžete říct Ne.“

Můžu. Ale nechtěla sem se hádat. Říkala sem si, že to ukážu Aničce teda. Tak sem zaklekla k figuríně, a sotva se to stalo, tak záchranář už věděl, že je to špatně „Á, tak to už vidím, že je to špatně! S takovým záklekem nevydržíte ani minutu!“

Anička kroutila hlavou. „Ježiš to je trapas mami, poď pryč.“

„Ne, já to tady dodělám!“ Stlačovala sem gumový hrudník. Anička se chytala za hlavu. Záchranář se bavil „Máte špatný rytmus! Špatný rytmus!“ Medička která zaklekla vedle mě, radila: „A teď mezitím uděláte ty dva dechy.“ Ostatní přihlíželi.

Když sme odešly, Anička to vyhodnotila jako trapas. „Až pudeme zpátky, radši je obejdeme.“ Doporučila.

Jako jo, byla sem nasraná. Noaco, tak nejsu hvězda záchranářskýho nebe, však mě do party brat nemusíte, nikdo se o to neprosil.

Šly sme do kina na Lego příběh. Polovinu sem prospala. V té druhé polovině sem si všimla, že vtípkům legáčků se smějou jenom chlapi. Každá hláška lego-Batmana spustila salvu otcovskýho smíchu. Taky v kině nebyla žádná matka. Zvláštní, říkala sem si, a ve tmě sem přemýšlela, co způsobuje, že ženský nemají rády Disney – Pixar-animák humor. Zřejmě je to taky věc nějakých hormonů. Chtěla bych mít na všechno odpověď. Zdá se, že ve všem je chemie.

Největší tahák mýho novýho života byl v tom, že budu sama v kanclu, takže žádný lidi. Skoro žádný.

Hasič se tam dycky otočí, řekne „za hodinu přijdu, a projdeme ty směrnice“ nebo něco takovýho, a zmizí do svýho kanclu, protože má moc práce, za hodinu se objeví ve dveřích s noťasem na rameni „musím frčet, čau“, a zmizí. Jednou ráno mi donesl snídani „dneska si to všechno projdem, už nám ta práce hoří, nasnídám se, pak přídu a řeknu ti, co je potřeba udělat, máme toho hodně, najez se.“ Od té doby sem ho neviděla tři dny.

Instrukce k práci dostávám v mejlech, nebo vpadne do kanclu „Porada!“ a během půl hodiny mi dá práci na dva týdny. Někdy máme poradu na cestě mezi kanceláří a autem, když sbíháme schody, snažím se zapamatovat si všechno, co mám udělat „musím jet, pá, až přijedu, vysvětlím ti to podrobněji“… což se většinou nestane.

Takže nakonec… sem sama. V kanclu. Což je boží. Těšila sem se strašně, na post-apo svět bez lidí. Většinu svýho života sem strávila v kanclech s lidma, se kterýma sem nechtěla mít nic společnýho, typický obyvatel kanceláře byly ženský čtyřicet-až-padesát let, mluvící o žehlení prádla, vaření na víkend, vaření na večeři, vaření večer aby měl muž na oběd, výroba dekorativního květináče, řešení vztahů na pracovišti, kdo kde s kým, tupý kecy o dietách a cvičení a blbonázory typu „kdo nechodí k volbám, to u mě není člověk“. Taky sem musela snášet recepty na houbový guláše, tipy na slevy ve městě, musela sem se účastnit módních přehlídek typu „včera sem si koupila nový svetr, co na něho říkáš“ a snášet fašismus v nejhorších podobách, jako sou nevyžádaný rady „měla bys…“ a „neměla bys“ a zákeřný „vím, že do toho nemám co mluvit, ale pro tvoje dobro ti musím říct…“ Fuck.

Za deset let kancelářskýho života sem konečně dospěla k metě nejvyšší, být sama. Jaká euforie! Abych zdokonalila svůj svět, nejezdím mhd, jezdím do práce vlakem. Pravidelně mám tak pro sebe prostor dvou sedaček, kde nikdo nezavazí. Nikdo do mě nešťouchá. Piju si svoje kafe, a poslouchám rádio, pro případ že by na mě chtěl někdo nedejbože mluvit. A přemýšlím.

Myslela sem si, že je to úplně fajn, dokud sem nezjistila, že za á mě sere, že přemýšlím ňák moc, a to k ničemu dobrýmu nevede, za bé že sem si vypěstovala slušnou sociální fóbii. Jednou sem si řekla, že pudu do Globusu, do jídelny na oběd, a tak sem šla, půl hodiny pěšky, a když sem tam došla, tak sem zjistila, že je tam moc lidí, a že rozhodně nemám šanci stát ve frontě, a už vůbec ne se tam najíst, a tak sem se otočila, a šla hladová zase půl hodiny zpátky. Obědy sem zavrhla. O přestávce se chodím projít do lesů, nebo k řece, nebo … já nevím… chodím a chodím, dokud se nevrátím. Řečky sou boží, daleko lepší než Bažiny. Jednou sem se dokonce objevila v Mokré mezi rákosím, kde sem našla ptačí kostru.

