A co když už to lepší nebude?

Rozvod na spadnutí a do hrobu daleko, abych si od toho všeho už odpočala. Všechno je tak strašný, že si to ani nedovedu srovnat v hlavě. Ani se nevztekám, jenom cítím lítost, a vinu, a to hlavně ve vztahu k Andulce, protože ta si tohle všechno zaslouží ze všeho nejmíň. Není to prostě dobrý. Začlo to asi před týdnem, nevím už ani kvůli čemu, kdy sme se pohádali, Hugo vzal všechny peníze a kartu, a neukázal se doma tři dny. Tuhla mně jenom krev v žilách, aby nevybral celej účet. Pak se teda vrátil domů, ale navečer odjížděl pryč, no ani přes den moc nepobyl...z toho pramenil Alcatraz. Potom se jakože vrátil domů, vrátil kartu (prachy né, ale čert to vem), a oznámil mně, že si založil svůj vlastní účet. Což bylo zrovna ten stejnej den, co mi došlo z pracáku, že budu dostávat mateřskou už jenom tři litry. Řekl mi, že mi bude dávat půlku nájmu a ňáký peníze na Andulku, a to všechno se děje jenom proto, že se jaksi nepřístojně chovám. Údajně se courám po nocích abych mohla šukat chlapy, nebo co. Rozhádali sme se úplně strašně, a hodili sme na sebe všechno od A po Z (od Andulky po Žížalu). Nastala ňáká snaha o řešení, ale pravda je, že já už sem se sílama dost v koncích, a už se mně nechce, vážně se mně nechce doufat, a věřit tomu, že jednou provždy, tentokrát, přestane pít, protože uvěřit tomu je strašně vyčerpávající, ale eště horší je, když to zase dopadne špatně. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle budu dělat, ale asi je to ňákej syndrom manželek alkoholiků, či co... Zdravej člověk by těm slibům nevěřil ani náhodou, ani kdyby dlátkem do něho tesali, protože je zjevný, že když někdo chlastá leta, tak nepřestane ze dne na den. Problém syndromu ale je, že ... nevím proč, možná v nějaké nablblé víře v to, že to může být lepší, že se ta rodina dá zachránit, mu dám ještě šanci. Která mě ale stojí tolik sil, že kdo to nezažil, to asi ani nepochopí. Takže uvěřím tomu, že vážně pít přestane, že to bude dobrý, všechno, že budeme dobrá, spokojená rodina, a už už si to maluju, jak všechno bude v pohodě, a najednou.... No, jasně. Nedovedu si tady to svoje chování vysvětlit, kdybych to o někom četla, tak bych si řekla, že todle patrně tak mají hloupý, naivní a slabý ženský. No ale asi ne. Dlouho sem se v tom plácala, než mně to došlo. Předevčírem sme měli rozhovor, kdy sem mu tohle všechno řekla, a následný odpovědi mě utvrdily v tom, že už to prostě lepší nebude. Blbý na tom je, že problém s jeho alkoholismem mám jenom já, ne on, podle něho sem si to celý vymyslela, nic takovýho neexistuje, on nikdy nepil, a dyť už přestal, před třema dnama, ale pak musel zase začít, protože se k němu chovám hnusně, ve skutečnosti ale nepije. Nehledě na to, že si nemůžu vážit člověka, kterej se nametenej chová tak, jak se chová. Bohužel. Vymýšlí si nesmysly, že se furt někde s někým tahám, že někoho mám, a hledá důkazy, který samozřejmě dycky najde. Protože když se chce, všechno de. Čte mi mejly, esemesky... slídí na icq. Mám nervy nadranc z toho, jak čekám, co odkud zase přiletí, co vymyslí. A když dá v hospodě s kámošema hlavy dohromady, dozví se samozřejmě spoustu pikantních věcí, protože hoši od piva mají fantazii bujnější než Tolkien. Posílá mi esemesky, kde mně vyčítá jak se chovám, co dělám a tak dál, a když se přestanu omlouvat a přejdu do útoku, hodí zpátečku, a vypisuje, jak to dělá proto, že mě tak strašně miluje. Ách, už mám dost. Nevím, co mám dělat, a dost se v tom plácám, hodně, hodně moc. Takový rozhodnutí, leží to na mně jak kvádr žuly, a nejde s tím pohnout, a není nikdo, kdo by ho odvalil. Díky tomu je mně od včerejška taky pěkně blbě, hrozně mě bolí žaludek... no, snad to přežiju. Piju čajíky, ale ty nepomáhají. Protože čajíky mně nic nevyřeší. Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli tohle sou ty správný důvody k rozvodu, jestli není lepší to překonat, nějak, už kvůli Aničce...nevím. Furt nevím, jestli mám právo nadřadit vlastní štěstí nad štěstí její. Vzít jí tátu taky není žádnej dobrej vklad do života. Je to sakra blbost. Je to ale strašně dvojsečný, protože jak bude vypadat manželství, udržovaný za každou cenu...dá jí to víc? Nevím. Neumím to rozseknout, neumím se rozhodnout. Vím, co bych chtěla já. Nevím ale co je lepší pro ni. A připadám si jako zločinec. Pravda je, že sem Huga vyhodila z bytu, takže trošku jasno v tom vlastně mám. No ale nechce odejít. A tak je vlastně bezpředmětný nad něčím přemýšlet, když to nemá řešení. Hugo neodejde z bytu, a dál mě bude komandovat, ať chci nebo ne, bude chodit ožralej tak jako tak... peněz mně může dat, kolik uzná za vhodný, protože já s tím nemůžu nic dělat. A kdyby už se stalo to, že bych si to všechno vybojovala, a zůstala s Andulkou sama, musela bych do práce a vydělávat, abych nás uživila, což je taky příšerná blbost, protože Anžu ani nemám kam dat, když ju nevzali do školky. Neříkám, že všechno, co se stalo, je jenom jeho vina, protože já su taky kvítko z čertovy zahrádky a není lehký se mnou vyjít, to teda ne, ale ohledně našeho vztahu bych byla schopná překousnout hodně. Né ale ten chlast. Ten to zničil. Takže - plácám se. Ještě pořád vlastně v tom, jestli má cenu ten vztah zachraňovat. Protože vím, že nechcu být rozvedená, nechci aby Anička byla z rozvedené rodiny, nechci dělit majetek a dřít celej život bídu s nouzí, protože tak by to stejně skončilo. Na druhý straně tuším, že je to všechno stejně jenom otázka času. A hlavně pořád obviňuju sebe, přemýšlím, co šlo udělat jinak, co by šlo jinak, jak by se dalo tohle a tamto, a kdybych ubrala tady... Nevím, jak to všechno bude. Bojím se toho. Sima říká, že bude líp, já si ale myslím, že líp už bylo.

K tomu všemu do Prahy nepřijedou The Blackout... ale bůhví, jestli se vůbec do ňáké Prahy dostanu, protože ... jestli vůbec někdo bude hlídat Aničku. Hugo říkal, že mně mý dítě hlídat rozhodně nebude, abych se mohla někde courat. Takže to nevypadá dobře... a Praha, to byl jediný světlý okamžik tohoto roku.