SportBar

Hurá sláva, včera sem se dostala konečně z Alcatrazu na čerstvý vzduch, přesněji řečeno do zakouřenýho baru. Vyšly sme si se Simou už kolem šesté, protože sem nedokázala čekat do naší obvyklé pařící dvacáté hodiny, protože sem měla pocit, že mi z přetlaku Alcatrazu odletí dekl. Problém ale byl, kam zase pudem, protože do lezbího baru se nám nechtělo ani trochu. Sima teda vymyslela SportBar. Dělala sem ciráty, že tam nejdu, protože mně rozhodně nemůže být dobře v baru, který má v názvu slovo „sport" a bowlingovou dráhu uvnitř. Moc to tam zavánělo pohybem. Ale Sima mě ukecala, že tam mají džubox, a nechodí tam moc lidí, a hlavně tam nebudou lezby. Jenom co sme tam vpadly, měla sem problém s automatem na cíga, třikrát sem prohodila padesátikorunu, kterou mně to nechtělo vzít, a ani když sem mohutně mincí oškrábala bok zařízení, vůbec to tomu nepomohlo. Po ňáké době přišla Sima, s otázkou: „Co tady zase oslíš? To je problém, koupit si cigára?"

A já: „Nejde to tam hodit."

Sima: „Sem ti říkala, že je to tady na žetony."

Já: „Ježiši, prosimtě...na žetony... žetony sou tvůj výmysl, nikde není automat na žetony, to je blbost."

Sima: „Ale je. A myslím, že to bylo zrovna tady."

„No vidíš, ani si nepamatuješ, kde to bylo, žádnej takovej automat není."

„Je. Vsaď se se mnou o co chceš."

„Simo. Já potřebuju cigára. Mně sou ňáký tvoje automaty úplně jedno."

„No, ale tady ten třeba zrovna je na žetony. Proto ti to nejde."

Přicupitala k nám pinklica. „Tu padesátikorunu Vám to nevezme, nebere to kovový padesátky."

Já: „Ale jakto?"

Pinklí žena: „Je to krám. Poďte, Vám rozměním."

Podívala sem se na Simu: „Tak vidíš, ty....žetone!"

Problém s cigárama vyřešen, ale zjistily sme, že pro změnu nemáme zapalovač. Život kuřáka je plný nástrah a nečekaných zvratů.Daly sme si teda piva. Sima mně vykládala, jak malýho Burdu poštípali komáři, a ona, protože to nevěděla, a uviděla na něm červený fleky, s ním valila na pohotovost, že její dítě má meningokoka. Sice sem se smála a dělala sem si z ní prdel, ale musím říct, že nejsem o nic lepší, protože posledně sem na pohotovost jela jenom proto, že měla Andula vysokou teplotu. Tak na pohotovosti jí teda doktorka řekla, že Burda meningokoka nemá, že je poštípanej od komárů, a že teď k ní chodí s „meningokokem" skoro každej, protože média nás tím pěkně masírujou.

„Chudáci doktoři." Řekla sem. „Úplně si to dovedu představit, jak tam teďkonc každej lítá s meningokokama."

Sima: „No ale dovedeš si představit, jak sem byla vyplašená?" Zírala na mě Sima.

Přikývla sem. „Dovedu. Pravda ale je, že todle všechno dělá ta zkurvená reklama a lobby firem, co vyráběj ty vakcíny."

Sima: „Jak jako..."

„No vystrašej tě, že na meningokoky se umírá, mohutně, strašlivě, a všude. Přitom to tak vůbec nemusí být. Stačí, aby udeřil ňákej zmutovanej virus, kterej napadne dejme tomu tři jedince, kteří mají porouchanou imunitu, těžce, jenomže bohužel se to stane všechno ve třech měsících... paniku máš na světě, médiama se šíří „meningokoková epidemie" a farmaceutický firmy si mnou ruce. Proč myslíš, že se tak málo mluví o borelióze, když ji má každej druhej? Protože na ni není očkování. Až bude, uvidíš, kolik smrtelných onemocnění na borelku najednou bude."

Sima na mě zírala. „To není možný, todle. Přece nemůžou vyvolávat takovou zbytečnou paniku."

