Obvyklé žgryndy

 

U baráku je cirkus. Zase. Po loňských zkušenostech sem se zařekla, že do cirkusu nikdy. Nebudu podporovat zvířecí utrpení, že... A už je to tady zas. Chtěla sem celý cirkus ingnorovat a nějak to promlčet. Jenomže mamka už Aničce stihla prozradit, co se to před naším barákem chystá. Naslibovala Anči, že tam určitě pude, a uvidí šaška. Do toho taky na Anju spustil Hugo, že venku sou zvířata, a na ně se pudu s Aničkou určitě podívat, protože tam sou sloni, žirafy a tak dál. Anička už trojčí, že chce vidět slona. Ježiši! A co teď... nemusím moc rýpat do toho, že když Anja zapiští, že chce vidět slona, veškerý morální zásady dou do háje. Vysvětlit děckovi, proč je špatný navštěvovat cirkus, to je jako vysvětlit, proč nesmí jíst kokyna. Zkazí se zuby. Komu ve třech letech záleží na zubech... Moje pádný argumenty vezmou za svý. A ona má jedinej. Chce vidět slona. Je tohle fér? Myslím, že dospělost přichází s takovýma situacema. Kdy člověk už nechce házet dlažební kostku na mekdonalda, ale zajde tam s dítětem na happymeal, protože k tomu dostane figurku draka Leda.

Do cirkusu sme teda nakonec šly. Katastrofa nesmírná. Klaun zpíval písničky z vlastní textařské dílny (todle je bez komentáře), vystoupil jeden kůň, ňáký poníci, artista kymácející se na pyramidě z žídlí, mihla se tam jakási vytřeštěná opice, čtyři psi, a na závěr, když byli lvi, to už Anja nevydržela a začla pištět, že chce dom. Byla sem ráda, protože sem trpěla každou minutu představení. Když sme došli před barák, Anja zase pištěla, že domů nechce, že chce na kolotoč, ale to už jí nebylo nic platný. Splnila sem svou rodičovskou povinnost, dítě sem vzala do cirkusu, utrpěly moje morální zásady, a hlavně peněženka. Ale...nedá se svítit. A mám to za sebou.

Hugo si taky tímto splnil svou rodičovsko-rodinnou povinnost, pak se zase sbalil a odjel. Situace je taková, že se doma spíš nevyskytuje, takže nejenom že nemůžu večer nikam vyrazit, ale nemůžu nikam ani přes den, protože Anička chudinka má průjem, a tak s ní musím být zavřená doma. Momentální situace nazývá se Alcatraz.

Včera to bylo obzvlášť výživný. Odpoledne mně volal Eda, jestli přídu odpoledne k nim na grilování, že konečně dostavěl bazén, a je potřeba to oslavit, a tak bude spousta masa, spousta piva, a hafo známých. Hugo mi ale řekl, že večer de pryč (zase). Takže sem utřela nos, a Edovi sem řekla, že teda nepřídu. Sobotu sem teda strávila doma, ale Alcatraz zase nebyl tak marný, aspoň sem tady uklidila. No, dneska už to zase není tak vidět, takže se vlastně dá říct, že marný byl. Večer zase volal Eda, že je fakt škoda, že sem nepřišla, protože mají hafo masa, a hafo piva. Což je dobrý vědět, pokud člověk zmučeně sedí doma. Pak volala Laura, která zněla dost vyjableně.

„Já ti musím něco říct... víš, co se stalo?"

„Néééé!" Ječela sem se smíchem do telefonu při představě, že zase sedí na gynekologické pohotovosti.

„Ale né, to nemyslím." Smála sem. „Já potřebuju radu. Našla sem ptáčka, malinkýho, a opustila ho maminka, a já teď nevím, co s ním."

„Ona ho neopustila. Lauro, tys ho vzala do ruky, že...?"

„Jo, on je takovej malinkej, upípanej, kosíček..."

„No ty seš chytrák."

„To už ho teď maminka nebude chtít, že jo? Ach jo... co mám dělat?"

„Já nevím. Především si ho měla nechat tam, kde byl."

„Vezmu si ho domů a budu mu dávat žížaly."

„Vogo, já nevím..."

„Já ho doma ale asi mít nemůžu..." Zakníkla.

„No já nevím, jestli ho kosí mamka bude eště chcet, když ho tak něžně ohmatala..." Smála sem se.

„Tak mně najdi ňákou záchranou stanici pro kosíky, jo?"

„Jo."

Našla sem teda Zelený Telefon města Brna, a poslala to tomu zmatkařovi. Zvířatomil, co ničí zvířatům život.

