Politika...blá blá blá

Dneska se mně zdál fakt nechutnej sen. Byla sem v ňákým hotelu, kde sem bydlela s Lennonem. Když byl ještě mladej. Pak se rozhodl, že odejde, a já sem ho strašně prosila, aby zůstal, a byla sem celá nešťastná, že v noci budu sama, a že se budu bát.

Ups. Tak teda s Lennonem bych do postele nevlezla ani omylem. Jedině, že bych v té posteli mohla dělat revoluci, ale to by mi zase vadily ty politický kecy kolem, a taky Yoko Koko, která podle mě byla dost otravná osoba. Takže během dělání „revoluce" já bych si v té posteli asi četla. Peace!

Já teda vůbec nejsem politický člověk. Mamka se kdysi vztekala nad mým výrokem, že mě politika vůbec nezajímá, a říkala, že mě přece musí zajímat, když to ovlivňuje můj život. Ale můj život třeba taky ovlivňují fáze Měsíce, a o Měsíci vím jenom to, že jeho obličej vypadá jak Jack z Nightmare Tima Burtona.

K volbám nechodím. A dycky se najde někdo, kdo mě za to dá pořádnej kartáč, a tvrdí, že díky tomu, že tam nejdu, se budeme mít špatně, protože nám budou vládnout zase „ti špatní". Po volbách se zase všichni diví, že politici lhali. A nesplnili to, co slíbili. Připadá mi to stejně divný, jakože se lidi každej rok zaleknou záplav, a chřipkových epidemií, a tvářej se, že to tady nikdy nebylo, a že nevědí, co s tím.

Jednou mi mamka vysvětlovala, proč potřebujeme Parlament a Senát. A já to vůbec nechápu. Nevím, co dělají, a nevím, co je napsaný v naší ústavě, a ani mě to vůbec nezajímá. Neznám programy politických stran, nevím, o co jim de, a ani nevím, co je to pravice a levice. Abych nebyla za blbce, pamatuju si, kdo je zrovna prezident, ale kdyby se mě někdo zeptal, kdo je ministr zemědělství, tak budu čučet jak péro z gauče.

Jenom je dobře, že už není ten zkurvenej komunismus, protože to by mě zabilo asi úplně. Třeba v Číně mají cenzurovaný internet. Ty vogo, v dvacátým prvním století. To je ale pěkně hustý. Nejvíc mě sere, co se díky těm debilním komoušům dělo s hudbou. Moje dětství mohla provázet normální hudba z rádia, třeba Sex Pistols, Damned, nebo Buzzcocks. Místo toho sem musela poslouchat Dalibora Jandu ve školní družině (tam nám to pouštěli furt, a myslím, že vím, z čeho mám doteď noční můry). Taky Vondráčkovou, která nebyla schopná naučit se pořádně ani blbej text, a cpala nám do hlavy, že se naučí „líbat" od motýlka. Taky ti dva teplouši, Hložek a Kotvald, to stálo za to. Největší terno pro nás bylo, když sme poslouchali „Jungle Life", to si pamatuju doteď, jak naši sebou vozili v autě mágo, a my s bráchou sme tohle furt chtěli poslouchat. Zahraniční hit. Taky ta móda osumdesátých let, to byla pěkná prda. Ještě že sem v té době nebyla dospělá. Musela bych asi nosit ty děsný saka s vycpávkama na ramenách a s ohrnutýma rukávama, a nemožně nafouknutý kalhoty. Elasťáky a přes to svetr. Na hlavě pudlí sestřih. A ti borci! Ach bože! Svetříky do véčka, ponožky v mokasínách.Chjo. Nevím, jestli za tohle konkrétně mohli komouši, ale muselo to být děsný. Bohudíky za rifle, a kapsáče. A růžový konversky.

Nevím, jak to tehdy bylo, ale myslím, že tady ani nebyly koncíky zahraničních kapel. Ježiši, my sme museli být strašně trapná země. A před filmem v kině sme se museli dívat na týdeníky, kde ňáký teplouši vykládali o letošní sklizni obilí, případně kolik litrů mlíka se nadojilo v kravíně v Šušnicích. Se divím, že do toho kina vůbec někdo chodil, stejně ty filmy stály za pendrek. No ale zase někde se ty lidi cucat museli, když už si v tom strašným oblečení vůbec někoho našli.