Je strašně jednoduchý spadnout do svýho mikrosvěta, přemýšlet, vymýšlet, řešit, řešit si to svoje, konečně, hlava se zaradovala, že ji neruší žádný podněty zvenčí a začla pracovat na sto procent, na jednu stranu je fajn zjistit, že dokážu číst vědecký články o mikrobech v angličtině, ani mi to nepřijde, na druhou stranu přemýšlím o mikrobech až tak, že nemůžu spát. Říkala sem si, panebože, pošli mi někoho normálního, s kým se dá normálně mluvit, nebo se zblázním. A jeden večer u mě zazvonil Eda.

„Proč mně nebereš telefony.“ Vřítil se ke mně na balkon. „Donesl sem ti Frisco a cíga.“

Uložila sem Aničku, a šla na balkon. „Hej, to je legrační, říkala sem bohovi, ať mi pošle někoho normálního, s kým můžu mluvit, a poslal tebe.“

„No.“ Smál se. „To máš teda divnýho boha.“

„Přemýšlím zrovna o tom, že náboženství je jenom myšlenkový experiment. Pokud jo, tak všichni ti lidi, co kvůli tomu umřeli, musí být fakt nasraní.“

„Donesl sem si piva, měl sem jízdy v autoškole, fakt peklo.“ Otevřel lahváča. „A k tomu tvýmu… no… já myslím, že sme všichni pokusní králíci, v takové laboratoři, de jenom o to, to tady překlepat, to je celý.“

„Co když celý lidstvo funguje jenom na myšlenkových experimentech? Myslím jako Stephen Hawking a jeho černý díry, byl to jenom myšlenkový experiment, kterým strávil celý život, a na konci zjistil, že se spletl. To je hrozný.“

Díval se na mě nechápavě a vyděšeně. „Jo tak dobře, necháme toho.“ Mávla sem rukou a dala sem mu Frisco, aby ho otevřel. „Stává se ze mě nerd, sama sem vyděšená.“

Pak sme mluvili o celkem normálních pozemských věcech. Kdo známej je v blázinci a tak.

„Maďar je tam taky.“ Informoval mě. „Prej už to nedává.“

„Tak on byl ale depresivní dycky.“ Řekla sem.

„Nebyl.“

„To teda jo, to vím určitě, protože jednou sem s ním měla sex.“ Zaskočilo mu pivo, trochu prskal. „Protože mně ho bylo líto, že je tak depresivní, napsali sme spolu sebevražednou básničku a pak sme měli sex. Až tam budem, můžem na zahradu?“

„Co?.... Jo. Bylas tam někdy? V blázku.“

„Jo, na fesťáku. Někdo mi tam vypil pivo. Jo a počkej… za někým sem tam byla, na návštěvě. Sakra ale za kým…. Nebyli sme tam spolu?“

„Jo, jo, byli, za Jurou.“

„On je mrtvej, že?“ Ujasňovala sem si. Přece jenom …. už ztrácím přehled, kdo je naživu a kdo ne.

Do noci sme rozumovali nad životem. Eda říkal „Musíš si prostě říct, že je fajn, že máš práci, že můžeš ráno vstát a nic tě nebolí, musíš si uvědomit, že máš co jíst, za co nakoupit a co uvařit, a být ráda, že neděláš v dole. To je celý. Pak strávíš super víkend se svýma děckama, a to je štěstí, nehledej v tom žádný složitosti Ježiš.“ Obrátil oči a taky do sebe obrátil pivo.

„No, to je právě to, co mě děsí. Smířit se s tím, že tohle je všechno. Být šťastná, že si ráno dám kafe, a že mám práci…. Že můžu jít o víkendu na nákupy… jako jo, fajn, nechcu znít nevděčně, ale doprdele… to je všechno? Vážně vám to stačí? Vážně to všem stačí?“

„A co bych měl chtít víc.“ Trhnul ramenama.