Sima je někdy divně naivní. „To je byznys. Myslíš, že vážně potřebuješ vypíš čtyři litry vody denně? Myslíš, že by ti to někdo radil, kdyby se nepotřebovala prodat balená voda? Myslíš, že potřebuješ vitamíny, složení od A až po železo? Blbost. Nepotřebuješ nic z toho."

Sima: „No tak nepotřebuju. Ale jím ty vitamíny, protože aspoň tak dělám něco pro sebe."

Já: „Aha." Ohrnula sem ret. „Předpokládám, že taky piješ Actimel."

Sima vytřeštila oči. „Za tebou, ty jo, neotáčej se, za tebou sedí kořínek, co má Bení vlasy! Neotáčej se!"

Poslední věta naprosto zbytečná. Otočila sem se, abych lépe viděla, jenomže kořínek měl skloněnou hlavu a něco si četl, takže sem neviděla nic.

„Hm..." Zavrčela sem.

„Myslím, že Bení vlasy sou nejhezčí. Jako když má boreček takový vlasy, ten sestřih, víš... tak je to nejlepší." Rozumovala Sima. „A teda jako kurevsky, kurevsky sexy."

„Tak to teda né!" Řekla sem jí důrazně. „Ty si nechej svoje dlouhovlasý metloše, jo, a neloz mně do mýho Beního stylu. To bysme kamarádky nebyly!" Smála sem se. A smála sem se proto, že větu „to bysme kamarádky nebyly" mně říkala babička, což od ní vyznělo děsně komicky. Protože být s babičkou kámoš, to si neumím představit.

„Čtyřicet jedna, Simo. Už jenom čtyřicet jedna dníííí!"

„Seš cvok. Normální cvok." Kroutila hlavou.

Šly sme teda k džuboxu, naházely sme tam zase všecky drobný... jukebox docela slušně vybavenej. Byla sem spokojená.

Seděly sme, poslouchaly, rozumovaly o Gwen Stefani, a najednou mě Sima křečovitě drapla za ruku. „Neotáčej se, neotáčej se. Ale na baru je ... motorkář!" To poslední slovo úplně vykníkla, jak se tetelila blahem. Úplně mně připomněla Janžurku. Otočila sem se k baru. Nó, byl tam motorkář.

„Ten je, co... to je maso. Divej, divej, jakou má kérku. Ty vogo, určitě má čopra. Já bych se s ním tak svezla, úplně bych si za něho sedla, táááák bych ho objala..." Ano ano, Sima po třech pivech....

„Ten určitě čopra nemá." Kroutila sem hlavou.

„To se teda vsaď, kamarádko braško, že ten....toho čopra má."

„Má ňákýho trapnýho fechtla tak nejvýš."

„Ne ne, ten má vytuněnýho čopra." Nedala se.

Zvedla sem se teda, šla sem před bar. Když sem se vrátila, říkám: „No, tak sem to říkala...má trapnýho fechtla, stříbrnou Suzuku."

„Aha." Odfoukla zklamaně. „Du teda na hajzl."

Vrátila se z „hajzlu" a říká: „Ty jo, ale to je taky mašina jak sviňa. Že? Já bych se svezla aji na tom stříbrným bazmeku teda. Ale divej, divej na něho. Dobrej, co? Divej, hej, otoč se, divéééj, teď si rozpustil vlasy."

„To je porno, co?" Smála sem se, ani sem se nepodívala.

„Jé, hele, kdo přišel..." Snažila se mě Sima přimět, abych se otočila k baru.

„Simo, ty seš ožralá!" Řekla sem jí.

„Jo. Dneska každopádně na někoho skočím. Buď na toho svýho, nebo na tebe."

„No...ty SEŠ ožralá." Konstatovala sem.

Zavolala na pinklicu: „Tady, tady, dáme si eště piva!"

Pak se k nám dokymácel jakýsi týpek, věkové rozmezí padesát až dvěstě let, a zamrmlil: „Holky, dáte si panáka?"

Sima si hryzala nehet a mohutně nabídku zvažovala, ale já sem řekla: „Né, díky, nedáme."

Né, že bych byla sucharka, ale kořeni by potom byli vlezlí, známe to...

Takže takle sme přežily večer ve sportovním baru, našem novém působišti, jak sme uznaly.

Protože na lezbí bar my se můžem vykašlat.