Jak se mi vede a nevede

No, musím říct, že spíš se nevede. Je mně pořád blbě, takže když mi to Anča dovolí, polehávám, piju čaje a skučím. Na bolavý žaludek do sebe rvu Brufeny, ale už to moc nezabírá.
Ráno sme si s Aničkou hrály s vaječnýma lidma. To sou takový ty figurky z bílků, který se udělají když vařím vajíčko a ono praskne. Pak se vyvalí bílek, a z toho vznikne vaječný človíček. Když se vytvoří v kastrůlku dva vaječní lidi, jednoho obarvím na růžovo. Leží hodinku v sirupu. A máme vaječnou holčičku.
Ptákům sem dala do krmítka chlebový panáčky a ty ludry to nechtějí. Nemám je ráda. A mají utrum. Myš žere musli, a dál si vesele smrdí. Přemýšlím, jestli je takovej zločin pustit Freda do volné přírody.

Do výbuchu zbývá 34 dní. A pořád nevím, jestli si mám vzít foťák. Conspiracy to zatím taky neví, ale psali, že snad nebude problém, tak já taky doufám, že nebude problém. Né, že bych chtěla něco fotit na koncertě, to vůbec ne, tak naivní nejsem. Asi by mi dost ten foťák tam zavazel. Musela bych ho asi šoupnout bráchovi. Ten asi skákat nebude. A kdybych sebou někde řízla, tak by to pro foťák taky nebylo nejlepší. Ale až se potkám s Benem (a my se potkáme) tak bez foťáku bych neměla záminku se přilísnout. By asi brácha musel dělat, že mě fotí svým mobilem bez foťáku. No, taky by se dalo. Ale radši bych tu fotku měla teda.
No, zpátky na zem. Furt přehodnocuju tu věc s Hugem, a ať to beru z jakýhokoliv konca, pořád mně vychází, že to jaksi momentálně nemá řešení. Zkrátka nemá.
Chtěla sem zavolat do té evropské školky, ale když sem se podívala na podmínky přijetí, radši sem ani zbytečně nechtěla utrácet za telefon. Berou děti těsně před školní docházkou, pokud možno anglicky mluvící. Hahaha. Ať de do prdele celej zkurvenej státní systém rušící mateřský školky. Je vidět, že to celý vymýšlejí kokyni chlapi. Kdyby udělali mateřskou na dva roky s tím že by zabezpečili aby se každý dítě dostalo do školky a ženská mohla jít potom dělat, tak bysme tady na tom byli daleko líp.
Nedovedu si představit, co budu dělat příští rok, jestli mně Andulku zase nevezmou. Což mi jaksi ředitelka školky naznačila, že je to možný.

Hugo se mě včera zeptal, jestli ho miluju. Zjistila sem, že netuším, co znamená pojem „někoho milovat". Jistě. Bezmezně miluju Aničku. Ale to je něco jinýho. Někoho milovat... ani nevím, jak si to vyložit. Každej s těma slovama hází tam a sem... možná se kolem toho jenom nadělá moc povyku. Možná „někoho milovat" znamená jenom vymezit si toho, s kým chce člověk spát. Možná to znamená někoho si vážit tak moc, že bych chtěla, aby se měl tak dobře, minimálně jako já, aby byl šťastnej...a podřizovat tomu všechno ostatní. Když sem nad tím tak přemýšlela, zjistila sem, že je to blbost, že někoho milovat je hloupý slovíčkaření. Pak ale sem si řekla, že je přece spousta ženských, který nadřazují jaksi... blaho svýho muže nad svoje vlastní. Třeba to je to „milovat někoho". Třeba sou ty ženský jenom hloupý. Nebo třeba je to něco, k čemu já sem nikdy nedospěla. A možná ani nikdy nedospěju. Protože zřejmě...aby se mi něco takovýho stalo, musel by se u mě objevit týpek větší vnitřní síly, než mám já, to znamená, že by z něho sálala jakási přirozená autorita, možná bych chtěla aby mě někdo trochu postavil do latě, ale jenom tak trochu, jenom když budu chtít. Myslím, že je to moc rozumů na jednu malou tupou hlavu. A zbytečný bušení do klávesnice pro dvě hloupý slova.

Musím napsat, jak trpí digitální člověk, když nikdo jinej digitální není, a nemůžou to pochopit. Dneska se to projevilo na plné čáře, když si mamka vzala Andulku, hurá sláva... na tom mě dycky nejvíc těší za á, že mám čas pro sebe, za bé - že se po mně nikdo neplazí. Protože je fajn oňufávat svoje dítě, líbat ho do vlásků, dávat pusinky na krček, hladit na nožičkách malý prstíčky... jenomže pak to má druhou stranu mince, totiž že se po mně Anja furt plazí, furt se chce nosit, furt mě drží za tepláky, když chodím po bytě. Když sedím, tak po mě lozí, a padá přeze mě, když ležím, skáče po mně. Tahá mě za vlasy, píchá mě do očí, kouše mě do krku, štípe mě do ruk. A tak dál, a dááál... Proto sem šťastná, když mám chvíli pro sebe a pokud možno na mě nikdo nešahá, nikdo se mě nedotýká, nikdo po mně nic nechce. Jenomže Hugo je zase pravej opak, a když se kolem mě mihne, tak ... mě vezme za ruku, plácne přes zadek, chytne mě za ramena, pohladí po vlasech... pověsí se na mě zezadu jako klíště, nebo si mi stoupne do cesty a chce abych ho objala. Pokud možno zrovna když pro něco důležitýho běžím z obýváku do kuchyně. Vůbec to nemám ráda. Né že bych neměla ráda ňáký takový věci, ale nesnesu aby mě někdo ochmatával stokrát za den. Aspoň mně to tak příde.
No, tak dneska si mi zrovna stoupl do cesty když sem šla něco vyhodit do koša, zeptal se mě, jestli ho mám ráda, a chtěl se zase velice objímat. Digitální dygoš vybuchl jak Vesuv. Vysvětlila sem, proč na mě nemá šahat. A snad je na chvíli klid. Myslím, že sem asi divná.

Udělala sem si cuckovou polívku, aby byla ňáká změna, snad se mně z toho zase neudělá špatně.