„Víš, proč mám teď blbý období?“ Zapálila sem si cígo. Ne, nepřestala sem kouřit, sakra. „Protože cítím vzduchoprázdno. Snažím se smířit s tím, že je štěstí jít ráno do práce, vracet se z práce, koupit si na cestě z vlaku hořickou trubičku a na večeři si udělat přírodní řízky. A víš co, nefunguje to. Cítím se prázdná jako nikdy. Nemám projekt. Do hajzlu, před třema rokama sem chtěla jezdit s kapelou po světě. Fotit. Dokumentovat. Psát. Be with band. Je jedno, jak blbě to zní, něco sem chtěla. Žila sem tím, že sem to chtěla. Nebo před dvouma rokama sem chodila na párty, tančila sem celý noci, a tančila sem dokud sem nepadla, a bylo úplně jedno, že to bylo blbý, prostě to byl projekt a žila sem tím.“

„Nojo, ale máš Aničku přece, nemůžeš jezdit s kapelou po světě.“

„Ježiš Edo! Já nemluvím o tom, co se stane, nebo co se děje, ale o tom, když věříš, že se něco může stát, nebo doufáš, že… já nevím jak to říct. Tys nikdy nechtěl…. To chceš celej život dělat na stavbě?“

„Jo, proč ne. Tam sou dobří borci.“

„No já nevím. Já bych chtěla dělat hodně věcí. Být komisařkou OSN, rozdělovat jídlo v Africe, vyjet někam s polní nemocnicí, jako sestra, chtěla bych být válečný reportér v Kurdistánu, nebo kdekoliv… v Afgánu, chtěla bych cestovat a psát, jako Kerouac, a chtěla bych být vědec, a pracovat s lidma, kteří hledají odpovědi, jako já. A taky bych chtěla dělat něco jako … paleontolog, někdo by mi v noci zavolal Hej, sme v poušti Gobi, právě sme našli kostru plesiosaura, a já bych řekla ok, hned sem tam. Jako rozumíš….?“

„To sou nesmysly, co říkáš.“

„Chtěla bych fotit a dokumentovat, nebo točit, já nevím. Určitě se jednou vydám tímhle dokumentárním směrem, viděla sem projekt Human of New York, borec nafotil přes čtyři tisíce fotek lidí z New Yorku, a ke každé fotce napsal krátký příběh těch lidí, krátký rozhovor. Působivý jako už dlouho nic. Chtěla bych udělat taky něco takovýho.“

„Tak to udělej.“

„No to teda udělám. Jednou.“ Vzala sem foťák a vyfotila ho. „Problém je, že mám spoustu projektů do budoucna, ale žádnej teď, žádnej necítím vnitřně. Čekám. Ono to příde, ale musím počkat. Mám toho hodně. Takže ale mě nenuť smířit se s tím, že je život fajn když můžu strávit sobotu v obchoďáku, to fakt ne.“

„Já ti vůbec nerozumím. Máš Aničku, nemůžeš vymýšlet kokotiny jako být válečný reportér, dyť to sme mohli vymýšlet když sme neměli děcka, tohle sou blbosti, co říkáš.“

„A ty si třeba neříkáš, že až budeš v důchodu, budeš… já nevím… malovat na velký plátna?“

„Já budu malovat leda tak velký hovno a důchodu se nedožiju, protože su alkoholik, nazdar.“ Ťukl si se mnou. Tím to bylo u konce.

V noci se mi zdálo o koncertě. O koncertě Billy Talent. Mluvila sem s Benem. Říkala sem mu „Tohle je můj váš šestý koncert.“ A on mi řekl: „Jo, já si tě pamatuju.“

Když sem se vzbudila, bylo mně nanic.

Upravila sem Edovu fotku, a řekla sem si, že začnu s dokumentováním lidí. Asi to bude chtít časem lepší foťák, of course.

Další den, když sem čekala na vlak, volal Eda.

„Sedím na nádru mezi bezďákama, a pijeme krabčák.“ Říkal.

„To nezní moc komfortně.“

„Komfort co…? Ty poslouchej, neuvěříš, co se stalo, a předem ti musím říct, že su pěkně nasranej.“ A vybalil ňákou historku, jak včera Hugo potkal Doktora, a zeptal se ho, proč ke mně Eda chodí, protože viděl fotku na fejsbůku, a Doktor šel za Edou a zeptal se ho, jestli za mnou chodí, protože potkal Huga a ten říkal…. Poslouchala sem nasraný monolog „ty už mě nebudeš nikdy fotit“ a … kdesi cosi, vlak do toho dělal tudum tudum, a když sem vystoupila, skončilo to nadávání „tak mně k tomu něco řekni, ne?“

„Já nevím, jestli se mi chce.“

„Hm, tak to seš dobrá, poslouchalas mě vůbec co sem ti říkal?“

„Zničili ste mi projekt, chtěla sem fotit lidi, fakt dík. A všechno jenom proto, že se chováte hystericky, blbečkové. Chtěla sem být dokumentarista!“

Na nádru sem si koupila hořickou trubičku. Fotit lidi je na hovno, říkala sem si, nezaslouží si to. Nejlepší by bylo koupit si mikroskop a fotit věci pod mikroskopem, jako sou želvušky, který umí žít ve vakuu.