Úplně mě jímá hrůza, když si představím, že by nebyla žádná revoluce, a todle tady bylo doteď. Bych asi neměla co poslouchat. Nebo jako...co by se dělo? Všichni by se tvářili, že Pražský Výběr je děsný punk. Podle mě je to normální sračka, já bych to neposlouchala, ani kdyby byli zakázaní na celým světě. Třeba by se k nám nedostala vůbec hudba ze zahraničí. Tak možná nějak jo, ale člověk by musel vyvinout značný úsilí. Nehledě na to, že bysme stejně neuměli anglicky. A zatímco tady by chrčel Dališ nad hrobem, nebo někdo podobnýho ražení, pravděpodobně Eva s Kvaškem by byly největší hvězdy, tak Talentům by vycházelo čtvtý album, a já bych o tom vůbec nevěděla. Bože!

Některý věci mně sice vadí, ale jinak mě politika nezajímá ani trochu. Vadí mně punkový politický kapely. Takže je neposlouchám. Protože se nemůžu ztotožnit s něčím, čemu nerozumím. Sex Pistols třeba. Ti kolem sebe dělali bordel, ale já si nejsem jistá, o co šlo vlastně. Protože sice kvíleli něco o politice, ale myslím, že na tom vlastně nezáleželo. A mám z nich takovej divnej pocit, protože ... sice to průkopníci byli, ale zase té hudby tak moc neudělali, a protože měli zakázaný hraní, tak toho ani moc neodkoncertovali. Odkecali se, a to bylo tak celý. Kromě toho Rotten skopával lidi z pódia, a to se nedělá. Myslím, že to byl kretén. Pak je ale spousta dalších kapel, který sou doteď dost nedoceněný. To je jedno. Sem se zase dostala k takovým blbým úvahám díky ňákýmu snu...

Včera sem byla nakoupit v Albertovi, a čučela sem jak tele, protože přeladili nudný trapný nákupní rádio, a hrála tam Nirvana, a potom Lesbians And Gay Song. Připadalo mně to ňákým způsobem legrační.

Šla sem eště do lékárny, v němé hrůze, co se tam zase bude dít, protože lékárnice se na mě dycky tváří, že jí nějakým způsobem vadím. Asi protože se nechcu půl hodiny vybavovat o účincích čajovníkového oleje. Protože dycky se všema vykecává hroznou dobu o takových kravinách, že když přídu do lékárny, a přede mnou sou „jenom" dva lidi, tak se z toho vůbec neraduju, protože to znamená zdržení na půl hodiny. Nechápu, jak sou někteří lidi sebestřední, a hloupí. Třeba minule tam byla ženská, která furt zkoumala ústní vodu proti zubnímu kameni.

„Kdo to vyrábí, nevíte?" (ale sakra, na co tohle potřebuje vědět?)

Lékárnice koukla na lahvu, sdělila výrobce.

„Aha. Já mám totiž s tím zubním kamenem opravdu problém, a můj zubař mi řekl, že si na to mám koupit tuhle ústní vodu, že to pomáhá. Myslíte, že to pomáhá?"

„No jasně, lidi to kupují, a prý to skutečně omezuje tvorbu zubního kamene." Horlivě přikyvuje lékárnice. No jistě.

„No já pořád nevím, víte, mně se nechce pořád chodit na odstraňování zubního kamene, ona je to dost nepříjemná záležitost. Ale zase bych nerada kupovala něco, co nemám vyzkoušený."

„Ale lidi si to chválí, že to zabírá."

„A tam v tom druhým balení, to větší balení je zvýhodněné cenově?"

„Ano, v tom máte i kartáček."

„Aha. A ten kartáček má tu pružnou hlavu, jako aby se dostal všude, víte...protože přemýšlím, že si koupím i nějaký lepší kartáček na zuby."

„Ano, tady ten má i ty vlákna na boku speciálně upravený, vidíte?"

„Tak mi ukažte ještě tu menší lahvičku...obsahuje to fluor?"

„Ano, je to tady napsaný."

„Tak já teď nevím, jestli si mám koupit větší nebo menší balení. Že bych si koupila to menší a speciální kartáček zvlášť..."

„Ale to větší balení je za zvýhodněnou cenu."

„No a myslíte, že to opravdu pomáhá?"

A takle je to furt dokola. Nechápu to. Sou ty lidi vážně tak pitomí?

Se mnou se bavila jenom jednou. Když sem si kupovala náplasti na opar. A ona se zeptala: „Funguje to?"

A já: „Jo."

Od té doby sme nezapředly žádný zbytečný dialog a když tam pro něco přídu, zírá na mě jak slepice do kornoutu, jakoby mně to měla za zlý. Ale teď tam byl lékárník. Zavalitý hoch v bílým. Který taky nemluví. Situace se obrací k lepšímu.

Jo, a eště abych nezapomněla, tak pro Katt: Cucková polívka

Takže, paní Koksová... v kotlíku uděláš jíšku, prdneš do toho dvě rozkvedlaný vajíčka, zaliješ vodou, do vody hodíš masox, a podle libosti zeleninu nebo maso. Máš hotovo.