Sobotní kecy

Tak předem mého dopisu... všem moc díky za komentáře, a povzbuzení, a účast... neumím ty proslovy, tak ... to stačí. Ale pomohlo to.

Momentálně je situace taková, že pořád nevím, a přemýšlím, protože takový rozhodnutí se nedá udělat ze dne na den, to prostě nejde. Příští týden zajdu ještě do vzdálenější evropské školky, kde mají jiný formy zápisů a tak, no a uvidím, jestli tam tu Andulku vezmou. Spíš si to nemyslím, no ale aspoň to zkusím. S Hugem se teď normálně bavíme aspoň...no, normálně... on se snaží žehlit, a já se snažím nebýt nasraná. Takže trochu přešlo dusno, to ale neznamená, že by se tím něco vyřešilo. To vůbec ne. Spíš sem dál promyslela varianty útěku a musím říct, že moc dobře to nevypadá. Moje snaha osamostatnit se získá značný trhliny v momentě, kdy si najdu práci (to je plán číslo jedna) a Andulku bude muset hlídat mamka. A taťka. A kdoví, kdo ještě, když oni nebudou moct. Zaměstnám tak okolí široko daleko, já si budu vydělávat svých ušušněných sedum litrů (kdoví jestli), abych pak žila z ruky do huby. A to vůbec radši nevymejšlím, kde bych musela pracovat. Nejspíš v Albertovi. Ochraňuj nás bože náš... Taky si myslím, že mamka by Andulu hlídat nezvládla. Né dlouho. Viděla sem, jak byla vyřízená, když sem byla v nemocnici, a měla Anju na starosti. Todle bych jí nemohla udělat. No takže... takle to prostě nepude. Ale jak to pude...? Nevím. Snažím se myslet, a vymyslet, ale ta situace je tak blbá, že mi vůbec nenahrává. Kdybych aspoň měla zaměstnání, do kterýho bych se mohla vrátit. Mělo by všechno trochu konkrétnější obrysy. Ale při představě, že budu dělat telefonní operátorku, se mi chce brečet. Protože to je pro mě ta stejná hrůza jako dělat prostitutku. S tím rozdílem, že v druhým případě bych měla daleko víc peněz. No nic. Nevím, jak z toho ven, nevím, co mám dělat, a ani pořádně nevím co chci, a co sem schopná obětovat. Ještě to možná chce trochu času, než to srovnám v hlavě. Ale pracuju na tom.

Včera sem přišla s Aničkou na oběd k našim, a snažila sem se být v pohodě, ale moc sem nebyla, vlastně teda vůbec, tak sem snědla rajčatovej salát, a odešla sem. Mamka si chtěla nechat Anju, tak sem odešla sama, a docela sem byla ráda, že se v ten moment nemusím starat Andulce o zábavu, protože sama sem byla zábavná jak hrob. A depka docela slušná. Dolezla sem domů tak akorát na to, abych se skácela do postele. Skoro sem si ani nesundala boty. A chtěla sem spát a spát, nejmíň sto let. Což se mi bohužel nepovedlo, protože přišel Hugo, prstem mně dloubal do ruky, a chtěl něco řešit. Protože nám kixla telka, rozhodli sme se, že pudem do ňáké zastavárny koupit „novou". Jenomže sme ještě museli do elektra, koupit céda a dývka, protože já sem si potřebovala vypálit Scandalous Travelers (a hádejte co...zase to nejde), a cédo Pezz do kuchyně, abych mohla aspoň trochu radostně vařit. Abych mohla vůbec vařit. Abych do té kuchyně mohla vejít. Kuchyně je nejvíc nenáviděný a nejmíň oblíbený kout bytu. Aspoň pro mě teda.