Pak mně napsala Sima mejl, kde se rozčilovala, že na Kabáty nepude, protože tam dali jako předskokana Petra Muka, a todle vona přece nemůže skousnout. To teda nemůže, to chápu.

Na telce už nám jede jenom jeden program. Aničce navíc nemůžu pustit pohádky na dývku. Fakt děs. Nefunguje nám tady skoro nic, a tak si asi pozvu toho hodinovýho manžela, co během hodiny opraví doma absolutně všechno. Jenomže já bych si ho musela zaplatit tak na čtyři hodiny, aby to tady dal do kupy. A eště úplně nejlepší by bylo kdyby to byl eletrikář a zařídil by, aby mě přestaly kopat zásuvky. V noci nám v kuchyni problikává vypnutá zářivka. Občas je to jako z hororu. Ale nemůže za to žádnej duch, ale prostě blbá elektrika. Nebo si to aspoň snažím myslet.

Lavazza je hnusný kafe. Hezky voní, na rozdíl od těch ostatních shitů, ale jaksi se mi nedaří uzemnit na dně hrnku ty rozemletý zrnka. Furt plavou nahoře. A to podle mě není dobře. Myslím, že konečně udělám radikální tah, zajdu do spešl kofí shopu na masaryčce a nechám si do kabelky nasypat kilo normální pořádné kávy.

Další radovánky z Alcatrazu:

- klátí se tady přerostlá yuta a já nevím, co s tím. Polovina listů dorostla tak blbě, že sou přivřený v mažáku a já si furt říkám, že to stříhat nebudu, protože tu palmu rovnou vyhodím... ale to by zase chtělo, abych ju ňák vysypala z květináče, a rozřezala. Protože je velká. Má tlustej kmen. Pilkou se mi do toho jebat nechce a nůžkama to nepřefiknu. Velký pytel nevlastním, abych ji do něho mohla dat, takže tento případ zůstává nedořešený.

- Slibuju si už půl roku, že přesadím chudáky dvě kytky, který sem si vybrala, že by mou péči mohly přežít. Furt se tak ale neděje, protože květinářství s hlínou je daleko a mně se to fakt nechce tahat.

- Ztratil se mi drát k empétrojce, takže si nemůžu nahrát Pezz (sakra!). Kromě toho mi empétrojka spadla na zem, ztratila krytku a nabíjecí baterku. Jinak je ale díkybohu v pořádku.

- Anička mi zase roztrhala obal na knížce z knihovny. Tentokrát nejančím. Je mi to jedno.

- Taky mně ta holka ušatá rozrazila hlavou ret.

- Když vařím, chytá mě křeč do mýho blbýho, plochýho chodidla. Myslím, že vaření budu muset omezit. No, s těžkým srdcem. Nevím, jak to bez svýho největšího koníčku zvládnu...

- Znatelně nám prořídnul talířový servis. Asi ho někdo postupně porozbíjel.

- Haribo na balkóně visí stále. Přežilo zimu, jenom trochu vybledlo. A nevypadá, že by se v nejbližší době chtělo pustit. Kdo nevěří, ať sem běží...

- Myš smrdí příšerně. Dneska Anulka řekla, že dáme myšovi masíčko. Řekla sem jí na to, že myši přece maso nejedí. Pak mi došlo, že ale asi jo. Z vědeckýho hlediska teda Fredovi hodím párek, a uvidíme. Včera mu Anja hodila tabletu šumivýho celaskonu a ta blbá myš to ohryzala. Bubliny jí musely lízt aji ušima.

- S internetem stále nekamarádím. Na Myspace se mnou chtějí kamarádit samí černoši, což by mi nevadilo, ale je to trochu nuda. Nikdo nenatáčí koncerty Billy Talent, a tím pádem mě moc nebaví ani YouTube. A když už sme u toho, na pražskej koncík nikde nejsou ani plakáty. Conspiracy se moc nestará. Linkini sice plakáty mají, ale doteď se neví nic o předkapele, což mně příde dost uhozený. No, zpátky k internetu... furt mně blbne blog a já teda nevím, jestli to vzdat, a přehodit to na starou červenou hnusnou, ale funkční šablonu, nebo znásilnit Tomiho, aby opravil todle. Uvidíme.

- Na balkón se nám nasypal jakejsi hnusnej žlutej pyl, vypadá to jak nastrouhaná křída, a já sem se rozhodla, že to uklízet nebudu, protože to samo odfičí.

- Před Alcatrazem nám kvete šeřík, odrůda „Charles X" a díky tomu mě bolí hlava, protože mám na to alergii. Za Alcatrazem, kam mám okna, neroste nic hezkýho. Tady je sklad Alberta, a pokud už se něco hezkýho mihne, je to řidič United Bakeries.

Konec hlášení v ruském jazyce.