Takže do zastavárny sme se už pak nedostali. Stavili sme se pro Andulku, a pak sme šli do Prdule. Jak jinak, že... sedli sme si teda na zahrádku, ke stolu, Anja šla jezdit s tatrovkou. U vedlejšího stolu seděli ňácí známí, ale tam sme si přisednout nemohli, protože zrovna u toho stolu je blbej terén, vymlácená podlaha, a tam by to pro Anju teda nebylo. Anča hned vypila džus, nasedla na tatrovku, a mohutně sjížděla kopeček od schodů ke garážím. Celá hospodská zahrádka je oplocená, a vlastně v zahrádkách, takže pro Anžu a pro děcka vůbec je to ideální. Navíc tam je pískoviště a hračky. Přisedl si k nám Kácha a bavili sme se o Andulce, což je u něho ... no, zvláštní jev. Úplně sem šla do kolen, když vykládal, jak to s dětma umí, protože v zimě dělá snowboardovýho instruktora, a trénuje čtyřletý prcky. Myslím, že kdyby ti rodiče tušili, komu svoje děti svěřují, hrůzou by se jim naježily chlupy na prdeli. Pila sem si svoje pivo, Hugo srkal kofolu (hm, hm...), Anja se pasovala s tatrovkou pod lavici, a Kácha se mě ptal, jaký Haribo má Anji koupit. Když vtom... něco prošlo kolem stolu, Hugo do mě kopl... „To je on!" Zasyčel nenápadně.

Hm, byl to on. Profičel kolem našeho stolu, pozdravil se s Hugem, a sedl si vedle, ke známým.

Hugo se na mě vítězoslavně podíval. „Vidíš, nekecal sem. Vypadá jako Ben!"

Červená sem byla až na prdeli. „Né, to teda nevypadá. Ani trochu." Snažila sem se. Pravda je, že nevypadal. Měl akorát Bení vlasy a stejnej vytlemenej úsměv. To je tak celý. A úplně jinou postavu. Skoro se to bojím napsat, ale lepší. Protože vyšší.

Zkrátím to. Kdybych neseděla, z toho kořeňa bych si sedla na prdel. A jestli je Hugo v něčem dobrej, tak v odhadu mýho vkusu. Udělala sem z toho jednoznačný závěr, že jestli existuje Hugův přízrak, musí existovat i automat na žetony.

Bení kluk, co vlastně nebyl Bení, ale to vůbec nevadilo, si teda sedl k vedlejšímu stolu, tak blbě, že sem na něho přes strom neviděla. Ale i kdybych viděla, neměla bych odvahu tam čumět, protože by mně mohly vypadnout oči z důlků, a vypadala bych jako zajíček z Happy Tree Friends.

Kácha koupil Anji Haribo a džusík, což mělo za následek, že se přepila, a počurala si tepláky. Normálně si venku dycky řekne, když chce čurat, a deme na záchod, nebo jí někde asistuju, aby nepočůrala gatě. Jenomže u Prdule ji dycky chytne nějaký záchvat samostatnosti, získá divoký vlčí pohled ( born to be wild) sundá tepláky, přidřepne do trávy, a než k ní stihnu přiletět... tepláky počuraný. Měla sem vztek, že už to zase udělala. Že si neumí říct na záchod. Takový základní věci ignoruje. Navíc sme museli dom, protože měla celý tepláky mokrý a v tom tam prostě být nemohla, i když Hugo mně tvrdil, že jo. Kácha taky nechápal, proč by nemohla být třeba jenom v kalhotkách a tričku, když přece bylo horko... Bylo mně jasný, že kdyby to bylo na nich, nechali by tam počůranou Andulku lítat do večera. Navíc byl nejvyšší čas vypadnout, protože si přisedl Karel, s krvavým okem, a začal vysvětlovat, jak k tomu přišel..."Seděl sem v hospodě, vůbec sem nebyl ožralej. Teda...trochu. Jenom trochu. Měl sem kapku vína. No...kapku víc. Už druhou flašku. Ale byl sem v pohodě, vůbec sem po tom borcovi nevyjel. Vlastně potom jo..." Historka Krvavýho oka se nemohla dobrat konce...

Bohudíky sme teda šli dom, a páteční večer sem zábavně strávila čtením. Chjo!

Teď vařím zase polívku z kačeních krků, a odpoledne mám v plánu vzít Anju a jít s Laurou ven.